Poznámky k ideologické konferenci KSČM

O ideologické konferenci KSČM, proběhnuvší 25. 5. 2013 v budově ÚV KSČM v Praze, jsme již na stránkách našeho časopisu informovali. Zabývali jsme se i tím, kdo a na jaká témata přednesl hlavní a dva další referáty. Připomenu, že konferenci z ideologického hlediska uvedl místopředseda ÚV KSČM pro odborné zázemí, občanský sektor a mládež, Jiří Dolejš. Představovat Jiřího Dolejše, charakterizovat jeho světonázorovou a ideopolitickou orientaci, by bylo příslovečným nošením dříví do lesa. Zvláště na stránkách „Dialogu“. V tomto příspěvku se pokusím zobecnit, poukázáním na konkrétní příklady, některé neuralgické body třídně politického charakteru KSČM. Jiří Dolejš náleží k nejdůležitějším stavitelům ideologické profilace KSČM od jejího vzniku roku 1990. Je proto s klíčovými body jejího směřování nerozlučně spojen.

Zmíněný místopředseda ve svém referátu prokázal, že obsahově reprezentuje téměř všechny předpoklady a nálepky, jimiž šlehá kolem sebe, své ideové odpůrce, včetně „Dialogu“. V prvé řadě je frazérem, u něhož forma existuje bez obsahu, dominuje nad ním, neodpovídá mu nebo jsou forma a obsah násilně vtěsnány vedle sebe. Vezměme jen, jakým způsobem žongluje s pojmy modernizace, transformace, adaptace, dogma či konzervativizmus. Modernizace musí v případě komunistické strany nejen názvem znamenat plastickou aplikaci základních principů učení klasiků marxismu-leninismu na současné mezinárodní podmínky i vnitrostátní specifika. Měla by jí předcházet analýza a syntéza podstaty a projevů soudobé sociálně ekonomické formace, i historické epochy, jejích kvalitativních a kvantitativních základů, ale i společensko-kulturně-politických jevů. Důležitá je i modernizace formální, šatu, do kterého své výstupy komunistická strana odívá – zejména v agitačně propagační oblasti. Pokusila se za celou dobu své existence o něco podobného KSČM nebo Jiří Dolejš? Nikoliv! Jeho frazérství je frazérstvím právě proto, že není opřeno o vědeckou metodou získaná, uspořádaná, vyhodnocená a aplikovaná fakta. Výklad slova „modernizace“ byl v teorii i praxi přejat v osvědčené podobě od eurokomunistů – slouží tedy k přesnému opaku, než v jakém smyslu je běžně chápán: ke konzervativnímu návratu k maloburžoazním zásadám, jež byly teoreticky a prakticky (ve společenském dění) poraženy od poloviny 19. století mnohokrát a jsou poráženy dosud (příklady posledních let jak názvem komunistických stran nevládnoucích – Francie, Itálie, Španělsko, Die Linke, u stran vládnoucích AKEL či Strana komunistů republiky Moldávie). Jejich jmenovatelem je otevřená či zastřená spolupráce s kapitálem, zrazení zájmů proletariátu a jeho spojeneckých vrstev, zpanštění vedoucích představitelů těchto stran a jejich odtržení od života většiny společnosti, podpora imperialistických a neokoloniálních dobrodružství, to vše má jen namátkou „modernizace“ v rukou formálních komunistů na svědomí. A modernizace formy? Podívejte se na webové stránky KSČM, jejích krajských, okresních, případně základních organizací. Vyhodnoťte její volební materiály a propagační předměty. Zajděte na veřejné akce KSČM. I obsahem strana zeje v konzervativní díře dávno překonané grafiky a forem prezentace přelomu 80. a 90. let 20. století.

Slovo transformace znamená rychlý přechod z jedné nikoliv formy, ale společenské formace ve druhou. Tedy v tomto případě změna podstaty politického subjektu. Nejsem velký příznivec obecně dvojsložkové dialektiky, která může vést při nekvalifikovaném používání ke schematismu, ale v tomto případě lze s Leninem říci: nemůže existovat žádná strana, která by se zříkala celých čtyřiceti let budování socialismu v Československu (jakožto obecně neúspěšného sovětského modelu socialismu, tedy jak jeho principiálních leninsko-stalinských základů, tak i jejich přímého antagonismu – následné chruščovsko-gorbačovské revizionistické degenerace), řečeno typickým jazykem Jiřího Dolejše onoho „mocenského monopolu strany“ a zároveň stála na druhé straně barikády, než tento režim. KSČM, vlečená Dolejši, Ransdorfy, Filipy a dalšími mnohokrát v praxi prokázala, na které straně barikády stojí. Je to přesně ta strana, k níž se Jiří Dolejš veřejně hlásí – strana současného kapitalistického systému, s mateřskými znaménky zmíněného revisionismu.

Adaptace, neboli Dolejšovými slovy taktické přizpůsobení se podmínkám v politické činnosti KSČM, neznamená – v pojetí tohoto místopředsedy a hlavního ideologa otevřeného buržoazního sociáldemokratismu KSČM (oproti formálnímu, původnímu antisystémovému sociáldemokratismu, jenž v Evropě v podstatě zanikl koncem 50. let 20. století) – taktické přizpůsobení se současným podmínkám, které je i pro komunistickou stranu velmi důležité. Ale naopak, znamená trvalé udržování pupeční šňůry k současnému, kapitalistickému systému, programovou živelnost – chvostismus, fatální ideologickou, hospodářskou, organizační, ale zejména politickou recepci (to vše v dialektické jednotě) téměř všech rozhodujících konvencí tohoto současného systému.

Konečně dogma, oblíbené Dolejšovo slovo. Praxe, vývoj mnohokrát prokázaly neudržitelnost mnohých programových předpokladů, jež hlásá Dolejš a s ním i oficiální politika KSČM. Pro příklad uveďme dogma o obnovování tzv. sociálního státu v Evropě typicky reformní cestou, využití buržoazního parlamentu pro budování socialismu či dogma o anticyklické regulovatelnosti trhu buržoazním státem. Hlavní ideolog KSČM však stále lpí na vědecky ničím nepodložených, dávno překonaných nejen těchto dogmatech. V tomto ohledu se v jeho osobě spojuje frazér, dogmatik i konzervativec.

Druhým výrazným tématem, ve kterém se plně obnažuje Dolejšova nemarxistická a neleninská podstata, a tím do velké míry i podstata oficiální politiky KSČM, udržovaná záměry současného vládnoucího systému a jeho ideologie, je globalizace a tzv. evropská integrace. Dolejš, ale i další čelní představitelé KSČM, hovoří o „kapitalismu globální éry“ o „kvalitativně nových problémech civilizace v 21. století“, implicitně tak veřejnosti sdělují, že současný kapitalismus je dosti jiný neboť přešel do nové fáze, že se tedy nenacházíme, co do kvalit jeho soudobé podstaty, v imperialistickém stádiu kapitalismu, jak jej popsal Lenin. Takové tvrzení je však velmi zásadní. Nové stádium vývoje kapitalismu totiž vyžaduje v mnohých otázkách nové přístupy, zásadní aktualizaci naší vědecké teorie. Obligátní tvrzení četných členů CSTS ÚV KSČM o novém stádiu kapitalismu je však další, typicky revizionistickou frází. Nebylo totiž dokázáno žádnou marxistickou analýzou, shrnuto v syntéze, vyhodnoceno, vtěleno do politického programu a prokázáno v praxi. Naopak, jevy, které Jiří Dolejš jmenuje jako aktuální, například financializace hospodářského systému nebo přerůstání politické moci přes hranice národních států, existovaly již v Leninových dobách. Jistě, nikoliv v tak rozsáhlém měřítku, kvantitě, ale v základu již panovaly a bujely. Ano, určité propojování světa je objektivní skutečností. Jmenovaný místopředseda KSČM však hovoří o globalizaci a tzv. evropské integraci tak, jakoby v základu probíhala stejně, ať by se v současnosti vyskytovala jakákoliv společenská formace a její podoba. Řečeno jednodušeji, že by mocenská imperialistická centra, postavená na finančních monopolech a centralizované, národní státy likvidující politické a další moci, existovala i v socialismu. V tomto ohledu je koncipován i „Socialismus v 21. století“. S tímto pojetím objektivity a „změny“ situace ovšem musím rezolutně nesouhlasit. Jedná se o představu vyměnění jedné slupky za druhou s domněním, že nikdo nepozná, že jde o tutéž cibuli.

Jiří Dolejš často do svého slovníku přejímal a přejímá různé současně režimní termíny, anglikanismy, bláboly o postmodernismu, postdemokratismu, postkomunismu, ale i o tzv. evropské integraci. Zřejmě se má jednat o ony „nové“, moderní a novými podmínkami dané a objevené vědecké skutečnosti. Zastavme se u spojení „evropská integrace“. Skutečnost, že KSČM i nejedna další, dle názvu komunistická strana v Evropě souhlasí s „evropskou integrací“ je dostatečně výmluvná. Svědčí o situaci, v jakém se toto hnutí v současnosti nachází. Předmětné sousloví je propagandistický fábor, eufemismus, mající zakrýt skutečné poslání „evropské integrace“. Počínaje Západní unií z roku 1948, přes Pařížské, Římské úmluvy, Maastricht, Amsterodam, Nice a Lisabon vznikal nejprve ekonomický, následně logicky mocenský a centralizující se monopolní imperialistický blok, který ve své době měl na jedné straně konkurovat rodícímu se socialistickému táboru, na dalších stranách pak ostatním mocenským světovým blokům, zpočátku zejména americkému. Nevycházel tedy z objektivních tendencí, objektivních zájmů, dokonce ani subjektivní vůle většin evropských národů, a ani dnes všechny evropské národy nekolonizuje. Objektivní je tedy z hlediska zájmů a tužeb západoevropské mamutí finanční oligarchie (zejména francouzské a německé), nikoliv vykořisťovaných a zbídačovaných většin evropských národů. Podporovat tento proces proto znamená v nejlepším nechápat, proč začal a proč neustále pokračuje. Skutečná komunistická síla by měla vycházet naopak z možností jeho eroze, z národně osvobozeneckého, protiimperialistického hnutí, nikoliv, jako v případě globalizace a přístupu Jiřího Dolejše k ní, ze změny slupky či skořápky, při zachování stejné třídní (a tím i institucionální a koncepční) podstaty. Z klamavého pojmu „evropská integrace“ také vychází Dolejšem používaný termín „euroskepse“. Má představovat dle Dolejše nebezpečnou skepsi z rozpínavosti v západní Evropě vládnoucích monopolů a jejich bruselských, štrasburských a lucemburských institucí. Komunisté však k tomuto procesu nemohou být skeptičtí, musejí ho jednoznačně odmítat, na základě fundovaného a srozumitelného vysvětlení, s nabídkou scénáře, který by nastal po rozbití tohoto modelu. V tomto i jiných ohledech Jiří Dolejš prezentuje i sobě vlastní mechanické chápání vývoje a určitý schematismus. „Euroskepse posiluje nacionalismus a odpuzuje voliče“. Dogma, které často v různých formách opakuje, jakoby platilo vždy a za každých okolností. Euroskepse a odmítání rozpínavosti EU skutečně posiluje nacionalismus tehdy, neexistuje-li jiná politická síla, která tento proces vysvětlí a povede nespokojenost většiny lidí pokrokovým, antiimperialistickým, posléze socialistickým směrem vývoje. Taková zde není, mimo jiné proto nacionalismus skutečně místy sílí. Další příklad metafyzického Dolejšova uvažování nalézáme hned v prvních částech jeho referátu. Buďto půjdeme cestou demokratického radikalismu nebo násilnického extremismu, říká autor. Jenže KSČM nejde ani cestou buržoazně demokratického radikalismu, která je také vývojem dávno překonaná, ale byla by snad lepší, než současné příštipkaření a uhlazený konformismus většiny představitelů KSČM. „Násilnický extremismus“, pojem jako ze slovníku režimního ideologa, který mate. Ve skutečnosti jsou v současné době jako extremistické přestavovány většinou síly z levé, antisystémové strany politického spektra, jejichž „extremismus“ spočívá ve skutečně radikální, tzn. na kořen věci jdoucí politice. Slovo násilnický evokuje domněnku, že kdo nevyje s KSČM a jí podobnými, prosazuje především násilí (další příklad mechanického a schematického uvažování). Komunistické hnutí se však ve většině případů snažilo i snaží na násilí pouze odpovídat obranou svých hodnot a většiny lidí, bránilo se a brání otevřenému i latentnímu, vnitropolitickému i vnějšímu násilí imperialistických bloků. Je tomu snad nyní jinak, nedominuje současnému světu nadále spojení násilí = kapitalismus? Řekněme si místo odpovědi pár názvů: Bělehrad, Bagdád, Benghází, Tripolis, Kábul, Aleppo, demonstrace v Kolíně nad Rýnem, v Istanbulu, Aténách, Madridu, vše rok 2013, Národní bezpečnostní agentura USA – ano, špehování milionů lidí po celém světě je také případ latentního násilí vládnoucího systému. O tom však, ani o jiných věcech Jiří Dolejš nemluvil. Ani nemohl, příčí se to jeho názorům.

Nejen v případě Jiřího Dolejše bychom v tomto duchu mohli pokračovat ještě na dalších minimálně deseti stránkách. Souhlasit s ním lze jen v ojedinělostech. U referentů Václava Šenkýře a Věry Flasarové můžeme přitakat sice častěji, o to nebezpečnější však v jádru jejich výstupy jsou. Kryjí se tradičními marxistickými termíny a hesly, v podstatě však potvrzují, stejně jako Jiří Dolejš, už minimálně 23 let trvající nekomunistickou orientaci i praxi, názvem komunistické strany v našich zemích.

Petr Konrád

(Převzato z časopisu Dialog-otázky-odpovědi)