„Dneska je běžné“ aneb krátké zamyšlení nad jedním tvrzením

Nesnáším stereotypy, klišé a rádoby selským rozumem podepřené režimní pravdy. Nesnáším je o to víc, že si jejich příjemci, mnohdy dělníci, učni, chudí důchodci či malovýrobci neuvědomují, čemu tyto prostředky slouží, že mají svůj účel a oni jsou často pouze jejich oběťmi.

Zabrousím nyní do oblasti středoškolského a vysokoškolského studia a k jeho účastníkům, případně absolventům. Zejména s nástupem kapitalismu do Československa se rozmohla praxe, která začala jako obrana většiny studentů proti zhoršujícím se sociálním podmínkám a zvyšování nákladů za tzv. bezplatné školství, její pokračování a prohloubení se však stalo jedním z ideových pomocníků, pomocí něhož kapitál stále protlačuje placení školného na veřejných vysokých školách. Hovořím o studentských brigádách, různých druzích přivýdělků, které se ale odehrávají vedle studia, nikoliv v letních měsících. Setkal jsem se, jako jistě i mnoho z vás, s častým a klišovitým tvrzením: „Dnes už je běžné, že si většina studentů na studium vydělává či přivydělává“, nebo „Chceš studovat? Běž si na to vydělat, na Západě, ale i u nás to je už běžné“. Sami asi cítíte, že od poslední citace schází krůček k tvrzení, že z veřejných rozpočtů není možné na tuto ryze soukromou investici (slovy buržoazních liberálů a neoliberálů) vůbec nic přispívat, případně jen málo. Moc těchto klišé si člověk uvědomí, slyší-li je z úst svých členů rodiny, která je veskrze proletářská, pokud ví, že i rodiče či příbuzní kamarádů ze stejného třídního prostředí hovoří podobně. Přitom se jim naprosto nedostává (pro ně naštěstí) sociální zkušenosti.

Kapitál si prosazením tohoto klišé do společenského vědomí vytváří prostor pro postupné prosazení školného, to už jsme řekli. Osobně jsem vždycky trval na tom, že pracovat během studia na střední, ale zejména vysoké škole vedle studia a mimo svůj obor „normální“ není a běžné by to být ani nemělo. Projevuje se zde majetkový cenzus. Narůstá počet rodin, které na studium svých potomků nemají finanční prostředky. Když jich mají alespoň část, jde jejich syn či dcera studovat, ale jsou nuceni si na studium přivydělávat. Zkrátka kdyby nepracovali, studovat by nemohli. Chabá a na mnohých školách (školství bylo od 90. let 20. století decentralizováno, každá VŠ má proto jiný stipendijní řád, ale především jiné finanční možnosti) naprosto nedostatečná náplast prospěchových či sociálních stipendií ve většině případů situaci vyřešit nemůže. Tito studenti jsou ale objektivně znevýhodněni ve srovnání s jejich vrstevníky z rodin vládnoucích tříd a jim spojeneckých vrstev. Ať si kdo chce, co chce, říká, paralelní výkon brigády vedle studia mimo studentův obor se musí nikoliv na výsledcích, ale nutně „minimálně“ na skutečných vědomostech, schopnostech a dovednostech projevit. V tomto momentu je bourán také formálně rovný přístup ke vzdělání, vidíme zde zřetelně další příklad tolikrát omílaného kapitalistického rozporu mezi formálním a skutečným.

Studenti zejména technických a některých jiných přírodovědných oborů mají větší možnost přivydělávat si v rámci svého oboru již v dobách svých studijních. Takových případů existuje relativně mnoho a podobná zkušenost je k nezaplacení. Avšak u oborů humanitních, medicinských, zemědělských i jiných jsou tyto možnosti značně omezené, v některých případech prakticky neexistují. Student odsouzený k hledání brigády je snadnou kořistí lačného kapitalisty, jak to většinou u brigádníků bývá, byť se živnostníci či buržoové často tváří jinak (jakoby milosrdně). Stává se terčem často silného vykořisťování, což se nemůže neprojevit na jeho studijních výsledcích. Z dalšího úhlu pohledu tento student zaujímá pracovní místo, případně částečný úvazek, který by v časech rekordní nezaměstnanosti objektivně mnohem více potřeboval živitel rodiny, matka samoživitelka, absolvent školy apod. A tak vzniká vzájemná řevnivost, případně až zloba mezi studentem a nezaměstnaným, na níž můžeme krásně demonstrovat způsob, kterým kapitál vyvolává rozpory mezi vykořisťovanou a utlačovanou většinou společnosti, aby bylo jeho postavení pevnější. Přitom vinen je systém, jeho představitelé, nikoliv student či nezaměstnaný. Z hlediska studia existenční nutnost vydělávat si či přivydělávat si vytváří také objektivní tlaky na zapojování sedřených studentů do sociálně-patologických aktivit – prostituce, pašování drog, různých dalších druhů kriminality. Osobně jsem znal několik studentů humanitních oborů, kteří během studia zároveň museli pracovat, a ani jeden z nich studium nezvládl dokončit. A tak docházíme k „západním vzorům“ a srovnání s minulostí. Ano, v některých západních zemích se stává stále více běžné (postupně se finanční náklady studia zvyšují téměř ve všech, vycházejí ale z jiného základu), že si studenti musí na placení školného přivydělávat. Tento fakt ale výrazně omezil dostupnost vzdělání pro velkou část společnosti, zvýšil zadlužení mladých lidí, čímž ještě před začátkem jejich profesního života vložil jejich osudy do rukou finančního kapitálu, různých spekulantů a exekutorů. Co je ale důležité, mamutí školné nevedlo ke zvýšení kvality školství, jak u nás často tvrdí jeho zastánci, ale k pravému opaku. To potvrdila i naprosto kapitalistická organizace OECD u příkladu Velké Británie. I v této otázce se tedy vracíme po spirále vývoje zpět do časů meziválečné republiky, kde školné odsuzovalo mladé, talentované lidi z chudých poměrů k práci v otřesných podmínkách, často přes noc, aby si na tehdy náročné studium vydělali. Řada z nich nebyla pro fyzické a psychické vypětí s to studium dokončit, velká část z nich odnesla dřinu podlomeným zdravím.

Podle mého názoru by mělo být studium na střední a vysoké škole natolik finančně dostupné, aby si ho mohl dovolit každý. Takové bylo ale naposledy za reálného socialismu, protože dostupnost studia znamená i učebnice, skripta zdarma, vysokoškolské koleje a domovy mládeže za velmi nízkou cenu, stejně jako stravování (menzy) a výrazné zvýšení prospěchových stipendií, přiblížení jejich výše a stipendijního řádu jednomu vzoru pro všechny školy. Uvědomuji si však, že takových změn není současný systém ve výchovně-vzdělávací oblasti schopen. Cesta, na níž se vydal po r. 1989, je totiž přesně opačná než návrhy, které jsem nastínil. A podle toho české školství také vypadá. Cesta k nápravě rovná se cesta ke změně systému.

 

Petr Konrád