Hlasité mlčení

bezrucuv_dum

V kauze Červeného domku slyšíme pouze velmi hlasité mlčení. Počet těch, kteří se nebáli vyjádřit proti nekulturní zvůli, se dá spočítat na prstech, avšak počet oficiálních reprezentantů, „volených zástupců lidu“. Nikdo na sebe nevzal odpovědnost, odpovědi jsou vyhýbavé nebo žádné – ani jeden rázný krok a čin.

Morálně závadná současnost a chuť dostat se do křesel brání jakémukoli závažnému, nedejbože ráznému a zásadovému rozhodnutí, proto z politických pozic neslyšíme NIČÍ vyjádření. Tedy samozřejmě když neberu vážně nějaká vzadu zastrčená slova, kdy levá ruka neví, co dělá pravá. Krásná jsou vyjádření, která nemají účelově nic změnit, když „vlastní“ lidé v Radě plní spíše úlohu dost vybledlých rekvizit. Váha politických autorit se neprojevila, možná proto, že to žádné autority ve skutečnosti nejsou. Upřímná otázka, co může hejtman stíhaný za úplatkářství vědět o významu Slezských písní, by se dala aplikovat i na okresní či městské poměry. Máslo na hlavě nebývá tím nejlepším rádcem.

Na své si přišlo celé spektrum. Inu, jak není na řadě jedno jediné omýlané, dochází ke ztrátě dechu. Kde jsou ty proklamované změny, kde je to „bude líp“, kde jsou estéti v motýlcích? I účelové kverulantství prokázalo svoji impotenci při závažnějších tématech. Erbenovo „tu máš kohouta!“ by bylo asi nejvhodnější radou.

Zbylo jen hlasité mlčení. Tolik vyzdvihované osobnosti zůstaly „tolik vyzdvihovanými osobnostmi“ populárními, protože je celoživoní flexibilnost naučila jít s každým a vyhovět každému. Kam se pak poděla odvaha? Kam se podělo svědomí? Jako přebytečné byly asi odhozeny přes palubu, koneckonců hokynářský zájem je přednější než kulturní dědictví. Někdy je i z oficiálních pozic morálně vhodnější než brát staniolové metály od anachronických sdružení z „jiného vesmíru“ do ruky Bezručovu poezii a popřemýšlet, jakou skutečnou cenu má dost kulhavé PR a jakou skutečná kultura. Nedorostli jsme, dívám se.

Dorostli jsme pouze halasným žvástům od „opozice“ o demokracii v jejich hokynářském pojetí, kdy se živnostnický zájem odráží v celé aktivitě a kdy při jakékoli otázce nad plán jsou protagonisté u konce s dechem. Ohyzdná éra, která hojně přispívá na kýčaře a ideje, dělá jen z koblih, samozřejmě nedorostla odkazu jakéhokoli umělce, natož národního.

Kladu si však otázku, kam se podělo tolik nadějných, tolik erudovaných, tolik úspěšných, ze kterých najednou, v rozhodnou chvíli nevyjde ani slovo? Ona odvaha byla zaměněna za maloměšťácký konformismus. Celá tato „elita“ se dnes dá zahodit do jednoho odpadkového koše jako banda kariéristů, slabochů a omezenců, kteří v sobě nenašli páteř, pokud ji vůbec hledali. Snad nová generace, některá ta příští, napraví staré neduhy a nebude shrbená před vlastní omezeností a malostí svých předchůdců.

Nicméně odkaz Petra Bezruče i lidé, kteří si upřímně přejí jeho zachování, jak v podobě Červeného domku, tak v obraně proti básníkově dehonestaci z úst zapšklých byrokratů, zůstávají.