Komu slouží „ikonizace“ M. Ransdorfa? (2.)

mels_r

Ransdorfův nemarxistický přístup k Velkému říjnu

Kontrarevoluční převraty uvolnily prostor pro „nové“ pohledy tzv. tvůrčích marxistů, členů bývalé KSČ nebo nyní členů a předních ideologů KSČM, na přehodnocení podstaty, charakteru a významu Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR).

Jde přitom u nich o opuštění marxisticko-leninské teze, že tato revoluce započala vskutku novou epochu, epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. Tedy nepovažují VŘSR za „velkou revoluci“, která by měla být socialistickou, počátkem cesty k socialismu, ale za revoluci „prvního typu”, revoluci předčasnou.

M. Ransdorf to formuloval takto: „Nejožehavější otázkou při sebereflexi revoluce Velkého října ale bylo, o jaký typ revoluce z hlediska přechodu mezi formacemi vlastně jde. Ve známé Marxově myšlence z „Předmluvy“ ke spisu „Ke kritice politické ekonomie“ je sice exponována nutnost revolučního převratu zakotvená v rozhodující roli procesů v produkční základně společnosti, ale Marx tu má na mysli revoluční procesy typu francouzské revoluce, jejichž studium tehdy již vydalo řadu plodů. Existují ovšem dva typy revolucí… Zaprvé jde o ty, které prolamují cestu k první fázi nové formace a zadruhé o ty, které završují druhou fázi celkovým přechodem k nové formaci po vyčerpání možností třetí fáze staré formace, poté, kdy nová formace získala sobě adekvátní produktivní síly a produkční vztahy. Teprve druhé revoluce jsou spojeny s konečnou krizí staré formace. Pro výbuch revoluce není pak rozhodující, zda je daná země ekonomicky nejvyspělejší nebo nikoli; rozhodující je to, jak rozvoj nových ekonomických substruktur, které postupně rozvíjejí potenciality dané formace, vede k zostření a nahromadění třídních antagonismů… Leninův Velký říjen byl revolucí prvního typu; Rusko v urychleném čase procházelo změnami, které západní Evropa prožívala několik století.“ (Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe, Díl I., Futura a. s., 1996, s. 331)

Velký říjen byl tedy podle něj teprve pouhým náběhem k plné, zralé socialistické revoluci. Proto již v roce 1990 napsal, že „dějinná iniciativa Leninova října se vyčerpává …“, tak jako leninské, tradiční „pojetí strany jako inspirátorky třídních bojů“, jak jsem to již připomněl v předchozím textu „Komu slouží ‚ikonizace‘ M. Ransdorfa?“ Dle „marxisty“ Ransdorfa je tak možné „buržoazii vázat tak, aby při realizaci svých cílů musela jít na třídní spolupráci“, neboť úkolem dne je prý postupně vtahovat masy do řízení, aby dělnická třída mohla na základě svých vlastních zkušeností poznat, že bude schopna zabezpečit rozvoj výrobních sil stejně dobře jako buržoazie! (O krizi komunistického hnutí, sborník „K vytvoření moderní levicové strany“, vydal ÚV KSČ, 1990, s. 55)

To je čirý filozofický idealismus, který nemá s marxismem naprosto nic společného, neboť se falešná přání a představy vydávají za reálnou možnost a skutečnost. Jde o to, že buržoazie nemůže jít při hlubokém rozporu se svými bytostnými zájmy „na třídní spolupráci“ se svým antagonistickým protipólem. Při své totální a bezohledné nadvládě nemůže „demokraticky“ uvolnit cestu dělnické třídě, aby ona mohla pochopit na vlastních zkušenostech, že může zabezpečit rozvoj výrobních sil stejně dobře jako buržoazie. To je za kapitalismu naprostý nesmysl! Ač se jako „podpůrné berličky“ berou „argumenty“ o tzv. participační revoluci v tzv. vyspělých kapitalistických zemích, která umožňuje zaměstnancům jakousi formální „spoluúčast“, „spolupodílení se“ na řízení kapitalistických firem atd.

Ale vraťme se k Ransdorfově interpretaci VŘSR. Je třeba upozornit na to, že tzv. náběhy k socialistické revoluci nejsou obecně za kapitalismu možné. A to proto, že se zde nemůže vytvořit částečná ekonomika socialismu jako základna pro částečnou politickou moc proletariátu. To lze mj. demonstrovat i na tom, jakým byly např. revoluční procesy v Chile nebo Nikaragui.

Dnes lze hovořit o Venezuele, která se sice vydala na cestu k socialismu, ale bez převzetí (vyvlastnění) rozhodujících firem a společností nejen zahraničního, ale i domácího velkokapitálu, je to jen velmi těžko realizovatelné. To, co znárodnili, byly jen některé zahraniční společnosti těžící naftu. Proto je dnes Venezuela ve velkých ekonomických, sociálních a politických problémech, je ohrožena kontrarevolučním převratem, za iniciativní, aktivní úlohy USA! Je blízká situaci Chile před 11. zářím 1973, kdy došlo ke kontrarevolučnímu, vojenskému převratu, nastolení krvavé, v podstatě fašistické vojenské diktatury, zajištěné a řízené USA. Je blízká ukrajinskému Majdanu.

Marxisté vědí, že o nábězích k socialistické revoluci v kapitalismu lze uvažovat pouze za zvláštních historických podmínek a okolností. K takovým může patřit např. situace, kdy vnější podmínky zabraňují kontrarevoluční intervenci proti socialistické revoluci, přičemž vnitřní síly buď nejsou ještě tak silné, nebo nejsou nuceny spěchat, neboť se mohou opřít o podporu a pomoc vítězných socialistických revolucí v jiných zemích. Typickou ukázkou takových zvláštních případů byl vznik lidových demokracií (ČSR, Bulharsko, MLR, PLR) po II. světové válce v zemích, kde se prosadil vliv vítězného Sovětského svazu. Nejen to, je třeba říci, že VŘSR měla bezesporu, vedle obecných rysů socialistické revoluce i celou řadu zvláštností, ne však takových, které by ji u marxistů opravňovaly zařadit mezi ony „první typy“ revolucí. (Blíže viz Pavlík, K.: Ransdorf a VŘSR, Názory SKK, roč. 8, č. 2.)

Je víc než zajímavé, ale ne překvapivé, že Ransdorfův přístup v hodnocení Velkého října je v podstatě identický s názory pravicových sociálních demokratů, oportunistů a renegátů druhé a dvaapůlté internacionály z doby po VŘSR – K. Kautského, O. Bauera a dalších. V jistém smyslu, ač z nich vychází, v hloubce svého negativního přístupu je zřejmě (i pod vlivem některých „marxologů“ a revizionistů 50. a 60. let) dokonce „překonává“. O. Bauer (rakouský politik, vůdce rakouské, reformistické sociální demokracie a představitel II. internacionály), ten, přestože byl odpůrcem bolševiků, „diktatury sovětů”, tedy diktatury proletariátu, zpočátku uznal, že Rusko se stalo dějištěm „velké proletářské revoluce” (viz jeho kniha z jara 1920 „Bolševismus nebo sociální demokracie?”). Samozřejmě, že (O. Bauer) přitom položil důraz na to, že zkušenosti z ruské revoluce jsou naprosto nevhodné pro západní Evropu (tak jak to v podstatě prezentuje i Ransdorf) a sympatizovat s revolučním Ruskem je nebezpečné. Západní proletariát může totiž pod jeho vlivem „zradit“ své vlastní tradice. A „zklamání nad demokracií a nadšení z ruské revoluce” jsou sto jej svést „na cestu bolševismu”. Čelit tomuto nebezpečí – v tom viděl O. Bauer svůj prvořadý úkol. (viz Mezinárodní dělnické hnutí. Historické a teoretické otázky, díl 4, Praha, Svoboda 1984, s. 248-249)

Oportunisté II. internacionály tedy překvapeni, zaskočeni uskutečněním socialistické revoluce v Rusku, což obnažilo jejich zrádné přístupy sabotující nárůst a výbuchy revolučních nálad na Západě, se s hněvem až nenávistí obrátili proti ruské revoluci a zde především proti bolševikům. Na rozdíl od nich, Bauerů, Kautských ad., jde u M. Ransdorfa v zásadě jen o „sofistikovanější”, o nenávist oproštěnou argumentaci, navazující na ně.

Pokud jde o K. Kautského, ten dokonce, v době příprav imperialistické, první světové války, kdy II. internacionála byla nucena vzít na vědomí, že revoluce se může přiblížit mnohem rychleji, než se doposud předpokládalo, přiznal, že už není možná žádná předčasná revoluce. Zůstalo však u něj, tak jako u zdrcující většiny oportunistů, představitelů II. internacionály, jen u velkých slov. Při vypuknutí první světové války se totiž sociálně demokratické strany zcela zřekly závěrů basilejského kongresu (z roku 1912), kde bylo přijato heslo „Válku válce“. To znamenalo přeměnit imperialistickou válku velkokapitálu ve válku občanskou, proti němu. Svou zradu, včetně zrady svých dřívějších osobních názorů, se K. Kautský pokusil ospravedlnit vytvořením teorie „ultraimperialismu“. Tato teorie v sobě zahrnovala názor, že v době, kdy byla psána, tj. v době první světové války, nebyla prý ještě situace zralá pro socialistickou revoluci. A to proto, že tehdejší imperialistická politika může být vystřídána politikou novou, „ultraimperialistickou“. (Teoretické sešity č. 1, 2007, O programu, o socialismu a komunismu, s. 36-37)

V této protimarxistické teorii „ultraimperialismu“ tvrdil Kautský, že prý je za imperialismu možné dohodnout se mezi kapitalisty různých zemí a vytvořit organizované světové hospodářství, a tím odstranit anarchii výroby a války. Tato teorie tak vytvářela iluze o pokojném, bezkrizovém vývoji kapitalismu a odsunutí možnosti socialistické revoluce, dosažení moci proletariátem až do ztracena. Do doby než vznikne jednotná, celosvětová soustava imperialismu. Po kontrarevolučních převratech se této teorie rádi chopili někteří „tvůrčí marxisté“, aby i tím doložili předčasnost nejen VŘSR, ale i následných socialistických revolucí ve střední a východní Evropě a nutnost zániku, porážky „sovětského modelu“, prý „byrokratického socialismu“ (M. Ransdorf), který vlastně ani socialismem nebyl.

Namístě je třeba ještě několik poznámek k objektivním a subjektivním podmínkám a předpokladům VŘSR a revolučních procesů v Evropě. Tedy ke zralosti nebo nezralosti konce kapitalismu a jeho nahrazení socialismem. Vzhledem k našemu tématu o předčasnosti (tedy i nesprávnosti, nesmyslnosti a škodlivosti!) nebo reálnosti socialistické revoluce ve východní i západní Evropě, je třeba jasně říci, že již od konce 19. a počátku 20. století se vytvořily nejen objektivní, ale i subjektivní podmínky pro odstranění kapitalismu a vykročení směrem ke komunistické společensko-ekonomické formaci – socialismu a komunismu. Jednoznačné náznaky této tendence vyplývaly již z prvého pokusu o „šturmování nebe“ Pařížskou komunou v roce 1871 a Ruskou revolucí v roce 1905.

Předně je třeba říci, a to se naplno týká i M. Ransdorfa, který tak rád zdůrazňoval, že leninismus byl především produktem zaostalých poměrů carského Ruska, tedy specifickým ruským jevem, produktem zaostalých a nedemokratických poměrů, něčím poloasiatským a barbarským, byzantským. Jakoby nechtěl vidět, že Leninovy analýzy ekonomické (viz jeho Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu), sociální a politické situace dané epochy se týkaly zvláště vyspělých zemí, kapitalistické světové soustavy a celého mezinárodního dělnického hnutí. Navíc se popírání oprávněnosti socialistické revoluce v Rusku opíralo i o představy, že za kapitalismu musí být vytvořeny úplné podmínky pro socialismus. Přitom i historie buržoazních revolucí dokazuje, že k revoluční změně stačí elementární podmínky, a ty existovaly i v Rusku. Podobné názory nacházíme i u dalších „tvůrčích marxistů“, neokomunistických oportunistů, kteří ani dnes dosažený stupeň rozvoje kapitalismu nepokládají za dostatečný pro možnost revolučního přechodu k socialismu a to vše posouvají do daleké, mlhavé budoucnosti (nejen V. Filip, K. Konečná).

Tito reformističtí, neokomunističtí oportunisté, tak jako M. Ransdorf si vlastně odporují, když na jedné straně popírají oprávněnost nutnosti úsilí o socialismus a zároveň na druhé straně, tak jako M. Ransdorf, nazývají tzv. nové jevy v současném kapitalismu (vědeckotechnická revoluce, internacionalizace a intelektualizace práce, vyřazování pracujících z bezprostředního výrobního procesu) postkapitalistickými, to je příslušejícími historicky už socialismu. (Pavlík, K.: O soudobém kapitalismu a jeho útocích na politická a sociální práva, na životní jistoty lidí, XX. PTPK, OREGO 2006, s. 116)

Pokud jde o subjektivní podmínky VŘSR a revolučních procesů v Evropě, ty je třeba vidět v revolučních náladách lidu, zejména vojáků a trpícího obyvatelstva válkou. Problémem v západní a střední Evropě ovšem bylo, že chyběl revoluční subjektivní faktor – revoluční politické strany bolševického, komunistického typu. Což vedlo k nesplněným nadějím na světovou proletářskou revoluci, k porážce snah o proletářské revoluce ve střední a východní Evropě, kde došlo ke vzniku a následným prohrám Maďarské a Slovenské republiky rad, Bavorské republiky rad atd.

Aby bylo možné dnes (téměř po 100 letech od VŘSR a více než 25 od kontrarevolučních převratů) a především v nadcházejících letech zvládat případné hlubší společenské krize a revoluční situace ve světě i doma, je nutné učinit vše pro zformování samotných komunistických stran jako skutečně komunistických, revolučních. Společně s tím docílit jejich internacionálního sjednocení pod zapomenutými hesly „Proletáři všech zemí, spojte se!“, „Socialismus nebo imperialistické barbarství – zánik lidstva!“

Zdeněk Košťál
převzato z časopisu Dialog