Ohlédnutí za dvěma stávkami

„Imperialistická intervence v Sýrii musí ihned skončit“, řekl generální tajemník SOF v projevu solidarity

Konjunktura současného kapitalistického hospodářství se blíží vrcholu. To ovšem v zastaralém a dekadentním imperialistickém systému neznamená dlouholetý ekonomický růst, zlepšování životní úrovně většího množství proletářů a dalších představitelů utlačovaných společenských tříd a vrstev, případně obecnější pokrok ve společenských vztazích. Oficiální statistiky buržoazních institucí v jednom šiku s jejich tvůrci a šiřiteli hovoří o růstu ekonomiky, snižování zadlužení, nedostatku pracovních sil s takovou samozřejmostí, jakoby tyto statistiky odrážely skutečnou realitu a jakoby měla tato realita platit navěky. Tak jako ve většině dalších podstatných i jevových témat dneška nejsou sto dohlédnout dál než za horizont okamžitého zisku.

Situaci růžovou jedině vlastními brýlemi zkalily v dubnu dvě stávky, jejichž příčiny (nejen) jako domečky z karet rozmetávaly mnohé zvěčnělé pravdy. Dne 6. 4. vyhlásil Odborový svaz dopravy (členský svaz ČMKOS) „celostátní a celodenní stávku linkových autobusů“, o pět dní později vstoupili do výstražné stávky dělníci a zaměstnanci zlínského závodu chemické firmy Mitas. Obecně lze říci, že dělníci a zaměstnanci stávkovali proti zcela nedůstojným podmínkám v jejich zaměstnání, kdy po téměř čtyřech letech konjunktury a průměrné mzdě 29 320 Kč pobírají ve Zlíně cca 12-15 000 Kč měsíčně, v autobusové dopravě se zase řidiči přibližují průměru, na který 70% všech vykořisťovaných a zbídačovaných proletářů ani nedosáhne, jen za cenu masivních přesčasů (100-150 hodin měsíčně).

Obě stávky svým stanoviskem a návrhem řešení podpořil z českého pokrokového hnutí pouze SMKČ, většina ostatních organizací (čest výjimkám!) se v té době věnovala historickým tématům, žvanění o teorii a jakési mezinárodní levici a jejích problémech, kampaních, které téměř žádný dělník neviděl ani nepocítil.

Stávka v dopravě rozhodně nebyla celostátní, naopak, výraznější stávkové aktivity byly zaznamenány pouze v Jihomoravském, částečně v Olomouckém kraji. Ani v Jihomoravském kraji však stávka nezasáhla celý kraj – z 225 linek jich stálo 67. V žádném případě nechci ostouzet stávkující nebo nestávkující odboráře. Naopak, ty, kteří do stávky vstoupili, ale také ty, kteří ji různými formami podpořili, bych chtěl ocenit. V rámci stávajících odborů, jejich organizačních i stávkových zkušeností dokázali maximum, kterého byli pod vedením současné odborářské aristokracie schopni. Druhým douškem je však třeba dodat, že obraz stávky, její výsledky a přínos pro budoucnost mohly být daleko větší. Za předpokladu, že by dominantními v odborovém hnutí českých zemí nebyly pijavice z vedení ČMKOS, ASO, jejích jednotlivých svazů, zkrátka příslušníci zrádné odborové šlechty. Řadové nebo neplacené funkcionáře na mysli nemám. Zmínění aristokraté jsou vedle vládnoucího systému plně zodpovědní za rozdrobení odborů v českých zemích, jejich vyklidňování, ztrátu důvěry, přitažlivosti pro mladé lidí i vyjednávacích pozic. Stávka měla být namířena proti buržoazní státní správě, tzv. samosprávě, zejména proti vládě, vedení krajů, ale také proti soukromokapitalistickým dopravcům. Kapitalismem královsky honorovaná smetánka z ČMKOS, úzce spjatá s ČSSD, však proti vlastním lidem v čele státu a krajů důrazně jít nechtěla. Svůj nemalý díl viny nese i KSČM, konkrétně za dodnes nevyřešenou situaci řidičů v Ústeckém kraji. Ano, zodpovědnost mají soukromokapitalističtí dopravci, na něž tamější KSČM neustále ukazuje prstem, ale také vedení kraje. Zde se představitelé této nekomunistické strany s komunistickým názvem nechali lapit do pasti buržoazní správy a samosprávy v současných podmínkách, jak se stalo opakovaně v minulosti např. v Moravskoslezském kraji (např. privatizace nemocnice Nový Jičín). To však pánové a dámy, na hony vzdálení třídnímu přístupu, nevědí, proto je ani nenapadlo, že v takové situaci třídního rozložení sil buď do koalic vůbec vstupovat neměli, nebo je měli včas opustit. Také z těchto důvodů KSČM raději přešla stávku v dopravě ve svých oficiálních stanoviscích mlčením… Jak zásadové. Mohlo by nám to být lhostejné, kdyby tímto postupem zmíněná strana nepoškozovala celé komunistické hnutí, nejen to, jež svůj název používá pouze jako marketingovou značku.

Stávka v dopravě postrčila vládu k uvolnění mimořádných financí na dorovnání platů v krajích, ve kterých řidiči garantovaný příjem dosud neobdrželi. Daný krok však nebyl dle mého soudu způsoben tlakem odborářů, ale spíše tradičním předvolebním populismem ČSSD. Naopak na úrovni krajů v řadě případů k řešení dodnes nedošlo. Ohromný potenciál stávky, kdyby byla skutečně masová, celostátní, se solidárním zapojením také jiných profesí, je vyjádřen i hněvem vedení Jihomoravského kraje, které vydalo zprávu o chystané penalizaci odborů za to, že nenastoupily k plnění svých pracovních povinností. Tento výstřel do tmy demonstruje nejistotu, zbabělost reprezentantů systému před umírněným, spíše ojedinělým vystoupením odborářů. Jakých výsledků materiálních i politických mohlo být dosaženo, kdyby v českých zemí fungovaly jednotné třídní a akční odbory, si zatím můžeme jenom představovat. Jestliže na paletě vztahů mezi proletáři dominuje v současné době konkurence, závist, řevnivost, rasismus a šovinismus, považuji za důležité, ale pohříchu jen symbolické vyjádření solidarity rozdáváním letáků řidiči, kteří do stávky nevstoupili. V dnešní situaci se jedná o význačný krok, v mašinérii zločinného imperialismu jde však o střílení z vodní pistolky proti jaderným hlavicím.

Nezříkejme se však vlastní zodpovědnosti. Formální komunistické hnutí učinilo pro podporu a rozvoj jediných třídních odborů u nás, OS ČMS, pramálo. Tzv. marxisticko-leninská levice, jež je z nemalé části třídní a bolševická jen slovy, se z velké části o odborovou politiku buď vůbec nezajímá, nebo o ní neví. Hovořím z vlastních zkušeností. Místo toho se tito lidé neustále nimrají v pro ně světodějných otázkách, jakými jsou mezinárodní situace, migrační krize, KSČM a její personální otázky, historická témata, často bez patřičné erudice a třídně zpracovaných podkladů.

Stávka ve zlínském Mitasu prokázala, nakolik se současná vládnoucí moc, státní i soukromá, bojí i neorganizovaného, třídně neuvědomělého odborového hnutí. V tomto případě se neopakovala vizitka odborářů z „celostátní stávky v dopravě“, která už tak pošramocenému obrazu odborů v naší zemi zasadila další ránu. Naopak. Vedení odborů v Mitasu postupovalo na dnešní poměry a na poměry kvality svých odborových organizací krok za krokem, rozhodně a důsledně. Vyjednávalo věcně, trpělivě, jakmile však nebylo dosaženo jeho záměrů, vstoupilo do výstražné stávky, která sice byla medializována, nikoliv však tak, jak by si zasloužila. Zdá se, že zlínští odboráři dosáhli v ekonomické rovině svého působení požadovaných výsledků – dne 20. 4. oznámili, že se s vlastníkem, švédskou skupinou Trelleborg, domluvili na splnění svých mzdových požadavků. Jak budou konkrétně vypadat, neuvedli, ale měly by být rozděleny do tří kroků nárůstu mezd a celková částka navýšení příjmů by se měla pohybovat kolem požadovaných 5 000 Kč. Uvidíme, jaká bude skutečnost.

V politické části boje však mohou odboráři počítat další ztráty posílením svých iluzí o současném systému a jeho reprezentantech. Demonstroval ho dosud zásadově a rozumně se jevící předseda zlínských odborů Mitas Jandásek, když ocenil přístup švédského majitele jako vysoce vyspělý a sociální. Chápu předsedovo uspokojení a euforii po skončených jednáních, neodpustím si ale poznámku, že si zlínští odboráři vydobyli pouze mzdu na hranici existenčního minima, případně mírně nad ní. Jakožto dělníci vykořisťovaní zahraničním koncernem mnohem víc než v jeho domácím Švédsku pracovali dosud za příjmy v mnoha ohledech nižší, než je existenční minimum. Kapitalistická konjunktura, zisky a tlak odborů majitele přiměly k tomu, aby dělníky uchlácholil, ba co víc, přesvědčil je o své sociálnosti, udržel potenciál růstu svých zisků za situace mnohem hlubšího vykořisťování, než které by realizoval v čistě imperialistických zemí Západu, a zároveň si tak posílil svou roli pro případ stagnace a krize, aby podobnou sociální demagogií zmátl odboráře znovu, tentokrát při „objektivně nutném snižování mezd“, „objektivně nutném propouštění“ (při krizi – dle jeho pravděpodobných slov). Podstata problému totiž netkví v samotné výši příjmů bez souvislostí, ale v jejich podmíněnosti imperialistickým systémem, závislostí a nesvobodou dělníků, jejich vykořisťováním. Tato negativa bez svržení a překonání daného zastaralého systému změnit nelze.

V případě stávky v Mitasu vydala KSČM stručné, málo říkající prohlášení, jež recept nenabízelo. Vlastními aktivitami se žádné její organizace do stávky nezapojily. Opět se zde dokazuje, jak vzdálená je sociální realita této strany od skutečných a zásadních problémů dneška. Úkolem marxistů-leninovců, revolucionářů musí být posilování třídních odborů OS ČMS, působení zejména mezi proletariátem, jeho vzdělávání a organizování, učení se od něho. Aktivity také ve žluťáckých odborech tam, kde organizace OS ČMS neexistuje. Postupná obnova revolučních a jednotných třídních odborů, paralelně s nimi vybudování marxisticko-leninské politické organizace, s odbory úzce svázané. Až se nám podaří realizovat tyto úkoly, trapné okamžiky z celostátních stávek, které proběhly v jednom kraji, nedostatek solidarity mezi zaměstnanci, naivní představy o sociálnosti oligarchů, postupně skončí na smetišti dějin. V lůně svých rodičů – imperialistického kapitalismu a oportunistické zbabělosti.

Petr Konrád