Říjnové volby? Zoufalost „demokracie“!

volby_urna

My komunisté nepřeceňujeme ani nepodceňujeme význam voleb v buržoazní demokracii. Víme, že bývají určitým ukazatelem nálad mezi lidmi. Nikoliv však absolutním, jak vytvářejí dojem vládnoucí moc a její média. Změnit zásadně pouze volbami společenské uspořádání nebylo možné nikdy. V době totální koncentrace moci a kapitálu v rukou imperialistických bloků se však dle mého soudu snižují i možnosti dílčích či kosmetických změn volenými sbory kapitalistické „demokracie“. Toto zužování i formálně demokratického prostoru se dnes mnohem více projevuje v koloniích a polokoloniích, mezi něž ČR patří. A postupuje ruku v ruce s úpadkem ve všech strukturách měšťácké společnosti – v oblasti tělovýchovy a profesionálního sportu, kultury a umění, vědy, politiky, náboženství. Zkrátka všeho, čehož podkladem jsou neřešitelné sociálně-ekonomické rozpory kapitalismu.

Říjnové volby do Poslanecké sněmovny opět (pokolikáté v historii už!) ukázaly pravdivost marxismu. Komu je tento nejkomplexnější vědecký systém kompasem života, nemohl být překvapen. Je zbytečné opakovat milionkrát napsané. Podívejme se spíše na to, co podle mě tyto volby ukázaly především. V prvé řadě je to nezájem o buržoazní volby mezi lidmi. Volební účast byla o něco přes procento vyšší než při volbách před čtyřmi lety (přesně 2013 59,48%, 2017 60,84%). Znatelný je trend prudkého poklesu volební účasti ve srovnání s 90. léty minulého století, plnými politických „sametových“ naivit. Dále ukázaly na stagnaci účasti v proklamovaných nejdůležitějších a také voliči nejnavštěvovanějších volbách na úrovni cca 60% ve všech kláních tohoto století. Je tento trend náhodný? Je způsobený tím, „že se politici neumí domluvit, hádají se, někteří jsou vulgární, někteří jsou vyšetřováni, jiní vyšetřováni budou, vládní strany nespolupracují“ atd., atp., jak nám tvrdí režimní média a strany? Náhodný tento trend není, v režimním tvrzení je ukryta pouze špička ledovce příčin nízké volební angažovanosti, nikoliv její kořen.

Tím je dle mého soudu spontánní, podvědomé přesvědčení lidí, že volbami není možné nic zásadního změnit, že není koho volit. Nezájem o oficiální politiku, daný narůstajícím absolutním i relativním vykořisťováním (nezákonně se zvyšující pracovní doba a intenzita práce), neexistencí revoluční politické síly, jež by proletariátu a části středních vrstev nejen nabízela alternativu volby, ale i životního stylu (avantgardní kultura a umění, tělovýchova, svépomoc atd.).

Buržoazní politické strany na nízkou účast reagují tvrzením o občanské zodpovědnosti, proklamacemi typu, že nemá právo kritizovat poměry ten, kdo se je nesnaží změnit volbami, že je věcí občanské cti a slavností vhodit do urny volební lístek. Tragikomický spektákl je tímto tvrzením umocněn. Pokud totiž srovnáme kvalitu voličského rozhodování např. s obdobím před 10 lety, zjistíme, že i zde se formální podíl lidí na vládě v tomto systému, voličské uvědomění, údajná podstata buržoazní demokracie snižují. Podle různých sociologických výzkumů, např. společnosti Behavio a katedry sociologie FF UK, týden před volbami nebylo rozhodnuto o tom, koho bude volit, 51% lidí. Dle informací režimního politologa Tomáše Lebedy činil ještě r. 2006 podíl nerozhodnutých voličů měsíc, nikoliv týden před volbami, maximálně jednu třetinu. Toto číslo, myslím, jasně hovoří o kvalitě rozhodování, demokratičnosti současného systému. Nemálo lidí v něm vedeno oficiálními deklaracemi naplňuje „svou občanskou povinnost“ tak, že jako v loterii vybírá na poslední chvíli jeden z volebních lístků, aby volilo jednoho ze zástupců svých vykořisťovatelů a utlačovatelů. Skutečně takové lidi znám – vyberou např. pět lístků stran, mezi nimiž se nemohou rozhodnout, protože jsou téměř identické, a jeden z lístků vylosují. Nebo se pocitově rozhodují až u uren. Vydávat proto volební účast za každou cenu za důkaz chytrosti a zodpovědnosti člověka je důkazem prohnilosti současného systému a myšlení jeho zástupců. Dokladem jeho reálné nedemokratičnosti. Také „žití volbami“ se dnes a před deseti a více lety z mého pohledu nedá srovnat, ač na nás předvolební agitky vykukují ze všech televizních stanic, internetových serverů a rádií. V mém okolí o volbách téměř nikdo nediskutuje, nikoho nezajímají, nikdo se o ně nepře, ačkoliv se tito lidé o veřejné dění zajímají. Podobný trend spatřuji na komunální úrovni. Nazval bych ho uvědomělou politickou bezmocí.

Spontánní volební neúčast je především důkazem větší politické vyspělosti lidí, než jsou politické strany, KSČM nevyjímaje. Je polem neoraným, prostorem, v němž by se měl revoluční subjekt pohybovat a zúrodňovat ho. V prvé řadě tyto (většinou) proletáře přesvědčovat, zapojovat, zároveň vzdělávat a organizovat, a to nikoliv primárně proto, „abychom se zúčastnili voleb a uspěli v nich“, ale zejména proto, abychom dennodenně prosazovali zájmy proletářské a lidové většiny obyvatel, a nejen tím výhledově připravovali svržení zastaralého a prohnilého kapitalistického uspořádání. Že jednou z tribun, z níž budeme na této cestě bojovat, bude i tribuna parlamentní, musí být zřejmé. Všem, včetně našich nepřátel a nevoličů však musí být jasné, že se nebude jednat o tribunu jedinou, a že její dosažení bude prostředkem, nikoliv cílem, účelem.

Nízká volební účast ukazuje ještě v jednom momentu pozitivní trend, který ale dialekticky obsahuje zároveň nebezpečí do budoucna. I přes posílení sil, které se tváří alternativně, a poprvé v historii jako součást obecně silných buržoazních stran tak často i jejich zástupci hovořili (zde nejvíce SPD a Piráti), jejich nástup neznamenal zásadnější zvýšení voličské účasti, pouze přeskupení ve volební podpoře. Je hrozbou do budoucna, jakými cestami se oligarchické (ANO) a nacionalistické (SPD) síly budou ubírat, jak budou zemi řídit v moři imperialistické globalizace. Nebezpečí tkví zejména v možném oklešťování formální demokracie, sociálních a dalších lidských práv, v postupující fašizaci společnosti. Na ni ovšem systematicky zadělávaly dosud vládnoucí politické strany a je řídící mocenské klany (kapitál, média, „vědci“, veřejně známí lidé, fakticky služebníci kapitalismu) – především TOP 09 a STAN, KDU-ČSL a ODS.

Mnoho lidí považuje fašizaci společnosti za průvodní jev současných voleb, a to zejména v posílení SPD. Vymlouvat se na to, kterak oligarchové a nacionalisté vykrádají sociální a pokroková témata protikapitalistických sil, i když jejich obsah je protilidový, nevědecký, agresivní, je dalším z důkazů neschopnosti, malomyslnosti a totálního úpadku zejména KSČM. Dějiny se jako fraška s možným špatným koncem opakují. Fašisté, nacionalisté a jejich spojenci cestou sociální demagogie postupovali téměř vždy. Vymlouvala se snad KSČ ve 30. letech 20. století na to, že jí kradou volební priority? Činí tak snad KS Řecka ve svém boji se Zlatým úsvitem? Chytají se jako tonoucí stébla podobného vějičky skuteční ruští komunisté (nikoliv věrchuška z KSRF) v odlišování se od Jednotného Ruska a jemu podobných? Nikoliv, tyto strany to nepotřebovaly a nepotřebují. Jednak nebalamutily lidi tím, že by prostřednictvím buržoazních voleb něco zásadního změnily, jednak jim volební klání nebylo a není soupeřením o koryta. A především, jejich revoluční činnost, obsah, nikoliv pouze formální prohlašování, a také program je jednoznačně od jmenovaných odlišovaly.

Je příznačné, že podobné nářky a výmluvy slyšíme od těch sil, jež se od zastupování zájmů dělníků, dalších proletářů a utlačovaných lidí odchýlily, případně je nikdy nehájily, ačkoliv se tak sami prezentují. Činí tak Die Linke proti AfD v Německu, sociální demokraté, Komunistická strana Francie proti Národní frontě, na Slovensku Smer-SD a KSS proti Kotlebovi apod.

Volební účast a její výsledky nejsou ničím jiným, než zoufalým voláním lidí po alternativě. Dnes je to patrné více než kdy před tím. Ačkoliv vidím znatelné nebezpečí v ANO a SPD, je třeba na základě zhlédnutí některých předvolebních debat uznat, že tyto strany působily mnohem alternativněji než většina zástupců KSČM. Ba co víc. Že KSČM není revoluční, protisystémovou stranou, víme dávno. Že je ale natolik argumentačně a osobnostně neschopná i ve srovnání se zástupci systémových, buržoazních stran, to v předvolebním období až zaráželo. Inu, vývoj nelze zastavit a rozklad KSČM pokračuje.

Jsem velkým odpůrcem přeceňování i podceňování fašizace společnosti. Ta zde skutečně postupuje a pokračuje. Zatím v důsledku krizového stavu kapitalismu včetně migrace a utahování šroubů imperialistického bloku, do nějž jsme byli zavlečeni (EU), mírně nabrala na obrátkách. Nemyslím si však, že se fašizace nějak výrazně podepsala na volebním úspěchu ANO a SPD, resp. podepsala se, ale spíše okrajově. Dle mého se jednalo spíše o zoufalé volání člověka ztraceného v poušti, který z dálky vidí oázu, z níž na některých domech vlaje maskovaný prapor nenávisti a fašismu, aniž ho tento člověk dovede rozeznat. Jako Damoklův meč nad námi visí hrozba, pakliže se tyto síly nezkompromitují a vzájemně v následujícím období nesežerou, přeměny těchto protestních hlasů v uvědomělé. Pokud k tomu přidáme zákonitě narůstající společenské i mezinárodní napětí, skutečně se můžeme obávat přeměny těchto hlasů v otevřeně nenávistné, fašistické. Prudce narůstající počet členů SPD (až 11 tisíc), zejména mladých a ekonomicky aktivních lidí, je v tomto případě alarmující. Třídní boj tak může být jako už tolikrát v minulosti „zastřen“ záclonou odvádění pozornosti, svárů, sporů, hádek či dokonce vraždění mezi proletáři z různých zemí, etnik a náboženských skupin.

Záložní želízko v ohni v autoritativnějších formách kapitálu však mají a dlouhodobě fašismu dláždí cestu i další strany. Asi nejsilnější dosud byl korporativismus „bílých límečků“ s krvavýma rukama, inspirovaný Husserlem a u nás silně zastoupený v TOP 09 a STAN. Fašizační tendence však skrývají i konzervativní kruhy ODS, spjaté s částí bývalé garnitury Mladých konzervativců, sympatizantů Václava Klause a jeho syna, jakkoliv oba jmenovaní všemi svými názory do této skupiny nepatří. Klerofašismus vystrkuje rohy zase z katolických kruhů blízkých známému vyznavači sudeťáckých bludů Danielu Hermannovi a pražskému arcibiskupovi Dukovi.

Známe také opačné, pozitivní příklady, kdy přes nástup mezinárodního fašismu dokázaly pokrokové síly svůj vliv upevnit a zvýšit. Jimi se řiďme. Nikoliv mechanicky, ale dialekticky, tvůrčím způsobem. Vzorem nám v tomto musí být naše KSČ z předválečného období, byť se v současnosti v mnohém nacházíme ve zcela jiných podmínkách. Je však třeba chápat, že KSČ nejen že nedopustila, aby „protestní“ hlasy masověji spolkly fašistické strany (kromě Sudetoněmecké strany, ale i mezi sudetskými Němci dokázala vzhledem k podmínkám ve srovnání se sociální demokracií uspět), ale kvalitou svého členstva a politiky z těchto protestních hlasů dokázala s jejich přispěním tvořit uvědomělé zastánce vlastních zájmů. Že vlastní praxí posouvala pokrokovým směrem celé politické spektrum. Kvalitou a silou svého masového vlivu kultivovala tehdejší životní styl společnosti, kulturu a umění. Zároveň potlačovala buržoazní kulturu, paralelně budovala kulturu novou, avantgardní. Že tlačila reformistické, další maloburžoazní síly, ale i část buržoazie, aby se musely přihlásit k obraně republiky, ke spojenectví se SSSR. Že dotlačila všechny fašistické síly, nejen Sudetoněmeckou stranu, do pozic, v nichž mohly mnohem obtížněji halit své skutečné zájmy sociální demagogií a z nichž agresivní, teroristická, protilidová a protinárodní koncepce přímo čišela. A konečně. Že tím připravila velkou masu lidí a stranu samotnou na hrdinský protinacistický odboj.

Jak končit a nebýt pesimistický? Sílení oligarchů, nacionalistů a pseudoalternativců má především na svědomí tento systém. Svůj podíl viny však nese i sociálně demokratické béčko, zcela neschopná KSČM. Nejen její vedení, ale téměř celá organizační struktura. Nemyslím jí všechny členy, nýbrž jádro organismu strany. Už reakce na volební výsledky postě ukázaly, že tato strana není schopná vlastní reflexe a změny. Je nejvyšší čas začít budovat ze všech komunistů z různých pokrokových, antiimperialistických organizací zcela novou revoluční stranu. Než nás fašisté zatlačí ještě více do rohu. Že je třeba změnit KSČM? Kolik pokusů o takovou změnu nevyšlo, jak úspěšná je organizačně a prakticky za dlouhá léta tzv. stranická levice? Že několik pokusů o založení nové strany skončilo krachem? To je pravda. Proč se tak stalo? Zjednodušeně proto, že byli „budovatelé nových stran“ příliš svázání s praxí KSČM, negativy reálného socialismu období jeho úpadku, nostalgismem, a na druhé straně organizační, politickou netrpělivostí, reprezentovanou přesvědčením, že hlavním úkolem nové strany je ihned se účastnit voleb na různých úrovních samosprávy tohoto státu. Kdo je pohlcen touto netrpělivostí, myslí si, že je možné objevit nějakou zkratku v cestě za úspěchem revolučního subjektu, resp. kdo tuto netrpělivost nemíní opustit, ať se do budování nového subjektu nepouští. Posledním důkazem nezdaru takto pojímaného pokusu, nám nejbližším, je Slovensko (Vzdor – strana práce).

Cesta vpřed bude zcela jistě rámována řadou neúspěchů, prozkoumáváním terénu, na němž systematicky nikdo z revolučních subjektů desítky let nepracoval. Úpravami našich cest dle nových zkušeností a zejména našeho teoretického základu. Dílčí aktualizací našich teoretických zásad dle těchto cest a zkušeností. Drobnými i většími úspěchy. Kdo je o řečeném přesvědčen, měl by se na danou cestu vydat. Třeba na ní zjistí, že na její absolvování nemá nervy a trpělivost. I takové zkušenosti máme. Naopak řada pochybovačů může být přesvědčena praxí o opaku. Je několik hodin po dvanácté. Přestaňme mrhat energií, časem a talentem na oživování reálně mrtvého organismu. Vydat se na novou cestu je naše proletářská povinnost, věc svědomí. Ty, kteří jsou citově a životně svázáni s KSČM, může přesvědčit pouze praxe nového subjektu, zapojí-li se do jeho budování dostatečný počet schopných lidí a budou-li postupovat správně. Nerespektovat však kritérium pravdy, praxi KSČM lidmi životně a citově nesvázanými s ní však hraničí s ignorací, případně formálním revolucionářstvím naroubovaným na reformistický obsah. Jedná se o jakýsi proletářský „hřích“. Přinejlepším.

Petr Konrád