Žádné oportunistické mlčení – Je čas na třídní politiku!

znakSMKC_01

Co slyšíme ze všech koutů obcí i kraje, to je mlčení. Mlčení sil, které se samy nazývají „radikálně levicové“, dokonce se značnou dávkou nadsázky „komunistické“. Podobně jako „komunistická strana“ KSČM, která se dokáže leda dehonestačně vyjadřovat k těm, kteří mimo kariéristické struktury „socialistických“ podnikatelů uvádí do života třídní politiku a nebojí se mlčet. Ale položme si otázku, kde tato dnes už plně ke kapitalismu konformní strana byla, když hřmělo? Kde byli dnešní a včerejší funkcionáři, kdysi rétoři a verbální bojovníci, když neoliberalismus tlačil pracující do kouta, kde byli „kandidáti“, když kapitalismus uplatňoval pomocí privatizace taktiku spálené země, které později, ale přece, padl za oběť i textilní gigant OP?

Ptáme se, kde byli funkcionáři a členové KSČM v době, kdy se privatizovalo, rozkrádalo a destruovalo OP? Ptáme se, kde byli bývalí představitelé OP, náměstci apod., členové KSČ a poté KSČM a proč se nevyjádřili k celé situaci a především proč mlčeli k tomu, co viděli, a k situaci, jakou nejdetailněji znali? Proč KSČM hodila pracující OP a pozdější nezaměstnané přes palubu? A to samé jako s jedním podnikem se dělo v řadě dalších. Strana, která funguje jen jako nesmyslná byrokratická struktura pro několik setkání v roce a účast na volebním klání, nemá pro život pracující třídy žádný význam. Tedy krom významu brzdy její akce, její akceschopnosti a jako nástroj politiky oligarchie a třídní mlhy.

Na co pracujícím a nezaměstnaným byli sedmdesátníci ve stranických funkcích, gerontokracie v zastupitelských sborech a aktuálně účast (výhodná vždy pro „přátele lidu“, sociální demokraty) na řízení obcí a krajů? Až na několik kosmetických změn a vesmír točící se kolem kolonizační dotační politiky, tohoto nástroje „zrcátek a hřebínků“, nepocítili lidé živící se prací žádné rozdíly. Ano, čest těm, kteří se zhostili svých funkcí zodpovědně a za kterými zůstaly výsledky, majorita však nestála ani o zájmy pracujících a nezaměstnaných, ani sami nepřinášeli zvlášť skvělé kvality, až na vlastní primitivní kariérismus.

Strana nebo hnutí bez třídního programu, bez programu znovunabytí důstojnosti pracující třídy nemá jakýkoli význam. Nemají význam populistická hnutí ani sociální demagogie loutek oligarchie a velkokapitálu, stejně jako nemá opodstatnění činnost odborů, které reprezentují zájmy zaměstnavatelů.

Nepotřebujeme kariéristy, oportunisty a komické maskoty. Potřebujeme funkční, bojovné třídní odbory a skutečnou reprezentativní politickou sílu pracujících – politický předvoj, sílu založenou ne na hloupé polušnosti pro budoucí kariérní zařazení, ale revoluční zbraň národa, jeho politického života, jeho kultury a intelektu.

Nenabízíme primitivní řešení, mluvíme o nelehké, ale úspěšné cestě uplatňování zájmů pracující třídy, pracujících, kteří jako jediní přináší našemu národu hmatatelné hodnoty. Je to cesta bojů, ale především výsledků. Cesta nekompromisní, na které žádný sociální kompromis, žádný sociální dialog mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným nemá místo.

Ve světle tlející politické scény okořeněné různými šarlatány, ve které všichni ruku v ruce slouží místní oligarchii a nadnárodnímu kapitálu včetně agresivních struktur EU a NATO, říkáme zcela jasně bez jakýchkoliv postranních cestiček i kompromisů: Je čas na třídní politiku!