V Prostějově nejen o židovském hřbitově

Prostejov_stary_zh

Případ židovského hřbitova je díky citlivosti médií a jejich vlastníků na dané téma sice nejkřiklavější, ale rozhodně ne jediný. Připomenu ostudné kauzy zneuctění významu básníků Bezruče i Wolkera, rozpadající se funkcionalistický domov sester či v podobném stavu se nacházející Kovaříkovy vily. Poslední kauzou je bytí či nebytí lázní i otazníky nad hlavním nádražím, pro mě jednu z nejkvalitnějších staveb svého druhu v republice. Co je proti tomu nicotná a zpolitizovaná kauza bezvýznamných jezdeckých kasáren? Nemohu zapomenout na to, že jestliže si dnes stěžují na pejskaře, tak ani ten pejskař si po roky stejně jako někdejší vedení města nepovšimlo pomníku 27 našich spoluobčanů zavražděných při tzv. Hladové demonstraci. A výčet by mohl pokračovat. I diplomatickými, i personálními pochybeními. Dočítáme se o trapných mikrokauzách či o tom, kdo na náledí spadl na kole. To jsou ty výsledky současnosti? Délka kluziště nám snad nezatmí mysl. Co je jisté, že zde neexistuje relevantní politická síla, jen hokynáři v různých politických dresech, doklad vyžilosti obce.

Nepíšu na objednávku nebo pro flašku jako jiní, „úspěšnější“ s horším svědomím i játry. Říct ale musím nejen k jednomu kamínku, ale k celé mozaice posledních let: Stali jsme se marginálním městem, které má význam leda pro své minimální mzdy. Domnělá kulturní nebo politická elita se pak rovná jen převracečům kabátů nebo zelinářům ověšeným staniolovými metály. Totální odliv mladé generace svědčí o tom, kolik lidí dává Prostějovu nějaké naděje.

Opakuji ale k té hřbitovní kauze za sebe: Je tady pohřebiště, i když zrušené. Okolnosti jeho zrušení, to jsou okolnosti arizace, zjevné rasové perzekuce. To je neodpustitelné. Pokud je dnes pocit, že úcta k mrtvým je nedostatečná, což je ve spojením s korzem pro pejskaře samozřejmé, konejme. Věc základní úcty k mrtvým spoluobčanům je ukázka kulturnosti občanů. Aby ale nedošlo k mýlce: Je to úcta k našim spoluobčanům a tato upřímná úcta k předchozím generacím nemá a nesmí mít co společného s jakoukoli tolerancí nebo podporou rasistického režimu v Izraeli. Používání slova „antisemita“ u jakékoli kritiky tohoto blízkovýchodního apartheidu je tím nejsprostším alibi, zvlášť za situace, kdy sionismus coby rasistickou ideologii odsoudil svět v rezoluci OSN a především, když ho odsoudili takoví židé, jako například Albert Einstein. Jestliže odsuzujeme rasové perzekuce minulosti, musíme odsuzovat i ty současné, neměřit dvojím metrem a nepodléhat pokrytectví. Pro mě vždy byli sionističtí rasisté a jejich čeští servilní obdivovatelé na úrovni popíračů holocaustu. A na tomto názoru netrvám jen já, ale i zbytek světa.

Kulturní výše města by se projevila, kdyby sama přistoupila s iniciativou, jak řešit otázku národní kulturní památky. Mohla to být příležitost pro prostějovské architekty, pro architekty regionu i republiky změřit síly a přinést městu další dobrý umělecký výsledek podtrhující historický význam. Nestalo se. Dočkali jsme se jen vytáčení a nakonec podbízivosti. Nechat se zatlačit do kouta, bez vlastní iniciativy si nechat diktovat nadací místo dialogu a převzetí této iniciativy, to je amatérismus. Věc tohoto pohřebiště, i s nepříliš vábnou minulostí jeho zrušení, je věcí občanů města a pozůstalých z řad místní židovské obce. Jejich stanoviska neznáme. Celá věc se dá řešit kulturně, bez politické zavázanosti, bez postranních úmyslů a tak, aby se dospělo k výsledku, který bude jen ku prospěchu. Kdo protiargumentuje tím, že napospas pejskařům je nijak neoznačený někdejší křesťanský hřbitov u kostela sv. Petra a Pavla, může také dostat za pravdu a ještě nemusí být označen za rasistu.

Smutná protektorátní minulost, ale i tragická současnost, kdy izraelská armáda nechutným způsobem ničí staré palestinské hřbitovy, by nám měla být dostatečným mementem k tomu být kulturnější, nebýt jako oni. K tomu nám stačí vlastní svědomí, ne žádné knížecí rady hradu, který si často nedovede poradit ani sám se sebou.

Pro mě osobně je podivuhodná přeměna těch, kteří kdysi v každém čísle Radničních listů servilně podporovali sionistický režim a dnes by, zřejmě pro volební prospěch, navlékli další z kabátů – antisemity takového kocourkovského střihu.

Nebudu hanět ty, co podepsali zmíněnou petici. Hledejme jádro pudla například v původu těch šílených vizualizací hřbitova i v krajně kolísavém jednání radnice, samozřejmě i o nátlakovém jednání nadace, které samozřejmě není po chuti ani mně, podobně jako prospěchářská politizace kauzy. Hledejme chybu v mlčení dotačních vlastenců i v dlouhodobě trvající politice „nějak se domluvit“ bez možnosti přesně informovat občany. Dělání mrtvého brouka kuloární jednání, trapná PR v tisku rezonující rychlou proměnlivost stanovisek ani konečná podbízivost nejsou žádným řešením. Jsou jen měřítkem úpadku.