Bezručův kostelecký domek, vizitka kulturní politiky dneška

bezruc1

Zpráva o možné destrukci dnes už dost zdevastovaného Bezručova domku a především otřesné vyjádření ministerstva kultury a kraje k osobnosti národního umělce Petra Bezruče, nebyly ničím jiným než barbarským zločinem proti kultuře, ke kterému mlčí všichni ti, kteří kultury mají obvykle plná ústa. Básník milovaný čtenáři a inspirující řadu umělců neobstál na misce vah byrokratických nul.

A proti této zvůli provázející nejedno zacházení s památkou velkých umělců minulosti je nutné připomenout, že náš národ vždy svou suverenitu stavěl nemalou měrou na boji a obraně národní kultury. Dnešek je asi výjimkou. Petr Bezruč, popravdě národní umělec, byl prý přeceňován, vinu na tom má minulá éra, zatímco tato ve svém přehodnocování hodnot chce popravit svým „zařazením“ Petra Bezruče, jako to figurky „kulturní politiky“ už učinily s Fráňou Šrámkem nebo Vítězslavem Nezvalem. Účelově se zapomíná, že k základním hodnotám našeho národa patří ty kulturní, a že ty nejsou jen ve svatovítské katedrále, Karlově mostě nebo Řípu, ale i verších Bezruče, Nezvala, Wolkera, Halase a dalších.

Negramotnost, která se pasovala za názor, znovu slaví své vítězství. Ptám se ale: Kde je politická, občanská a kulturní zodpovědnost za zachování a obranu nedílných součástí naší národní kultury? Za poslední roky vzniklo mnoho veteše, která byla založena na spekulaci, která byla vytvořena jako odpověď na poptávku trhu, a která nedožije ve svých kvalitách příští zimy. Tvorba rozpitvávající dušičku maloměšťáka, stavící na falešných nebo plytkých hodnotách a propagující dekadenci jako měřítko kvalit, bude ve svém mikroskopickém přínosu jen zrnkem prachu na gigantickém, i když kvantitou nevelkém, díle Petra Bezruče, který se nestal poskokem falešných proroků „umění neumění“, ale svědomím a hlasem utlačovaných, pěvcem té nejryzejší poezie. Na tisíc pouťových podniků byly peníze, oslavují se morálně závadní jedinci, staví se směšné a nákladné kulty – a na Červený domek peníze nejsou… Asi proto, že si z něj nikdo neukousne. Známe, jak u většiny odpovědných dávno kalkul nahradil svědomí.

Ti, kteří se dnes nebo včera pasovali za nositele kulturní politiky a mlčí k tomuto barbarskému zacházení, kdy i přes sliby o opětovném otevření Bezručův kostelecký domek pustne, se sami pasovali do role eunuchů. Protekční úředníci a pochybní korupčníci jen prokazují svoji malost okopáváním kotníků národního umělce. Figurky se střídají jako na orloji, i když častěji Jidášové – a zatím Bezručovo dílo a sepětí jeho osobnosti se Slezskem i Hanou zůstává. Kde jsou ale ti honosení mecenáši, kde jsou ti odpovědní politici, kde je ta takzvaná opozice nebo nová prý odbojná hnutí? Čest těm, kteří nemlčeli, bylo jich zatím málo a z těchto jmenovaných okruhů samozřejmě nebyli.

Zatímco byly propagovány pofiderní projekty, kdy vítězilo kolovrátkářství a velkovýroba kýčů, kdy se umění zaměňovalo jen za předvolební podnik a jakýkoliv hlubší smysl byl na závadu pro svou nepohodlnost a neúčelnost pro nynější garnituru, hodnoty tisíckrát zadupávané do země zůstaly. I kdyby byl Červený domek stokrát zbořen, i kdyby byly destruovány všechny připomínky na Petra Bezruče, verše básní Maryčky Magdonové, Ostravy nebo Stužkonosky modré budou natrvalo součástí duše našeho národa.

Koneckonců báseň „Praga caput regni“ s jejím:

„Zrak zavřel jsem tam při půlnoci
jak maska smrti zakrytá,
kdos huláká do Slezské noci:
Jest Praha vaše záštita!
Své bídné mluvě práva k žití
si nekoupím za trojníky:
nás česká pýcha nenasytí
a při Vltavě pomníky.“

je dnes více než aktuální.

„všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů:
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!“

Z básně „Ostrava“ se pak musí stát jediný program těch, kteří ještě neztratili páteř.

Boj nejen za záchranu Bezručova domku, za muzejní expozici v něm, ale především boj za připomínku Bezručova díla neuvěřitelné umělecké síly, je bojem za neoddiskutovatelnou hodnotu české národní kultury.

Boj mezi kulturou a barbarstvím má jen dvě strany barikády.