Fašizace v reálném čase: případ Ukrajiny

Boj_fasismus

Vážení přátelé a soudruzi, děkuji za pozvání na tuto konferenci. Dostal jsem nabídku zpracovat téma fašismu na Ukrajině a rád bych se jej tedy chopil s tím, že bych i vzhledem k předchozím příspěvkům využil možnost použít konkrétní materiál a příklady k vyvození obecnějších závěrů o charakteru fašismu a fašizace v dnešních podmínkách.

Současná Ukrajina nabízí takového studijního materiálu velké množství. Když se podíváme na vývoj Ukrajiny v posledních zhruba třech letech, jsme svědky jednak vstupu či spíše vzestupu fašistických politických stran a hnutí na politické scéně, zvýšení jejich vlivu na politickou a sociální situaci v zemi, tak zároveň vidíme fašizaci jako strukturální, kvalitativní proces přeměn zasahující samotný ukrajinský stát s jeho byrokratickým a represivním aparátem. Oba tyto procesy – růst vlivu fašistických stran a hnutí a fašizace státního aparátu pronikající i do dalších aspektů politického života Ukrajiny – jsou vzájemně úzce propojené a ovlivňující jeden druhý. Existují v určité syntéze, která ovšem nepředstavuje harmonickou jednotu, ale obsahuje také důležité rozpory určující dynamiku politického vývoje.

Za klíčovou událost v nástupu fašismu a fašizace na Ukrajině lze rozhodně označit tzv. kyjevský Majdan, krvavý vládní převrat, k němuž došlo v únoru 2014 na pozadí poměrně široké nespokojenosti především středních tříd s vládou tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Během tohoto převratu se do popředí dění dostala skupina pravicových opozičních stran Otčina [Baťovština], Úder – Ukrajinská demokratická aliance pro reformu [Udar] a Svoboda, z nichž posledně jmenovanou lze označit za otevřeně fašistickou stranu. Této převratové koalici neoliberálních a nacionalistických stran se dostalo otevřené podpory ukrajinské oligarchie, západních politických elit tj. západního nadnárodního kapitálu se zájmy v této oblasti (např. návštěva vlivného amerického senátora Johna McCaina) a zmobilizované „občanské základny“ s centrem v oblastech západní Ukrajiny, Lvovské oblasti, Volyně apod. Vedle této dočasné koalice se na Majdanu aktivizovaly také radikálnější složky. V prvé řadě jmenujme nově vytvořenou koalici Pravý sektor, která nicméně zastřešila již delší dobu působící krajně pravicové ukrajinské skupiny a hnutí. Jádrem Pravého sektoru, z něhož vzešel i jeho první předseda Dmitrij Jaroš, byla organizace Trizub Stepana Bandery, k níž se připojilo Sociálně národní shromáždění Ukrajiny se svojí paramilitární složkou Patrioti Ukrajiny, dále UNA-UNSO navazující na předválečnou ultranacionalistickou a druhoválečnou, kolaborantskou pronacistickou organizaci OUN-UPA, organizace Bílé kladivo, neonacističtí a rasističtí fanoušci fotbalového klubu Dynamo Kyjev a další. Právě Pravý sektor sehrál klíčovou roli v násilném svržení prezidenta Janukovyče; Koalice Otčiny, Udaru a Svobody se pod zahraniční patronací dohodla s Janukovyčem na zrušení parlamentem přijatých výjimečných zákonů, amnestii pro protestující a uskutečnění předčasných voleb výměnou za jeho dočasné setrvání v úřadu. Na základě toho Janukovyč odvolal ochranu svého sídla, které bylo pouhý den po dosažení dohody napadeno s tichým souhlasem opozičních stran a západních politiků bojovníky Pravého sektoru, před nimiž Janukovyč uprchl na východ země a následně do Ruska. Vedle Pravého sektoru tu byla organizace Společná věc, která okupovala několik budov různých ministerstev v centru Kyjeva. Možno tedy říct, že vliv krajní pravice, ač početně nevelké, v průběhu protestů rostl a kulminoval přímou účastí na svržení a vyhnání prezidenta Janukovyče a pádu jeho vlády.

Zásadní je si uvědomit, že Majdan samozřejmě nespadl z Měsíce, ale měl své hluboké příčiny v sociálních a dějinných reáliích země. Ukrajina se od vyhlášení své formální nezávislosti v roce 1991 potýkala s celou řadou problémů a tyto problémy se jednotlivým politickým garniturám nedařilo řešit. V prvé řadě si nutno uvědomit, že Ukrajina se jako jediná země tzv. postsovětského prostoru nedokázala nikdy vymanit z ekonomické a sociální krize způsobené zhroucením plánovaného hospodářství. Její hrubý domácí produkt na hlavu se za celých bezmála 25 let od rozpadu SSSR nedostal na úroveň konce 80. let, země tedy jako jediná nedosáhla ani všeobecně výchozí úrovně z doby před prokapitalistickou ekonomickou transformací, nemluvě o specifických dopadech tohoto hospodářského zhroucení na konkrétní společenské třídy nebo regiony. Tato skutečnost tvoří pozadí pro hlubokou strukturální politickou krizi Ukrajiny trvající celá desetiletí, kterou na jedné straně charakterizoval antagonismus mezi pracujícími a vládnoucí třídou a na straně druhé hluboké rozdělení uvnitř vládnoucí třídy samé. Rozpory vládnoucí třídy měly své racionální jádro, které se projevovalo rozdílnými zájmy určitých skupin navázaných na konkrétní regiony na další strategii. Tak vládnoucí třída na východě Ukrajiny, na Donbase, měla racionální zájem na ochraně domácího těžkého průmyslu, na posilování ekonomické, obchodní apod. orientace směrem na Rusko, s nímž Donbas udržoval bohaté styky včetně vystěhovalectví pracovních sil, do určité míry na udržování sociálního smíru s dělníky zachováním subvencí na energie atd. Naopak spíše chudší a zemědělský západ země (bývalá Halič a Volyně) se orientoval opačným směrem – na integraci s Evropskou unii a možnosti, které by přinesl bezvízový styk, rozvoj turismu v oblastech dějinně spojených se střední Evropou (Lvov s historií haličsko-rakouského Lembergu), na cenovou liberalizaci a možnosti exportu zemědělských produktů do EU.

Ukrajina se stala obětí neschopnosti slabé a rozdělené vládnoucí třídy řídit zemi s jasnou strategií do budoucna. Volby co volby docházelo k de facto patu mezi politicky opozičními tábory reprezentujícími různé zájmy, což na pozadí slabé ústřední moci v ekonomicky zdevastovaném státě vedlo nutně k oligarchizaci země – rozdělení zájmových sfér a řízení ekonomiky i politického života skupinou nejbohatších kapitalistů s neformálním vlivem. Moci oligarchů podléhala i policie, soudy, dokonce i církve. Oligarchové si vytvořili i své ozbrojené klany a soukromé armády. Tato situace vytvořila podhoubí pro nástup fašizace, která představovala snahu oligarchie využít široké nespokojenosti středních tříd z Kyjeva a západní Ukrajiny k radikálnímu a mimoústavnímu řešení dlouholetých politických problémů. Majdan tedy představoval jak definitivní přiznání slabosti ukrajinské vládnoucí třídy spravovat záležitosti nadále formálně demokratickou (parlamentární) cestou, tak zároveň radikální pokus dlouholeté problémy Ukrajiny vyřešit při zachování svých mocenských pozic. Výsledkem byl: z hlediska ekonomické a politické moci udržení a posílení vlády oligarchie, která se stala zcela otevřenou (oligarcha Petro Porošenko jako současný ukrajinský prezident) a jejíž těžiště se i pod vlivem vměšování ze strany silného západního nadnárodního kapitálu, o kterém již byla řeč, přesunulo jasně na stranu „proevropské“ frakce. Oligarchie z Donbasu (především do té doby nejbohatší oligarcha, Rinat Achmetov) se musela podřídit a přijmout řadu ústupků včetně omezení ekonomických vztahů s Ruskem a schválení cenové liberalizace energií, která tvrdě dopadla jak na donbaský průmysl tak na ukrajinské pracující. Příznačné je, že všichni ukrajinští oligarchové se i přes ostré rozepře spojili na straně kyjevské popřevratové vlády v jejím boji proti povstání na Donbase, které mělo dělnické sociální a pro-ruské kulturní kořeny.

Jak již bylo zmíněno, využila vládnoucí oligarchie při uchopení moci již existující fašistické strany, tak podporovala vznik „nových“ fašistických skupin. Tak Pravý sektor byl financován dněpropetrovským oligarchou Igorem Kolomojským, který také doplňoval stavy fašistických úderek zaměstnanci svých továren. Pro oligarchii nicméně tyto fašistické skupiny měly především odvést „špinavou práci“ tj. podílet se na násilném převratu přímo v Kyjevě a také potlačit odpor levicových, pro-Junukovyčovských a pro-ruských skupin a jednotlivců (označovaných pejorativně za tzv. Titušky), a pak vyklidit terén. Úlohu hlavní politické základny oligarchie spojené řadou vazeb i na západní imperialismus si měly podržet pravicové neoliberální a prozápadně-nacionalistické strany, mezi nimiž ovšem došlo k přeskupení v podobě ustavení tzv. Bloku Petra Porošenka a Lidové fronty Arsenije Jaceňuka. Fašistická strana Svoboda i Pravý sektor skutečně ve volbách krátce po Majdanu nezískaly v ukrajinském parlamentu takové pozice, které očekávaly, resp. je částečně ztratily. Bylo to proto, že navzdory zásadní roli fašistů v technickém-organizačním provedení násilného svržení Janukovyčova režimu se jim nepodařilo svoji lokální hegemonii v terénu přetavit na trvalou či alespoň stabilnější politickou hegemonii v Kyjevě a v celé zemi. Ukrajina se po Majdanu nestala otevřeně fašistickým státem. Na druhou stranu – daleko od pádu do bezvýznamnosti se ukrajinští fašisté uplatnili v následující „protiteroristické operaci“, jak kyjevský režim nazývá snahu pacifikovat povstalecký Donbas metodami občanské války. Na základě toho se řadě fašistů podařilo dosáhnout významných pozic zejména v bezpečnostním, policejním a vojenském aparátu země. Nejvýznamnější pozice dosáhl bývalý předseda Sociálně-národního shromáždění a spoluzakladatel strany Svoboda, Andrej Parubij, který se v dubnu 2016 stal předsedou ukrajinského parlamentu.

Vývoj po Majdanu a otázku fašizace Ukrajiny nelze pochopit bez přihlédnutí k povstání na Donbase, k snaze kyjevské vlády jej násilně potlačit a k neúspěchu této snahy (ustavení lidových republik). „Protiteroristická operace“ namířená proti povstání pracujících průmyslového Donbasu s jeho protikladnými sociálními zájmy a etnickou a kulturní distinkcí od „ukrajinizace“ (v nemalé míře navazující na ideologii předválečných a druhoválečných banderovců), antikomunismu a prozápadní orientace kyjevské vlády nyní představuje motor dalšího směřování země doprava. Smutné prvenství v zákonodárné činnosti pomajdanovského parlamentu tak patřilo snaze zbavit ruštinu statutu regionálního jazyka. Nyní na tuto iniciativu navazují snahy vytlačit ruštinu z veřejného života úplně – nedávno bylo například zakázáno její používání na nádražích a letištích. Válka kyjevského režimu proti vlastním občanům tedy posiluje fašizaci ukrajinského státního aparátu a politického prostoru.

Uveďme příklady: Některé ukrajinské politické strany, které celkově nejsou svým charakterem fašistické, si vytvářejí struktury typické pro fašistické strany. Jedná se například o tzv. bezpečnostní radu Jaceňukovy Lidové fronty existující paralelně k „normálním“ stranickým strukturám, v níž jsou jako experti organizováni neonacisté a fašisté se zkušenostmi z války na Donbase a z potlačování „separatismu“ a levicových aktivit v dalších částech země. K členům komise Lidové fronty patří i Andrej Bilecký, velitel neblaze proslulého praporu Azov a aktivista Sociálně-národního shromáždění a Patriotů Ukrajiny. Bezpečnostní rada oficiálně připravuje pro stranu návrhy a opatření, které mají směřovat k posílení obranyschopnosti Ukrajiny. Fakticky ale představuje kádrový rezervoár velitelů se zkušeností v uplatňování násilí proti politickým oponentům a je mozkem polovojenských skupin operujících podle pokynů strany. Podobné komise pak mají i některé další ukrajinské mainstreamové strany. Jiným příkladem fašizace státních struktur je ukrajinské ministerstvo informací, jehož činností je odhalování a potlačování tzv. proruské a separatistické propagandy. Ve své činnosti omezující občanská práva a svobody Ukrajinců a prosazující faktický ideologický monopol současné vlády v oblasti šíření informací se ministerstvo otevřeně opírá o skupiny jako je „Mírotvorec“ – anonymní web zveřejňující osobní údaje, životopisy a pracovní kontakty „zrádců“ a „nepřátel“ Ukrajiny. Lidé takto denuncovaní na Mírotvorci nemají na Ukrajině nárok na ochranu ze strany úřadů a naopak se nezřídka stávají obětí násilí ze strany fašistických skupin nebo jsou vyšetřováni ukrajinskými tajnými službami. Mírotvorec legálně operuje na průsečíku světa ukrajinských bezpečnostních úřadů, oficiálně zřízeného ministerstva a „dobrovolnických strážců pořádku“, přičemž právě taková spojení jsou pro současný vývoj fašizace Ukrajiny typická.

V neposlední řadě patří k učebnicovým příkladům působení fašizace persekuce Komunistické strany Ukrajiny a dalších levicových subjektů. Komunistická strana, která do Majdanu disponovala nemalou poslaneckou frakcí a vlivem na dělnickém jihovýchodě Ukrajiny, která ale naprosto nebyla schopna v době Majdanu na základě tohoto vlivu zmobilizovat své stoupence a širší skupiny veřejnosti a postavit se vývoji doprava, nyní doplácí na svoji zkostnatělost. Postupně byla oficiální cestou vládních a soudních rozhodnutí zbavena svého parlamentního zastoupení, možnosti kandidovat ve volbách a nakonec i své legální existence. Společně s tím a společně s dalšími levicovými skupinami jako je například marxistická organizace Borotba se stala terčem fašistického násilí (např. opakované zničení a vypálení jejích kanceláří v řadě ukrajinských měst) a mnozí její aktivisté přišli o život nebo skončili v ukrajinských vězeních. Faktické zničení organizované ukrajinské levice (zahrnující vedle rozbití stran a politických organizací také zásahy proti odborům, levicovým médiím a jiné infrastruktuře) představuje jeden z hlavních reálných „výdobytků“ fašizace a fašismu na Ukrajině, který ve svých důsledcích výrazně limituje možnosti odporu ukrajinských pracujících proti politice oligarchů.

Ve svém příspěvku jsem se dotkl několika z mého pohledu klíčových aspektů vzestupu fašismu a fašizace na Ukrajině. Středobodem těchto procesů byla vleklá ekonomická a politická krize země, která „neměla řešení“ (myšleno, že nebyla reálně vyřešena) ani ve vydobytí politické moci dělnickou třídou/levicí ani v „demokratickém“ sjednocení ukrajinské vládnoucí třídy v jasné strategii překonání rozporů slabého a nezakořeněného ukrajinského kapitalismu. Na tomto pozadí došlo k oligarchizaci země a následnému zvratu mocenské rovnováhy ve prospěch té frakce, která nejlépe využila vlnu nespokojenosti středních tříd v době Majdanu včetně mobilizace ukrajinských fašistů. Hlavním motorem pokračující fašizace je pak reakční nicméně dosud neúspěšná snaha kyjevské vlády „dořešit“ konflikt s Donbasem metodami občanské války a zneškodnit tak hlavní ohnisko reálného i potencionálního odporu pracujících proti vládě oligarchie. Děkuji za vaši pozornost!

Nikola Čech