SMKČ k místní společenské krizi a antikomunismu

Pokud píšeme o společenské krizi, těžko se můžeme nedotknout našeho vlastního města. Především pro to, že tento mikrosvět a kocourkovská karikatura sociálních střetů je nejen dobrým literárním námětem, ale i věcí k hlubšímu zamyšlení. Zamyšlení o tom, jak se z města k životu stalo místo pro rozprivatizování, ke kšeftům, jak náš politický život ovládají šmelináři, spekulanti s pozemky a jim podobný výkvět. O loutkové „konstruktivní“ opozici raději pro zachování dobrého vkusu nemluvě.

Kromě „úspěšných politiků“, úspěšných spíše neznalostmi, omezeností a vlastní dekadencí, jsou nám prezentováni „úspěšní podnikatelé“ v nepadnoucích zmačkaných oblecích a rozhalených propocených košilích, kteří přispěli národu leda v tom, že zaměstnávají po půl stu za hodinu a ještě načerno. Hovory o úspěších privatizace, této zlodějiny století, a o vlastní potřebnosti nějak zastiňují pravý smysl věci – tj. handrkování o to, co všechno lze odepsat z daní, začínaje toaletním papírem a konče auty pro sebe, choť a každé ze svých dětí, a o to, jak moc lze ještě příjem osekat zaměstnanci natolik, aby nakonec za možnost někde pracovat ještě doplácel. Z těchto „úspěchů“ zbudou zaměstnancům leda oči pro pláč. „Buržoazie“ v místním podání vzbuzuje pochyby o zkušenosti s použitím deodorantu. Inu, jak řekl soudruh Oldřich Nový, signatář Anticharty 77: „Ovšem, s těmi se v Diplomat Grillu nesetkáte“. Noblesa se už opravdu vytratila.

A výchova naší mládeže? Parafrázujme Ľubomíra Feľdeka, když trefně uvedeme, že si ruku podal „flanďák s estébákem“ a svorně chodí poučovat školáky o hrůzách komunismu, obdobně, jako plačtivě žačkám vysvětluje padesátiletá „pamětnice“, jak se jí těžko žilo před šedesáti roky. Trapné. Podobně, jako když v nejmenovaném klášteře horuje spolu s místním šlechticem, potomkem aktivního vlajkaře, místní politička proti „komunismu jako rakovině“, zapomínaje na to, že jejich ministryně na koštěti s věčně opilým a arogantním ministrem vykradli státní kasu hlouběji než do dna (kupodivu bez potrestání) a národ ožebračili, co to jen šlo. O kulturnosti jejich „kontrarevoluce“ svědčí i působení nekulturní ministryně kultury, za které padaly kulturní památky jedna po druhé (stavby libereckého SIALu, havířovské nádraží, dejvický Hotel Praha, dům na Václavském náměstí ad.). Jediný, kdo má dostatek nevkusu hájit tuto politickou ssedlinu, je místní konyáš, který chrastil řetězy pro vše protilevicové a antisociální tak dlouho a věrně, až mu to na církevních restitucích, další gigantické zlodějně, vyneslo na nové auto – asi k cestě za spasením. Jiní, věrni tradici „humanismu“, se už rozhlíží, do které strany by znovu vešli, za dvacet let své desáté. Jak řekl velký básník a největší náš rodák Jiří Wolker: „ Antikomunismu vždy scházelo na duchaplnosti“.