Pochod do Lidic

pamatnik_Lidice_pohled

3. 6. 2017 uspořádal Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ) tradiční pochod do Lidic, který má připomínat bestiální zničení této vesnice nacisty v roce 1942. Takovéto připomínkové akce sice nemohou být základem pro současnou prakticko-politickou činnost, ale pro pochopení toho, jaké nebezpečí dnes představuje fašismus, je třeba ukázat také to, jak působil kdysi.

Protože to, co začíná voláním po „silné ruce“, umlčování politicky nepohodlných osob a aplikaci násilí na takové společenské problémy, které vyžadují spíše rozum, vytrvalost a usilovnou práci, končí v praxi pálením a vražděním. V dnešní době bohužel mnoho obyčejných, pracujících lidí pod tíhou krize a obtíží každodenního života v kapitalismu hledá řešení ve zdánlivě „radikálních“ řešeních. Je jim slibováno, že jejich problémy zmizí rychle a snadno. Ze všech, nebo z většiny problémů jsou pak obviňovány ty skupiny obyvatel, které lze snadno identifikovat dle vnějších znaků, a stejně tak snadné by bylo, v případě potřeby, tyto skupiny izolovat a odstranit.

Avšak i kritika těch skupin a institucí, které drží v rukou skutečnou moc, a jsou tedy zodpovědné za stav společnosti, se dnes objevuje v politickém prostoru v nesmírně povrchní a bezzubé podobě. Jako by všechny obtíže dnešního světa bylo možné odstranit použitím několika právních aktů. Jenže historie ukázala, že tudy cesta nevede. Nacistická mašinerie v minulosti byla založena právě na snaze násilně konzervovat stávající společenské vztahy, přičemž byly naléhavé problémy zdánlivě „vyřešeny“ za použití násilí. Ve skutečnosti byla podstata systému zachována a vládnoucí třída si své pozice pouze upevnila. Jak to všechno souvisí s Lidicemi? V surových a bezohledných podmínkách kapitalismu ztrácejí lidé smysl pro solidaritu. Nemusí k tomu dojít vždy, případně v obludných rozměrech. Nejsou schopni reagovat na nespravedlnost zaměřenou proti jim samým, natož na nespravedlnost zaměřenou proti druhým. Dá se říci, že v morální rovině přestavuje fašismus právě tento jev, tedy naprostý nedostatek společenské solidarity. Lidický masakr svojí bezohledností toto tvrzení potvrzuje. Pachatelé tohoto zločinu, stejně jako stoupenci fašistické ideologie obecně, věřili, že jsou podobné činy oprávněné, vedou-li k uskutečnění jejich snu o „silné a sjednocené Evropě“. Fašisté však byli poraženi. A nebyli poraženi pouze v roce 1945, byli poraženi už v tom momentě, kdy evropské národy přestaly vnímat jejich proklamace a vzletné fráze, ale jejich činy, jejich skutečnou společenskou praxi. Evropské národy se tehdy sjednotily, aby porazily společného nepřítele. Reakční fašistická ideologie po 2. světové válce padla, ale její sociální kořeny byly odstraněny jenom v některých částech kontinentu.

Dnes žijeme opět v době politického, sociálního a hospodářského chaosu. Fašismus znovu zvedá hlavu. Boj proti němu, aby měl smysl, musí být zároveň bojem proti vládnoucí třídě. Vládnoucí kapitalistická třída je prvním a největším nepřítelem evropských národů. A lze říci, že v současné době musí každý upřímně míněný boj za společenský pokrok začínat u boje proti kapitalismu. Takovému závěru nás učí historická zkušenost našich dědů z dob největšího konfliktu lidské historie. Ať žije skutečný a bojovný antifašismus! Ať žije věčně památka Lidic!

P. Jankowský