Dvě sochařská výročí

Tento rok je rokem 115. výročí narození dvou významných národních umělců, komunistů, rodáků z Vysočiny, profesorů Akademie výtvarných umění, sochařů Vincence Makovského a Karla Lidického. Makovský, žák Jana Štursy, vynikl svým avantgardním působením a dramatickým patosem svých netradičně řešených moderně klasicistních monumentálních děl, Lidický významně zasáhl do oblasti portrétního umění svou procítěnou uzavřenou formou sochařského díla i do vývoje československého monumentálního sochařství až myslbekovsky uměřenými pomníkovými díly. Oba v oblasti volné plastiky, portrétu či pomníku dosáhli mimořádných výsledků plnohodnotně reprezentujících umění naší vlasti ve světě, výsledků dosažených díky mimořádnému talentu, intelektu umělců a tvrdé práci.

Vincenc Makovský (1900-1966) po vystudování novoměstské reálky a krátkého působení v malířském ateliéru Jakuba Obrovského a Karla Krattnera na pražské Akademii zakotvil v sochařském ateliéru jako žák Jana Štursy, také novoměstského rodáka. Zde ovlivněn podnětným ovzduším Mistrova ateliéru velmi rychle dohnal předchozí neznalost sochařského řemesla a ihned dosahoval vysokých výsledků (za plastiku Hoch s mušlí dostal 1. cenu, za sochu dívky obouvající si střevíc dosáhl stipendia pro pobyt v Paříži).

Po Štursově tragické smrti absolvoval studia na AVU u Bohumila Kafky, pozdějšího autora Žižkovy jezdecké sochy na Vítkově. Za dob studií byl ovlivněn jen v jednom díle dobovým civilismem (Zpěváci), lákalo jej však více využívání výsledků kubismu (Ležící žena, Sehnutá žena) a konstruktivistické pojetí (pomník leteckému neštěstí, portrét K. Konrada). Stipendijní pobyt v Paříži, který si Makovský protáhl ještě o dva roky, byl příležitostí sžít se s celou tehdejší avantgardou (atelier měl nedaleko světoznámého sochaře Giacommettiho) i absolvovat školení u francouzského sochaře E. A. Bourdella a českého malíře F. Kupky. Nebránil se využití své imaginace inspirované soudobými výtvarnými trendy. Asi nejradikálnější z jeho avantgardních děl je transparentní Hlava – Zahradní lampa, asambláž Žena s vázou, reliéf Ležící žena nebo surrealistické plastiky jako Dívka s děckem či hlava Promethea.

Současně se svou aktivitou v surrealistické skupině se Makovský po hlubším poznání děl J. V. Myslbeka a při práci na realistických monumentálních realizacích vrací k realistickému a až klasicistnímu (nikoli však akademickému nebo konzervativnímu) pojetí. Tento pól, využívající formálních poznatků avantgardního tvoření i odkazu minulosti, reprezentuje dvojice žen v Jablunkově, Spoutaný Prométheus, postavy pražské burzy, pomníky a portréty T.G. Masaryka, hlavy Boženy Němcové a K. H. Borovského a další. V době válečných let se sochař účastní odbojové činnosti, věnuje se pedagogické práci na zlínské Škole umění, kde stojí u zrodu českého průmyslového designu. Významné jsou i jeho výsledky v oblasti komorní portrétní tvorby. Po porážce fašismu tvoří Makovský významné sochařské realizace – socha Partyzán pro Zlín, socha Rudoarmějce a busta maršála Malinovského pro Brno, pomníky A. Jiráska pro Litomyšl, J. A. Komenského pro holandský Naarden a Uherský Brod nebo busta S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou.

Zlatou cenou je oceněno jeho sousoší Nový věk z československého pavilonu na EXPO 58 v Bruselu (dnes na brněnském výstavišti a před pražským Federálním shromážděním). Závěr umělcova díla představuje soubor reliéfů pod názvem Voda v našem životě pro úpravnu vod ve Vítkově – Podhradí.

Makovský po válce jako pedagog působil na brněnském vysokém učení, po smrti Jana Laudy vedl ateliér na pražské AVU. Mezi Makovského žáky patří významní sochaři Sylva Lacinová, Ladislav Martínek, Konrád Babraj, Miloš Axman, František Navrátil nebo Stanislav Hanzík.

Karel Lidický (1900-1976) byl po absolvování slavné kamenosochařské školy v Hořicích žákem profesora Otakara Španiela na pražské Akademii. Po počátečním ovlivnění civilistickou sochařskou formou typickou pro období 20. let (reliéf pro poštu v Hlinsku, pomník obětem války v Kameničkách, školní reliéf Horníci)má na sochaře vliv starší spolužák Karel Kotrba. Lidický se od roku 1930 (Podobizna malíře Šmidry) etabluje jako velmi talentovaný portrétista, jeho tvorba je inspirována formálním řešením renesančních portrétů, Španielovými výsledky (např. jeho slavný portrét H. Masaryka) i klasiky moderního francouzského sochařství, především Ch. Despiauem.

Lidický od počátku 30. let vytvořil řadu velmi kvalitních portrétů uzavřené sochařské formy akcentující psychologické rysy portrétovaného a využívající spolu s pevnou stavbou i citlivého sochařského rukopisu. V čase ohrožení fašismem se Lidický připojuje k vlně barokizace v českém sochařství, nachází odkaz sochařského díla M. B. Brauna a Brokoffův a tvoří dramaticky vypjaté plastiky (Stařec, Hlava starce, Návrat ztraceného syna, Dolorosa – dnes v areálu strašnického krematoria). Po osvobození je autorem významných sochařských monumentálních realizací, v první řadě myslbekovsky laděném pomníku Mistra Jana Husa pro pražské Karolinum a Husinec, pamětní desku Jana Želivského pro Staroměstskou radnici, busty Vladislava Vančury pro Zbraslav a S. K. Neumanna pro Poděbrady.

Lidický působil jako pedagog na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty UK a posléze jako profesor pražské AVU. Součástí Lidického díla je i ceněná medailérská tvorba (Smetana, Jirásek, medaile AVU). Jeho poslední dílo, sousoší Socialistická rodina, padlo za oběť nedávné antikomunistické destruktivní „rekonstrukci“ vítkovského památníku.

 

Martin Peč