Nejen Ransdorfova fetišizace pluralismu

mels_r

„Rozkvět“ nadšení pro pluralismus u filozofů prezentujících se jako „tvůrčí marxisté“ nastal u nás v 60. letech, což bylo přímo spojeno s cílenou destrukcí, dezintegrací marxismu, zdůvodňované jeho „zmodernizováním“. To se stalo ideovým základem pro přípravu toho, co bylo označeno jako „pražské jaro“, což vedlo k destabilizaci socialistického charakteru našeho společenského zřízení, socialismu!

Tato dezintegrace se prezentovala jako nezbytnost chápat marxismus jako „otevřený systém“, kdy ke zdrojům, jež nastartovaly tento proces, patří ono nastolení problému vztahu mezi vědou a ideologií ve filozofii, při úsilí o popření marxistické filozofie jako vědecké ideologie již z konce 50. let. (viz mj. Zdeněk Košťál, Vztah vědy a ideologie, podklad k diskusi pro vedení MLOKu, 22. 7. 2014) Přitom filozofickou doktrínou, významnou rozkladnou silou marxismu, se stala právě idea, koncepce pluralismu, která byla přímým důsledkem oné „otevřenosti“ marxismu. Jak to nakonec prokázal nejen Ransdorf, ale i další přední ideologové KSČM, mělo, šlo a má jít o „otevření“ marxismu pro zanášení nemarxistické filozofie, buržoazní ideologie do marxismu vůbec a do marxistické filozofie zvlášť. Ono otevření marxismu představovalo a představuje jeho postupné zamoření, pacifikaci a odzbrojení. (K této problematice se případně ještě na stránkách „Dialogu“ vrátím.)

Zdůvodnění potřeby filozofické koncepce pluralismu byla přebírána jak z „arzenálu“ otevřeného antikomunismu (I. Bochensky, H. Wetter, S. Hook, R. Aron, Z. Brzezinki), tak na straně druhé od představitelů „polyvariantnosti marxismu“, zejména od jugoslávských filozofů okolo časopisu „Praxis“ (P. Vranického aj.). Zde zřejmě i M. Ransdorf hledal svou inspiraci k hlásání své představy, že dílo „teoretické obnovy musí znamenat úplné otevření marxismu navenek i dovnitř, včetně integrace kacířů hnutí.“ (M. Ransdorf, Nové čtení Marxe, díl I., 1996, s. 11)

Tedy i M. Ransdorfa „učarovala“ idea pluralismu hodící se nejen k „novému“ pohledu na marxismus, k „novému“ čtení Marxe, ale i k destrukci socialismu, dle něj „stalinského“ a „brežněvovsko-neostalinského“, „byrokratického socialismu“, onoho, dle něj „korumpovaného systému minulosti“. Je až zarážející, co dokázal vyslovit – napsat a prezentovat jako filozof a prognostik ještě v letech 1995/1996, ve svém „Novém čtení Marxe“. Tedy přes šest let od kontrarevolučního převratu, v zemi vypleněné „velkou“ (kuponovou) i „malou privatizací“, byl Ransdorf stále plný iluzí a sebeklamů.

Čtěme: „Šoková terapie, opřená o myšlenkové zázemí, která na Západě beznadějně selhala, našla své apoštoly v zemích bývalého sovětského bloku. Každá revoluce i restaurace mají své iluze (tak jako autor těchto slov, M. R. – Z. K.): Iluzí „něžné revoluce“ je to, že jde o zvrat ke kapitalismu. Budoucí léta ukáží, že ve skutečnosti jde o počátek nové fáze cesty k společnosti zítřka. Hodnoty solidarity a rovnosti, sociálních jistot příliš hluboko zakořenily do kolektivní mentality našich národů, než aby bylo možno trvale vrátit vývoj ke kapitalismu. Od korumpovaného sytému minulosti je cesta k efektivní tržní ekonomice a k pluralitní demokracii možná jen za předpokladu kooperačního myšlení a jednání všech zúčastněných sil: Každá jiná varianta než ta, která se opírá o progresivní sociální konsensus, je odsouzena k nezdaru …“ (Tamtéž, s. 246)

Navýsost sebevědomý historik, filozof a prognostik – M. Ransdorf – tedy přichází s absurdním tvrzením, že iluzí „něžné revoluce“ (kontrarevoluce! – Z. K.) bylo, že šlo „o zvrat ke kapitalismu“. To podle něj nebyla a není pravda, o kapitalismus nešlo a nejde! A přitom žijeme již přes čtvrt století v ekonomicky, sociálně i politicky a ideologicky drsném kapitalismu. Z hlediska národní a státní suverenity jsme přišli o vše. Stali jsme se porobenou, zahraničním velkokapitálem ovládnutou zemí, kolonií. Přesto podle Ransdorfa vše bylo a je jinak: Šlo a jde „o počátek nové fáze cesty k společnosti zítřka“. Jak to často u něj bývá, je rád neurčitý, mírně řečeno mlhavý. Onou společností je prý společnost založená na „efektivní tržní ekonomice a pluralitní demokracii“, předpokládající kooperační myšlení. Má to být uplatnění oné chimérické „nové racionality“? Kooperační – mezi kým? Mezi vykořisťovateli i naprostou většinou vykořisťovaných?

A ještě jednu citaci z Ransdorfa: „Pravice straší tím, že volební úspěch komunistů by vedl k návratu k tuhému ekonomickému a politickému centralismu minulosti. To je vědomá demagogie! Naše koncepce naopak stojí na rozvíjení politické, ekonomické a kulturní plurality, nikoli na potlačování specifických zájmů, ale na jejich slaďování do podoby slohotvorného řádu (metaforická fáze, nevypovídající nic konkrétně uchopitelného! – Z. K.). Samozřejmě, jedním z největších omylů minulosti bylo stavění trhu a plánu do rozporu: Tržní ekonomika je v dnešní moderní (kapitalistické – Z. K.) společnosti nezastupitelná a nemůže se jí beze škod vzdát ani jakákoliv současná forma socialismu.“ (M. R.: „Nové čtení Marxe, díl I., 1996, s. 406)

Proto není náhodné, že jeden z rozhovorů s místopředsedou KSČM, M. Ransdorfem v MFD, 30. 11. 2002, nese název: „Jenom blázen by se zbavoval plurality“. Nejen to, ještě podstatnější je, jak velkou pozornost věnoval M. Ransdorf tématu pluralismu ve svém referátu „Rozvíjet občanskou společnost a upevnit náš vliv v ní…“, na mezinárodní konferenci u příležitosti 10. výročí založení KSČM, 27. května 2000, který uveřejnily Haló noviny, 12. června 2000. Již úvodem, ve čtvrtém odstavci, při kritice socialismu doslova říká, varuje: „S čím ale nemůžeme souhlasit, je ochuzení socialismu o dimenzi politického pluralismu. Jestliže definujeme svůj postoj k minulosti, je na místě říci, že tady cítíme nutnost diskontinuitního řezu. Ano, KSČM se otevřeně hlásí k tomu, že bude tvrdě a neústupně hájit politickou, ekonomickou i kulturní pluralitu. Bude prosazovat možnost volby ze skutečných alternativ a otevřený horizont.“ (Haló noviny, 12. 6. 2000)

Dále velebí pluralismus nejen v pasáži „Hlavní cíl: Být vždy pluralitní“. Otázka pluralismu fakticky prostupuje převážnou části jeho textu. Doslova řekl, že se „musíme ohradit proti líčení komunistického hnutí jako monolitního a odvozeného ze sovětské politické teorie a praxe. Přes kremelskou uzurpaci bylo komunistické hnutí v teorii i v praxi vždy pluralitní. Lze dokonce vyčlenit určité modely, které se historicky vytvořily.“ Takže ona údajná „kremelská uzurpace“ přece jen nebyla tím, co jinak tak rád zdůrazňoval, neboť jak zde sám tvrdí, i přes tuto „uzurpaci“ bylo komunistické hnutí a socialistické společenství „politické teorie a praxe“, dle jeho prazvláštního, rozporuplného pohledu, „vždy pluralitní“, neboť vlastně neexistoval jen sovětský model. M. Ransdorf konkrétně poukazuje např. na jakýsi západoevropský, latinskoamerický, východoasijský a jihoafrický model marxismu a socialismu. Modely marxismu připomínám proto, že sem zahrnuje např. u „západoevropského modelu“ takové osobností, jako byli György Lukács, Ernst Bloch a Antonio Gramsci atd. (Tamtéž)

Abychom lépe pochopili podstatu problému s „pluralismem“ je třeba si blížeji připomenout jeho filozofické pojetí. V dějinách filozofického myšlení se pojem pluralismus (odvozený z latinského pluralis – mnohý, četný) začal používat k označení té koncepce, která na rozdíl od monismu (monos – starořecky jeden), jenž vychází při vysvětlení světa z jednoho a to buď materiálního (z hmoty) nebo duchovního principu (ať je jim u objektivního idealismu duch, absolutní idea, bůh, nebo u subjektivního idealismu naše subjektivní vědomí – počitky, vjemy, pojmy a představy atd.) nebo dualismu (uznání dvou principů – duchovního i materiálního – R. Descartes, I. Kant) uznává existenci více, nebo dokonce nekonečného množství principů, jakýchsi podstat, které jsou chápány jako svébytné, vzájemně odlišné a nepřevoditelné (G. W. Leibniz).

Tento filozofický, idealistický pluralismus však není žádným absolutním pluralismem. Protože oddělenost, izolovanost rozmanitého množství oněch jakýchsi samostatných podstat je jen relativní a to v tom smyslu, že všechny jsou spjaty s „univerzem“ – Bohem. Ani zde tedy nejde o absolutní samostatnost a oddělenost oněch podstat, neboť jejich soulad je výsledkem „božské předurčené harmonie“.

Z hlediska obecně filozofického představuje pluralismus:

  • (a) v podstatě eklektický směr ve filozofii, který odmítá především materialistické a v některých případech i idealistické řešení základní otázky filozofie z pozic monismu. Sám z pozic v podstatě idealismu uznává jen existenci množství oddělených a samostatných podstat či prvků, částí skutečnosti.
  • (b) Gnoseologický základ filozofického pluralismu spočívá ve zveličování, absolutizování mnohotvárnosti, kvalitativní rozmanitosti objektivní skutečnosti a odmítání materiální jednoty světa v této skutečnosti, odmítání nebo přinejmenším nedoceňování zákonitých souvislostí a přechodů mezi kvalitativně odlišnými a relativně autonomními oblastmi a stránkami skutečnosti.
  • (c) Sociálním základem pluralismu, který se projevuje v jeho sociální úloze, funkci, kterou hraje v třídní společnosti, je to, že je odrazem rozmanitosti, atomizace zájmů jednotlivých tříd a sociálních skupin i vrstev uvnitř daných tříd a skupin kapitalistické společnosti. Kdy však konec konců při zastírání své třídní podstaty a funkce (hledáním „třetí cesty“, hlásáním nadstranickosti a nadtřídnosti atd.) vyjadřuje zájmy kapitálu, buržoazie, jejích nejbohatších a nejvlivnějších vrstev.

Je třeba ještě zdůraznit, že je pluralismus kladen především proti dialekticko-materialistickému monismu, neboť svou podstatou byl a je individualistickým, egoismus preferujícím systémem. Na filozofický pluralismus v buržoazní ideologii pak navázaly především politologické koncepce svými teoriemi politického pluralismu. A to proto, že „filozofie pluralismu“ nejlépe umožňuje, jak zastřít podstatu buržoazní demokracie jako diktatury buržoazie a charakterizovat socialistickou společnost jako „totalitní“.

Právě proto idea pluralismu je ve všech svých rozmanitých projevech a aspektech jádrem, přitažlivým středem celého soudobého buržoazního (kapitalismus obhajujícího), filozofického, sociálně politického, sociologického a ekonomického myšlení. Uchvátila i „zanášeče“ buržoazní ideologie do marxismu – „tvůrčí“, „nedogmatické marxisty“, fakticky revizionisty všech odrůd a odstínů. Včetně M. Ransdorfa. Přitom však zde jde jen a jen o šíření iluzí! Kapitalistické ekonomické vztahy jsou sice na jedné straně založeny na konkurenčním boji podnikatelských subjektů, vyjadřují tedy jistý princip „pluralismu“, na druhé straně zde však vystupuje sjednocující princip obhajoby a prosazování kapitalistických vlastnických vztahů, při dominantní roli monopolního kapitálu, princip zachování kapitalismu.

Tedy jak je tomu s onou pluralitou ve skutečnosti? Ve skutečném životě, v dějinách totiž platí zákony dialektiky. Nejen dialektiky systému a jeho struktury, části a celku, nutnosti, zákonitosti a nahodilosti, podstaty a jevu, možnosti a skutečnosti atd. Z hlediska našeho tématu pluralismu a monismu: Při existenci mnohosti, četnosti střetů různých subjektů (společenských tříd, skupin a jednotlivců) a jejich zájmů, dominuje ve společenském vývoji vždy určitý sjednocující princip – zájem, který hraje koneckonců určující úlohu a je určen (dán) objektivními nutnostmi a zákonitostmi. Ať je tímto principem bůh, absolutní idea (Hegel) nebo ekonomicky (určená rozhodujícím, vládnoucím způsobem výroby) a tím politicky a ideologicky vládnoucí třída!

Z hlediska dialekticko-materialistického pojetí dějin, dialekticko-materialistického, historického determinismu je zcela zřejmé, že žádná skutečná, absolutní pluralita (absolutní samostatnost a svoboda těch či oněch subjektů) neexistuje. Určující, i když tak či onak skrytou, ideologicky, propagandisticky maskovanou roli v ekonomickém a politickém sytému kapitalismu hraje třída kapitalistů, jejich nejsilnějších a tedy nejmocnějších skupin. Dnes, v monopolním, globálním kapitalismu, imperialismu je to finanční oligarchie, obří nadnárodní společnosti. Proto také soudobý kapitalistický ekonomický a politický systém je založen na monopolním postavení kapitalistických ekonomických vztahů apolitických stran mají monopolní postavení buržoazní politické strany, tedy ona zdrcující většina stran. Takže ona pluralita je vnější, formální. Ne-li všechny, tak zdrcující většina „rozmanitých“ politických stran funguje na sjednocujícím principu prosazování a obhajoby kapitalismu, jeho zachování. Kapitalistické ekonomické vztahy se vyvíjí na principu konkurenčního boje. Sice na jedné straně vyjadřují jistou existenci pluralismu, na straně druhé však zde nutně působí, vystupuje sjednocující princip obhajoby a prosazování kapitalistických vlastnických vztahů při dominantní roli monopolního kapitálu, zachování kapitalismu. „Pluralismus“ zde působí jen a jen na bázi totálního monopolu kapitalistických společenských vztahů.

Závěr

Je nutné připomenout, že buržoazní koncept pluralismu naplno přijalo perestrojkové „nové myšlení“, jež sehrálo zásadní, přímo dominantní roli v totální deformaci a následně destrukci socialismu nejen v SSSR, ale i u nás. „Nové myšlení“ při opuštění marxistické, dialekticko-materialistické metody a teorie poznání skutečnosti a s tím spjatá praktická politika komunistických stran, vyvolaly obrovský zmatek v hlavách i v praktické činnosti nejen komunistů, ale i ostatních socialisticky orientovaných občanů. Tak došlo k dezorientaci a podlomení jejich schopnosti k politickému odporu vůči kontrarevoluci, k obraně socialismu a pomohlo vytvořit reálné podmínky pro vítězství kontrarevolučních převratů na přelomu 80. a 90. let minulého století!

Zdeněk Košťál
Převzato z časopisu Dialog