Fašismus a antifašismus v dnešní době

Boj_fasismus

Úvod a vysvětlení

Vážení soudruzi a soudružky, účastníci dnešní konference. Ve svém dnešním příspěvku bych se chtěl věnovat tématu fašismu a antifašismu v současné ČR, Evropě i ve světě. Cílem mého příspěvku je krátce popsat, co to vůbec je fašismus, jaké jsou hlavní zdroje fašizace dnešní společnosti a jaká má být odpovídající strategie antifašistických sil.

O příčinách a příznacích vzniku a vítězství fašismu bylo v komunistickém a šíře antifašistickém hnutí napsáno mnoho prací, publikací a projevů. Dnes již téměř každý, kdo se považuje za komunistu nebo dokonce anarchistu či radikálního socialistu, je v nějaké obecné podobě s těmito poznatky o fašismu seznámen. Fašismus se skrze tyto poznatky jeví jako utlačovatelský systém v rukou vládnoucí třídy. Politickou podporu pak fašismus získává ve frustrovaných proletářských masách, stejně jako v kolísavých skupinách lumpenproletářů a příslušníků maloburžoazie. Ovšem je třeba při popisu podstaty fašismu přihlédnout k zvláštnostem a specifikům dnešní doby, ne pouze opakovat obecné formulky o fašismu a příčinách jeho šíření.

Ve své dnešní práci se budu snažit akcentovat dva přístupy, které je potřeba uplatňovat při hodnocení příčin vzniku, podstaty a zdrojů vzniku fašismu. Za prvé je třeba užít třídního přístupu. I tento požadavek se může jevit jako obecně formulovaná fráze. Ovšem třídní přístup je naprosto podstatný pro vznik praktické strategické linie antifašistických sil v dnešní společnosti. J. Dimitrov definoval třídní podstatu fašismu jako „otevřenou vládu teroru těch nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejvíce imperialistických skupin finančního kapitálu“. Co tato definice znamená pro antifašisty? Znamená, že při identifikaci zdrojů fašizace je třeba bedlivě sledovat zájmy jednotlivých tříd. Fašismus je ideologií vládnoucí třídy, tedy kapitalistické třídy. Ovšem tato třída je z podstaty kapitalistického systému rozdělená do konkurenčních skupin, které všechny sledují své partikulární zájmy. Avšak je-li fašismus ideologií vládnoucí kapitalistické třídy, znamená to, že fašismus jako politický systém je úzce spjat s kapitalismem jako společenským systémem. Chci se touto cestou dostat k tomu, že mnohé tzv. radikálně antifašistické síly při posuzování toho, co je to fašismus a odkud hrozí hlavní nebezpečí fašizace, soustředí se spíše na nadstavbová a polonadstavbová témata. Tedy nekladou důraz na změny v hospodářsko-společenské struktuře společenské základny, místo toho se daleko více soustřeďují na témata spjatá s přímou represí, a to často ani ne represí proti pokrokovému hnutí, ale proti, z hlediska antikapitalistické revoluce, relativně neutrálním skupinám, jako jsou sexuální, rasové či náboženské menšiny. Co však z fašistického státu činí stát fašistický? Dle mého názoru je fašistický stát takovým státem, v němž jsou do konce dovedeny všechny ony tendence, jež V. I. Lenin přisuzoval moderním imperialistickým státům. Je to tedy stát, v němž velký kapitál sdružený v monopoly splývá se státním aparátem a ruší konkurenci (ne konkurenci jako ekonomický mechanismus tržního hospodářství, ale jednotlivé konkurenční skupiny), systematickou represí potlačuje proletariát a za prvořadý cíl si vytýká nějakou formu expanze, jež mu umožňuje výhodnější podmínky pro vývoz kapitálu, vykořisťování a hromadění nadhodnoty. Zde bych chtěl krátce poznamenat několik věcí. Výše jsem uvedl, že velký kapitál splývá se státním aparátem. To je však pouze zdánlivé, jak podotkl J. V. Stalin, ve skutečnosti je stát ovládán velkým kapitálem. Dále bych chtěl říci, že takový stát zůstává ve své podstatě zbožním hospodářstvím. Nadále v něm klíčovou regulační roli hraje zákon hodnoty. Výkřiky neoliberálních ekonomů o tom, že Hitlerovo Německo bylo socialistické, jsou jen dokladem toho, jak tito ekonomové málo rozumějí systému, který obhajují. O ekonomické stránce fašismu zde nebudu podrobně mluvit, doufám, že si toto téma vzal někdo jiný. Ovšem zcela hlavním závěrem, ke kterému je nutné s pomocí výše uvedené charakteristiky fašismu dojít je, že fašismus pro svoji existenci vyžaduje vysoký stupeň koncentrace kapitálu, vyžaduje kapitalismus v jeho monopolním stádiu. Velká většina evropských koloniálních mocností 19. století byla i represivní, byla i agresivní a vedla koloniální politiku a tvrdý boj proti dělnickému hnutí. Ovšem nešlo o státy fašistické. Tuto klíčovou stránku fašismu mnozí tzv. radikální antifašisté z řad anarchistů, anarchokomunistů, trockistů, demokratických socialistů atd. nevnímají. Uznávají-li ji historicky, garantuji vám, že kdyby se nyní v Evropě nebo kdekoliv jinde objevil stát, který by z hlediska vnitřní a zahraniční politiky připomínal například Německo v 80. letech 19. století, bez váhání by jej tito lidé označili za stát fašistický. K čemu pak v praxi vede tato dezorientace, se ještě dostanu.

Druhý přístup, který je třeba důsledně užívat při hodnocení současného fašismu, je takový přístup, jež rozlišuje zákonitě se objevující negativní jevy, vyskytující se v systému zahnívajícího kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, a jevy skutečně fašistické. Kapitalismus je přežitý systém. Je tedy zákonité, že čím déle přesluhuje, tím víc bude shnilý, tím více bude vyjevovat svoji anticivilizační a antihumánní podstatu. Zkrátka, kapitalismus je stále reakčnější, to znamená že hranice mezi buržoazní demokracií a fašismem se ztenčila, ovšem nezmizela. Proto je potřeba s citem odlišovat jednotlivé reakční projevy přežilého kapitalismu od fašismu jako systému. Není možné srovnávat ten či onen represivní zásah státu proti pokrokovému hnutí se systematickou likvidací pokrokových sil v kapitalismu. Není možné určité zesílení šovinismu či nacionalismu mezi vládnoucí třídou srovnávat s ochotou velkého kapitálu v dobyvačných válkách likvidovat celé národy.

Zdroje fašizace

Až při využití těchto dvou přístupů, tedy třídního přístupu a dialektického přístupu ke vztahu moderního buržoazně demokratického státu a státu fašistického, je možné se zabývat otázkou zdrojů fašizace, tedy nositelů fašistického nebezpečí v Evropě a ve světě. Tato otázka má pro antifašisty zásadní praktický význam. Její zodpovězení je totiž klíčové pro namíření praktických aktivit na správné cíle. Bez jejího zodpovězení bude v řadách antifašistů vládnout věčná dezorientace a může dokonce docházet k nebezpečnému zaměňování skutečných protivníků, k jejich podceňování či přeceňování (což je stejně škodlivé). Já bych, při značném stupni zjednodušení, tuto otázku formuloval takto: Merkelová nebo Orbán? Clintonová nebo Trump? Hollande nebo Le Penová? Vybral jsem několik reprezentativních příkladů. Všimněte si rozdílu mezi skupinou prvně jmenovaných a druhých jmenovaných. Prvně jmenovaní jsou stabilními a oficiálními představiteli současného imperialistického světového řádu. Jsou oprávněně ztotožňováni se současným systémem, jsou to zavilí obhájci reprezentativních imperialistických institucí jako jsou NATO, EU nebo MMF. Druhá skupina uvedených politiků jsou populisté, slovně se vyhraňující vůči těmto institucím a vůči současnému systému (byť jej samozřejmě nenazvou kapitalistickým). Tato druhá skupina ve své politické činnosti využívá těch nejreakčnějších ideologických prostředků, včetně nacionalismu, šovinismu a rasismu. A právě z hlediska ideologického je tato druhá skupina bližší fašismu. Ovšem, jak již jsem uváděl, my musíme celou dobu sledovat při procesu fašizace zájmy vládnoucí třídy a její skutečné chování. Která skupina uvedených politiků, první nebo druhá, je v posledních letech odpovědná za brutální válečná tažení a smrt tisíců lidí? Která skupina, první nebo druhá, neústupně hájila a hájí v době světové ekonomické krize všechny hlavní pilíře ekonomické diktatury kapitálu? Která skupina, první nebo druhá, sklidila v posledních letech oprávněnou nenávist ze strany velkého množství proletářů? V tomto bodě přeformuluji otázku: Již se neptám, kdo je nebezpečnější pro pokrokové síly, zda Merkelová, Clintonová a Hollande na jedné straně, nebo Orbán, Trump a Le Penová, na straně druhé. To jsou vše loutky v rukou vládnoucí třídy. Nyní se ptám, nakolik jsou nebezpeční ti, kteří stojí za nimi. Uvedu jeden poučný příklad. Existují indicie, že mnohé vlivné skupiny z Wall Streetu ve volební kampani za amerického prezidenta v roce 2016 sázejí spíše na H. Clintonovou. Je to proto, že Trumpův avanturismus a populismus, mohou v konečném důsledku ohrozit stabilitu amerického kapitalismu, který naprosto neohroženě vládne na tomto teritoriu v podstatě od vzniku USA. Je to hazard. Naproti tomu Clintonová je spolehlivá zástupkyně, ideově i prakticky, dosavadního ústředního kurzu vládnoucích tříd dvou nejsilnějších imperialistických bloků, USA a EU (navíc je Clintonová součástí klanu Clintonů, kteří již svoji věrnost americkému kapitálu prokázali). Tímto se chci dostat ke konstatování, že buržoazní demokracie je stále vyhovující politickou slupkou pro současný kapitalismus. V. I. Lenin v díle Stát a revoluce napsal, že parlamentární demokracie je nejvhodnější politickou slupkou kapitalismu. Je mnohem méně náchylná k otřesům, jelikož selhání jedné strany či ideologie neohrožuje systém jako celek. Ten se může snadno opřít o nějakou jinou, recyklovanou stranu. A kapitalismus aktuálně nemá důvod se této výhodné slupky vzdávat. Není zkrátka pod takovým tlakem, pozice vládnoucí třídy jsou stabilní. Proto je možné říci toto. Partikulární zájmy jednotlivých mocenských skupin uvnitř vládnoucí třídy se nedostaly na takový stupeň rozporu, kdy je možné jasně identifikovat, která politická skupina je aktuálně primárním nositelem fašistického nebezpečí. Představitelé buržoazní demokracie se necítí dostatečně ohroženi fašismem a nacionalismem na to, aby proti němu jakkoliv důsledně zasahovali, a naopak fašisté a nacionalisté se necítí dostatečně silní a nemají takovou podporu vládnoucí třídy, aby skutečně vystoupili proti současnému rozložení politických a ekonomických sil ve světě (i různými fašizátory tolik vychvalovaný Orbán proti EU, při všem svém chvástání, nikdy nic zásadního neudělal). Tedy máme zde dvě skupiny politiků, o nichž nejsme schopni s jistotou říci, která je nebezpečnější. Jedna zastupuje zájmy většiny vládnoucí třídy, druhá je nositelem latentního, ideologického nebezpečí fašismu. Než přistoupím k tomu, jak tato skutečnost ovlivňuje aktivity antifašistů v bezprostřední praxi, uvedu ještě jeden příklad, pro zamyšlení a pro dokreslení mých předchozích tvrzení. Podívejme se na Ukrajinu, zemi, která je v Evropě otevřenému fašismu rozhodně nejbližší. Zatímco od Trumpa, Orbána či Zemana jsme v jejich inteligenčně nízkorozpočtovém populismu mohli pozorovat několik „proruských“ frází (Zeman byl dokonce jedním z prvních českých politiků, který veřejně mluvil o banderovcích na Ukrajině), Merkelová a Hollande od začátku dávali Ukrajinskému fašismu ohromnou materiální, ideologickou i propagandistickou podporu. A není to rozhodně proto, že by Orbán, Trump nebo Zeman byli názorově lepší než Merkelová či Hollande. Právě naopak, z hlediska obecných názorů na společnost a svět, jsou pravděpodobně ještě mnohem horší. Avšak jsou pouze druhořadí slouhové kapitalismu, psi uvázaní na řetězy. A tak, když se na Ukrajině skutečně objevilo fašistické nebezpečí v plné šíři, byli v první linii podpory těmto událostem oni „humanističtí“ a „uprchlíky vítající“ představitelé současného imperialismu.

Současný antifašismus v ČR a Evropě

Nyní, když jsem stručně popsal některé zásadní rysy současného fašismu a porovnal je s rysy fašismu jako takového, chtěl bych přejít k tématu současného antifašismu. Vzhledem k povaze této konference a vzhledem k tomu, že se zde od teorie přiblížím spíše praxi, budu mluvit převážně o ČR a budu více konkrétní. Musíme si uvědomit, kdo jsou vůbec antifašisté. Já bych antifašisty v současné ČR rozdělil do tří, respektive čtyř skupin. První skupinu bychom mohli pojmenovat liberální antifašisté. Mnozí z těchto lidí by se za antifašisty ani příliš rádi neprohlásili, jelikož jim pojem fašismus přijde zastaralý a zneužitý komunistickým hnutím. Daleko více se vyhraňují vůči rasismu a šovinismu. S fašisty se nejčastěji střetávají v ideologických otázkách, z nichž některé jsou velmi aktuální a palčivé, například postavení romské menšiny v ČR, jiné jsou, aspoň v té podobě, v níž se vyskytují, spíše zkonstruovány ideovou poptávkou současného režimu. Sem patří například otázky genderové identity, alternativního, například squaterského stylu života, nebo abstraktní otázky „evropské civilizace a kultury“. Tento typ antifašistů nevyužívá nijak třídního přístupu, proti fašismu vystupuje ve jménu „humanity, tolerance a univerzálních lidských práv“, přičemž dokonce často fašisty označuje ve stylu režimního žargonu za „extrémisty“ a srovnává je s komunisty. Ve většině otázek, netýkajících se sexuálních nebo rasových menšin, mají tito lidé často velmi reakční názory. Lze je tedy s jistou nadsázkou označit za režimní antifašisty. Druhou skupinou antifašistů v současné ČR jsou tací antifašisté, kteří se často označují za antikapitalisty a marxisty. Patří sem i část anarchistů. Od režimních antifašistů se sice liší v tom, že jsou kritičtí ke kapitalismu a uvědomují si vztah mezi kapitalismem a fašismem, ale ve své praxi, v přístupu k boji proti fašismu, ve své identifikaci zdrojů fašizace, v tématech, na nichž se nejvíce střetávají s fašisty, jsou s režimními antifašisty téměř totožní. Jejich první chybou je, že režimní antifašisty považují za své spojence. Jsou k nim sice kritičtí, ovšem nedělají nic proto, aby se od nich jasně odlišili. Z hlediska většiny obyčejných proletářů jsou s nimi zcela totožní, což v současné situaci znamená i stejně nenávidění. Tito polorežimní antifašisté, abych se tak vyjádřil, považují režimní antifašisty za své spojence právě proto, že při posuzovaní, co je fašistické a co antifašistické, si všímají pouze určitých ideologických a politických témat, jako je například stupeň „tolerance“ k odlišným kulturám, nebo vztah k multikulturalismu. Zkrátka, důležitý je pro ně postoj k formálním právům zvířat, sexuálních menšin, rasových menšin, žen atd. Naopak velkou masu proletářů jsou schopni zařadit do fašizoidních nebo aspoň reakčních živlů pouze na základě toho, že k výše zmíněným tématům mají negativní vztah, poznamenaný většinou propagandistickým působením současného režimu a objektivním stavem jejich uvědomění. Vzniká tak paradoxní situace, kdy jsou různí stoupenci „pražské kavárny“, tito intelektuálové a maloměšťáci, typičtí představitelé toho, co většina národa vnímá jako „pražský skleník“, považováni za bližšího partnera pro spolupráci než velká masa proletářů pouze kvůli názorům na uprchlickou krizi. Neříkám, že to tak všichni příslušníci tohoto směru vidí, avšak jejich činnost tomu jasně nasvědčuje. Mluvím například o situacích, kdy se na demonstracích vyskytují transparenty s karikaturou Zemana, který zalévá s pomoci konve hákové kříže. Na té samé demonstraci se objevují vlajky Izraele a EU a ti samí lidé, kteří výše zmíněnou vlajku se Zemanem nosí, považují za spojence proti fašismu ČSSD s jejím ministrem zahraničních věcí Zaorálkem a jeho podporou ukrajinskému fašismu a izraelskému militarismu. Toto je pouze příklad. Hlavním sdělením je to, že jsou tito lidé neustále k vidění ve společnosti různých havlistů, pochybných bojovníků za lidská práva a dokonce i antikomunistů. To vede ke dvěma věcem: za prvé jsou tito lidé v očích proletářů zcela odtrženi od skutečných problému, jsou v zajetí témat „demonstrantů z Václavského náměstí“. Tento obraz dotvářejí i režimní média. Za druhé jsou tito polorežimní antifašisté v očích mas viděni jako stoupenci EU, V. Havla a vůbec společenského systému jako takového, což je zcela diskredituje pro jakékoliv efektivní působení mezi lidmi. Samozřejmě, že se komunisté musí stavět proti národnostnímu útlaku, samozřejmě, že se musí stavět proti jakémukoliv útlaku. V dlouhodobém horizontu skutečně komunisté usilují o osvobození celého lidstva. Ale žijeme v třídně rozdělené společnosti, tedy musíme uvažovat třídně. Nejsme-li nyní schopni identifikovat jednoznačně, kdo je v buržoazním táboře hlavním nositelem fašizace – dnes to může být Zeman, zítra Babiš, pozítří Okamura, dnes TOP 09, zítra ANO, pozítří Úsvit – bojujme proti kapitalismu jako takovému. Nevybírejme si v těchto vnitřně znepřátelených zájmových skupinách našeho spojence proti fašismu. Zatím ho zde nenalezneme.

Svůj příspěvek jsem nazval fašismus a antifašismus dnes. Je zde tedy na místě jisté srovnání s minulostí. V uplynulém století a půl byla témata národního osvobození, boje proti rasové diskriminaci nebo boje za zrovnoprávnění žen téměř vždy naplněna pokrokovým obsahem a zapadala do antikapitalistického hnutí jako celku. Na přelomu 19. a 20. století byla například otázka ženských práv téměř doménou socialistického a dělnického hnutí. Stejně tak například boj černochů v USA za konec rasové diskriminace, kdy bylo naprosto běžné, že byl tento boj veden za velkého přispění komunistů a že měl řadu sociálních, meze kapitalismu přesahujících požadavků. Ovšem situace se v posledních desetiletích poněkud změnila. Vzniklo něco, co bychom mohli nazvat buržoazním partikularismem. Otázka práv a osvobození jednotlivých skupin se často jeví jako zcela samostatná a třídně neutrální témata. Hlavní buržoazní političtí představitelé se v posledním půlstoletí rozhodli změnit své postoje k rasovým menšinám, ženám a sexuálním menšinám. Začali daleko více usilovat o jejich formální zrovnoprávnění. Takový postoj je moc nestál, vzhledem k tomu, že postavení mnohých těchto skupin se reálně vůbec nezměnilo. Zároveň však tímto krokem dokázali tato témata třídně neutralizovat a oddělit od boje za svržení kapitalismu. Toto vše už běží současně s dobou, kdy dochází k velkému úpadku mezinárodního komunistického hnutí. Kombinace těchto dvou faktorů umožňuje buržoazii vrazit klín mezi proletáře, rozdělit je na homosexuály a heterosexuály, ženy a muže, černé a bílé, přistěhovalce a domácí. Je však třeba říci, že pro tuto hru buržoazie potřebovala dva ideové spojence. Na jedné straně různé nacionalisty a ultrakonzervativce. A na druhé straně režimní i polorežimní antifašisty, kteří začali společnost vnímat přesně v rámci těchto rozdělení, začali se soustředit přesně na tato témata a hodnotit politické subjekty zejména skrze jejich přístup k těmto tématům. Na troskách revolučního marxismu-leninismu vyrostl tzv. kulturní neomarxismus, který se třídního přístupu vzdal ve prospěch řešení „postmoderních“ problémů spjatých s kulturní, rasovou a genderovou identitou a konflikty z těchto problémů vyplývající. V co tento přístup ústí v praxi? Kolik demonstrací se v posledních dvou letech uskutečnilo v souvislosti s tématem uprchlíků? Kolik času se strávilo na Václavském náměstí „protidemonstracemi“ v reakci na jakékoliv skupinky nacionalistů? Kolik tzv. marxistických skupin bylo přítomno na Prague pridu, který je ukázkovým příkladem netřídního partikularismu? A naopak kolik z těchto radikálních levičáků vyvíjelo podobnou snahu v souvislosti s propouštěním v OKD? Kolik z nich vůbec věnovalo nějaké aktivity problémům propouštění, zhoršování pracovních podmínek a vůbec problémům spjatým s každodenním životem mas? Kolik z nich vůbec pomyslelo na vložení vší té energie do pokusu o organizaci nějakých hospodářských bojů (samozřejmě s přihlédnutím k objektivní možnosti takové boje vést)? Abych to tedy shrnul, je tato druhá skupina současných antifašistů v ČR typická tím, že se nechává současným systémem strhnout k režimním tématům, při politické orientaci se neřídí třídním přístupem, ale chybným úsudkem vztaženým na výše popisovaná témata a v praxi splývá objektivně s režimními antifašisty.

Další skupinou antifašistů, o níž bych chtěl mluvit, je skupina, která by se na základě svých postojů dala také označit za „polorežimní“ antifašisty. Ovšem od výše popsané skupiny se velmi odlišuje svými názory. Lze ji dokonce s jistou nadsázkou označit za přímý názorový protiklad výše popsané skupiny. Tito lidé se často vyskytují v prostředí KSČM a KČP. Také se označují za komunisty a také za antifašisty. Avšak jestliže si různí anarchokomunisté, trockisté a demokratičtí socialisté za své hlavní nepřátele v boji proti fašismu vybírají Konvičky, Okamury a Zemany, tito lidé si za úhlavní nepřátele vybírají Sobotky, Dienstbiery a Schwarzenbergy. Co mají obě tyto skupiny společné, je něco jako „antifašistická“ hysterie, kdy bez schopnosti jasně určit, kdo je nositelem fašizace ve společnosti a kdo spolehlivým spojencem v boji proti ní, obě tyto skupiny mluví o fašismu jako by měl nastat již zítra, údernými hesly burcují proti politikům a stranám a chystají jednotnou frontu proti fašismu okamžitě, za každou cenu atd. Jak jsou tyto výzvy v současnosti plané, ukazuje již samotná existence těchto dvou skupin. Dokážu si v současnosti naprosto jednoduše představit, jak by se na jednom místě sešly dvě skupiny lidí prohlašujících se za komunisty a obě by si navzájem šly po krku. První by druhé nazývali „konzervativními komunisty a kryptofašisty“, druzí by první nazývali „havlofašisty a sluhy nové německo-americké říše“. Každopádně je třeba říci, že postoje příslušníků druhé skupiny, někdy nesprávně nazývané konzervativními komunisty, jsou také velmi chybné a nebezpečné. Pod tlakem buržoazního vědomí se jejich poctivé vlastenecké cítění často mění v nacionalismus. Dále mají tendenci vidět současný svět jako konflikt „dekadentního a imperialistického západu“ proti zbytku. To je pak vede k podpoře ruského a čínského imperialismu. Za hlavní nositele fašistického nebezpečí považují oficiální představitele západního imperialismu. Přitom správně kritizují jejich imperiální výboje a uvědomělou obhajobou světového kapitalismu, mají ale silnou tendenci upínat se k jakékoliv opozici proti těmto politikům. V kombinaci s podceněním latentního nebezpečí, které různí nacionalisté a šovinisté představují, je to pak vede k sympatiím k Orbánovi, Le Penové nebo k Okamurovi zde v ČR. V konečném důsledku pak na instituce rodiny, státu a národa získávají jednoznačně reakční názory. Záchrana těchto institucí v jejich buržoazní podobě se stává pro ně důležitějším úkolem než boj proti kapitalismu. Vzhledem k takovému vidění reality stávají se tito lidé snadnou obětí mnoha hoaxů a konspiračních teorií. Veškeré ideologické i praktické nedostatky této skupiny vyplavaly na povrch v posledních dvou letech tzv. uprchlické krize. Tento komplexní problém se rozhodla interpretovat jako americký plán. V této variantě američtí imperialisté záměrně a dle předpřipraveného plánu vyvolali uprchlickou krizi proto, aby destabilizovali Evropu a získali tak záminku a zároveň možnost v ní prosazovat svůj vliv. Takové vidění je zcela typickým příkladem názorového selhání těchto sociálpatriotů. Za prvé, migrační vlna nebyla žádným plánem. Ostatně takový plán by při vší složitosti společenského života bylo jen velmi obtížné uskutečnit. Masová imigrace je negativním a zároveň zákonitým jevem kapitalismu. Vyskytovala by se tedy, a také se i vyskytovala, v každém případě. Její zintenzivnění v důsledku válek vyvolávaných na Středním východě ze strany USA, stejně jako ze strany EU, tedy není žádným zlomovým bodem. Dále je otázka, jak tato vlna působí na Evropu a co je vlastně v ohrožení. Na tyto otázky sociálpatrioté odpovídají zcela v duchu buržoazního způsobu uvažování. Ohrožená je evropská civilizace/naše tradice/naše země, stačí si vybrat. A proč jsou tyto zcela abstraktní a vybájené pojmy ohrožené? Sociálpatrioté odpoví, že jsou ohroženy z důvodu pronikání cizích kulturních a náboženských prvků do života evropské společnosti! Tito lidé jsou schopni nosit vlajky s heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“, avšak je pro ně ničivým problémem to, že někteří z těchto „proletářů všech zemí“ nosí jiné oblečení, jedí jiné jídlo nebo poslouchají jinou hudbu než druzí proletáři. Navíc uprchlíky vnímají přesně dle šablon buržoazní propagandy. Všichni jsou muslimové, všichni nosí turbany, všichni vysedávají v čajovnách a všichni mají neutuchající potřebu zahalovat ženy. A takto bych mohl pokračovat. Mohl bych zmínit i naivní postoj k imperialistickému Rusku a sympatie k reakčním formám panslavismu. Mohl bych zmínit i patetická hesla o tom, jak si nenecháme vzít naši zemi, přestože nám naše země v důsledku kolonizace západním velkokapitálem dávno nepatří. Avšak myslím, že jsem již tento směr popsal dost. I v tomto případě je jednou z hlavních příčin selhání opouštění třídního přístupu. Tato skupina je svým sociálně-třídním složením a původem možná poněkud bližší proletariátu, ovšem ne vlastní zásluhou, nýbrž kvůli tomu, že v současné době převládá v proletariátu strach z imigrantů, vydatně živený buržoazní propagandou.

Kdo si chce o našich postojích k této problematice zjistit více, nechť si přečte analýzu SMKČ věnovanou otázce imigrační krize. Nachází se na našich webových stránkách a zároveň tvoří většinu našeho nového vydání Mladé Pravdy.

Poslední skupina antifašistů a antifašismus dnes

Poslední skupinou antifašistů v současné ČR je skupina s třídním přístupem a plným pochopením vztahů na linii kapitalismus-fašismus. Tuto skupinu tvoří pouze jednotlivci, nelze říci, že by v současné době vystupovala jako nějaký samostatný proud. To není koneckonců nic divného vzhledem ke stavu současného komunistického hnutí. V této závěrečné části svého příspěvku budu do jisté míry opakovat to, co jsem již psal ve svém příspěvku předneseném na jiné konferenci, kterou SMKČ pořádal na jaře minulého roku, s názvem „Lidová fronta v boji proti fašismu a fašizaci“. Také budu říkat mnohé z toho, co bylo řečeno na více akcích SMKČ a co je stručně obsaženo v bodech stanoviska, které jsme na závěr konference připravili pro účastníky této akce. Třídně a proletářsky orientované antifašistické síly se musí v současnosti spoléhat pouze na sebe. Bylo by naivní vzhledem k nepředvídatelnému vývoji v buržoazním táboře a při zcela nedostatečné síle komunistického hnutí pokoušet se o jakousi lidovou frontu. Za prvé by tato fronta ve funkční podobě nemohla vzniknout. Za druhé nejsme schopni říci, kdo by byli naši spojenci a proti komu by naopak byla namířena. Za třetí by se v ní za nynější situace zcela vytratila dimenze sociální revolty a antikapitalismu. Tedy boj proti kapitalismu je v současnosti i bojem proti fašismu. Je třeba přistupovat velmi střízlivě k tématům, jež nám předhazuje buržoazní propaganda. Je sice potřeba se k nim vyjadřovat jednoznačně, ale také stále upozorňovat proletáře na to, že existují témata jiná, důležitější. Jedním ze způsobů, jak je možné v současnosti řadu obyčejných lidí vytrhnout ze spárů nacionalistické propagandy, spočívá právě v tom, že jim ukážeme alternativu k současným dvěma velkým ideologickým táborům, nacionálně-konzervativnímu a kosmopolitně-liberálnímu. Domnívám se, že už jen to, že pracující přivedeme k tématům sociální nerovnosti, hospodářských bojů, vykořisťování, dopadů globalizovaného kapitalismu na dělnickou třídu v Evropě atd., je možná z propagandistického hlediska i půl vítězství. Dále je třeba říci, že komunisté nepatří k tzv. „protinárodním“ elementům. Ačkoliv je toto demagogické obvinění nebezpečné a absurdní, je třeba na něj reagovat. Komunisté jsou vlastenci. Historicky dosahoval proletariát v třídních bojích největšího úspěchu právě tam, kde byla třídní a národní otázka skloubena pokrokovým způsobem. Pokrokové vlastenectví nemá nic společného s etnickým klíčem, znamená pouze lásku ke své zemi a k tomu životnému, co se v ní nachází. Navíc není možné ignorovat objektivně existující národní cit, který se v současné době u velké části proletářů nachází, a dostává se tím více do popředí, čím více nadnárodní kapitál ukazuje, že mu nezáleží na ničem, co nelze zpeněžit, včetně nějakého národního cítění. Největší službu antifašistickému boji mohou komunisté v současné době prokázat tím, že budou školit a v praxi vychovávat skutečně komunistické kádry, že budou kvalitativně i kvantitativně rozšiřovat množství prostředků, jimiž je možné komunikovat a pracovat s proletariátem a tím, že budou tvořit revoluční organizaci, která je schopna dát antikapitalistickému boji systém a kontinuitu. Nemůžeme zabránit objektivnímu jevu fašizace v kapitalismu. Co dělat můžeme, je bedlivě sledovat stav v buržoazním táboře a mezitím získávat proletáře dříve než fašisté. Získávat je pro skutečnou revoluční činnost. V. I. Lenin napsal: „Vezměte dělníkovi socialismus a stane se z něj konzervativec nebo buržoazní demokrat.“ Nebo fašista, můžeme dnes dodat. Proto musíme dělníkům dát socialismus! Omlouvám se za délku příspěvku a děkuji.