Protiválečné sochařství

Karel Dvořák

Myslbekův a Štursův žák Karel Dvořák se po sociálně civilistní fázi svého sochařského díla a po okouzlení renesanční plastikou vrací ovlivněn barokními díly a odkazem francouzského sochaře Auguste Rodina k dramatismu a tvarové nadsázce zdůrazňující závažný obsah díla. V čase ohrožení republiky rozpínajícím se německým nacismem vytváří díla jako je „Tragédie“ – socha ležícího torza se spuštěným vlasy v dramatickém výrazu nebo sousoší dvou torz nazvaných „České řeky“, kterým reagoval na orvání naší země mnichovským diktátem, zabráním Sudet. V době okupace vytváří jezdeckou sochu husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova na znamení odporu českého národa k okupantům, kde sochař využil svých předchozích zkušeností s renesanční jezdeckou plastikou, ale i s odkazem J. V. Myslbeka, jehož uměřenost a velmi citlivá práce se sochařským detailem vhodně umístěným do monumentální kompozice zvýšila závažnost dojmu celé sochy, na rozdíl od předchozích více stylizovaných variant vytvořených ještě v předválečné republice a vázaných na raně renesanční tvarosloví a stylizaci.

Závažným dílem je i brilantní dřevořezba spoutaného Krista ovlivněná dílem barokního sochaře Jackela naznaná Ecce homo, ukazující zmučenou postavu jako symbol utlačované a ponižované lidskosti. Díla obdobně symbolická nacházíme v sochách torza s křídlem – „Poezie“ – a jakoby se vznášejícím okřídleným torzem pojmenovaným „Československý génius“. Zraněná poezie, socha neúplného těla, která však svou existencí dává najevo moc kultury před barbarstvím fašismu a letící symbolika vznešenosti československé kultury a intelektu znázorňuje víru v přetrvávání našich národních hodnot a hodnot naší kultury i přes dobový útlak. Alegorie je rovněž použito v sousoší „Živod a osud“ mužské postavy inspirované Rodinovým „Adamem“ z proslulé „Brány pekel“ a antického torza. Vysokých uměleckých kvalit dosáhl Dvořák rovněž v sousoší snímání z kříže, které formou jinotaje, za použití „neškodného“ sakrálního tématu poskytuje symbolický doklad o aktuálním utrpení českého národa. Dvořák je zde sice inspirován díly baroka a jeho dramatismem, účinek je však plně aktuální. Poválečná doba ve znamení monumentálních realizací upomínajících na hrdiny i na oběti druhé světové války se stala pro Karla Dvořáka příležitostí uplatnit své modelérské mistrovství a předchozí zkušenosti ze studia díla Rodina i Myslbeka, děl italské renesance a českého baroka, a navrhnout cyklus monumentálních sousoší pro památník v Ležácích, obci vypálené nacisty. Citlivě modelované dramatické skupiny postav a samostatné sochy se ani přes výtvarné kvality děl a mistrovsky zvládané zvětšené detaily hlav nedočkaly zřejmě i vinou sochařova skonu v roce 1950 realizace.

Karel Pokorný

Myslbekův žák Karel Pokorný se protiválečnu tematikou zabýval již ve své bravurní ležící postavě „Padlého“ ze 20. let, na které nepateticky a bez odružných detailů uniformy ztvárnil naprosto netradiční formou zabitého vojáka ležícího v blátě bojiště, bez heroizace, bez symboliky, s o to větší výrazovou silou pramenící z civilního, o to jímavějšího pojetí sochy.

Kromě tohoto vysloveně protiválečného díla byl Pokorný už v té době známý jako autor sociálně-civilistních děl jako „Horník“ nebo „Horničtí rodiče“ (později monumentalizováno v pomníku v Oseku u Duchcova), kde prvotní okouzlení možnostmi Gutfreundovy zjednodušené formy je využit ne k opěvování moderní civilizace a života lidí mladé republiky, jako je tomu v případě Otty Gutfreunda, ale umocnění sociálně kritického obsahu díla. Návrat k realistické tradici a ovlivnění dílem belgického sochaře pracovních námětů Constantina Meuniera pozorujeme u sochy „Hutníka“ a nejmarkantněji u busty nazvané „Ostrava“, která jako by byla symbolem dělnické třídy a snad nejpřesvědčivějším dílem této linie našeho sochařství v oblasti pracovní tematiky a ztvárnění lidových typů bez folkloristické popisnosti a verismu, ale s monumentalitou a vnitřním sociálním, nebojím se v tomto případě říct třídním obsahem.

Tichý je patos smutku splávané hlavy matky, inspirované Čapkovou hrou. Obecné téma matky truchlící nad zabitým dítětem se váže k době španělské občanské války. Komorní plastika svým pojednáním bez popisných detailů a s hladkým povrchem splývajících ploch nabývá značné dávky lyrického výrazu. Obdobné řešení a velmi intenzivní výraz nabízí též plastický portrét hlavy Krista, symbol nikoli náboženský, ale hluboce lidský.

Dramatický pól svého díla Pokorný využil v dílech následujících.

Busta ševce z roku 1939 dává pateticky najevo s využitím ryze Myslbekovské formy odhodlání prostého pracujícího nesmířit se s mnichovskou zradou a především okupací země nacisty. Hladké plochy jsou dramaticky vzrušeny ostrým traktováním vlasů, podstatnou část tvoří i vzrušená drapérie pracovního oděvu. Vše v detailu i celku vyjadřuje lidový hněv, bez stop popisnosti, ale s využitím výsledků Myslbekovy portrétní řady s větší mírou dramatičnosti a obecné platnosti tématu uspůsobenému aktuální situaci.

Řada Pokorného prací je spojena s dojmy z válečného období. Je tomu především v cyklu piety a v řadě větších a menších děl s tématy truchlící ženy v aktu a poté v dalších variantách v těžké drapérii a „Zimy“ – ženské postavy, která je dramaticky pojata ve vichřici krutého času, s obličejovou částí mistrovsky naznačenou, bez přebytečných detailů a s až barokní drapérií řešenou ve velkých zalamovaných plochách, v ostrých zářezech.

Pokorného zájem o tuto tematiku vrcholí v soše „Sbratření“, inspirované prvotním dojmem z fotografie Karla Ludwiga, která znázorňuje pražského barikádníka v objetí s rudoarmějcem. Pomník, který se stal výtvarným symbolem osvobození Československa, nezapře kompoziční důmyslnost, dramatismus až barokního ražení, promyšlenou hru záhybů drapérie, které vedou divákovo oko až k vrcholu díla – objetí dvou bojovníků. Námět byl později přetransformován do ještě dramatičtějšího díla – sousoší Vítězství socialismu, jehož dokončení se však autor nedožil. O tom, že Pokorný uměl uplatnit monumentální cítění nejen při pomníkových realizacích velkého měřítka, svědčí i jeho reliéf přísahající ruky, jehož odlitky nacházíme v pražských ulicích všude tam, kde občané položili své životy v boji proti okupantům za pražského povstání. Jednoduchý námět přísahající ruky ukazuje ve svém ztvárnění Pokorného umění monumentalizace, využití předchozích zkušeností a odmítání pouhého naturalistického zpodobnění námětu ve prospěch zjednodušení a barokní nadsázky tvarů.