Prohlášení k 28. říjnu

cz_vlajka

Dnešní den si připomínáme výročí vzniku dnes neexistujícího československého státu, místo póz a laciných gest vyjadřujeme naše slova vlastenců, kteří v tento den nehodlají konformně mlčet.

Formální samostatnost tu máme 97 let. Habsburskou monarchii vystřídalo po počátečním nadšení z prvního samostatného státu fangličkářství, hrubá sociální nespravedlnost, která za kulisou kultu osobnosti vyvrcholila v Dolní Lipové, Krompaších, Košútech a dalších místech, kde se podvedená třída přihlásila o své právo na důstojný život. Tato politika, lavírující a výhodná jen pro kapitál a tehdejší oligarchii, vedla zákonitě k Mnichovu a mnohdy i ke kolaboraci s okupanty. Stejně tak, jako odboj proti fašismu, národně demokratická revoluce let 1944-1948 a její přerod v revoluci socialistickou nedovolily opakovat nespravedlnost první republiky, i když se našli ti poražení, kteří se s neuplatňováním vlastního sobeckého zájmu proti vůli většiny nesmířili. Vinou ústupu od základních principů socialismu jsme po čtvrtstoletí svědky znovunastoleného anachronického systému kapitalismu. Dokonce je naše vlast pošpiněna účastí na kořistnických misích vraždící ruky impéria – paktu NATO. Stali jsme se podřadnými nájemníky ve svém vlastním domě.

Toto není náš stát, toto je stát Babiše, Kellnera nebo Bakaly, toto je republika zahraničního kapitálu, kde jsou Češi jen levnou pracovní silou – a nic víc. Země, kde se narodili, je jim cizí, protože jim byla ukradena. ČR patří se svou loutkovou demokracií oligarchii a jejím poskokům. Neklademe květiny iluzím, oslavovat budeme až vítězství skutečné demokracie – bez moci oligarchie, kapitálu a jeho struktur. Není co slavit, zvláště ne prodaný národ na periferii zájmu. Nové obrození je obrození pracujících tříd, které jediné v tomto prostoru mohou být tvůrkyněmi hodnot, velkého díla, které skutečně po staletí stavělo význam tohoto národa – sociální, politický i kulturní.

Stojíme tedy před Shakespearovou otázkou „Být či nebýt?“ Pokud zvolíme „BÝT,“ pak bez Babiše, Bakaly, Kellnera, být bez Trojky i NATO, a především stát na vlastních nohách a za svým svědomím, se vší zodpovědností, která z těchto pojmů plyne.

V den výročí české státnosti je možností porovnat včerejší a dnešní ideály i osobnosti, které je nesly. Jsme zemí Husa, Žižky, Komenského, zemí protihabsburského a protifašistického odboje, nebo už nám maloměšťáctví, servírované tvůrci dnešních společenských „hodnot“ zatemnilo pohled, a na místa včerejších osobnostních pomníků se dostávají Babiš a jeho kohorta hokynářů či liberalističtí sluhové velmocenských pořádků? Země, jež pulzovala rytmem Smetanovy Vltavy, která platila nejvyšší cenu za svobodu na Dukle a která vlastníma rukama statisíců lidí nakročila velkým dílem do budoucnosti, se mění v hokynářský krámek s maloměšťáckými bolístkami a hnědnoucí náturou, které oligarcha tleská.

Připomínáme si vznik prvního československého státu a připomínáme si jej s hrdostí. Větší však nebudeme mít ke vzpomínkám, ale k pohledu do budoucnosti, kdy už nebudeme hřištěm oligarchů a satelitem, ale budeme tady pro deset milionů lidí, kteří pak oprávněně v duchu předchozích dějin a celé naší státnosti řeknou: Toto je naše zem!

Předsednictvo Ústřední rady SMKČ