Dosti Wolkera?

wolker

Je jistě udivující, že někteří naši pedagogičtí pracovníci mají schopnost jasnovidnosti, bohužel účelové nebo založené na nevědomosti. Na důkaz mylných domněnek typu nejednostranné básníkovy politické orientace nebo nesouhlasem s děním, které nezažil, uvádím na jeho obhajobu několik málo slov.

Jak je známo, mezi Wolkerem čtenou literaturou patřil i Leninův Stát a revoluce, zřejmě první vydání, které se do naší země po ruské revoluci dostalo. Kdo tuto knihu četl, dá za pravdu, že neutváří nějaké naivní iluze a povrchní politické názory, ale že její síla tkví ve střízlivosti, práci s množstvím fakt, že je to kniha v podstatě vědecká, ne nějaké idealistické slohové cvičení. Je revoluční, je pro komunistu základní literaturou a její obsah vyvrací teze o Wolkerově idealismu a o tom, že si věci představoval jinak. Naopak, jeho stať o proletářském umění je ryze třídní záležitostí, která dokazuje básníkovu politickou vyspělost, jež předčila dobu. Žádná romantika, žádná sentimentalita. O sbírce Těžká hodina pak už nemá ani smysl mluvit, co Roentgenův přístroj odhaluje nejhlouběji je nenávist – je to nenávist třídní. Je to nenávist, která sestávala ze zkušeností z brutálního masakru prostějovských demonstrujících v dubnu 1917, ukradené revoluce roku 1918, o nesplněných snech, o zradě roku 1920 a skutečnosti první republiky s její naleštěnou výlohou a nepořádkem za ní.

Wolker byl vyspělý nejen díky zkušenosti z maloměsta, kde byl odvržen jako bolševik, ale především díky pražskému pobytu, kontaktem s tehdejší uměleckou špičkou i pohledem na sociální a politické dění v centru. Kdokoli inteligentní by těžko podlehl budování nějakého kultu republiky, jež měla striktně rozděleno, kdo je na voze a kdo za vozem, kdokoli střízlivý by těžko budoval tatíčkomasarykovský kult prezidenta, který nechal vládlout pana Preisse a snad s pozdviženým obočím reagoval na střelbu do demonstrujících Mostem počínaje, přes Dolní Lipovou až Košúty konče. Wolker si byl dost dobře vědom, že svět fanglí, vznosných řečí uprostřed, nikoli vznosné sociální reality mu je cizí. Byl politicky vyspělejší než Seifert, který přeběhl k sociální demokracii, a tak by protektorát těžko prožíval v novinách Práce, ale jistě by sdílel osud Bedřicha Václavka, Vančury nebo Fučíka. Oportunismus mu byl cizí. To by odpovědělo i na častý výmysl, že by se Jiří Wolker jako komunistický básník jistě přijal ke skupině spisovatelů odmítajících Gottwaldovo vedení strany, tzv. Karlínské kluky, kteří nastoupili s trendem bolševizace strany, zbavení sociáldemokratických přežitků, tedy dnešním slovníkem k akceschopnosti, jež se projevila ve snaze budovat lidovou frontu proti fašismu, v odboji, v Košickém národním programu a v revoluci, kterou už národ nenechal prodat ani kapitalisty, ani sociální demokraty. Iluze o tom, že právě Gottwaldovi se vzepřela komunistická inteligence a z této neznalosti pramenící schéma o tom, že by Wolker jistě také zběhl, se dá jistě lehce vyvrátit jmény těch, kteří překonali maloměšťácké slabůstky spisovatelů a pochopili, kam se vývoj má ubírat, pokud se opravdu chce něco měnit: Byli to básníci Vítězslav Nezval, František Halas, Konstantin Biebl a Laco Novomeský, novinář Julius Fučík, teoretici Karel Teige a Bedřich Václavek a další. Dodávám pak, že i ti, kteří v roce 1929 odešli, se vrátili. Odchodu v podstatě ihned litoval Vančura, navrátil se nejen S. K. Neumann, ale i M. Majerová a I. Olbracht. Tolik k vadícímu Wolkerově přesvědčení, k tomu „co by bylo kdyby“, k tomu, co dnes vadí a musí být převraceno nejen v souvislosti s básníkovou osobností, ale i s jeho dílem, z něhož jsou vybírány už jen méně významné části, které nepálí.

Toto aktualizované „Dosti Wolkera“, jak jsme jej mohli číst v oligarchových novinách, ukazuje více strach z básníka, než snahu ho nějak objektivně interpretovat. Někde je to dáno horlivostí pro stávající režim, někde oportunismem. Možná by bylo vhodnější, při všech pouťových výdajích i tomto pokřiveném „novém čtení“, raději Wolkera znovu vydat nákladem města. Ať se pak čtenář sám přesvědčí.