Kam vedou Rusko jeho nynější vládci?

Kam vedou Rusko jeho nynější vládci

Alexandr Petrovič Targajev vydal v dubnu 2015 knihu s názvem „Kam vedou Rusko jeho nynější vládci?“

Targajev je komunistickým poslancem Státní Dumy za oblast Nižnij Novgorod. Ruská informační agentura „IF Region“ zobecnila nejčastěji zadávané otázky při diskusích, které autor vedl o své knize.

Text byl uveřejněn 7.6.2015 na stránkách KS Ruské federace kprf.ru.

1.V dubnu 2015 vyšla vaše kniha „Kam vedou Rusko jeho nynější vládci. Kniha vyšla v ve složité politické situaci. Proč jste se rozhodl knihu napsat?

Správně jste řekl ve složité politické situaci. Situace v Rusku však nikdy nebyla jednoduchá.

Do současné KS RF vedené Zjuganovem jsem vstoupil v roce 1993. V roce 2011 jsem byl zvolen poslancem parlamentu oblasti Nižního Novgorodu a pak poslancem Státní Dumy. Po celou dobu jsem cestoval nejen po Rusku, ale i v zahraničí, setkával se s politiky, vojáky, vědci, veterány, dělníky zemědělci a studenty.

Viděl jsem jak se změnilo soudobé Rusko, proč v něm hraje rozhodující úlohu korupce, zločinnost, lži a pokrytectví, jaký život nás, naše děti a vnuky očekává v budoucnosti. Za celou dobu jsem napsal čtyři knihy:

„Z vrcholu kosmu do propasti terorismu“, „Socialismus – budoucnost Ruska“, „Piraně kremelského moře“, „O Gennadiji Zjuganovovi, Vladimíru Putinovi, Michalu Prochorovovi a některých potížích života v soudobém Rusku“, „Rusko ve vývrtce“ a „Držet obranu“. Tyto knihy jsou zvláštní zprávou mým voličům.

Proč jsem je psal? A proč jsem napsal novou knihu „Kam vedou Rusko jeho nynější vládci?“

Ruský filosof Petr Čaadajev říkal: „Nenaučil jsem se milovat svou vlast se zavřenýma očima, se skloněnou hlavou a zavřenými ústy.“ Přišel jsem na to, že člověk může být své zemi užitečný pouze v tom případě, pokud ji dobře rozumí; já si myslím že doba slepé zamilovanosti již přešla a nyní jsme především zavázání své zemi odhalováním pravdy. Já sám k tomu mohu pouze dodat – pravdou, ať je jakkoliv hořká.

V Rusku je známá fráze o tom, že Rusko má dvě strasti : pitomce a silnice. Mně se však zdá, že ta hlavní strast spočívá v chytrácích, ukazujících, kterou cestou má Rusko jít.

Hlavní myšlenka mé nové knihy spočívá v tom, že nehledě na všechny početné plány, sliby, patosní a lehkomyslná prohlášení vládců v průběhu dvou desetiletí pod vedením chameleónsky měnící své názvy, ale neměnící svou politiku „vládní strany“, probíhá stále se prohlubující degradace Ruska. A pokud se nezastaví – čeká Rusko těžký osud.

Existuje východ z této složité situace? Je možné změnit tento stav k lepšímu a co je k tomu potřeba udělat?

V základech nynějšího úpadku Ruska leží nespravedlnost, nastolena a chráněna mocí, se kterou se nikdy nesmíří chudí a znevýhodnění.Tento stav je živnou půdou pro národnostní a sociální rozbroje, masové protesty, extremismus a chaos.

Bojovat proti tomu není možné přitvrzením silových protiopatření, administrativních opatření, trestů a policejním násilím jak se to děje v současnosti, ale obnovením spravedlnosti, vytvořením normálních podmínek pro důstojný život občanů, návratem politické moci a přírodního bohatství lidu.

Před sto lety V.I. Lenin napsal: „Lidé vždy byli a vždy budou naivními obětmi klamu a sebeklamu v politice a to do doby, pokud se nenaučí, aby za všemi mravními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, prohlášeními a sliby hledat zájmy té nebo oné třídy…“

Proběhlo celé století a jeho slova jsou jako dříve aktuální – v Rusku vznikla cela třída oligarchů a zkorumpovaných byrokratů, kteří vládnou zemi a kterým se podařilo učinit podvod a klam hlavním nástrojem jejich politiky.

Zejména proto jsem se rozhodl, že se podělím s voliči o informace, které jsem získal ve své poslanecké činnosti a se svými názory na nejdůležitější otázky života Ruska a jeho občanů.

2.Jaké jsou vaše prognózy nejlepšího a nejhoršího rozvoje situace v Rusku v průběhu roku 2015?

Zatím nevidím žádnou variantu příznivého rozvoje situace v letošním roce. Podle mě bude lepší variantou udržení současné vratké rovnováhy před konečným pádem do propasti.

Ale nejhorší rozvoj situace je pravděpodobnější.

Vždyť za frázemi o reformách, inovacích, náhradách za import atd. nestojí skutečná práce vlády, která má povinnost denně se řešením těchto problémů zabývat.

U nás všechno těmi politickými kecy končí. Vláda v Rusku se dostala do rukou nekompetentní, chamtivé byrokracie, která se vymkla kontrole, nemá zábrany a ničí Rusko.

V Ruské ústavě se uvádí, že náš stát je sociální a demokratický. V podstatě je to však divoký kapitalismus s nelidskou grimasou.

O jaké spravedlnosti může být na příklad řeč, jestliže více než polovina obyvatelstva Ruska žije v bídě a chudobě a 2 tisíce oligarchů, vysokých funkcionářů, příslušníků jejich rodin a dalších představitelů ruské „elity“ vlastní více než polovinu národního bohatství? A každý rok se toto jejich vlastnictví zvětšuje?

Nejostřejším a nejsložitějším problémem pro chudé lidí je dnes drahota. Výdaje za potraviny, nájem, elektřinu, plyn, teplo, pohonné hmoty, studium a léčení, paralelně s rostoucí inflací a korupcí se staly nevyléčitelnou nemocí Ruska. Pouze nejrychlejší řešení vnitřních problémů, představujících reálnou hrozbu samotné existenci státu, je základním úkolem ruské vlády. Ovšem je otázkou, zdali je tato vláda ve svém současném složení a kvalitě tento úkol schopna řešit a splnit tak naděje lidu. Na to si sám odpovídám – není schopna.

Splnit tento úkol může pouze vláda lidové důvěry, která současně se znárodněním strategických odvětví provede i finanční, úvěrovou a daňovou reformu, která bude splňovat zájmy většiny obyvatelstva.

V Rusku musí být obnovena a upevněna úcta k lidem práce a kontrola využívání státních zdrojů ve všech ekonomicko – společenských oblastech.

Odpovědnost a mravnost se musí stát základními principy života a činnosti pro všechny, v první řadě pro vládu.

3.V knize se pod termínem „kolektivní Putin“ rozumí liberálně – finančně byrokratická špička vedení státu. Proč se od sebe tak zásadně liší vaše chápání „kolektivního Putina“ od celonárodního názoru „Putin – náš prezident“? Proč lidé, přestože chápou složitou situaci v Rusku, stále aktivněji podporují stávajícího prezidenta?

Jestliže hovoříte o rostoucí podpoře prezidenta, vydáváte to, co si přeje moc za skutečnost.

Jistěže akci s připojením Krymu k Rusku, protiakcím vůči západním sankcím a přitažením k odpovědnosti několika vysoce postavených zkorumpovaných funkcionářů, si lid spojuje s činností prezidenta Putina a podporuje ho. To jsou i hlavní příčiny růstu jeho oblíbenosti při průzkumu veřejného mínění.

Nicméně v současném Rusku nelze věřit nejen rejtingům z průzkumů veřejného mínění, ale ani výsledkům „čestných voleb“. Přesvědčivým příkladem jsou volby gubernátora Nižně – Novgorodské oblasti, zfalšované tak, že kandidát Šancev obdržel téměř 90% hlasů voličů. Znamená to, že jeho podpora byla vyšší než Putinova, přestože on žádný Krym k Rusku nepřipojoval. Kdo však tomu bude věřit? O zločinných způsobech dosažení takového výsledku jsem podrobně informoval ve své nové knize.

Ale podstata nespočívá pouze v rejtinzích. Vzpomeňte si jaké míry popularity dosáhli Gorbačov, Jakovlev a Ševarnadze, podobné jako Putin. A po pěti létech to skončilo rozbitím SSSR.

Zejména proto používám termín „kolektivní Putin“. Hodnocení všech osobností ve vládě vyplývá z otázky o historických podmínkách, ve kterých osobnost působí a čí zájmy prosazuje.

V podmínkách nejostřejší vlastnické a sociálně – ekonomické krize na konci 90tých let minulého století nahradili diskreditovaného Jelcina představitelé prozápadní oligarchové (Běrezovskij, Abramovič, Děripaska a další, Vladimírem Putinem. U moci však společně s ním zůstali lidé, které prosadila do vlády stejná oligarchie. Byli to zejména Kasjanov, Čubajs, Kudrin, Christěnko a další. Je přirozené, že prosazování zájmů zaměstnavatelů – oligarchů byly prvotním zájmem nového prezidenta a jeho skupiny a nikoli zájmy většiny ruského obyvatelstva.

Po čase v seznamech miliardářů přibyla jména petrohradských spolupracovníků nového prezidenta (za Jelcina to byly desítky a za Putina již pře sto). Změnila se příjmení členů vlády a vysokých funkcionářů, ale podstata ruské vlády zůstala stejná – obsluha zájmů plutokracie.

Je markantní rozdíl mezi současnými vládci, těmi, které oni sami soustavně špiní – a Stalinem a jeho spolupracovníky – komunisty. Snaží se tím odvést pozornost od významných tvůrčích děl, která byla realizována pod vedením Stalina a komunistické strany v zájmu lidu a nikoli v zájmu smečky boháčů.

Stalinem vybudovaný a vedený stát přežil celou řadu výbušných a dokonce zoufalých situací, byl dokonce na pokraji smrti v době Velké vlastenecké války. Stát vydržel, díky dvěma hlavním faktorům: unikátní kvalitě ruského, sovětského lidu a obrovské vůlí i nejvyššímu profesionalismu politických a ekonomických státních činitelů stalinské epochy.

Doba potvrdila, že pokud působí tyto dva faktory v jednotě, je národ neporazitelný. Ale, když vládci začnou vědomě měnit národ v obyvatelstvo a vládní funkcionáři se mění v „top manažéry“, pro které Rusko již nepředstavuje vlast, ale pouze zdroj zisku, země degraduje a umírá. To se v současnosti děje i v našem Rusku.

Existuje rčení: „Suita dělá krále“. Jaký obraz hlavy státu však tvoří premiér Medveděv, vicepremiér Dvorkovič, ministr školství Livanov, ministr průmyslu a obchodu Manturov, ministr ekonomického rozvoje Uljukajev, nezničitelní Čubajs a Fursenko a další spojenci Putina? Dosud zkazili a všechno, co dělali. Žádný do nebes stoupající rejting Putina nemůže nahradit škody, které způsobil ruské armádě putinův ministr obrany Serďukov, který sice byl nyní odvolán, ale za škody, které způsobil, nebyl nikdy hnán k odpovědnosti. Takových příkladu by bylo možné uvést mnoho. V Rusku byla vždy moc personalizována: ať vláda dělá cokoliv, hlavní odpovědnost nese ten, kdo stojí v jeho čele, car, generální tajemník, prezident. Odpovídá za všechno a jeho budou brát k odpovědnosti.

Takže rejting je nejednoznačným pojmem. Nikdy nemůže nahradit reálné dílo ve prospěch lidu. Zvlášť ne tehdy, jestli se tímto rejtingem putinova suita snaží zakryt své vlastní přestupky.

Mezi lidem koluje fráze: „Pokud strana „Jednotné Rusko“ slibuje světlou budoucnost, začni si šetřit na černé dny.“

Myslím si, že prezident Putin, který řekl v zahraniční politice „A“ musí říci i „B“ v politice vnitřní – nahradit nekompetentní liberální vládu vedenou milovníkem iPhonů, koaliční vládou profesionálů.

4.Dojde v nejbližší době ke změně společenských nálad? Kterým směrem? V jakých podmínkách rozvoje země bude pozice KS RF podporována většinou?

Rusko se podle mého názor přibližuje k velmi důležité hranici.

Mrhání sovětským dědictvím, včetně vojenské obrany končí. Nyní se rozvoj státu může ubírat pouze dvěma směry: buď vláda začne řešit rozhodující problémy na úkor pokračujícího okrádání občanů, bez ohledu na možnou evoluci a rozpad Ruska, anebo se budou tyto problémy řešit na úkor využívání bohatství oligarchů a nesmírné vrstvy zkorumpované byrokracie, národního přírodního bohatství a strategických odvětví. Obě varianty jsou velmi nebezpečné a jejich realizace může mít vážné následky, ale pokus od odkládání jejich uskutečnění může vést nakonec k vytvoření situace podobné roku 1917 nebo 1991.

Podle mého názoru se společenské nálady budou měnit. Ale nikoli ve prospěch stávající politické moci. Copak mohou občané mít pocit ani ne loajality, ale jakéhokoli vztahu k moci, která existuje pouze proto, aby se obohacovala cestou otevřeného okrádání? Stále více lidí chápe, že bez sovětského základu chápání spravedlnosti, bez socialismu, se Rusko nemůže stát silným. Musí nás však být mnohem více. Pouze tehdy budeme schopni změnit stav věcí v Rusku.

Nyní je potřeba, aby každý pochopil svou odpovědnost za Rusko.

Občan nesmí být pasivní. Každý musí na své úrovni bojovat za svá práva, projevovat aktivitu, protestovat proti nespravedlivým volbám, proti zneužívání funkcí byrokraty, policií a soudy. Hlavně je potřeba pochopit, že pokud budeme pasivním a porobeným stádem, budou si s námi dělat, co budou chtít.

Pro KS RF je nyní rozhodující prosadit do společenského vědomí občanů požadavek: „Změna orientace! Změna vlády!“ Tyto požadavky odpovídají kruté realitě současnosti. Je to požadavek práce kapitálu, zatím pokojný. Poslední slovo musí mít lid.

Zejména v souvislosti s uvedeným jsme v oblasti Nižního Novgorodu vytvořili společensko -vlastenecké lidové hnutí „Za svobodné sovětské socialistické Rusko“ – „Za SSSR“.

V tomto hnutí sjednocujeme úsilí vlasteneckých a dalších společenských organizací, známých politických a společenských osobností, představitelů vědy, kultury a národně orientovaných podnikatelů, kteří prosazují renesanci Ruska, jako silného, nezávislého, mnohonárodnostního socialistického státu s rozvinutou ekonomikou a zemědělstvím, účinnou obranou, kvalitní sociální oblastí a samostatnou zahraniční politikou. Heslem Rudé armády ve Velké vlastenecké válce bylo: „Za naší sovětskou vlast!“. V roce 70teho výročí vítězství nad fašismem je to potřeba připomínat.

5.Jaké by podle vašeho názoru mělo Rusko mít vztahy se Západem?

Poslední náčelník sovětské zahraniční rozvědky SSSR Leonid Šerbašin říkal: Západ usiluje pouze o jediné – aby Rusko vůbec neexistovalo. Ani geostrategicky ani geohistoricky. K tomu je potřeba totální útok – takový jaký učinil Hitler.

Při tom je potřeba si uvědomit, že podobná země na světě, která by vlastnila potenciál, zaručující zničení USA , neexistuje.

Proto jsme oficiálně potencionálním protivníkem číslo 1. Vojenské hrozby Rusku jsou realitou.

Zranitelní jsme ze všech stran. Na jihu (Kavkaz a Střední Asie) to jsou islámští radikálové a jejich patroni. nadnárodní struktury světového kapitálu. Tyto struktury jsou hlavním nepřítelem Ruska, které se svými jadernými zbraněmi představuje jedinou překážku k jejich kompletnímu světovému panství.

Na západě je to NATO – jehož vedení se snaží vytvořit na Ukrajině banderovsko – nacistický režim, zaměřený proti Rusku.

Orientace na oddělení Ukrajiny od Ruska je starý geopolitický plán Západu, jehož splnění ještě nikdy nebylo tak reálné jako nyní.

Není pochyb o tom že připojení Krymu k Rusku je přínosem, zejména po 25ti létech geopolitických ústupků.

Tento úspěch byl však vynucený stávající situaci, protože pro Rusko jiná varianta neexistovala. V opačném případě by se ke geopolitické porážce připojila i ztráta tváře – celý svět, včetně nejbližších sousedů, by pochopil, že si s Ruskem může dělat co chce.

Bohužel si je však potřeba přiznat, že nehledě na „krymské vítězství“ Rusko zápas o Ukrajinu prohrálo. Tato porážka je výsledkem našich vnitřních problémů. Naši vládci a velvyslanci spolupracovali s ukrajinskými oligarchy a funkcionáři, realizovali své miliardové kšefty, při tom nebrali v úvahu, že na Ukrajině je i lid, jehož část tvoři i Rusové.

Západ při tom řídil oligarchy a nejaktivnější protiruské síly, prosazoval rusofobii a podporoval lhostejnost lidových mas. Tím se mu podařilo neutralizovat zdánlivě proruské oligarchy a jejich představitele se zločinnou minulostí – Janukovyče.

Nelze vyloučit, že západní „přátelé a partneři“, jak je nazývají naši vládci, vynesli již svůj rozsudek – s konečnou platností vyřešit ruskou otázku, vyprovokováním války mezi Slovany.

Příprava nástupiště pro válku proti Rusku, kde mohou vzniknout základny NATO a stanoviště PRO, je zřejmě součástí plnění dlouhodobých cílů imperialismu.

Porážka v jednom utkání však neznamená celkovou prohru.

Zápas dosud neskončil. Abychom však v něm mohli zvítězit, musíme nelítostně analyzovat své vlastní chyby a udělat si pořádek doma. Je však současná garnitura toho schopna? Mám o tom velké pochyby.

Základním potenciálem našich ozbrojených sil je stejně jako dříve vlastnictví strategických útočných, především jaderných zbraní. To nám nyní zaručuje, že nedojde k rozpoutání totální války proti Rusku.

Bohužel ostatní druhy ozbrojených sil nejsou v nejbojeschopnějším stavu. Nakonec i strategické jaderné síly postupně ztrácejí svou sílu. Je potřeba pochopit, že v ruské obranné oblasti vnikla katastrofální situace.

Pod kamufláží odzbrojování a světovém partnerství likvidovalo Rusko své ozbrojené síly.

K největší degradaci došlo v době, kdy byl ministrem Serďukov.

Zatím naši západní partneři vyvíjeli zbraňové systémy nové generace a vyzbrojovali své armády, sdružené v NATO. Poté co byl jmenován ministrem obrany Šojgu, dochází k upevnění ozbrojených sil, ale obnovit vojenský potenciál za 2 – 3 roky je nemožné. Při tom politickou moc v zemi představuje stejně jako tehdy, strana „Jednotné Rusko“ a stejní lidé, kteří projevovali nadšení z jeho kroků při likvidaci ozbrojených sil. Pokud budeme upevňovat ozbrojené síly stejným tempem, jako dosud, můžeme dojít do stádia, že nebudeme chránění před krutým a silným nepřítelem.

Zde nám nepomohou vojenské přehlídky, na kterých je prezentována technika, která existuje pouze v jediných exemplářích a není zavedena ve výzbroji armády.

Dokonce i nedávný povyk kolem bezpochybně významného 70tého výročí vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce byl využit ke kryti krachu zahraniční politiky Ruska, neschopnosti vlády efektivně řídit ruskou ekonomiku a společenské krize.

Proto bylo potřeba demonstrovat zásluhy a vítězství SSSR a sovětského lidu a vydávat je téměř za své.

Při tom pečlivě zamlčovali, že vítězství bylo dosaženo pod vedením Komunistické strany, v čele se Stalinem.

Naši současní vládci zapomínají na východní moudrost: „Ať si páv roztahuje svůj ocas jak chce, jeho maličká hlava bude stále viditelná.“

Překlad: Karel Kluz (Text neprošel jazykovou úpravou – poznámka Redakce SMKČ.)