Pred stodvadsiatimi rokmi…

kopecky

„Vzpomínky na Antonína Zápotockého ho nejen zlidšťují jako politika, ale přibližují také život a dílo velkých ‚obyčejních lidí‘, které dnes poplivávají posametoví trpaslíci.“

To je úvodná veta zo spomienkovej knihy Márie Zápotockej, ktorú v predhovore uviedla Věra Picková. Jej výstižnosť je úchvatná. Jedným z najviac a extrémne popľuvaných predstaviteľov komunistického hnutia bol, je a bude Václav Kopecký. 27. augusta to bude 120 rokov od narodenia tohto buržoáziou a jej poskokmi toľko nenávideného a pošpineného politika. Snáď ani Gottwald sa nedočkal toľkého odporu a hnusu, ktorým okydali všetci, čo mohli aj nemohli, za úspech, kariéru, pozornosť, slávu či len obyčajné peniaze tohto ideológa KSČ, jedného z najvýznamnejších mužov celej histórie komunistického hnutia v histórii Československa.

Nečudo, tento chorobne ambiciózny, po moci nepríčetne bažiaci a pozornosti sa dožadujúci človek sa mimoriadne zištne a vypočítavo pridal už v roku 1920 na stranu marxistickej ľavice, ktorú potom najbližších dvadsať rokov čakali najkrajšie výdobytky demokracie a humanity masarykovskej republiky. On to bol, ktorý s diabolskou vypočítavosťou túžil po moci, na rozdiel od nezištných a demokratických politikov sociálnej demokracie, ktorý s úplným odporom zasadali na ministerské kreslá slúžiť buržoázii proti všetkým pracujúcim, s maximálnym sebazaprením príjmali miesta v správnych a dozorných radách, nezištne príjmali skromné státisicové honoráre za túto drinu. Z veľkého vlastenectva sa takmer povinne zaplietali do takmer každého korupčného svinstva, politickou vyspelosťou a racionalitou odrádzali pracujúcich od boja za lepší život, a keď sa náhodou odvážili proti sprostému zdieraniu protestovať, v rámci najvyššieho pokoja a kľudu sa neštítili týchto narušiteľov, ktorí si dovolili protestovať proti smrti hladom, hoci aj súhlasiť s ich vraždením.

Áno, treba uznať nezištnú, obetavú a často až do roztrhania tela vykonanú prácu týchto obdivuhodných štátotvorných politikov. V akom otrasnom protiklade k nim stojí komunistický novinár, neskôr poslanec, ktorý zištne a vypočítavo poberal mzdu robotníka, naschvál písal do Rudého práva, či iných denníkov veci, aby mu ich mohla cenzúra vybieliť, z túžby po moci, ktorá viedla až k nerozvážnosti a k takým obludným činom, ako organizovanie demonštrácií či štrajkov pracujúcich, ktorí pre svoju lenivosť nemali čím nakŕmiť svoje deti, čím si často vyslúžil bitku alebo väzenie. Ako sa opovážil tento maniakálne ambiciózny muž takýchto zvráteností? Veď tu bol štát, ktorý sa vzorne staral svojou úžasnou politikou o blaho celého národa, viedol ho k ctnostnej skromnosti a ušlachtilému neprežieraniu, pravda okrem milióna nezamestnaných, ktorým ale predsa prispieval 20 korunami týždenne, aby si tiež užili radosti kapitalistického raja – hladu, chorôb, bezdomovectva a podobne.

Priznajme, je ozaj chorobným upútávaním pozornosti na svoju osobu upozorňovať na všetky tieto svinstvá a zvrátenosti, pranierovať ich a snažiac sa svojou činnosťou pre väčšinu spoločnosti o lepší život – a za odmenu ďaleko krajšiu ako nejakých pár stotisíc za sedenie v dozornej rade Škodovky – za takmer bezplatné ubytovanie a stravu na Pankráci. Diabolsky vymyslené! O koľko krajšie a ušlachtilejšie je zarábať 1000 korún denne, pred tvárami robotníkov sa tváriť ako ich zástupca a potom so všetkou poctivosťou zjednávať s kamošmi oligarchami prepúšťanie a znižovanie miezd. Klaniam sa, klobúk dole, všetka česť a úcta!

Je čas ukončiť zdravému rozumu nepochopiteľnú antikomunistickú logiku a vnímanie sveta… a položiť otázku aj s odpoveďou.

Čo vykonal Václav Kopecký za prvej republiky pre „poctivých“ podnikateľov, bankárov či veľkostatkárov, čo vykonal pre príjmanie zákonov a opatrení, aby nemohli skončiť v kriminále, čím prispel k tomu, aby v časoch krízy chránil zisky tejto „elity“ národa, aby čo i len jednou myšlienkou propagoval prospešnosť znižovania miezd a vyhadzovania ľudí z práce? Odpoveď je jasná a zreteľná: nič! Keď prišiel jeho čas, tak sa spolu s inými o nich postaral tak, ako si zaslúžili… Preto pľuvajte, pľuvajte… Vždy odhaloval vaše zámery, vždy stál proti vám, vždy mal pre vás správne mená a nikdy neustúpil.

„Nám naprosto nezáleží na tom, zdali naše vystupování se líbí či nelíbí měšťáckým zástupcům; máme stále na zřeteli slova Augustina Bebela, že špatně jsou na tom dělničtí zástupci, které buržoasie chválí. Nechceme si nikdy vydobýti pochvaly buržoasie, nýbrž jen pochvalu dělníků za to, že poctivě, odhodlaně a neohroženě hájíme jejich zájmy. Tuto povinnost chceme plniti i na parlamentní půdě. Nedáme si rozkazovati, kdo má do sněmovny jíti. Dělnictvo posílá jako třída do sněmovny toho, který je mu nejbližší, posílá tam lidi ze svých řad. Dělnictvo revoluční se řídí Leninovou radou. Lenin říkal, že pro dělnictvo jest stokrát lepší poslat do sněmovny i toho nejprostšího dělníka nežli školeného vzdělance, není-li záruky, že by nesmlouvavě a poctivě hájil zájmy dělníků.“ (Kopecký, 274. sch., 24. 5. 1933)

Mladosť

Václav Kopecký sa narodil 27. 8. 1897 v mestečku Kosmonosy ako trináste dieťa. Jeho otec, Adolf Kopecký, bol drobný živnostník, obuvník. Zomrel v roku 1910 a tak starosť o rodinu a domácnosť zostala na matke Alžbete.

Po splnení základnej školskej dochádzky nevštevoval klasické gymnázium v Mladej Boleslavy. Po presťahovaní rodiny do Prahy absolvoval posledné dva roky na Malostranském gymnáziu. Po maturite začal v roku 1916 študovať právo na Karlo-Ferdinandovej univerzite v Prahe. Napriek úspešnému absolvovaniu počtu semestrov však svoje štúdium nedokončil – neprihlásil sa k štátnej záverečnej skúške. Dôvod nie je jasný, ale predpokladá sa, že ho od skúšky odviedli v tej dobe už početné aktivity marxisticky orientovanej mládeže.

Nastúpil ako úradník Zemského správneho výboru pre Čechy, kde pracoval až do roku 1924, kedy sa ako novinár stal pracovníkom KSČ.

V roku 1918 vstúpil do sociálnodemokratickej strany a v roku 1919 sa priklonil k marxistickej ľavici. Podielal sa na založení „Mezinárodního sdružení marxistických akademiků“, ktoré neskôr zohralo značnú úlohu nielen pri formovaní sociálnodemokratickej ľavice, ale v roku 1921 aj pri zakladaní KSČ. Podieľal sa na zakladaní Komunistického zväzu mládeže a stal sa aj zakladajúcim členom KSČ.

V roku 1924 sa ako novinár „Dělnického deníku“ stretol v Ostrave s Klementom Gottwaldom. Až do jeho smrti bude jedným z jeho najvernejších a najoddanejších druhov a po jeho smrti sa pri pokusoch o jeho znevažovaie a hanobenie stane jeho zástancom a obhajcom – v podstate až do posledného dychu.

Patril spolu s inými ku „karlínskym klukom“, ktorí po V. zjazde KSČ prevzali vedenie v strane, a Kopecký sa stal členom ÚV.

Postupne sa vyformoval do veľmi tempreamentného, neúnavného rečníka a aj keď sa mnohí snažia označiť ho za demagóga a plytkého propagandistu, Stanislav Budín (bývalý šéfredaktor Rudého práva 1934-1936, potom vylúčený zo strany a v r. 1977 signatár Charty 77, ktorého nemožno podozrievať zo sympatií ku Kopeckému) vo svojej knihe „Jak to vlastně bylo“ takto spomína:

„…na aktivu v Nuslích jsem tehdy poprvé slyšel Václava Kopeckého a přiznám se, že na mě udělal obrovský dojem svým řečníckým talentem a sílou argumentů…“

Kopecký poslancom

V roku 1929 sa stal poslancom v parlamente, keď nastúpil ako náhradník za Jana Harusa, ktorý bol v tom čase väznený a na základe tejto udalosti nám zostalo mnoho parlamentných prejavov, kde možno vystopovať dostupne poslaneckú prácu, uvedomelosť a nekompromisnosť tohto významného komunistického politika. V Poslaneckej snemovni sa vyjadroval k rôznym témam, ale vždy z neochvejného triedneho pohľadu a vždy v záujme pracujúcich vrstiev. Je to prehľad jeho postojov a pohľadov na svet, udalosti, krivdy, je to výraz jeho znechutenia a odporu ku každej nespravodlivosti a podlosti, bezcitnosti a nedostatku empatie s tými, ktorí vinou systému žili v núdzi a biede.

Na 21. schôdzi (21. 2. 1930) kritizoval oslavu na počesť prezidenta Masaryka:

„Chápeme plně, že vy, zástupci a političtí služebníci buržoasie, bankéřů, fabrikantů, velkostatkářů a celé té smečky kapitalistických vykořisťovatelů a utlačovatelů chcete vyjádřiti okázale, s nadšením a vděčností uznání zásluh presidenta Masaryka, neboť čsl. buržoasie má všechny příčiny, aby projevila T. G. Masarykovi nejvděčnější uznání za jeho dílo, práci a zásluhy. Nemá však k tomu žádného důvodu třídně uvědomělý proletariát a pracující lid, vykořisťovaný, zdeptaný a zotročený tímto státem, a nemají k tomu také žádného důvodu potlačované národnosti, které dvojnásob cítí pouta a útlak…

Ústa dělníků a pracujícího lidu se otvírají k jiným projevům než k projevům nadšení a vděčnosti, otvírají se v této době ke kletbám na režim, za kterého, když dělníci jdou hájiti svůj chléb a bojovati o větší skývu chleba, používá se proti nim četníků, aby do nich stříleli; ke kletbám za režim, za něhož se dělníkům na jejich volání po chlebě a práci odpovídá surovým bitím policejních pendreků; ke kletbám na režim, za něhož je zbídačován zemědělský lid, proletáři hnáni, aby bydleli v děrách a bloudili bez přístřeší po ulicích, ze něhož volně bují a řádí lichvářská drahota a pracující lid je vyhladovován, za něhož je stupňováno daňové vykořisťování, za něhož na podporu nezaměstnaných není haléře, ale jsou miliony, stamiliony a miliardy na reparace a miliardy na militarismus, na přípravu imperialistické války.“

O živote v masarykovskej ČSR sa vyjadroval tiež veľmi trefne a jeho prejavy sú obžalobou vtedajšieho neľudského režimu. Obhajoval záujmy pracujúcich, odhaľoval zradcovskú politiku sociálfašistov, korupciu, zastával sa seba i kolegov, ktorí boli vydávaní imunitným výborom na trestné stíhanie. Používal parlamentnú tribúnu na objasňovanie triedneho pohľadu na deje a udalosti. Ako člen vedenia KSČ organizoval demonštrácie, štrajky, viedol deputácie, bojoval proti krivdám, nespravodlivosti – neúnavne a nebojácne. A to za robotnícky plat.

Kto chce pochopiť a mať aspoň malú snahu s dávkou objektivity hodnotiť osobnosť a činnosť Václava Kopeckého po roku 1945, mal by prihliadať na jeho predvojnovú činnosť, na vyformovanie jeho svetonázoru, na hodnoty, v ktoré veril a ktorým zasvätil všetku svoju činnosť. Nemal by ignorovať jeho ničím neohrozený boj za lepšiu, sociálne spravodlivejšiu spoločnosť, nemal by ignorovať jeho odpor ku každej krivde a nespravodlivosti páchanej na celej pracujúcej triede, jeho odpor k chamtivosti, nenažranosti a ľahostajnosti k ľudskej biede, ktoré boli najvýraznejšími črtami takmer všetkých vládnucich politikov predvojnových čias. Keď sa mu potom naskytla príležitosť, aby tieto veci riešil, zabudli tí, ktorých sa to týkalo, že im sľuboval odplatu a súd ľudu? Zabudli na slová, ktoré sa im niesli do uší z parlamentnej tribúny hlasom Kopeckého?

„My jsme ovšem přesvědčeni – a dějiny pracují pro nás – že nikdo není schopen zachrániti kapitalistický systém, který je odsouzen k zániku. Hodina jeho konce se nezadržitelně blíží. Blíží se den velkého zúčtování, blíží se den osvobození pracujícího lidu, blíží se den vítězství proletariátu. Pak běda těm, kteří dnes proletariát vyhladovují, pak běda těm, kteří dnes odmítají nezaměstnanému dělníku podporu, pak běda těm, kteří nezaměstnaného dělníka a jeho rodinu bez podpory vystavují hladu, pak běda těm, kteří dnes, kdy jsou tak malé výdělky a nízké mzdy, pracují pro zvýšení zemědělských cel, pracují pro zvýšení drahoty, pro zdražení živobytí. Pak běda těm, kteří dnes posílají proti nezaměstnaným dělníkům policii, kteří nechávají do dělníka stříleti. Všechny tyto surovosti, všechny tyto brutálnosti kapitalistické třídy, která dnes tančí svůj divoký kankán nad bídou širokých pracujících mas, budou pomstěny. Tyto slabosti zbavují proletariát do budoucna všech ohledů a soud proletariátu, zúčtování proletariátu s buržoasií bude nemilosrdné a kruté.“

Mysleli si páni, že budú kradnúť a bezpracne žiť z práce druhých naveky? Vtedy sa pravda tvárili, že nevidia a nepočujú, mávali rukami a uškŕňali sa. Opakovane boli varovaní, znova a znova:

„Persekuce revolučního hnutí, naše pronásledování a utrpení by bylo jen tehdy bolestným, kdyby nebyla naděje na odplatu, kdyby mělo trvati věčně. My však víme, že té persekuci dělnictva bude jednou konec a že přijde den zúčtování. Ano, pánové, jestliže my pranýřujeme případy persekuce a zde případy persekuce komunistických poslanců, činíme tak proto, že každý ten případ píšeme vám, měšťákům a sociálfašistům, na váš účet, který bude jednou neúprosně splatný.“

Alebo:

„Vaše persekuce nás nezlomí. Vaše hrozby nás nezastraší. Neprosíme o milost a ohledy, poněvadž nebudeme míti milostí a ohledů, až budeme souditi my. (Potlesk.)

Vezměte na vědomí: Ať na parketách parlamentu, ať na dlažbě ulic a ať na dlaždicích žalářních – my, komunisté, budeme vždycky mysliti na to, jak uspíšiti vítězný boj proletariátu a vzíti při konečném účtování odplatu za vše, čím jste proletariát a nás soužili.“

Jeho hnev a nenávisť nebola nízko osobná, bola namierená proti zločinnému systému, jeho pôvodcom a posluhovačom, bola to nenávisť k biede, o ktorej vedel, že je zbytočná a že je len dôsledkom ľudskej nenažranosti a chamtivosti. Nemá človek právo túžiť po lepšej a spravodlivejšie usporiadanej spoločnosti? Nemá právo aspoň sa pokúsiť odstaviť od koryta tých, ktorí tomu zúrivo bránia, lebo kvôli vlastnému zvrhlému blahobytu z nej odčerpávajú na úkor väčšiny?

Keď potom museli utekať ako potkany zo svojich luxusných sídiel pred hnevom toľko zdieraného ľudu, toto všetko sa antikomunistickým bláznom, chartistom a im podobným však nechce brať do úvahy. Oni vytvorili obludu a beštiu, ktorá vznikla zo vzduchoprázdna v roku 1945. Kde berú drzosť títo či už priamo lupiči a zlodeji alebo ich obhajcovia a poskokovia svojimi hnusom zapáchajúcimi papuľami pľuvať a špiniť podobných ľudí, tárať o totalite a beštialite? Že nebral ohľady na zlodejov, parazitov, príživníkov – kriminálnikov? To mu vyčítajú? Že im tie huby neskamenejú…

Namiesto mnoho slov radšej ukážky jeho parlamentných vystúpení:

„Co chce buržoasie míti ze studující mládeže? Chcete si vychovati masu inteligentních proletářů, kteří by byli ochotni pracovati v úřadech, ve fabrikách a v bankách za žebráckou mzdu a plat? Chcete si vychovati ze studující mládeže masu inteligence, která by pokorně hladověla a nechala se k pokoře a k nepřátelství vůči dělnictvu svésti leskem lepšího společenského zacházení, pochybným leskem titulů? Chcete si vychovati ze studující mládeže štrébrovskou byrokracii, která by neměla citu k chudému člověku a táhla s vámi pány, která by byla ochotna provésti každý váš příkaz, každý zločin proti pracujícímu lidu?“ (38. sch, 4. 4. 1930)

„Bylo by hanbou pro dělníka, aby šel do průvodu sociálfašistických stran oslavovat 1. květen jako den parády podle svodů těch, kteří každým rokem stále nestoudněji hanobí tradici 1. máje a učinili z 1. května manifestaci smíření s vydřidušským kapitalistickým systémem, jemuž slouží i za cenu nejkrvavějších zločinů. Pracující lid nemá důvodů k tomu, aby vyšel 1. máje 1930 na ulice něco oslavovati. Proletariát vyjde 1. května do ulice, aby masovým bojovným nástupem ukázal, že ani katanské řádění, zběsilé střílení a bezcitné prolévání dělnické krve sociálfašistickou vládou není s to zastaviti boj proletariátu za chléb, práci, bydleni a moc.“ (43. sch, 24. 4. 1930)

„Skutečnost je zatím ta, že štěnicemi na těle všeho lidstva jsou kapitalisté a že skutečným barbarstvím je kapitalismus, že kapitalismus pod jakoukoli nacionální fanglí je režimem barbarské tyranie, ubíjení a potlačování životních sil všech národů a hrobem lidské kultury. Lidská kultura nebude zachráněna a povznesena tím, že některá imperialistická buržoasie si vynutí mocí pod záminkou vyšší národní kultury právo ovládati druhé národy, nýbrž lidská kultura bude zachráněna a povznesena, až mezinárodní proletariát setřese všude kapitalistické štěnice a zničí barbarský kapitalismus.“ (68. sch, 17. 9. 1930)

„Korupce je v kapitalismu průvodním zjevem buržoasní nadvlády, je podstatou existence buržoasní nadvlády. Buržoasie nemůže korupci vymýtiti a vypleti, poněvadž korupce je systém vlivu, pomocí kterého vedle násilí a balamucení menšina kapitalistů vykonává vládu nad většinou pracujících, a bez korupce by nemohla buržoasie vládnouti.

Kdyby buržoasie chtěla potříti korupci, musila by na sobě provésti sebevraždu. Proto buržoasie může korupci jenom zahalovati a stíhání individuelních případů korupce používá jen, aby prostě vzbuzením zdání, jakoby korupci potírala, zakryla před masami pracujícího lidu, že tu jde o celé korupční hospodářství, že se jen korupcí udržuje u vlády, a aby zakryla, jak je korupcí prožrán celý kapitalistický řád.“ (48. sch, 15. 5. 1930)

„Ano, budeme bojovati proti kriminalisování, násilnému umlčování a odstraňování komunistických poslanců. Náš mandát, toť funkce, kterou nám určila strana, dělnictvo, a tuto funkci chceme vykonávati, vidouce své poslání v tom, abychom hájili zájmy pracujících, odhalovali vaši třídní politiku a burcovali masy k boji proti kapitalistickému režimu a jeho nástroji.“ (91. sch, 5. 12. 1930)

„Nebojíme se kriminálů, byli jsme tam již, neuhneme před žádným utrpením, které vyplývá z plnění našich povinností jako zástupců pracujícího lidu a vůdců jeho boje. Jsme si vědomi, že pronásledujete nás nikoli jako osoby, nýbrž jako komunistické poslance a tím persekvujete dělnickou třídu.“ (99. sch, 29. 1. 1931)

„Zapomínáte, že otázku chleba, otázku práce stavíte svými krvavými hrozbami politicky jako otázku moci, jako otázku síly fašistického teroru, síly četnictva, policie a kriminálu proti bojovné síle dělnictva. Prosím, my uvidíme, která síla na konec zvítězí, zda síla milionů dělníků chtějících pracovati a z plodu své práce důstojně a lidsky žíti, nebo síla hrstky kapitalistů chtějící vykořisťovati a žíti z práce hladových dělníků!“ (104. sch, 12. 2. 1931)

„Co je naší povinností jako třídní proletářské strany? Máme mlčeti ke všemu, co se děje? Máme krýti kapitalistům záda, když před krachem zachraňují své kapitály, své bohatství? Máme krýti kapitalistům záda, když utíkají s penězi do ciziny, když spekulují na cizí valutu, když ničí zásoby, když na bursách vydělávají na hladu, když lichvářsky zdražují životní potřeby? Máme k tomu všemu mlčeti a krýti jim záda? Nikoli! To děláte jen vy, kteří jste s kapitalismem svázali svůj osud, svoji moc, svoje bohatství…

Otázka třídního boje je dnes naprosto jednoduchá. Nechť dá kapitalismus chléb nebo práci. Nemůže-li toho dáti, nechť zhyne kapitalismus! Dělnická třída však musí žíti. Její život – toť záchrana a osvobození všeho lidstva, její život – toť otázka historického pokroku lidské společnosti. Náš boj za chléb a práci – toť boj za život dělnické třídy, toť boj za život veškerého pracujícího lidu.“ (143. sch, 15. 10. 1931)

„Fašismus je nejdůslednější popření třídního boje, nejdůslednější reakce a kontrarevoluce. Fašismu připravoval půdu ten, kdo živil a podporoval negaci třídního boje, reakci a kontrarevoluci. Byla to soc. demokracie, byly to obě sociálpatriotické strany. Ano, fašismu připravoval půdu ten, kdo zradil třídní boj, kdo třídní boj zavrhoval, kdo zrazoval stávky a dokazoval, že kapitál a práce se musejí smířiti… Fašismus směřuje v podstatě jenom proti komunismu, proti dělnické třídě, povolané svrhnouti kapitalismus, a proto jen komunismus je také jediným důsledným a zásadním odpůrcem fašismu.“ (143. sch, 15. 10. 1931)

„Pro svoji fantasii si vzal dr. Stránský za premissu, že stát je něco, co se jako Bůh vznáší nad hospodářstvím, nad sociální strukturou společnosti, nad třídami a že tento zbožněný stát z nějakého sociálfašistického vnuknutí, rozhořčen nad hospodářským nepořádkem ve světě, zasáhne, aby finančnímu kapitálu pohrozil metlou – on říká Damoklovým mečem – a aby zjednal v hospodářství pořádek. Stát však ničím takovým není. Stát je spjat životně s hospodářským řádem, je spjat se sociální strukturou společnosti, s určitou třídou, s třídou, která hospodářsky vládne, která je hospodářsky nejmocnější, s kapitalistickou třídou a stát jest jejím nástrojem a nikoliv obráceně. Finanční kapitál není a nemůže býti nikdy objektem státních zásahů, nýbrž naopak: Stát slouží zájmům finančního kapitálu jako hospodářsky nejmocnějšímu činiteli kapitalistického systému…

Jak jest ilusorním každé mluvení o možnosti státních zásahů proti finančnímu kapitálu, proti velkobankám. Stejně jako je přímo směšným, když dr. Stránský chce finanční kapitál, velkobanky, Preissy, Bělohříbky, Feilchenfeldy atd. atd., vychovávat k sociálnímu citu. To je tak podařené, jako chtíti, aby se žralok vzdal masožravosti a živil se vodními růžemi. To jsou naivnosti.“ (171. sch, 17. 3. 1932)

„Za podklad k trestnímu stíhání byly vzaty proti jmenovaným parlamentním zástupcům revolučního dělnictva zásady Komunistické internacionály. My k tomu prohlašujeme, že nejen těch 5 členů Ústředního výboru komunistické strany, nýbrž i celá komunistická strana Československa hrdě se hlásí k zásadám komunistické internacionály založené Vladimírem Leninem, a že hrdě se přiznává, že v duchu zásad komunistické internacionály a pod jejím praporem chce vésti i proletariát Československa k revolučnímu vítězství, poněvadž zásady komunistické internacionály jsou jenom vyjádřením dějinné úlohy dělnické třídy: změniti společenský řád a nastoliti na místě kapitalistického řádu lepší, spravedlivější společenský řád, socialismus.“ (217. sch, 18. 11. 1932)

„Socialista, který zradil třídní zájmy dělnictva a který se dal do služeb třídních zájmů buržoasie, musí nutně a nevyhnutelně dospěti až k stanovisku, že na konec podporuje i ten nejreakčnější nacionální šovinismus. Je naopak přirozené, že my čeští komunisté jsme jedinými Čechy, kteří se staví proti proudu českého šovinismu a proti nacionální, protiněmecké štvanici. Je tomu tak proto, že jsme komunisty, že jsme internacionalisty a že jako komunisté si přejeme a bojujeme za svobodu a rovnoprávnost všech národů bez rozdílu a že potíráme nejen třídní, nýbrž stejně i nacionální útisk, který provádí vůči pracujícím masám potlačovaných národů česká buržoasie.“ (251. sch, 23. 2. 1933)

„Revoluční odhodlání a bojovnost každého dělníka budeme usměrňovati směrem masových akcí, masového boje, směrem organisovaného disciplinovaného a jednotným duchem vedeného revolučního boje proti kapitalismu jakožto systému vyssávání a třídního útlaku. Budeme také potírati každou kolísavost, kapitulantství, kompromisnost, ústupnost a zbabělost. Nepodáme ani prst svému třídnímu nepříteli, ani o minutu nechceme zdržeti revoluční vítězství proletariátu.“ (301. sch, 29. 11. 1933)

„Naší zásadou je a zůstane: Všechna práva a svobody těm, kteří pracují a kteří lidskou společnost svojí prací udržují, ale žádná práva a žádné svobody kapitalistickým vykořisťovatelům, náhončím a lokajům kapitalistických vykořisťovatelů. Na této linii hájíme práva pracujících a potíráme onu demokracii, která dává svobodu nepřátelům lidu, která dává svobodu fašistům, klerikálům, militaristům, šovinistům a všem zpátečníkům, zatím co dělnictvo a pracující lid utlačuje. Bojujeme za zvrácení takovéto demokracie; my bojujeme za demokracii proletářskou, jejímž podkladem bude vláda dělnictva, která dá všechna práva a všechny svobody pracujícím, zatím co měšťácká demokracie a tím více zfašisovaná měšťácká demokracie může pouze práva a svobody dělnictvu a pracujícím lidem omezovati, poněvadž spočívá na podkladě kapitalistického společenského pořádku, na podkladě hospodářské nadvlády vlastníků výrobních prostředků, kteří nikdy nemohou, jestliže vykořisťují dělníka, tomuto dělníkovi dáti plné právo a kteří, jestliže vyssávají rolníka, nemohou nikdy plného práva dáti rolníkovi.“ (337. sch, 27. 6. 1934)

V lete roku 1934 ho imunitný výbor vydal na trestné stíhanie po vykonštruovanej afére s letákom „Nie Masaryk, ale Lenin“ v súvislosti s voľbou prezidenta a spolu s Gottwaldom, Krosnářom a Štětkom museli prejsť do ilegality. Po čase odišiel spolu s Gottwaldom do Moskvy, odkiaľ sa vrátil až po amnestii nového prezidenta Beneša. Znova bol zvolený do parlamentu, kde sa spolu s ostatnými komunistami snažili o vytvorenie jednotného národného bloku proti fašizmu. Nepodarilo sa, prišla mníchovská zrada a po rozpustení KSČ odchod do Sovietskeho zväzu. Tam trávil celú vojnu ako vrcholový funkcionár vedenia KSČ v ZSSR.

Kopecký a cirkev

Často sa vyjadroval kriticky aj proti cirkvi, a nie pre nejakú traumu z detstva (ako by to radi prezentovali jeho „objektívny“ hodnotitelia), ale pre odpor k tejto inštitucií, ktorá vždy stála či už aktívne alebo aspoň pasívne za najväčšími zverstvami v histórii ľudstva, ktorá vždy stála a bude stáť na strane utlačovateľov, zlodejov, lupičov a vrahov, ktorá svojim pokrytectvom a falošnosťou vždy odvádzala od boja za lepší život všetkých pracujúcich. Veľmi presne a jasne chápal jej úlohu. Len krátke ukážky z 24. a 91. schôdze (25. 2. 1930, 5. 12. 1930), ktoré svedčia o tom, že už v tridsiatych rokoch mal vyhranený a jasný názor na úlohu tejto inštitúcie v svetových dejinách, z čoho potom vychádzal aj v období po víťaznom februári 1948:

„Nazýváte profanací, když z kostela, který se pro nic jiného nehodí, si udělají ruští rolníci skladiště jablek. Prohlašujeme, že stokrát jest užitečnější kostel jako skladiště jablek, nežli jako místo ohlupování pracujícího lidu.“

„Co je Řím, co je církev římsko-katolická? Od věků nejochotnější pomocnice reakce, každé reakce a konservativnosti. Řím a církev podporovala feudální stavy proti osvícenému pokroku, podporovala feudalismus proti buržoasii a buržoasii proti revoluci proletariátu.“

„Význam církve a klerikalismu stoupl zvláště v období imperialismu. Imperialisté používají církve při zotročování koloniálních národů. Předchůdcem imperialistického dobyvatele byl vždycky missionář s křížem; s otrokářským bičem, kořalkou šel při imperialistickém podmaňování národů ruku v ruce misionářův kříž.“

„Staví-li se římsko-katolická církev do pokryteckého postoje obránců náboženské svobody a obrany volného svědomí, pak ji dějiny usvědčují z nejhoršího pokrytectví. Není třeba uvádět to moře krve, kterým se v dějinách brodila církev katolická; není třeba uvádět strašlivé krvavé řádění inkvisice; není třeba zacházet do světových dějin, stačí připomenouti dějiny nejbližší, dějiny českých zemí. Každá řádka dějin z českých zemí usvědčuje papeže a římsko-katolickou církev, stavící se do posice obránce náboženské svobody a svobody svědomí, z nejpokrytečtější lži.“

„Úkol emancipace státu a školy od církve, to byl vlastně jedinný úkol buržoasní revoluce. Francouzská revoluce, která byla nejdůstojnější buržoasní revolucí, tento úkol rozvinula s velkým elánem a francouzská buržoasie ho také provedla…

Dále buržoasie nedospěla, šířeji boj proti církvi nerozvinula. Nemohla, poněvadž její řád je založen na třídním útlaku. Buržoasie velmi brzy pocítila, že k třídnímu útlaku dělnictva potřebuje vedle materielních prostředků a násilí též prostředky duševního násilí, duševní poroby. Jestliže francouzská buržoasie a francouzská revoluce a její duševní průkopníci Voltaire a encyklopedisté a později přírodní vědci vedli nejstrašnější boj proti náboženství a církvi, kapitulovala buržoasie v pozdějších etapách svého vývoje na plné čáře před církví a spřáhla se s církví, potřebujíc jejích služeb k ohlupování vykořisťovaných, k paralysování třídně socialistického uvědomění a k dušení třídního vědomí proletariátu…“

„Ano, byly kdysi doby, kdy buržoasie velmi ostře stála proti Římu a klerikalismu. To bylo tehdy, když buržoasie se sama bouřila a revoltovala proti feudálnímu systému a rozbíjela pouta feudálních řádů…

Tehdá také Voltair řekl a říkali i měšťáčtí filosofové, že žádná božská prozřetelnost, nýbrž že kapitalisté, lidé a systém lidské společnosti to je, který určuje, že jedni mají hlad a druzí blahobyt, že jedni vládnou a druzí jsou zotročováni…

…postavení církve a všech druhých církví je v Československu o mnoho lepší, než bylo za starého polofeudálního Rakouska. Proč? Česká buržoasie potřebuje služeb církve o mnohem více než starý rakouský absolutistický stát. Proč? Poněvadž náboženské ohlupování jeví se buržoasii nyní jediným prostředkem k paralysování rostoucího vlivu revoluční idee, revolučního bolševismu, rostoucího vlivu kulturního rozmachu Sovětského svazu, poněvadž šíření náboženských pověr jeví se buržoasii jediným prostředkem duševního porobení pracujících mas, a to tím spíše, že buržoasii se za dobu její stoleté existence nepodařilo vytvořiti svůj vlastní ideologický systém, který by dovedl lidskou mysl tak dokonale ovládat a spoutávati, jako to umí náboženská ideologie…

Na místo konfiskace církevního majetku přišla kongrua, zvýšení platů kněžských a zlepšení hospodářského postavení církve. Nikde se neměli řemeslní ohlupovatelé náboženští tak dobře jako v Československé republice. Staré Rakousko nedovedlo tak štědře plniti pytle kněží jako Československá republika… Na kněze se dává v našem rozpočtu 110 mil. korun. Dáváme je v době, kdy tolik pracujícího lidu hladoví. Příkaz sociální spravedlnosti a křesťanské lásky, kterými se tak oháněl pan posl. Myslivec, by vyžadoval, aby se katoličtí kněží v nynější době hospodářské krise a strašlivé bídy pracujících mas vzdali svých platů, své kongruy, aby těch 110 mil. korun, které dostávali tuční a vykrmení páteři a jeptišky, bylo věnováno na podporu hladových nezaměstnaných. Ovšem toho se nikdy od katolíků a církví nedočkáme.

Dočkáme se mnoha zázraků, třeba že pan posl. Myslivec bude potit krev jako Tereza Neumannová, nebo že dostane stigmata, ale nikdy se nedočkáme zázraku, že by se římsko-katolická církev vzdala kongruy.“

Po februári 1948 sa k cirkvi vyjadril napríklad v referáte na IX. zjazde KSČ v roku 1949, kde sa ako jeden z tých, ktorý určoval vzťah ľudovo demokratického štátu k cirkvi postavil na stanoviská, z ktorých nehodlal ustúpiť:

„Projevili jsme také ochotu vyjasniti různé otázky ve vztazích mezi státem a církví, pokud se to jevilo nutné ve spojení s novými poúnorovými poměry. Bylo tak zahájeno jednání mezi představiteli katolické církve a činiteli ústředního akčního výboru Národní fronty jako představitelky všech složek národní jednoty včetně československé lidové strany.

Došlo však k tomu, že do tohoto jednání zasáhly známé vnější vlivy, pokoušející se i u nás, podobně jako v lidově demokratickém Maďarsku a v lidově demokratickém Polsku, mobilizovati prostřednictvím katolické reakční hierarchie onu ideologickou sílu, kterou představuje z titulu náboženství katolická církev, a mobilizovati je proti našemu státnímu režimu, proti lidové demokracii a socialismu. Pokoušejí se i náboženství, křesťanské náboženství, stavěti do protikladu s našimi snahami o uskutečnění nového, lepšího a spravedlivějšího sociálního řádu, socialismu…

V důsledku tohoto zásahu vnějších vlivů do zahájeného státně církevního jednání byl vytvořen v poměru mezi státem a katolickou církví dnešní neuspořádaný stav, vylučující prozatím provedení různých opatření, zamýšlených dohodou mezi církevními a státními činiteli.

Nelze ovšem nevidět, že někteří katoličtí biskupové, poslušní pokynů z Říma, nejen neprojevují dostatek dobré vůle ke kladnému poměru vůči našemu lidově demokratickému režimu, jenž ztělesňuje dnes Československou republiku, nýbrž otevřeně odpírají loyalitu vůči státu a pokoušejí se organizovat různé škodlivé akce politického rázu…

Zdůrazňuji tedy znovu: v jednáních, která byla zahájena mezi představiteli státu a církve, nejde o věci náboženství, nýbrž jde o úpravu vztahů z hlediska státně politického a z hlediska církevně politického. My přitom ponecháváme činitelům katolické církve dále na vůli, jak chtějí chápat a praktikovat poměr ke státu, ve kterém žijí. Nenecháváme však nikoho v pochybnosti o tom, že velezrádci trpěni a šetřeni nebudou, i když nosí posvěcený šat. Prostě, jak řekl soudruh Gottwald: ‚Republiku si rozvracet nedáme!‘ A to ani církevními rozvratníky…

Zkušenosti našich dějin, zkušenosti národa českého i národa slovenského jsou příliš tragické, než aby mohlo býti dovoleno církevním katolickým hierarchům a Vatikánu stavěti opět do protikladu city náboženské a city věrnosti k národu a vlasti. Československý lid, pokud nábožensky cítí, se nedá již vésti na cestu osudnou, na cestu rozporu se zájmy národa, se zájmy republiky, se zájmy lidové demokracie a socialismu…

My nechceme rozněcovat boj s katolickou církví… V tomto smyslu budeme nadále respektovat činnost církve a plnou svobodu náboženského života. Samozřejmě, že něco jiného jsou naše státně výchovné a státně ideové zájmy. Samozřejmě, že i při uznávání náboženské svobody vyhrazujeme pro stát úkol vychovávati všechny dítky (potlesk), že vyhrazujeme státu právo vésti veškerou školní a mimoškolní výchovu v duchu naší ideologie, v duchu naší vědecké pravdy, v duchu marxismu-leninismu…

Vatikánu budeme s veškerou důsledností a rozhodností upírati právo vměšovati se jakkoli do těchto našich vnitřních otázek, stejně jako do druhých vnitřních otázek, na příklad do otázky církevního majetku, do otázky trestání kněží, provinivších se protistátní činností a podobně…

Svůj poměr k Vatikánu jako činiteli mezinárodně politickému budeme pak řešiti nikoli z hlediska náboženských otázek, v nichž pravomoc Vatikánu jako představiteli papežského státu nepřísluší a v nichž my pravomoc Vatikánu z titulu naší plné státní suverenity odmítáme. Nýbrž poměr k Vatikánu jako mezinárodně politickému činiteli budeme řešit z toho hlediska, jak se bude chovati k našemu státu, zda přátelsky nebo zda svým postupem ve službách mezinárodní reakce, ve službách mezinárodního imperialismu se Vatikán znovu postaví do světla našeho nepřítele a nepřítele našich spojenců.“

Jeho prejav údajne v katolíckych kruhoch vyvolal zdesenie. Nečudo, čo iného sa dalo čakať od inštitúcie, ktorá stáročia parazitovala na každom zriadení, z cudzieho olúpeného majetku profitovala a bezpracne si hoviac v blahobyte prinášala na oplátku zdieraným pracujúcim, či už otrokom, nevoľníkom, robotníkom a roľníkom len vízie posmrtného blaha. Kopecký a s ním aj celá garnitúra nového ľudovo demokratického zriadenia nastavili cirkvi zrkadlo a ukázal jej stručne a jasne, kde je jej miesto. A že obdobie prázdnych a kadidlom zapáchajúcich fráz sa skončilo, rovnako ako barbarské vyciciavanie štátnych zdrojov a ohlupovanie detí a mládeže.

Výčitky „moralistov“, že sa o náboženstve a cirkvi Václav Kopecký niekedy vyjadroval pohŕdavo, posmešne až hulvátsky treba brať samozrejme za jeho pozitívnu črtu. Veď prečo nie? Ukážka:

„…český lid je sice náboženský a katolický, ale… při procesích a poutích hrozně málo myslí na pánaboha, a že pořádání procesí bylo a jest jakýmsi venkovským starým způsobem turistiky a trempování, spojených většinou s velmi světskými záležitostmi a vyznačujícími se hlavně velikou úrodou dětí jako vzpomínek na chvíli náboženské exaltace…“ (referát na zasadaní ÚV KSČ, február 1950)

„…katoličtí kněží oceňovali jako velkou vymoženost, že farské kuchařky jsou pokládány též za pracující zaměstnankyně a že i oni podléhají výhodám našeho sociálního pojištění. Tuto výhodu jsme jim přiznali. Přirozeně i na farské kuchařky se vztahuje naše velká vymoženost – bezplatné porody. Co jsme ovšem nemohli učinit, nemohli jsme katoličtím kněžím otevřeně a úředně přiznat rodinné přídavky na děti…“ (konferencia KSČ, 1960)

Kopecký a zostrovanie triedneho boja

Po oslobodení zasadol v novej vláde ako minister informácií a bol v tejto funckii až do zrušenia tohto ministerstva v januári 1953. Potom pôsobil ako námestník predsedu vlády, ktorému podliehalo napr. ministerstvo školstva a osvety, vysokých škôl, pracovných síl, polygrafického priemyslu, vydavateľstvá či tlačová kancelária. Kopecký sa v oslobodenom Československu s vervou pustil do práce, hlavne v oblasti kultúry a ideológie. Nečudo, že sa často dostával do konfliktu s ostatnými nekomunistickými stranami Národnej fronty, veď netrpel stratou pamäte. A ako napísala Jana Pávová vo svojej knihe „Demagog ve službách strany“: „Komunistický únorový triumf se blížil a Václav Kopecký mu svým chováním… výdatně dláždil v letech 1945-1948 cestu.“ No komu česť, tomu česť. A aj antikomunistickí zurvalci mu priznávajú obdivohudnú pracovisť a húževnatosť. Nikto nemôže zpochybniť Kopeckého zásluhy na februárovom víťazstve pracujúceho ľudu v Československu a na potlačení reakčného puču a snáh zaviesť oslobodenú republiku do pazúrov kapitalistických bánd, do pazúrov vydieračov, lupičov a parazitov. V apríli na zasadnutí ÚV KSČ to komentoval takto: „Všechno to dobře dopadlo. Fakticky musel přijít únor. Za to děkujeme soudruhu Gottwaldovi. Soudruh Gottwald dokázal, že je skutečně nejlepším žákem Lenina a Stalina… Ústavně, parlamentně, demokraticky, pokojnou cestou jsme se vydali k socialismu.“

V roku 1951 vychádza Kopeckého kniha „30 let KSČ“, ktorá je charakterizovaná ako „snůška ideologických konstruktů předkládajících široké veřejnosti Stalinovu teorii o zostřování třídního boje a nutnosti boje proti nepřátelům uvnitř strany – agentům buržoasie.“ Zostáva len doporučiť k prečítaniu.

V tomto duchu, pamätajúc si Leninove výstrahy o vyčíňaní buržoázie po strate moci, sa stal hlasitým propagátorom zostrovania triedneho boja a jeho vyjadrenia sú jednoznačné a ostré. Ako príklad úryvok z jeho prejavu na ideologickej konferencii v Brne, uverejnený v Rudom práve 28. 2. 1952:

„Imperialištičtí nepřátelé, kteří v únoru roku 1948 spolu s porážkou československé kapitalistické reakce ztratili navždy již svou věc v naší republice, používají proti nám všech zbraní. Pokoušejí se posílat na naše území smečky najatých zlosynů, diversantů, teroristů a vrahů, aby tu páchali surové zločiny. Pokoušejí se organisovat na našem území sabotáže, aby poškozovali naši socialistickou výstavbu a aby brzdili naše úsilí o lepší, šťastnější a radostnější život. Pokoušejí se proti nám osnovat pikle a úklady, používajíce k tomu tak podlých zrádců, jako jsou Slánský, Švermová, Šling, Clementis a spol.“

Nechávam bez komentára. Rovnako aj jeho diskusný príspevok z celoštátnej konferencie KSČ v decembri 1952:

„…Imperialištičtí nepřátelé mohou jak chtějí dnes lamentovati nad potrestáním zločinců. Nikoho svým nářkem nezmatou. Vždyť jaké je to cynické pokrytectví, když imperialištičtí vrahové, kteří surově vraždí korejský lid, kteří dávají v porobených zemích střílet lidi jako zvěř a kteří v Keni posílají na ženy a děti vzteklé psy, když si po rozsudku nad Slánským a jeho společníky natáhli masku útlocitnosti a licoměrně projevují rozhořčení nad tím, že jsme podle zákonů naši republiky spravedlivě zúčtovali s bandou zločinců.“ (Rudé právo, 18. 12. 1952)

V tejto dobe sa začalo s obviňovaním vrcholných komunistov z antisemitizmu. Že to nebol len spontánny výkrik svedčí výpoveď Karla Švába, ktorý bol súdený spolu so Slánským v procese so spikleneckým centrom. Na otázku prokurátora, či dostával priamo od Slánskeho príkazy, akým spôsobom má ochraňovať nepriateľskú agentúru, Šváb odpovedal:

„Když jsem Slánskému předkládal některé z těchto dokumentů, usvědčujících sionistické organisace z nepřátelské činnosti, poradil mi, abych v případě nutnosti na obranu činnosti sionistických organizací používal argumentu o antisemitismu…“

S Kopeckým sa to vlieklo prakticky až do konca jeho života, a keďže pochybujem, že mu dal niekto priestor na obhajobu a vysvetlenia rozdielu medzi antisemitizmom a bojom proti sionizmu, uvediem ďalšiu časť z už uvedenej konferencie:

„Dovolte, abych se ještě zvlášť zastavil u otázky sionismu. Je známo, že mezinárodní reakce spustila zuřivý povyk a pokouší se i o protičeskoslovenské provokační štvanice v souvislosti s tím, že v procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským byli souzeni a odsouzeni lidé židovského původu a to i pro zločinnou činnost ve spojení s mezinárodním sionismem a ve spojení se státem Izrael. Provokatéři, sloužící zájmům amerického imperialismu, troufají si lháti do té míry, že se pokoušejí proces s vedením protistátního spikleneckého centra a potrestání Slánského bandy ztotožňovat s nacistickým antisemitismem a rasismem … odsouzení zločinců Slánského bandy nemá co dělat ani s pronásledováním lidí židovského původu pro jejich židovské náboženské vyznání, ani s antisemitismem a rasismem, že trest tu stihl lidi, kteří se pro své vztahy ke kapitalistickému mamonu stali jako sionisté zločinnými agenty amerického imperialismu v piklech proti lidově demokratické Československé republice.

Jsme hotovi čelit s naprosto čistým svědomím provokačním štvanicím nepřátel, kteří jako dědici Hitlera jsou vyznavači antisemitismu a rasismu, a kteří jen ve své bezmezné nestoudnosti se snaží potrestání Slánského bandy vydávat za antisemitský a rasistický akt. Žádným fixlérům se nepodaří zaměnit pojmy antisemitismu a antisionismu. Žádným fixlérům se nepodaří vyvrátit tu pravdu, že boj proti sionismu nemá nic společného s antisemitismem a že, jak to řekl soudruh Gottwald, antisemitismus a antisionismus jsou dvě různé věci, jako ‚nebe a dudy‘. Zatímco antisemitismus je odrůdou barbarského rasismu pěstovaného americkými ‚supermany‘, je antisionismus obranou proti americké špionážní, diversní a rozvratné agentuře…

Je směšné, když se činitelé státu Izrael a činitelé mezinárodního sionismu snaží dávati nás do blízkosti nacistů. Je to směšné z úst těchto činitelů, kteří si dnes leží v objetí s nacistickými vládci západního Německa a kteří vyjednávají s Adenauerovou bonnskou vládou, aby popel milionů židů, umučených hitlerovskými vrahy a spálených v pecích nacistických koncentračních táborů, zpeněžili za marky a dolary, jež potřebují k vyzbrojování státu Izrael proti arabským zemím…

A tím žalostnější je štvanice československých reakčních emigrantů Zenklů, Procházků, Lettrichů, Ďurčanských, Sidorů, proslulých svým antisemitismem a spřežených s americkými a nacistickými rasisty. Oni nezuří proto, že by rozsudek nad Slánským a jeho společníky měl co dělat s antisemitismem, nýbrž zuří proto, že v trockisticko-sionistických zločincích v čele se Slánským byli potrestáni agenti amerického imperialismu, úhlavní nepřátelé lidově demokratické ČSR, zrádci a škůdci socialismu, v něž i československá reakční emigrace vkládala marně své naděje…

Je jasné, že náš boj proti sionismu nechává na pokoji lidi židovského původu, kteří nemají s nepřátelskými sionistickými nic společného, neboť, jak pravil soudruh Gottwald, člověk židovského původu a sionista neznamená jedno a totéž. Rozhodující je třídní původ dotyčného a stejně tak i jeho poměr k rodné zemi, jeho oddanost a jeho práce pro socialismus. Tím se budeme řídit při svém postupu v boji proti sionismu…“

Kopecký a rok 1956

Pre starých komunistických bojovníkov, ktorí videli v Stalinovi geniálneho vodcu proletariátu celého sveta bol rok 1956 vážnym otrasom. Po XX. zjzade KSSZ sa rozprúdila veľká diskusia. Niektorí nemohli uveriť, niektorí zaváhali, iní vycítili príležitosť. Proti Kopeckému sa strhla vlna ťažkej kritiky, Čepička bol odvolaný. Kopecký zaváhal. Nečudo, veď bolo možné si čo i len predstaviť možnosť, že na čelo štátu sovietov sa dostal primitívny pologramotný sadista a klamár? Vrcholní komunistickí predáci si však po niektorých tendenciách – ktoré prekročili rámec kritiky a pomaly otvorene hlásali reštauráciu kapitalizmu, a po udalostiach v Maďarsku a Poľsku – zachovali súdnosť, pochopili, o čo ide, a diskusiu ukončili. Ich postoj je označovaný za nejkonzervatívnejší spomedzi všetkých komunistických strán, za čo si aj vyslúžili kritiku. Ešte mali silu zastaviť kontrarevolúciu v zárodku, ktorá už už naberala obrátky, hoci chruščovove nenapravidelné škody už nedokázali na dlhšiu dobu napraviť. Kopecký bol síce nútení podstúpiť sebakritiku, ale potom znova stál v čele držania línie nastolenej Gottwaldom, hoci pri formulovaní slov musel byť veľmi opatrný, čo aj cítiť, no napriek tomu to bolo označené budúcimi chartistami za závan ľadového stalinizmu. V diskusnom príspevku na celoštátnej konferencii KSČ v júni 1956 povedal:

„Při posuzování usnesení XX. Sjezdu KSSS a při projednávání jejich závěrů pro naši stranu se část funkcionářů a členů strany, byť zcela nepatrná část, dopouštěla toho omylu, že se domnívala, jako by odsouzení kultu osobnosti a odsousení neleninských metod ve stranické činnosti znamenal zvrácení linie, kterou strana v minulých letech prováděla a kterou sleduje.

Někteří soudruzi nepochopili, že něco jiného jsou chyby v kultu osobnosti a v metodách činnosti strany a něco jiného je ve své podstatě linie strany. Tito soudruzi nepochopili, že linie komunistické strany je dána objektivními podmínkami určitého období a opírá se o základní theoretické poučky učení Marxova, Engelsova a Leninova, jako vědeckého učení o zákonech společenského vývoje, a že tudiž tuto podstatu linie strany nemohou chyby v kultu osobnosti a nesprávné metody v životě a v činnosti strany zvrátit…

Připomeňme si známý článek „Pravdy‘, v němž bylo zdůrazněno, že i při škodlivém kultu Stalinovi osobnosti a při nesprávných stalinských metodách byla linie KSSS ve všech obdobích správná, ponevadž to byla linie leninská, ponevadž to byla linie KSSS jako strany Leninovy, ponevadž to byla linie prováděna sedmi miliony členů KSSS, prodchnutých do hloubi svého nitra duchem vědeckého učení marxismu-leninismu.

A totéž se týká i linie KSČ. I linie naší strany byla ve všech obdobích správná. Byla správná v celém období činnosti Gottwaldova vedení. Je správná od X. sjezdu strany, je správná i nyní a zůstane v platnosti, pokud nebude splněn veliký úkol výstavby socialismu v naší zemi.

Linie naší strany je správná, ponevadž je to též linie leninská, ponevadž je též založena na nezvratných vědeckých pravdách učení Marxova, Engelsova a Leninova…

A strana musí rovněž odmítnout i ty různé zjevy, které se v diskusi o závěrech z usnesení XX. sjezdu objevily a které příkre odporují leninským zásadám. Nemůžeme si zapírat, že v některých organizacích strany byla diskuse nesprávně pochopena a že kritika zde nabyla mnohdy i nepěkného a nedůstojného rázu.

Projevovala se na příklad ve sklonech k osobnímu pomlouvaní a klevetění, o čemž Lenin říkal, že je to způsob, jak mohou maloměšťácké živly stranu vnitřně oslabovat a rozkládat. Nekteří funkcionáři a členové strany pojali vnitrostranickou demokracii a volnost diskuse tak liberálně a v tak smířliveckém duchu, že nevystoupili s odpovědí, když byly v diskusi na půdě strany šířeny názory, které nemají s komunistickou ideologií nic společného a které jsou názory cizí, straně nepřátelské buržoasní ideologie…“

K zjazdu spisovateľov, kde najzreteľnejšie vykukli pochybné živly, ktoré sami seba označovali za inteligenciu a svedomie národa sa vyjadril jednoznačne v línii svojho celoživotného postoja, odhalujúc lacné frázy, jasne pomenujúc, o čo ide:

„Někteří spisovatelé si ovšem vsugerovali zcela mylnou představu o svém poslání v souvislosti s kritikou v naší straně a této představě na sjezdu holdovali, neslyšíce, nevidíce, a tak jejich diskusní vystoupení znamenala jen velkou sensaci pro Literární noviny a žel i pro ‚Svobodnou Evropu‘. ‚Svobodná Evropa‘ zřejmě nyní čeká, kdy začneme nějak persekučně zakročovat proti spisovatelům, kteří na sjezdu spisovatelů vystoupili proti našemu režimu. Avšak ‚Svobodná Evropa‘ se nedočká. Bude věcí spisovatelů samých, aby si ujasnili své stanovisko k projevům, předneseným na jejich sjezdu. A bude to i starostí Svazu spisovatelů…

Naši vysokoškolský studenti již musí oželet takovéto staré titulování a musí si uvědomit, že není návratu ke starým poměrům. Není návratu k poměrům společenských rozdílů a společenské povýšenosti. Musí si uvědomit, že v naší lidově demokratické republice patří inteligenci místo po boku dělníků, po boku pracujících lidí…“

„Je třeba litovat, že nekteří vysokoškolští studenti vystupují s požadavky, které jsou někdy přímo výsměchem do tváře dělníků, do tváře pracujících lidí, a jež proto nemohou být předmětem seriosních jednání…

Samozřejmě, prožili jsme ve spojení s diskusí ve straně i momenty, o nichž máme vážně přemýšlet… Nepřátelé si nepochybně dělali naděje na využití této situace. Mnozí nepřátelští provokatéři vystupovali, aby napadli stranu a vládu a aby se za pomoci provokačních vyhrůžek pokoušeli uplatňovat snahy, které by znamenaly hnát vývoj v naší zemi zpět od socialistických vymožeností dělnické třídy a které by znamenaly ohrožení samé podstaty našeho lidově demokratického zřízení. Slyšeli jsme náhle, jak se z různých míst ozývají hesla, která známe z buržoásně liberalistické zbrojnice bývalých kapitalistických pánů. Propagátoři buržoasního liberalismu se snažili ovlivnit různé nezkušené a zmatené lidi ošidným heslem ‚svobody‘.

Je pochopitelné, že dělníci projevili rozhořčení, když se dověděli o různých provokačních resolucích a když viděli, jaké živly se chápou hesel ‚svobody‘. A dělníci pocítili právem podezření ke slovu ‚svoboda‘ pronášenému z úst lidí, blízkých bývalým pánům. Neboť dobře vědí, že v ústech těchto lidí to např. požadavkem tiskové svobody začíná, avšak v jejích myslích to požadavkem svobody kapitalistického podnikání a obnovou starých řádů končí…“ (Rudé právo, 15. 6. 1956)

Keďže v Rudom práve zverejnili miernejšiu verziu jeho prejavu, uvediem ešte pasáž, kde sa vyjadril k „svedomiu národa“: „My se můžeme tázat, v jakém smyslu se spisovatelé pokládají za svědomí národa a nemyslí dotyční spisovatelé, že místo toho, aby ze sebe dělali ‚svědomí národa‘, by měli po sjezdu spisovatelů raději zpytovat své vlastní svědomí?“

Václav Kopecký sa postavil do čela boja proti revizionizmu, no v tomto boji bol ale čím ďalej tým viac osamotený. Socializmu a komunizmu však zostal verný do smrti a práve po jeho smrti v plnej kráse rozkvitli táraniny o socializme s ľudskou tvárou, demokratickom socializme a iných frázičiek, ktoré prekrývali otvorený nástup reštavrácie kapitalizmu… Ale to je už o inom.

Až do konca svojho života bol pozývaný na prednášky. Jednotlivé výbory KSČ si žiadali priamo jeho účasť, napríklad v Trutnove, Liberci či Frýdštejne na oslavách 35. výročia založenia KSČ, v roku 1957 v Domažliciach, celozávodný výbor Státní banky si vyžiadal jeho účasť na oslavách VOSR v roku 1959 a podobne na mnohých akciách až do svojej smrti. Ešte v roku 1961 bol vyžiadaný na mnohé besedy a ideologické semináre ohľadom osláv založenia KSČ, napr. výborom KSČ v Ústí nad Labem, či na odhalenie pomníka v Březové pri Beroune.

Václav Kopecký zomrel 5. augusta 1961. Na jeho pohrebe prehovoril jeho dlhoročný spolubojovník, karlínsky kluk, Jaromír Dolanský. V krásnej reči dal posledné zbohom komunistickému bojovníkovi, ktorý vyše 40 rokov svojho života zasvätil veci socializmu, verný marxizmu-leninizmu, človeku, ktorý nenávidel kapialistický režim so všetkými jeho ohavnosťami, vyhlásiac mu už v útlej mladosti nezmieriteľný boj na život a na smrť a od ktorého nikdy neustúpil. Česť jeho pamiatke!

Z prejavu Jaromíra Dolanského na pohrebe Václava Kopeckého

„Jeho odchodem ztrácí naše strana jednoho ze svých zakladatelů a vedoucích činitelů, plamenného propagátora marxismu-leninismu, dělnická třída ztrácí vášnivého bojovníka za svá práva, osvobození a vítězství, socialistická republika vynikajícího státnika, náš lid věrného a velkého syna…

Více než čtyři desetiletí z jeho života bylo naplněno neúnavnou a bezmezně obětavou prací v řadách strany…

Již v roce 1919 stává se spoluzakladatelem marxistického sdružení, které jako jedno z ohnisek šíření leninismu aktivně napomáhá formování sociálně demokratické levice, a s nadšením bojuje za založení komunistické strany. Na scénu československých politických dějin vstupuje strana nového typu. Václav Kopecký stává se jejím spoluzakladatelem a spojuje s jejím bojem bezvýhradně svůj život.

Odhodlaně nastupuje dráhu profesionálního revolucionáře, naplněnou perzekucí a odříkáním, ale pln optimismu a nezlomné jistoty ve vítězství dělnické třídy. Všechen svůj talent, rozsáhlé a všestranné a přímo žíznivě rozšiřované vzdělání, pronikavý intelekt, skvělé schopnosti novináře a řečníka a vášnivou bojovnost dává cele do služeb strany…

Hluboké marxistické vzdělání jej vede do řad bolševické levice, v jejichž řadách soudruh Kopecký od počátku vede nesmiřitelný a úporný zápas za úplné vítězství leninismu ve straně, za bolševizaci strany, za její důslednou proměnu ve stranu nového typu, schopnou organizovat a dovést k vítězství revoluční boj proletariátu v čele lidových mas za svržení kapitalismu…

Jako plamenný tribun lidu a skvělý novinář ve strhujících projevech a článcích s vášnivou nenávistí pranýřuje panský teror, neúnavně odhaluje kapitalistické vykořisťování a bije na poplach před nebezpečím fašismu a před nebezpečím mnichovské zrady…

V každé etapě boje strany v předmnichovské republice setkáváme se stále se zřetelnějšími stopami jeho obětavé práce…

Život Václava Kopeckého – toť příklad komunisty – revolucionáře.

Byl naplněn bezvýhradnou oddaností straně a dělnické třídě. Jim patřil každý jeho dech, každá myšlenka, každý čin. Z hluboké oddanosti lidu, z nesmiřitelné nenávisti ke kapitalismu a vykořisťování, z neochvějné věrnosti marxismu-leninismu, z nezdolného přesvědčení o dejinné nutnosti a nevyhnutelnosti vítězství socialismu vyrůstal plamen jeho revolučního nadšení. Z tohto přesvědčení pramenila i jeho nesmiřitelnost ke všem projevům oportunismu, dogmatismu a sektářství, ke všemu, co oslabovalo nebo podlamovalo stranu a její jednotu, co tříštilo síly dělnické třídy, co zkreslovalo ušlechtilou tvář socialismu, co ochuzovalo bohatost a plnost socialistického života a kultury…

Věčná pamět a nehynoucí sláva komunistovi Václavu Kopeckému.“ (Rudé právo, 10. 8. 1961)

Tak jest…

Václav Vrabec v článku „Revoluční bojovník“

„Revolucionář, komunista, který stál u kolébky jejího zrodu, který se zúčastnil všech její bitev a zápasů a plamenně hlásal její ideje, který obětavě bojoval za novou Československou republiku, za osvobození jejího lidu z kapitalistického i fašistického útlaku a který se dočkal jejího socialistického dneška…“ (Rudé právo, 8. 8. 1961)

Václav Kopecký o novom človeku

„Nutno říci, že nemůže býti nic pošetilejšího, než když se někdo domnívá, že mluvíme-li o novém člověku, o nových lidech za socialismu, že snad tím myslíme nějaké abnormální lidi, zbavené lidských vlastností a vypadající jako náměsičníci. Samozřejmě o nic takového nejde. Pod pojmem nových lidí, jež si žádá socialismus, myslíme jiné lidi, myslíme ty nejopravdovější lidi, myslíme lidi té nejlidštější tváře, myslíme lidi stojící pevně na zemi a mající nejreálnější vztah ke skutečnostem, k potřebám života, k potřebě štěstí, radosti, lásky. Pod pojmem nových lidí myslíme lidi plně oddané věci socialismu, mající nový vztah k práci, ctící socialistický majetek, usilující o zdárný rozvoj socialistického hospodářství. Pod pojmem nových lidí myslíme lidi zbavující se vlastností z doby kapitalismu, zbavující se egoismu, sobectví, lačnosti a uvědoměle pestující lidskou družnost, solidaritu, kolektivitu. Pod pojmem nových lidí myslíme lidi neznající bázně před překážkami, mající hrdinnou odvahu a odhodlání ztékati výšiny, k nímž se pne lidský duch…

V takovémto smyslu pojímáme nové lidi socialistické epochy. A samozřejmě že ani komunisté nejsou nějakým abnormálními lidmi, nýbrž jsou to ty nejnormálnější lidé, milující vášnivě život a radující se ze života, neboť jako vůdčí lidé vidí před sebou nejjasnozřivěji stále šťastnější život svého lidu a všeho lidstva. Idea socialismu, idea komunismu není také nějakou samoúčelnou věroukou. Nikoliv! Idea socialismu, idea komunismu se opírá o marxismus-leninismus jako vědu, opírá se o vědecky objevené zákony společenského vývoje a jejím smyslem jest úsilí o uskutečnění svrchovaného lidského štěstí a blaha, úsilí o to, aby si lidé mohli v nejplnější hojnosti dopřáti všechny blažící požitky života. To jest i smyslem našeho úsilí v této zemi, kráčejíc po příkladu Sovětského svazu k socialismu…“ (Rudé Právo 13. 6. 1954, diskusný príspevok na X. zjazde KSČ)

Č. P. Žalský
Petržalka, 19. 8. 2017