Několik postřehů k článku aktivisty Socialistické solidarity Jana Májíčka Rok 1968 v Československu: Vzestup a pád socialismu s lidskou tváří

Člen skupiny Socialistická solidarita Jan Májíček si dal tu práci a provedl tzv. „vejcuc“, jinými slovy vybral to nejdůležitější z již brzy vydané brožury týkající se nedávno proběhlého 45. výročí událostí z roku 1968. Zcela zásadní na celém trockisty glorifikovaném „tzv. Pražském jaru“, ve kterém tito rádoby revolucionáři oprávněně vidí československou verzi maďarských a polských událostí z roku 1956, které v Budapešti končily věšením maďarských komunistů, je následující: Dubčekovo vedení státu vzešlé ze zasedání 5. ledna 1968 postupně prokazatelně ztrácelo kontrolu nad řízením ČSSR, blahovolně povolilo zakládání antikomunistických organizací a stran jako např. Klub angažovaných nestraníků, K 231 (bývalí, v souladu s trestním právem lidově-demokratické republiky odsouzení kulaci a političtí vězni z počátku 50. let) a především mělo v úmyslu vystoupení republiky z Varšavské smlouvy, tedy smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi socialistickými zeměmi.

Autor tvrdí, že hospodářství ČSSR zaostávalo v „konkurenci“ s ostatními zeměmi RVHP, přičemž každému uvažujícímu člověku musí být zřejmé, že konkurence mezi socialistickými státy v kapitalistickém smyslu uvnitř této Rady neexistovala. A to i přes v té době již 12 let realizovaný chruščovo-brežněvovský odklon od socialistického plánování ve smyslu Stalinovy práce Ekonomické problémy socialismu v SSSR. Májíček se ztotožňuje s „větší nezávislostí podniků“ (na čem? Snad ne na pětiletém plánu), s jejich „výraznější autonomií“ (co to znamená? Tedy kromě plíživého a dubčekovci posvěceného návratu k soukromému podnikání a malovýrobě?! Tu již precizně zhodnotil Lenin s tím, že zákonitě vede ke kapitalismu). Májíček pod heslem „posilování tržních principů“ v podstatě obhajuje dnes už všem z 90. let minulého století důvěrně známé rozkradení státního a družstevního majetku. Pokud jde o šedesátý osmý rok, staví se společně s tehdejším ministrem financí vlády Oldřicha Černíka Bohumilem Suchardou za posílení tržních principů. Svou trapnou roli tehdy sehrál i na návrh samotného Dubčeka do funkce zástupce ministerského předsedy a koordinátora hospodářských reforem jmenovaný Ota Šik. Ten patřil k nejexponovanějším protagonistům Pražského jara a z titulu svých funkcí se zabýval zejména přípravou reforem hospodářských. Některé zásadní výroky zveřejněné v Akčním programu strany pocházejí od něj. Šik se stal v široké veřejnosti velmi známý a populární právě během jara 1968, kdy byl mj. místopředsedou vlády a v československé televizi měl dokonce vlastní pořad, ve kterém vysvětloval zásady svých prokapitalistických hospodářských reforem (a v důsledku toho i mnoha aspektů politických změn). Šikovy pojmy jako „třetí cesta“ a model humánní „hospodářské demokracie“ tehdy vešly v širokou známost. Dnes se právě s těmito prostoduchými vizemi „socialistické“ pluralitní ekonomie můžeme setkat dokonce přímo v hellerovských tezích Centra strategických studií při KSČM. Dodejme ještě, že Ota Šik a jeho model hospodářských reforem byl často kritizován z mnoha stran jako neuskutečnitelný, iluzionistický nebo dokonce jako silně prokapitalistický. (Je nezbytné si povšimnout rovněž zvláštní dikce autora tohoto článku. Jan Májíček ve svém elaborátu rozhodně nešetří neustále opakovaným slovem pocházejícím z klasického trockistického kadlubu, konkrétně termínem „byrokracie“, „byrokratický“, tedy slovem, jímž trockisté dodnes častují ty, které označují za tzv. stalinisty.)

Důležitou roli sehrál i spisovatel Ludvík Vaculík, autor manifestu Dva tisíce slov. Tento manifest vyšel 27. června 1968 v Literárních listech a celostátních denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny. Stalo se tak ihned nazítří po 26. červnu 1968, kdy byla zákonem 84/1968 Sb. dočasně zrušena cenzura.

Sjezd spisovatelů v červnu 1967 kritizoval údajné nezákonnosti a „pokrytectví moci“. Zanedlouho poté, v říjnu, vstoupili na scénu studenti. Naštěstí nebyli ještě schopni vystupovat v roli směšného komparzu při vraždě socialismu jako v listopadu 1989, rok ´68 se totiž nesl v duchu zákeřného napadání moci dělnické třídy ve jménu její „obrody“. Vždyť vzpomeňme, že ani za vrcholícího krachu gorbačovského, resp. adamco–mohoritovského revizionismu – v listopadu 1989, se nikdo neodvážil kritizovat socialismus. Dokonce ani budoucí válečný štváč, vrah bělehradských dětí, rektální alpinista yankeeského imperialismu, profesionální bombometčík, který si byl stoprocentně jistý existencí zbraní hromadného ničení v saddámovském Iráku, jež posléze kupodivu nikdo nenalezl, se neodvažoval cokoliv říci proti socialismu. Tedy kromě okřídlené výtky, že sociální výhody za reálného socialismu byly malé. Zřejmě měl na mysli „obrovské a celkové jejich zlepšení“, k němuž, jak všichni vědí, začalo docházet po mocenském zvratu, přesněji řečeno dokonané kontrarevoluci v listopadu 1989. Logického adepta na funkci prezidenta, Alexandra Dubčeka, odstavil právě Vašík Havlů do funkce předsedy Federálního shromáždění. A Lexa Dubčeků se prý tehdy rozplakal. Ne nadarmo ho děd mé nevlastní sestry, veterán od Dukly a velitel východního okruhu ČSLA, generálporučík Josef Valeš, nazval „troubou“, populistou a neumětelem vyhřívajícím se na piedestalu mediálně vytvořené popularity. Ale zpět k Havlovi, který bezostyšně ukradl gigantovi pacifismu a boje proti britskému kolonialismu Mahátma Ghándímu slogan o „Pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí“, k Havlovi, prezidentu kompletně zvolenému poslanci tehdejšího socialistického Federálního shromáždění, chlapíkovi, který beze studu přísahal na Ústavu socialistické ČSSR, aby ani ne za necelá čtyři léta poté jakoby nezúčastněně přihlížel zničení československé federace. Mohl se tak vlastně protiústavně stát potřetí prezidentem. Absurdní dramatik, jenž lid naší vlasti varoval, že „ komunisti vás budou strašit nezaměstnaností, ale ničeho se nebojte, protože zanedlouho bude vytvořena vláda schopných ekonomů (Václava Klause, Tomáše Ježka, Vladimíra Dlouhého a poradce Dušana Třísky), která naši zemi vyvede od, jeho slovy, „neekonomiky k ekonomice“. Veškerý majetek státu pak prošel cestou malé a velké převážně pověstné kupónové privatizace, ze kterých vzešli noví současní miliardáři jako zakladatel pověstných Harvardských fondů a miláček tehdejšího premiéra Václava Klause Viktor Kožený (Klaus tehdy proslul svou větou, že Česká republika potřebuje více takových Kožených). Andrej Babiš, populista ze strany ANO, a majitel Ostravsko-karvinských dolů i tamních 45.000 nájemních bytů. K novým multimilionářům rovněž patří Radovan Krejčíř, jenž na začátku 90. let shromáždil tisíce kupónových knížek a úspěšně je investoval, přičemž byl obligátně stíhán pro krácení daně a pro podvod, pominu-li jeho odsouzení za vraždu. V květnu 2012 Vrchní soud v Praze potvrdil (v nepřítomnosti) jeho souhrnný osmiletý trest vězení. V listopadu téhož roku jej Městský soud v Praze shledal vinným za daňový únik v jihlavské společnosti M5 ve výši půl miliardy korun. Uložil mu, vedle povinnosti zaplatit pokutu ve výši tří milionů korun, souhrnný jedenáctiletý trest vězení, který již také zahrnuje jeho předchozí osmiletý trest.

Mezi současné miliardáře české a moravské velkoburžoazie nesporně patří také Zdeněk Bakala. Ten se po nepřijetí na gymnázium vyučil dámským krejčím a v roce 1981 emigroval do USA. Je zakladatelem firmy Patria finance, již později prodal bance KBC a zakoupil skupinu Karbon ovládající mimo jiné Ostravsko-karvinské doly (OKD) a Českomoravské doly. Původ kapitálu, za který největší český důlní podnik koupil, ale zůstává nejasný a Zdeněk Bakala jej objasnit odmítá.

Vraťme se však k osmašedesátému roku. Vycházím z prostého tvrzení vyjádřeného logickou tezí, že obrana socialismu jako společenského zřízení je záležitostí všech socialistických zemí sdružených v té době nejen hospodářsky v RVHP, nýbrž i vojensky paktem uzavřeným ve Varšavě roku 1955. Bylo normální, že se naše bratrské státy začínaly po stále mohutnějším haló dubčekovkého socialismu s lidskou tváří, především pak po uskutečněných krocích jeho vlády (zrušení cenzury, zrušení tiskového dohledu, otevření našich západních hranic, plánované vystoupení z Varšavské smlouvy, koketování se změnou ČSSR v neutrální stát, Dubček vytrvale odmítal účastnit se schůzek a jednání s vedoucími činiteli bratrských států a SSSR), obávat o osud budovaného socialismu nejen v Československu, ale i ve svých zemích. Dubčekovo vedení se jednání v Čierne účastnilo, protože šlo o bilaterální jednání. Odmítlo se však účastnit předchozího, červencového jednání formálně socialistických států ve Varšavě. Jak ve své písní Nezapomeň trefně a výstižně zpívá folkový bard a syn komunistických utečenců před řeckou občanskou válkou Statis Prusalis: „Pak přišlo léto a je jen na nás, pochopit význam těch dní, důvodů tisíce byl pro ten čas pro zásah tankový“ (1). Došlo tedy tehdy k internacionální pomoci našich bratrských socialistických států a tím bylo zachráněno socialistické zřízení v ČSSR. A není od věci dodat, že kdyby v Sovětském svazu nedošlo k bezprecedentní zradě v podobě gorbačovské přestavby a nového myšlení, nikdy by nemohlo v naší socialistické vlasti ke kontrarevoluci dojít.

Připomeňme ještě slova největšího revolucionáře a marxisty-leninovce 2. poloviny 20. století Fidela Castra, kterými hodnotil kontrarevoluční rok 1968 v Československu: „Nemůžeme zapomenout, jak jednu dobu byla buržoazie u vytržení, neskrývala svou radost a podporovala pseudorevolucionáře, podporovala pravičáky a revizionisty. Když někdo chce vědět, zda je nějaký postoj dobrý nebo špatný, ať se zeptá, na čí straně jsou imperialisté, na čí straně jsou jejich noviny, jejich mluvčí, jejich spisovatelé, jejich propagandisté, protože je skutečností, že pro kubánskou revoluci a pro žádnou skutečně protiimperialistickou věc nikdo z těchto lidí nikdy nebyl. A je-li internacionalismus zkouškou socialismu a marxismu, naše vztahy s československými liberály, s pravičáky, s revizionisty, nikdy nebyly a nemohly být dobré, protože my v naší zemi cítíme opravdovou alergii a odpor proti buržoazii a jejím doktrínám, proti revizionismu, proti liberalismu, proti pravičáctví. Stejně tak můžeme říci, že vztahy mezi naší stranou a naším lidem a československým lidem a československou stranou nikdy nebyly tak těsné. Naše země svádí boj velmi blízko Spojených států. Tento boj začal před více než dvanácti lety, když imperialisté byli mnohem mocnější než dnes, kdy vzájemný poměr sil byl jiný, než je dnešní. A imperialisté měli velké hospodářské prostředky, velké vojenské a politické prostředky. Udělali všechno možné, aby rozdrtili revoluci, využili hospodářské blokády, podvratné činnosti, žoldáckých nájezdů a hrozby přímé invaze.“ A jakými slovy hodnotil Fidel Castro kontrarevoluční rok 1968? Těmito: „A vzpomínáme také na trpké chvíle, kdy imperialistické machinace a intriky ohrožovaly v roce 1968 Československo; kdy imperialistické spiknutí za podpory oportunistů, za podpory těch, kteří sešli z marxisticko-leninské cesty, za pomoci buržoazie, za pomoci lidí kolísavých a zmatených chtěli Československo odtrhnout od socialistického tábora. A vzpomínáme, jak v tomto okamžiku, v těchto těžkých chvílích opravdoví revolucionáři, opravdoví komunisté, členové skutečně oddaní straně a marxisticko-leninskému učení, zůstali pevní a bez zakolísání pracovali a bojovali; a za pomoci a solidarity socialistického tábora zvítězili v boji proti tomuto spiknutí,  proti těmto machinacím, dokázali odstranit toto nebezpečí, překonat tuto těžkou situaci. A vzpomínáme, s jakou pevností, s jakou rozhodností podporovala naše strana a náš lid správnou linii a dali plnou svoji důvěru a plnou svoji podporu novému vedení, které v čele se soudruhem Gustávem Husákem převzalo za této situace řízení země.“ (2)

Mezi skupiny, které se postavily na podporu Dubčekova vedení, patřila i marginální trockistická skupina, již vedl tehdy mladý student a po Záviši Kalandrovi, popraveném v procesu s Miladou Horákovou, nejvýznamnější trockista a budoucí disident Petr Uhl. Ten roku 1963 promoval na ČVUT jako strojní inženýr. Poté pracoval jako technik, patentový úředník a od roku 1966 coby učitel na stavební průmyslové škole. V období Pražského jara založil marginální trockistickou skupinu Hnutí revoluční mládeže a navštěvoval své francouzské přátele z IV. internacionály. Když v listopadu 1989 čas oponou trhl, obdržel jako dobrý kamarád Václava Havla za své věrné služby pašalík – funkci ředitele ČTK.

Na závěr mých postřehů, které jsem se rozhodl napsat jako bývalý člen Revoluční a později Socialistické solidarity a účastník londýnského každoročně konaného týdne diskusí Socialist worker´s party v roce 1993 bych rád připomněl, že o osmašedesátém se dochovala celá řada dokumentů. Kromě všude omílaného, ale pravdivého Poučení z krizového vývoje, jde například o výtečnou a obsáhlou knihu Rudolfa Černého Jak se dělá kontrarevoluce. Pokud jde o filmovou tvorbu, doporučil bych výtečně zpracovaný film Za volantem nepřítel v hlavní roli s Milošem Willigem a pak příslušné díly ze seriálů Nejmladší z rodu Hamrů a Třicet případů majora Zemana.

Ivan Brejcha

1) Viz http://rudakultura.blogspot.cz/2011/12/statis-prusalis-nezapomen.html
2) Z projevu Fidela Castra při příležitosti návštěvy československé stranické a vládní delegace v Santa Claře dne 6. 4. 1973. Přepsáno z knihy Fidel Castro, Vybrané projevy 1953-1977, str. 96-97. Více na http://smkc-vychodnicechy.webnode.cz/news/fidel-castro-dvakrat-k-roku-1968/