V. I. Lenin Dopisy o taktice

lenin01

V. I. Lenin

Dopisy o taktice

Leninovu brožuru Dopisy o taktice. První dopis vydalo v Petrohradě v roce 1917 bolševické vydavatelství „Priboj“ ve třech vydáních. Jako příloha ke všem třem vydáním brožury byly otištěny Dubnové teze.[1]

Předmluva

Dne 4. dubna 1917 jsem přednesl v Pitěru referát na téma uvedené v nadpisu nejprve na schůzi bolševiků. Byli to delegáti všeruské porady sovětu dělnických a vojenských zástupců, delegáti, kteří se měli rozjet, a proto mi nemohli dát žádný odklad. Po skončení schůze mi její předseda s. G. Zinověv jménem celé schůze navrhl, abych svůj referát ihned opakoval také na schůzi bolševických a menševických delegátů, kteří chtěli projednat otázku sjednocení SDDSR.

Ačkoli bylo pro mne velmi obtížné referát ihned opakovat, domníval jsem se, že nemám právo odříci, jestliže mne o to požádali jak moji stoupenci, tak i menševici, kteří odjížděli a skutečně mi nemohli dát delší lhůtu.

Ve svém referátu jsem přečetl své teze, uveřejněné pak v 26. čísle „Pravdy“ ze 7. dubna 1917.

Jak teze, tak můj referát vyvolaly neshody mezi bolševiky samými a přímo v redakci „Pravdy“. Po řadě porad jsme jednomyslně došli k závěru, že bude nejúčelnější tyto neshody veřejně prodiskutovat a poskytnout tak materiál pro všeruskou konferenci naší strany (Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, sjednocené Ústředním výborem), svolanou na 20. dubna 1917 do Pitěru.

Abych splnil toto usnesení, otiskuji níže uvedené dopisy, v nichž si nekladu za úkol všestranně prozkoumat otázku, nýbrž chci v nich jen nastínit hlavní argumenty, které jsou zvlášť důležité pro praktické úkoly hnutí dělnické třídy.

První dopis – zhodnocení situace

Marxismus od nás vyžaduje co nejpřesnější, objektivně ověřitelné zvážení vzájemného poměru tříd a konkrétních zvláštností každé historické situace. My, bolševici, jsme se vždy snažili nezpronevěřit se tomuto požadavku, který je z hlediska každého vědeckého zdůvodnění politiky naprosto nutný.

„Naše učení není dogma, nýbrž návod k jednání[2], říkali Marx s Engelsem a právem se vysmívali naučeným a stále omílaným „formulím“, které v nejlepším případě mohou jen nastínit všeobecné úkoly, jež se nezbytně mění podle konkrétní hospodářské a politické situace každého jednotlivého období historického procesu.

Jakými tedy přesně zjištěnými, objektivními fakty se má nyní strana revolučního proletariátu řídit, chce-li určit úkoly a formy své činnosti?

Jak ve svém prvním „Dopise z daleka“ („První etapa první revoluce“), uveřejněném v „Pravdě“ v číslech 14 a 15 z 21. a 22. března 1917, tak i ve svých tezích definuji „svéráznost současné situace v Rusku“ jako období přechodu od první etapy revoluce k druhé. A proto jsem považoval v této situaci za základní heslo, za „úkol dne“ toto: „Dělníci, vykonali jste divy proletářského, lidového hrdinství v občanské válce proti carismu, musíte vykonat divy v organizování proletariátu a všeho lidu, abyste připravili své vítězství v druhé etapě revoluce“ („Pravda“, čís. 15)[3]

Co je vlastně náplní první etapy? Přechod státní moci do rukou buržoazie. Před únorovou (březnovou) revolucí roku 1917 byla státní moc v Rusku v rukou jedné staré třídy, totiž třídy feudálních šlechtických statkářů, v jejímž čele stál Mikuláš Romanov.

Po této revoluci je moc v rukou jiné, nové třídy, totiž buržoazie. Přechod státní moci z rukou jedné třídy do rukou druhé je totiž prvním, hlavním, základním znakem revoluce jak v přísně vědeckém, tak i v prakticky politickém významu tohoto pojmu.

Potud je buržoazní čili buržoazně demokratická revoluce v Rusku dokončena.

Zde slyšíme pokřik oponentů, kteří se rádi nazývají „starými bolševiky“: Cožpak jsme vždycky neříkali, že buržoazně demokratickou revoluci dokončuje jen „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“? Cožpak agrární revoluce, také buržoazně demokratická, skončila? Cožpak není naopak fakt, že ještě nezačala?

Odpovídám: Bolševická hesla a ideje byly vcelku plně potvrzeny dějinami, avšak konkrétně se věci vyvinuly jinak, než mohl kdo (ať to byl kdokoli) očekávat – originálněji, svérázněji a rozmanitěji.

Ignorovat tento fakt a zapomínat na něj by znamenalo následovat příkladu oněch „starých bolševiků“, kteří v dějinách naší strany už nejednou hráli smutnou úlohu, když přemílali bezmyšlenkovitě naučené formule, místo aby studovali svéráznost nové, živé skutečnosti.

„Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“ se v ruské revoluci již stala skutkem (v určité formě a do jisté míry), neboť tato „formule“ předvídá pouze vzájemný poměr tříd, a nikoli konkrétní politickou instituci, která tento vzájemný poměr, tuto spolupráci realizuje. „Sovět dělnických a vojenských zástupců“ — to je již životem uskutečněná „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“.

Tato formule již zastarala. Život ji převedl z říše formulí do říše skutečnosti, dal jí hmotné obrysy, zkonkretizoval ji a tím ji i pozměnil.

Nyní máme už jiný, nový úkol: rozkol mezi proletářskými živly (proti-obranářskými, internacionalistickými, „komunistickými“, které jsou pro přechod ke komuně) uvnitř této diktatury a živly malovýrobními neboli maloburžoazními (Čcheidze, Ceretěli, Stěklov, soc. rev. aj. a revoluční obranáři, odpůrci hnutí směřujícího ke komuně a stoupenci „podporování“ buržoazie a buržoazní vlády).

Kdo nyní mluví jen o „revoluční demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva“, zaspal dobu a přešel tím fakticky na stranu maloburžoazie proti proletářskému třídnímu boji a je ho třeba uložit do archivu „bolševických“ předrevolučních kuriozit (lze říci: do archivu „starých bolševiků“).

Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva se již stala skutkem, avšak neobyčejně originálně, s řadou nejvýš důležitých změn. O nich promluvím zvlášť v některých z dalších dopisů. Nyní je třeba si uvědomit nespornou pravdu, že marxista musí brát v úvahu skutečný život, přesná fakta skutečnosti, a nelpět na teorii včerejška, která, jako každá teorie, v nejlepším případě pouze nastiňuje to hlavní a všeobecné, jen přibližně zachycuje celou složitost života.

„Šedá, můj příteli, je všechna teorie, a žití zlatý strom se zelená.“[4]

Kdo chápe „dokončenost“ buržoazní revoluce po staru, obětuje živý marxismus mrtvé liteře.

Postaru to vypadá tak: po panství buržoazie může a musí přijít panství proletariátu a rolnictva, jejich diktatura.

Ale ve skutečném životě to již dopadlo jinak: to i ono se neobyčejně originálním, novým, dosud nevídaným způsobem propletlo. Existují vedle sebe, společně a současně jak panství buržoazie (vláda Lvova[5] a Gučkova), tak revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva, která dobrovolně odevzdává moc buržoazii, dobrovolně se stávají jejím přívěskem.

Neboť nelze zapomínat, že v Pitěru je moc fakticky v rukou dělníků a vojáků; násilí na nich se nová vláda nedopouští a nemůže dopustit, neboť tu není ani policie, ani armáda odtržená od lidu, ani úřednictvo stojící všemocně nad lidem. To je fakt, a to právě fakt, který je charakteristický pro stát typu Pařížské komuny. Tento fakt se nedá vměstnat do starých schémat. Je třeba umět přizpůsobit schémata životu, a ne opakovat slova o „diktatuře proletariátu a rolnictva“ vůbec, která už ztratila smysl.

Abychom otázku lépe objasnili, přistupme k ní z druhé strany. Marxista nesmí opustit pevnou půdu rozboru třídních vztahů. Moc je v rukou buržoazie. Ale cožpak masy rolnictva netvoří též buržoazii, jenomže buržoazii jiné vrstvy, jiného druhu, jiné povahy? Z čeho plyne, že se tato vrstva nemůže dostat k moci, když „dokončí“ buržoazně demokratickou revoluci? Proč to není možné?

Tak část uvažují staří bolševici.

Odpovídám: je to zcela možné. Avšak marxista nesmí při hodnocení situace vycházet z toho, co je možné, nýbrž z toho, co je skutečné.

A skutečnost nám ukazuje fakt, že svobodně zvolení vojenští a rolničtí zástupci se svobodně stávají členy druhé, poboční vlády, svobodně ji doplňují, rozvíjejí a dovršují. A stejně svobodně odevzdávají moc buržoazii — což je zjev, který nikterak „neodporuje“ teorii marxismu, neboť jsme vždy věděli a mnohokráte poukazovali na to, že buržoazie se udržuje nejen násilím, ale i neuvědomělostí, tradicemi, zakřiknutostí a neorganizovaností mas.

A vzhledem k této skutečnosti dneška je přímo směšné odvracet se od faktu a mluvit o „možnostech“.

Je možné, že rolnictvo zabere všechnu půdu a uchopí veškerou moc. Nejenže nezapomínám na tuto možnost a nedívám se na věci jen pod zorným úhlem dnešního dne, nýbrž přímo a přesně formuluji agrární program se zřetelem k novému jevu: k prohloubení rozkolu mezi zemědělskými dělníky a chudými rolníky na jedné straně a zámožnými rolníky na straně druhé.

Je však i jiná možnost: je možné, že rolníci poslechnou rad maloburžoazní strany socialistů-revolucionářů, která podlehla vlivu buržoů, přešla k obranářství a radí, aby se čekalo do Ústavodárného shromáždění, ačkoli dosud není určeno ani datum jeho svolání![6]

Je možné, že rolníci ponechají v platnosti, prodlouží svůj pakt s buržoazií, který nyní uzavřeli prostřednictvím sovětů dělnických a vojenských zástupců nejen formálně, ale i fakticky.

Jsou různé možnosti. Bylo by hrubou chybou zapomínat na agrární hnutí a agrární program. Ale stejnou chybou by bylo zapomínat na skutečnost, která nám ukazuje fakt dohody — nebo, použijeme-li přesnějšího, méně právnického a více ekonomicky třídního výrazu — fakt třídní spolupráce buržoazie s rolnictvem.

Až tento fakt přestane být faktem, až se rolnictvo odtrhne od buržoazie, až zabere proti její vůli půdu, až uchopí proti její vůli moc — pak to bude nová etapa buržoazně demokratické revoluce, a o ní se pak bude muset mluvit zvlášť.

Z marxisty, který by pro možnost takové budoucí etapy zapomínal na své povinnosti nyní, kdy rolnictvo uzavírá dohodu s buržoazií, stal by se maloměšťák. Neboť by ve skutečnosti hlásal, že proletariát má důvěřovat maloburžoasii („tato maloburžoazie, toto rolnictvo se musí od buržoazie odtrhnout ještě za buržoazně demokratické revoluce“). Takový marxista by pro „možnost“ příjemné a sladké budoucnosti, až rolnictvo nebude ve vleku buržoazie, až socialisté-revolucionáři, Čcheidzové, Ceretěliové[7], Stěklovové[8] nebudou přívěskem buržoazní vlády — takový marxista by pro „možnost“ příjemné budoucnosti zapomněl na nepříjemnou přítomnost, kdy rolnictvo dosud ještě zůstává ve vleku buržoazie, kdy se soc.-rev. a soc. dem dosud ještě nevzdávají úlohy přívěsku buržoazní vlády, úlohy opozice „Jeho Veličenstva“[9] Lvova.

Člověk, kterého zde máme na mysli, by se podobal pokryteckému Louis Blancovi nebo úlisnému kautskyánci, avšak ani trochu revolučnímu marxistovi.

Nehrozí nám však nebezpečí, že propadneme subjektivismu, že podlehneme přání „přeskočit“ přes nedokončenou revoluci buržoazně demokratického rázu — která se ještě nevyrovnala s rolnickým hnutím — k revoluci socialistické?

Kdybych řekl: „Bez cara, ale vládu dělnickou“ — toto nebezpečí by mi hrozilo. Toto jsem však neřekl, řekl jsem něco jiného. Řekl jsem, že v Rusku nemůže být jiná vláda (odmyslíme-li si buržoazní) než sověty zástupců dělníků, zemědělských dělníků, vojáků a rolníků. Řekl jsem, že moc v Rusku může přejít nyní od Gučkova a Lvova jedině do rukou těchto sovětů, a právě v nich převládá rolnictvo, převládají vojáci, převládá maloburžoazie, použijeme-li vědeckého marxistického termínu, použijeme-li místo laické, běžné, profesionální charakteristiky charakteristiku třídní.

Ve svých tezích jsem se plně pojistil proti jakémukoli přeskakování rolnického nebo vůbec maloburžoazního hnutí, které se ještě nevyžilo, proti každé hře na „uchopení moci“ dělnickou vládou, proti jakémukoli blanquistickému dobrodružství, neboť jsem přímo poukázal na zkušenosti Pařížské komuny. A tyto zkušenosti, jak je známo a jak podrobně ukázal Marx roku 1871 a Engels roku 1891[10], dokázaly, že blanquismus je tu naprosto vyloučen, že přímé, bezprostřední a bezvýhradné panství většiny a aktivita mas jsou plně zajištěny jen v té míře, jak uvědoměle vystupuje sama většina.

Celou věc jsem v tezích zaměřil naprosto jasně na boj a vliv uvnitř sovětů zástupců dělníků, zemědělských dělníků, rolníků a vojáků. Abych nepřipustil ani stín pochybnosti v této věci, dvakrát jsem v tezích zdůraznil nutnost trpělivého, vytrvalého „vysvětlování“, „které by přihlíželo k praktickým potřebám mas“.

Ignoranti nebo renegáti marxismu, jako je Plechanov[11] apod., mohou křičet o anarchismu, blanquismu apod. Kdo chce přemýšlet a učit se, ten nutně musí pochopit, že blanquismus znamená uchopení moci menšinou, kdežto sověty dělnických aj. zástupců jsou, jak známo, přímou a bezprostřední organizací většiny lidu. Práce zaměřená na boj o vliv takových sovětech nemůže, opravdu nemůže zabřednout do bahna blanquismu. Nemůže zabřednout ani do bahna anarchismu neboť anarchismus znamená popírat nutnost státu a státní moci pro období přechodu od panství buržoazie k panství proletariátu. Ale já s jasností, která vylučuje každou možnost nedorozumění, hájím nutnost státu pro toto období, avšak ve shodě s Marxem a se zkušenostmi z Pařížské komuny, nikoli obvyklého parlamentně buržoazního státu, nýbrž státu bez stálé armády, bez policie stojící proti lidu, bez byrokracie stojící nad lidem.

Křičí-li p. Plechanov na celé kolo ve svém listě Jedinstvo o anarchismu, pak to jen znovu dokazuje, že se rozešel s marxismem. Když jsem ho v Pravdě (č. 26) vyzval, aby řekl, čemu učili Marx a Engels o státu v letech 1871, 1872 a 1875[12], nezbývá a nezbude p. Plechanovovi nic jiného, než přejít podstatu otázky mlčením a odpovídat křikem, podobně jako to dělá rozvzteklená buržoazie.

Bývalý marxista p. Plechanov vůbec nepochopil marxistické učení o státu. Mimochodem řečeno, zárodky tohoto nepochopení jsou patrny i v jeho německé brožuře o anarchismu.[13]

Podívejme se nyní, jak s. L. Kameněv[14] v poznámce v 27. čísle Pravdy formuluje, v čem se „názorově rozchází“ s mými tezemi a s výše uvedenými názory. To nám pomůže přesněji si je ujasnit.

„Pokud jde o celkové schéma s. Lenina,“ píše s. Kameněv, „je pro nás nepřijatelné, neboť vychází z konstatování, že buržoazně demokratická revoluce je dokončena, a počítá s okamžitou přeměnou této revoluce v revoluci socialistickou…“

Tady jsou dvě hrubé chyby.

První chyba. Otázka „dokončenosti“ buržoazně demokratické revoluce je pojata nesprávně. Pojetí této otázky, je-li možné se tak vyjádřit, je abstraktní, prostoduché, jednostranné a neodpovídá objektivní skutečnosti. Kdo chápe otázku takto, kdo se nyní ptá: „Je už buržoazně demokratická revoluce dokončena?“ a víc nic — připravuje se o možnost pochopit nesmírně složitou, přinejmenším „dvoustrannou“ skutečnost. Tak je tomu v teorii. A v praxi — bezmocně kapituluje před maloburžoazní revolučností.

A opravdu: skutečnost nám ukazuje jak přechod moci do rukou buržoazie („dokončená“ buržoazně demokratická revoluce obvyklého typu), tak i fakt, že vedle skutečné vlády existuje vláda poboční, která představuje „revolučně demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva“. Tato „také—vláda“ sama postoupila moc buržoazii, sama se připoutala k buržoazní vládě.

Vystihuje snad tuto skutečnost starobolševická formule s. Kaměněva „buržoazně demokratická revoluce není dokončena“?

Nikoli, tato formule zastarala. Není k ničemu. Je mrtva. Marné budou snahy ji vzkřísit.

Druhá chyba. Otázka praktická. Není známo, je-li ještě nyní v Rusku možná zvláštní „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva, odtržená od buržoazní vlády. Na neznámém činiteli nelze zakládat marxistickou taktiku.

Může-li však k tomu ještě dojít, pak k tomu vede jen jedna jediná cesta: okamžitě, rozhodně a nenávratně oddělit proletářské, komunistické síly v hnutí od živlů maloburžoazních.

Proč? Protože veškerá maloburžoazie nikoli náhodně, nýbrž nutně zabočila k šovinismu (= obranářství), k „podpoře“ buržoazie, k závislosti na ní, ke strachu, že se bez ní neobejde, aj. apod.

Jak lze „postrčit“ maloburžoazii k moci, jestliže tato maloburžoazie ji nyní už může, avšak nechce uchopit? Jedině odtržením proletářské, komunistické strany, jedině proletářským třídním bojem, který je prost nerozhodnosti těchto maloburžoazních živlů. Jedině semknutí proletářů, kteří jsou skutečně, a ne slovy prosti vlivu maloburžoazie, může učinit půdu pod nohama maloburžoazie tak „horkou, že za určitých okolností bude musit uchopit moc; není dokonce vyloučeno, že Gučkov[15] a Miljukov[16] — opět za určitých okolností — budou pro neomezenou moc, pro jedinovládí Čcheidze[17], Ceretěliho, socialistů-revolucionářů[18], Stěklova[19], neboť ti všichni jsou přece „obranáři“!

Kdo odděluje nyní, okamžitě a definitivně proletářské síly sovětů (tj. proletářskou, komunistickou stranu) od živlů maloburžoazních, ten správně vyjadřuje zájmy hnutí pro oba možné případy: jak pro případ, že Rusko prožije ještě zvláštní, samostatnou, buržoazii nepodřízenou „diktaturu proletariátu a rolnictva“, tak pro případ, že se maloburžoazie nedokáže odtrhnout od buržoazie a bude věčně (tj. až do socialismu) kolísat mezi ní a námi.

Kdo se ve své činnosti řídí pouze prostou formulí „buržoazně demokratická revoluce není dokončena“, ten jako by se tím jaksi zaručoval, že maloburžoazie je opravdu schopna být nezávislá na buržoazii. A tím se také v dané chvíli bezmocně vydává na milost a nemilost maloburžoazii.

Mimochodem řečeno, pokud jde o „formuli“ „diktatura proletariátu a rolnictva“, nebude přece jen na škodu připomenout, co jsem (v červenci 1905) zvláště zdůrazňoval ve „Dvou taktikách“ („Po 12 letech, str. 435)[20]:

„Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva má jako všechno na světě svou minulost a budoucnost. Její minulost je samoděržaví, nevolnictví, monarchie, výsady… Její budoucností je boj proti soukromému vlastnictví, boj námezdního dělníka proti zaměstnavateli, boj za socialismus…[21]

Chyba s. Kameněva je v tom, že si ještě v roce 1917 všímá pouze minulosti revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Ale pro tuto diktaturu už fakticky začala budoucnost, neboť zájmy a politika námezdního dělníka se už se zájmy a politikou malovýrobce fakticky rozešly, a nadto v tak velmi závažné otázce, jako je „obranářství“, jako je poměr k imperialistické válce.

A zde jsem se dostal k druhé chybě v citované úvaze s. Kameněva. Vyčítá mi, že moje schéma „počítá“ s „okamžitou“ přeměnou této (buržoazně demokratické) revoluce v revoluci socialistickou“.

To není pravda. Nejenže „nepočítám“ s „okamžitou přeměnou“ naší revoluce v revoluci socialistickou, nýbrž před tím přímo varuji a v 8. tezi výslovně prohlašuji: „Naším bezprostředním úkolem není ‚zavedení’ socialismu…“

Což není zřejmé, že člověk, který by počítal s okamžitou přeměnou naší revoluce v revoluci socialistickou, by se nemohl postavit proti bezprostřednímu úkolu zavést socialismus?

Nejen to, v Rusku ani nelze zavést „okamžitě“ „stát-komunu“ (tj. stát organizovaný podle typu Pařížské komuny[22]), neboť k tomu je nezbytné, aby si většina zástupců ve všech sovětech (nebo ve většině sovětů) jasně uvědomila celou pochybenost a celou škodlivost taktiky a politiky socialistů-revolucionářů, Čcheidze, Ceretěliho, Stěklova aj. Já jsem však naprosto jasně prohlásil, že „počítám“ při tom jedině s „trpělivým“ (je třeba být trpělivým, chceme-li dosáhnout změny, kterou je možno uskutečnit „okamžitě“?) vysvětlováním!

Soudruh Kameněv se trošku „netrpělivě“ rozmáchl a opakoval buržoazní odsudek o Pařížské komuně, že prý chtěla „okamžitě“ zavádět socialismus. Tak tomu není. Komuna bohužel se zaváděním socialismu příliš otálela. Skutečná podstata Komuny není v tom, v čem ji obvykle hledají měšťáci, nýbrž v tom, že vytvořila zvláštní typ státu. A takový stát se v Rusku již zrodil, a jsou to právě sověty dělnických a vojenských zástupců!

Soudruh Kameněv se nezamyslil nad faktem, nad významem existujících sovětů, nad tím, že jsou svým typem a sociálně politickým charakterem totožné se státem Komuny, a místo aby prozkoumal fakt, začal mluvit o tom, s čím prý „počítám“ jako s „bezprostřední“ budoucností. Došlo tu bohužel ke kopírování metody mnohých měšťáků: od otázky, co jsou sověty dělnických a vojenských zástupců, zda jsou vyššího typu než parlamentní republika, zda jsou prospěšnější lidu, zda jsou demokratičtější, zda jsou vhodnější pro boj, např. proti hladu atd., od této naléhavé, reálné otázky, kterou přinesl sám život, je pozornost odváděna stranou k prázdné, pseudovědecké, ve skutečnosti bezobsažné, profesorsky mrtvé otázce „počítání s okamžitým přerodem“.

To je prázdné, falešné pojetí otázky. „Počítám“ jedině s tím, výlučně s tím, že dělníci, vojáci a rolníci vyřeší lépe než byrokrati, lépe než policajti praktické, obtížné problémy, jak zvýšit produkci obilí, jak je lépe rozdělit, jak lépe zásobovat vojáky aj. apod.

Jsem pevně přesvědčen, že sověty dělnických a vojenských zástupců dosáhnou rychleji a lépe samostatnosti lidových mas než parlamentní republika (oba typy státu porovnávám v jiném dopise). Sověty lépe, praktičtěji a správněji rozhodnou, jaké kroky k socialismu lze udělat a jak je udělat. Kontrola banky, sloučení všech bank v jedinou, to ještě není socialismus, nýbrž krok k socialismu. Takové kroky dělá dnes v Německu junker i buržoa proti lidu. Mnohem lépe je zítra dokáže udělat ve prospěch lidu sovět vojenských a dělnických zástupců, bude-li mít v rukou veškerou státní moc.

A co si vynucuje takové kroky? Hlad. Hospodářský rozvrat. Hrozící krach. Hrůzy války. Hrozné rány, které zasahuje lidu válka.

Soudruh Kameněv končí svou poznámku prohlášením, v němž „doufá“, že v široké diskusi obhájí své stanovisko jako jediné možné pro revoluční sociální demokracii, pokud tato strana chce a musí až do konce zůstat stranou revolučních mas proletariátu a nepřeměnit se ve skupinu komunistických propagátorů“.

Zdá se mi, že z těchto slov je zřejmé hluboce chybné zhodnocení situace. Soudruh Kameněv staví „stranu mas” proti „skupině propagátorů”. Ale vždyť „masy” právě nyní podlehly horečce „revolučního” obranářství. Nesluší se spíše i pro internacionalisty, aby se v takové chvíli dovedli postavit proti „revolučního” obranářství. Nesluší se spíše i pro internacionalisty, aby se v takové chvíli dovedli postavit proti „masové horečce”, než aby „chtěli zůstat” s masami, tj. aby podlehli všeobecné psychóze? Což jsme neviděli ve všech válčících evropských zemích, jak šovinisté ospravedlňovali své stanovisko tím, že chtějí „zůstat s masami”? Což není povinností umět být po jistou dobu v menšině proti „masové horečce”? Což není právě práce propagátorů zrovna v nynější situaci to nejdůležitější pro vyproštění proletářské linie z „masové” obranářské a maloburžoazní horečky? Právě jednolitost mas jak proletářských, tak neproletářských bez ohledu na třídní rozdíly v masách byla jednou z podmínek obranářské psychózy. Pohrdavě mluvit o „skupině propagátorů” proletářské linie není tedy docela na místě.

Napsáno mezi 8. a 13. (21. a 26.) dubnem 1917. Vyšlo v dubnu 1917 jako samostatná brožura ve vyd. Priboj”.

[1] Lenin má na mysli sborník svých prací vydaný v Petrohradě koncem roku 1907: Vl. Iljin, Za 12 let. Soubor článků. Svazek první. Dva směry v ruském marxismu a v ruské sociální demokracii

[2] Viz V. I. Lenin, Spisy, 4. rus. vyd., sv. 9, str. 66 a 67; čes. vyd. 1954, str. 77-78

Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542547

Zpracoval a poznámkami doplnil LSL.

  1. https://www.marxists.org/cestina/lenin/1917/dubtez.htm
  2. Viz K. Marx – B. Engels, Vybrané dopisy, rus. vyd. 1948, str. 396; čes. vyd. 1952, str. 357
  3. Viz V. I. Lenin, Spisy, 4. rus. vyd., sv. 23, str. 300
  4. Lenin zde cituje Goethovo dílo Faust (viz J. W. Goethe, Faust, rus. vyd. 1942, str. 77; čes. vyd. J. W. Goethe, Výbor z díla, sv. I, Svoboda 1949, str. 102)
  5. Georgij Jevgeňjevič Lvov ( 18611925 ), ruský kníže, politik a předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917. Lvov se po revoluci v roce 1905 připojil ke Konstituční demokratické straně (tzv. Kadeti). Po únorové revoluci 1917, jež svrhla cara Mikuláše II., usedl Lvov do premiérského křesla Prozatímní vlády, formálně jmenované Mikulášem II, což byl carův poslední zásah do politiky. Lvovova vláda však neměla dostatečnou podporu, pročež Lvov v červenci roku 1917 odstoupil ve prospěch ministra spravedlností jeho vlády Alexandra Kerenského.
  6. Aby moje slova nebyla vykládána nesprávně, řeknu hned předem: jsem bezpodmínečně pro to, aby sověty zemědělských dělníků a rolníků ihned zabraly všechnu půdu, ale aby samy co nejpřísněji zachovávaly pořádek a kázeň a nedopustily sebemenší poškozování strojů, budov, vybíjení dobytka, aby v žádném případě nerozvracely hospodářství a produkci obilí, nýbrž ji zvyšovaly, neboť vojáci potřebují dvojnásob chleba a lid nesmí hladovět.
  7. Iraklij “Kaki” Georgijevič Cereteli (1881-1959), New York, NY, USA) byl gruzínský politik a představitel menševiků. Iraklij Cereteli se narodil v Kutaisi v rodině spisovatele Georgije Cereteliho, který pocházel ze starobylé gruzínské rodiny. Mladý Iraklij Cereteli studoval na Lomonosovově univerzitě, kde se účastnil studentských protestů. Při jedné z demonstrací byl v roce 1902 zatčen a deportován na Sibiř. Po svém propuštění, se Cereteli připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně. Když se strana roku 1903 rozdělila, přidal se Cereteli k menševikům a stal se editorem menševických novin Kvali, avšak brzy odjel z důvodů neshod s menševickými soudruhy do Německa. Během revoluce roku 1905 se Cereteli vrátil do Ruska a byl zvolen do Dumy jako představitel menševiků. Po rozpuštění Dumy byl Cereteli odsouzen k pěti letům vězení a v roce 1913 deportován do Irkutsku, kde se stal vůdcem skupinky vězněných revolucionářů, většinou menševiků (ale rovněž Eserů a bolševiků). Cereteli se po Únorové revoluci roku 1917 vrátil do Petrohradu a stal se členem Petrohradského sovětu. Vyslovoval se pro pokračování války proti Německu. Iraklij Cereteli se brzy stal členem Prozatímní vlády jako ministr pošty a telegrafů, později jako ministr vnitra. Po Říjnové revoluci byl na Cereteliho vydán zatykač, avšak Iraklij se mezitím vrátil do Gruzie, jež se stala roku 1918 Gruzínskou demokratickou republikou. Cereteli stál od 24. června 1918 do 24. března 1921 v čele gruzínské vlády, získal křeslo v ústavodárném shromáždění a reprezentoval zemi na Pařížské mírové konferenci. Když roku 1921 Rudá armáda v Gruzii zvítězila a převzala její správu i kontrolu nad ní, Cereteli ještě v zemi zůstal. V roce 1923 však definitivně emigroval do Paříže. Je třeba říci, že Cereteli byl internacionalistou a nikdy nepřijal myšlenky nacionalismu jako mnoho jeho spolupracovníků, např. Noe Žordanija, který prohlašoval, že “bolševická nadvláda je totožná s nadvládou carského Ruska”. Ačkoli byla v Paříži vytvořena exilová gruzínská vláda, Cereteli v ní již žádnou roli nesehrál a roku 1940 odešel do Spojených států, kde psal o ruské historii a kde také roku 1959 zemřel.
  8. Jurij Michajlovič Stěklov (vl. jm. Ovšij Moisejevič Nachamkis) (1873 – 1941) byl sovětský historik a novinář. Jurij Stěklov se narodil do židovské rodiny. Roku 1893 se stal revolucionářem . Hned o rok později byl vypovězen z Ruska . Později vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany . V roce 1900 se seznámil s Leninem a stal se členem redakce v deníku Jiskra. Po rozdělení strany roku 1903 přistoupil Stěklov k bolševikům . V roce 1905 se vrátil do Ruska a podporoval vznikající revoluci . V roce 1910 byl opět vyhnán z Ruska a stal se učitelem na Pařížské škole. V roce 1917 se vrátil do Ruska a stal se členem Petrohradského sovětu. V roce 1918 pracoval v komisi, která formovala ústavu RSFSR . Během ruské občanské války jezdil často na frontu. V roce 1925 odešel z funkce redaktora novin Izvestija, v nichž působil od roku 1917. Místo toho začal působit v časopisu Nový svět. Stěklov pracoval také jako historik marxismu , sepsal knihy “Internacionála 1984 –1914”, “Karel Marx” a “Bojovníci za socialismus”, v nichž popularizoval marxismus. Jeho práce byly částečně ovlivněny díly Nikolaje Černyševského a Michaila Bakunina . V roce 1938 byl Stěklov obviněn z protistátní činnosti a uvězněn. Ve vězení o dva roky později zemřel.
  9. Opozice Jeho Veličenstva – anglický parlamentní výraz pro opoziční menšinu buržoazních poslanců parlamentu, kteří, ač zůstávají věrni kapitalistickému řádu a královské moci, nepodporují pro stranické nebo skupinové zájmy vládu a vystupují proti její politice. Této taktiky parlamentní opozice široce používají buržoazní a maloburžoazní strany, aby mohly klamat masy. Lenin tímto výrazem charakterizuje politiku menševiků a eserů, kteří se slovy pokrytecky distancovali od imperialistické buržoazie, ale ve skutečnosti byli její oporou, a v období přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou se s ní paktovali, stejně jako se kadeti v období buržoazně demokratické revoluce paktovali s carismem.
  10. Viz K. Marx, Občanská válka ve Francii (K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. I, rus. vyd. 1948, str. 545
  11. Georgij Valentinovič Plechanov (Běltov) (1856-1918): První propagátor marxismu v Rusku, nesmiřitelný bojovník za materialistický světový názor, význačný činitel ruského a mezinárodního dělnického hnutí. V roce 1875 ještě jako student navázal spojení s narodniky a s petrohradskými dělníky a zapojil se do revoluční činnosti. V roce 1877 se stal členem narodnické organizace Zemlja i volja a v roce 1879, když se tato organizace rozštěpila, postavil se do čela nově vytvořené narodnické Čornyj pereděl. V roce 1880 odjel do ciziny, rozešel se s narodnictvím a v roce 1883 založil v Ženevě první ruskou marxistickou organizaci ¬ skupinu Osvobození práce. Plechanov napsal řadu prací z oboru filosofie, z dějin sociálně politických věd, z teorie umění a literatury. Tyto jeho práce jsou cenným příspěvkem do pokladnice vědeckého socialismu. Plechanovovy filosofické práce označil Lenin za nejlepší ve světové marxistické literatuře. Plechanov se však dopustil vážných chyb: nedocenil revoluční úlohu rolnictva a v liberální buržoazii viděl spojence dělnické třídy; slovy uznával vedoucí úlohu proletariátu, ale ve skutečnosti vystupoval proti podstatě této myšlenky. Po II. Sjezdu SDDSR zastával Plechanov smířlivecké stanovisko vůči oportunistům a později se připojil k menševikům. Za první ruské revoluce 1905-1907 měl velké neshody s bolševiky v zásadních otázkách taktiky. Později několikrát od menševiků odešel a kolísal mezi menševismem a bolševismem; v letech 1908-1912, když menševici začali likvidovat ilegální stranické organizace, vystupoval Plechanov proti likvidátorství a postavil se do čela skupiny menševiků-straníků. Za první světové války 1914-1918 byl sociálšovinistou. Po únorové buržoazně demokratické revoluci roku 1917 se Plechanov vrátil do Ruska a podporoval Prozatímní vládu; s Velkou říjnovou socialistickou revolucí nesouhlasil. Nejdůležitějšími Plechanovovými teoretickými pracemi jsou: Socializm i političeskaja borba (Socialismus a politický boj) (1883), Naši raznoglasia (Naše neshody) (1884), K voprosu o razvitii monstičeskogo vzgljada na istoriu (O vývoji monistického názoru na dějiny) 1895, Očerki po istorii matěrializma (Studie z dějin materialismu) (1896), Obosnovanije narodničestva v trudach g-na Voroncova (V. V.) (Výklad narodictví v pracích pana Voroncova (V. V.)) (1896), K voprosu o roli ličnosti v istorii (O úloze osobnosti v dějinách) (1898) aj. Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=539794

  12. Je ovšem mnohem snazší křičet, spílat a lkát, než se pokusit vylíčit, vysvětlit a připomenout si, co soudili Marx a Engels roku 1871, 1872 a 1875 o zkušenostech Pařížské komuny (viz K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. I, rus. vyd. 1948, str. 1-2, 474-488; čes. vyd. 1954, str. 17-18, 538-554; sv. II, rus. vyd. 1948, str. 32, 443-445; čes. vyd. 1954, str. 37, 478-480
  13. Je tu míněna práce G. V. Plechanova Anarchismus nebo socialismus, vydaná po prvé německy v roce 1894 (viz G. V. Plechanov, Spisy, sv. IV, rus. vyd. 1925, str. 167-248)
  14. Lev Borisovič Kameněv, vlastním jménem Leo Rosenfeld ( 18831936 ) byl přední sovětský politik a spisovatel. Studoval na technologickém ústavě moskevské univerzity , odkud byl roku 1902 vyloučen pro účast na demonstracích sociální demokratické strany. Po propuštění z vězení odjel do Paříže . Po rozpadu strany se přimkl k bolševikům a vrátiv se do Ruska, účastnil se revoluční práce v Tbilisi , Moskvě a Petrohradě , kde rozvinul agitační propagandu slovem i perem. Byl proto roku 1908 uvězněn, načež odešel za hranice , kde působil jako obratný publicista strany. Počátkem roku 1914 se vrátil do Petrohradu a vedl revoluční činnost strany v Rusku. V listopadu 1914 bal Kameněv zatčen a poslán doživotně na Sibiř . Vrátil se po únorové revoluci roku 1917 a začal pracovat v Petrohradě jako člen Ústředního výboru VKS (b), přičemž ne vždy souhlasil s Leninem . Po srpnovém puči Lavrentije Kornilova byl Kameněv na pár dní uvězněn. V bouřlivých dnech triumfu Velkého října — revoluce 1917, proti níž se Kameněv stavěl, se na čas s VKS (b) rozešel a spojil se s ostatními socialistickými stranami. Později se stal členem mírové delegace v Brestu a vedl jednání s Finskem. Účastnil se též jednání o navázání hospodářských styků s Anglií . Spolu se Zinověvem bojoval proti Trockého opozici natolik usilovně, až do ní nakonec sám roku 1925 vstoupil. Byl proto koncem roku 1926 zbaven funkcí a poslán do Itálie jako zástupce SSSR. V prosinci 1927 byl vyloučen ze strany a přijat teprve po veřejném doznání omylů. Svěřen mu pak byl úřad předsedy hlavního koncesionářského komisariátu. V roce 1936 byl důvodně obviněn z vytvoření teroristické organizace za účelem vraždy Josifa Stalina i dalších vládních a vedoucích činitelů sovětského státu, byl shledán vinným a dne 25. srpna 1936 byl popraven v Moskvě.

  15. Alexandr Ivanovič Gučkov ( 18621936 ), ministr války v ruské Prozatímní vládě , podporoval Kornilovův puč. Roku 1893 se stal členem Moskevské městské rady a od roku 1901 ředitelem Moskevské banky. Od února 1904 do září 1905 se účastnil rusko-japonské války . Právě během revoluce 1905 založil Gučkov Svaz 17. října (tzv. Okťabristy). V roce 1912 byli Okťabristé poraženi ve volbách do 4. Dumy a ztratili přes 30 křesel. V té době se jejich politický program začal radikalizovat. Po vypuknutí První světové války se Gučkov stal hlavou Vojenskoprůmyslového spolku – organizace, vytvořené průmyslovými magnáty k účelu zásobovat armádu. Již v roce 1915 založil Gučkov Progresivní blok , koalici s Konstitučními demokraty (kadety). V tomto svazku působil až do 2. května 1917, kdy byl nucen odstoupit po výroku neoblíbeného ministra zahraničí Miljukova o „nutnosti pokračovat ve vedení války „až do úplného vítězství”.
  16.  Pavel Nikolajevič Miljukov ( 185919 43), ruský reakční politik , zakladatel a vůdce Konstitučně demokratické strany (tzv. Kadetů). V Prozatímní vládě , vedené Georgijem Lvovem se Miljukov stal ministrem zahraničí. Jakýkoli mír rezolutně odmítal a sveřepě lpěl a trval na pokračování války.
  17. Nikolaj (Nikoloz) Čcheidze ( gruzínsky ნიკოლოზ ჩხეიძე) (1864 – 1926 ) byl gruzínský politik a menševický revolucionář, který sehrál významnou roli během revolučních událostí v Rusku v letech 1917 a 1918 . Čcheidze se narodil ve vesnici Puti v gruzínském kraji Imereti . Středoškolské vzdělání získal na kutaiském gymnáziu , vysokoškolské pak na Novorossijské universitě a na Charkovském institutu věd. Po dokončení vzdělání se nejprve dal na dráhu novináře a pracoval jako redaktor pro levicové noviny Kvali, které ho přivedly k revolučním aktivitám na Kavkaze . V roce 1892 spoluzakládal se svým bratrem Kalenikem první legální gruzínskou marxistickou organizaci Mesame Dasi ( česky : Třetí skupina) a stal se ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou (RSDDS) a v roce 1903 , když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze přidal k její menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi . V letech 19071917 pak působil v ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na zisk převahy menševiků nad bolševiky . I přes jeho snahu se ale později povedlo Leninovi rozbít klub RSDDS na menševickou a bolševickou frakci. S Leninem se pak Čceidze dostal do otevřeného konfliktu. Když vypukla Únorová revoluce v roce 1917 , byl Čcheidze jmenován Předsedou petrohradského sovětu , kde se opět pokusil omezit vliv radikálních bolševiků na politiku, ale opět neuspěl. I když odmítnul nabídku dělat ministra v prozatímní vládě , tak podporoval její politiku. Ovšem když vypukla Velká říjnové revoluce , tak se Čcheidze, který zrovna trávil dovolenou ve své rodné Gruzii, rozhodl zůstat doma a soustředil se na budování místní menševické vlády. V únoru 1918 svolal v Tbilisi sněm, jehož výsledkem bylo vyhlášení Zakavkazské federace a Čcheidze stanul v čele tohoto nově vzniklého státu. Zakavkazská federace se ale brzy rozpadla a vznikla nezávislá Gruzie . V ní byl zvolen předsedou parlamentu a později i Ústavodárného shromáždění. Tuto funkci, která de facto plnila funkci hlavy státu Gruzie, vykonával od 12. března 1919 do 25. února 1921. V roce 1919 se zúčastnil mírové konference ve Versailles , kde se snažil získat uznání nezávislosti Gruzie od Trojdohody , ale jeho snaha zde nebyla úspěšná. Na počátku roku 1921 dokončil sepisování první gruzínské Ústavy , ale už v únoru vstoupila Rud á armád a do Gruzie. Čcheidze byl nucen, stejně jako většina dalších prominentních menševiků, opustit zemi. Nakonec emigroval do Francie , kde žil až do 13. června 1926 , než spáchal sebevraždu.Na počátku roku 1921 dokončil sepisování první gruzínské Ústavy , ale už v únoru vstoupila Rud á armád a do Gruzie. Čcheidze byl nucen, stejně jako většina dalších prominentních menševiků, opustit zemi. Nakonec emigroval do Francie , kde žil až do 13. června 1926 , než spáchal sebevraždu.
  18. Strana socialistů revolucionářů (Eseři) byla předrevoluční politická strana v Rusku existující v letech 19011918 . Ačkoli se strana Eserů zrodila počátkem 20. století, její kořeny sahají mnohem hlouběji. Jedná se o přímé dědice organizace Narodnaja volja , známé jako tzv. narodnici.
  19. Jurij Michajlovič Stěklov (vl. jm. Ovšij Moisejevič Nachamkis) ( 18731941 ) — Jurij Stěklov se narodil do židovské rodiny. Roku 1893 se stal revolucionářem . Hned o rok později byl vypovězen z Ruska . Později vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany . V roce 1900 se seznámil s Leninem a stal se členem redakce v deníku Jiskra. Po rozdělení strany roku 1903 přistoupil Stěklov k bolševikům . V oce 1905 se vrátil do Ruska a podporoval vznikající revoluci . V roce 1910 byl opět vyhnán z Ruska a stal se učitelem na Pařížské škole. V roce 1917 se vrátil do Ruska a stal se členem Petrohradského sovětu. V roce 1918 pracoval v komisi, která formovala ústavu RSFSR . Během ruské občanské války jezdil často na frontu. V roce 1925 odešel z funkce redaktora novin Izvestija, v nichž působil od roku 1917. Místo toho začal působit v časopisu Nový svět. Stěklov pracoval také jako historik marxismu , sepsal knihy “Internacionála 1984 – 1914“, “Karel Marx” a “Bojovníci za socialismus“, v nichž popularizoval marxismus. Jeho práce byly částečně ovlivněny díly Nikolaje Černyševského a Michaila Bakunina .
  20. Lenin má na mysli sborník svých prací vydaný v Petrohradě koncem roku 1907: Vl. Iljin, Za 12 let. Soubor článků. Svazek první. Dva směry v ruském marxismu a v ruské sociální demokracii
  21. Viz V. I. Lenin, Spisy, 4. rus. vyd., sv. 9, str. 66 a 67; čes. vyd. 1954, str. 77-78
  22. Viz V. I. Lenin, zkušenosti Pařížské komuny roku 1871 zde: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542546