Přepisování dějin coby ziskový podnik dělnické aristokracie

Během let sílilo organizované úsilí přepisovat dějiny, s cílem zkreslit, falšovat, zapomenout a zhanobit klíčové historické okamžiky. Toto organizované úsilí se rozvíjí po celém světě a je centrálně plánované, financované a založené na specifické ideologické orientaci. Slouží krátkodobým i dlouhodobým cílům kapitálu a imperialistů.

Jejich úsilí se objevuje na všech polích veřejného života a na všech jeho úrovních. V kultuře, vědě, na politické a odborářské úrovni, v ideologii, ekonomice, jazyce, víře, tradicích, zvycích atd.

Převraty na mezinárodní scéně, k nimž docházelo v období 1989-1993, vytvářející nové mezinárodní vzájemné vztahy sil a dočasný ústup světového dělnického a revolučního hnutí, objektivně usnadňují plán kapitálu na přepsání dějin. Není to náhodou, že se zaměřují především na události před a po II. světové válce, vybírají si a napadají dějiny Sovětského svazu a dalších bývalých socialistických zemí, naléhají na přepsání dějin na úrovni internacionalizmu, mezinárodní solidarity a občanských válek.

K tomuto plánu používají:

* vydávání nových knih,

* vydávání nových učebnic pro žáky a studenty,

* produkci filmů do kin, televizi, videa, videohry a hračky;

* organizování sjezdů, konferencí, seminářů, vzdělávacích programů;

* články ve všech typech masových sdělovacích prostředků;

* zpracovávání historických pramenů pomocí internetu.

Dovolte mi připomenout, že 65 % filmů, dovezených i projektovaných v Evropě, je vytvořeno v USA.

Mechanizmy a nástroje

K realizaci všech těchto plánů buržoazie, kapitál a imperialisté využívají mladé i starší vědce, kteří, za peněžní odměnu, provádějí „výzkumy“, které se potom mohou jevit jako vědecká práce, a předkládat je jako dějepisné „nové údaje“, kde údajně objevili nové dokumenty. Mladí historici vkládají svou duši do trhu, se zaměřením na kariéru bohatých; kádry nevládních organizací (Non-Governmental Organizations; NGO), které, těše se ze života buržoazních zvyklostí, když se jim daří zpeněžit své vědecké znalosti, byť se přitom pošpiní korupcí a lží, vyrábějí, spolu s imperialisty, „nová“ fakta a „novou“ dokumentaci.

Ve všech zemích východní Evropy byly po roce 1993 zakládány a financovány stovky „nadací“, „institutů“, „vědeckých týmů“ a „pracovních skupin“. Evropská unie a její mechanizmy, mistrovské kousky v celé této kampani, provozují různé metody. Koordinační úlohu ve jménu Evropské komise na sebe vzala skupina „Narovnávání evropských dějin“ (Reconciliation of European Histories). Na svém posledním setkání (září 2012) byla tato skupina zaujatá hledáním cest k „lepší koordinaci ve vyučování dějin dvacátého století v členských státech Evropské unie“. V podobném duchu byla vydána „Pražská deklarace“, „Stockholmský program“ atd. Na tomto všeobecném úsilí se aktivně podílejí také mezinárodní organizace, takové jako ILO.

Všechny tyto mechanizmy jsou ve vzájemném vztahu s jinými jednotlivými a specializovanými mechanizmy, jež se vzájemně živí a doplňují. Pro tento projekt falšování, zapomínání, přepisování dějin na úrovni mezinárodního dělnického hnutí hrají důležitou úlohu speciální instituty, staré i nové instituty v Evropě, jako:

1. Nadace Friedricha Eberta (The Friedrich-Ebert-Stiftung; FES), již založila v roce 1925 SPD (Sociálně demokratická strana Německa) a pojmenovala ji po sociálně-demokratickém politikovi a německém předsedovi vlády SPD, Friedrichu Ebertovi. Sídlí v Bonnu a v Berlíně. Je pod kontrolou německého státu, má 19 vzdělávacích center po celém Německu, má kanceláře ve 103 zemích pěti kontinentů. Její rozpočet na rok 2010 byl 137 milionů Euro a byl uhrazený federálními ministerstvy rozvoje a spolupráce a Evropskou komisí. FES oficiálně patří Sociálně demokratické straně Německa (SPD).

2. V téže zemi, v Německu, má svůj vlastní institut německá strana Zelených, pod jménem Heinricha Bolla, také financovaný ze státního rozpočtu, sumou 48,9 mil. Euro.

3. Strana Die Linke vlastní institut Rosy Luxemburgové, financovaný z německého státního rozpočtu 30,3 miliony Euro ročně.

4. Důležitou roli také sehrála nadace pojmenovaná po Konradu Adenauerovi (KAS), působící s ročním rozpočtem 160 milionů Euro ve 120 zemích v Evropě, subsaharské Africe, na Středním východě a v Latinské Americe.

5. Přeborníkem v oblasti Latinské Ameriky, Karibiku a Střední Ameriky je vedení španělské CCOO, založené a používané coby korupční nástroj institutu PyS (Paz y Solidaridad).

PyS je síť nevládních organizací (NGO), jež CCOO zakládá od roku 1989 v každé španělské prefektuře (autonomii). Dnes tam existuje síť 17 organizací (každá v jedné španělské prefektuře), které pracují pod vedením centrální Paz y Solidaridad a jsou kompletně kontrolované dělnickou aristokracií, jež dnes CCOO ovládá.

PyS úzce spolupracuje a je spolufinancována z programů Agencia Española Cooperación Internacional al Desarrollo (AECID), oddělení španělského ministerstva zahraničí pro „mezinárodní spolupráci a rozvoj“. Pracuje tudíž jako zprostředkovatel, převádějící státní peníze španělského státu do propagandy v Jižní Americe.

Jejím cílem je „prosazovat lidská práva a podporovat třídně založené demokratické odborářství v zemích, kde je aktivní“. Znamená to, že propaguje reformizmus, třídní spolupráci a překrucování dějin.

Příklad Nicaragui je jedním z nejtypičtějších. Během sandinistické revoluce SOF podporovala všemi prostředky – morálně, materiálně, politicky – Sandinisty, zatímco ICFTU (ITUC) (Mezinárodní odborová konfederace, jejíž součástí je i česká největší odborová centrála ČMKOS; pozn. překl.) podporovala všemi prostředky Contras. Dnes „profesoři“ ze Španělska vyučují, že „mezinárodní odborové hnutí podporovalo sandinovskou revoluci“, tudíž, tímto všeobecným a neurčitým vyučováním zcela ospravedlňují spolupracovníky Contras a imperialistů. Takto dokáží udržet FNT nedobrovolně v ITUC!

PyS měla v roce 2008 v rukou přes 12 milionů dolarů. Akční plán PyS v Andalusii zahrnuje země jako Maroko, Mali, Senegal, Kostariku, El Salvador, Ecuador, Peru, oblasti Cono Sur (Argentina, Chile atd.), Comunidad Andina (Peru, Kolumbie, Bolívie).

Vedení CCOO bylo mnohokrát obviněno z korupce a obohacování. Využívá staré levicové historie CCOO ke dnešnímu podnikání. Ve Španělsku španělská vláda, ačkoli státní rozpočet dává každým rokem mnoho milionů Euro odborovým svazům CCOO, UGT i dalším, s cílem použít tyto peníze ke „vzdělávání“ odborového hnutí ve Střední Americe, v Karibiku, v Jižní Americe atd. Ve španělském státním rozpočtu na rok 2010 tato suma dosáhla 10 milionů Euro. Významné sumy také zajišťuje Evropská unie, Mezinárodní úřad práce (ILO) i další mezinárodní organizace. V posledních létech byly ve Španělsku přední odborové kádry obviněny z korupce a uloupení obrovských sum peněz.

6. Podobný institut byl založený v roce 1993 v Jižní Africe pod názvem NALEDI (National Labour and Economic Development Institute; Národní institut pracovního a hospodářského rozvoje). Konkrétně tento institut dnes operuje jako nevládní organizace. NALEDI spolupracuje na společných programech jako stálý partner s Centrem odborářské solidarity Finska (SASK), financovaným finskými odbory, finskou vládou a Evropskou komisí.

7. Všechny tyto mechanizmy, i mnohé další, mají svá oddělení v centrálních, národních, odborových organizacích, v institutech a vědecko-výzkumných týmech. Někde viditelně, jinde tajně konspirují v nevládních organizacích. Využívají tytéž osoby, tytéž vyrobené „prameny“.

Současně mají striktní rozdělení pracovních sil, budují speciální struktury a odvětví a plánují specifické programy pro určité země a určitá odvětví.

Například Všeobecná konfederace řeckých dělníků (GSEE) se ujala úkolů v zemích jako Moldávie, Rumunsko, Bulharsko, kde založila „vědecké týmy“, „ředitelství“ atd. Všechny tyto operace jsou mohutně financovány státními agenturami; jsou utráceny obrovské sumy. Řecký Ústav pracovních sil dostal na podporu jen z Evropské unie otřesné sumy; 5,5 milionu euro v r. 2010, 5 milionů euro v r. 2011 a 13,5 milionu euro v r. 2012.

8. Ve stejném rámci poskytuje turecký stát významné sumy skrze své mechanizmy na kontrolu odborářských sil v zemích jako Ázerbájdžán, Turkmenistán, Albánie, Bulharsko atd.

9. Existují centrální odborové organizace, stále charakterističtější v zemích severní Evropy jako Dánsko, Nizozemí, Švédsko, Finsko atd., jež operují společně se státními službami ke plánování a zasahování uvnitř odborových organizací, hlavně v zemích Třetího světa. A stojí za zmínku, že zatímco tito „odboráři“ ve svých zemích v posledních desetiletích nezorganizovali žádný významný boj, cestují zeměmi jako je Nepál, Jižní Afrika, Mali, Chile i jinde, aby „učili“ mladší odboráře zemí Třetího světa.

· Ve Švédsku proběhla poslední generální stávka v roce 1980. Od té doby, za posledních 32 let, tam k žádné generální stávce nedošlo. Naopak, švédský stát poskytuje každý rok ohromné sumy Ústředním odborům, aby rozvíjely „speciální projekty odborářského vzdělávání“ v tuctech zemí po celém světě, především Třetího světa. V období jednoho roku, 2011, švédský stát zafinacoval sto osmi miliony (švédských) korun (kolem 12,5 milionu Euro) organizování 124 programů odborářského vzdělávání v 94 zemích.

· Ve Švýcarsku proběhla jediná generální stávka v roce 1918, na výročí Říjnové revoluce. Od té doby k žádné stávce nedošlo. Od roku 1937 tam také existuje úmluva mezi státem a Centrálním odborovým svazem (dnes UNIA), známá jako „pracovní mír“, trvale modernizovaná a zdokonalovaná. Dělnická aristokracie tam organizuje četné semináře, orientované na finanční a právní problémy.

V roce 1997 byl v Ženevě založen Globální pracovní institut (GLI), který je také aktivní na pěti kontinentech a pořádá semináře v zemích Třetího světa a je silně financovaný.

Pro dělníky ve svých zemích „zapomněli“, co to je boj, ale nikdy je neunavilo cestovat po zemích Třetího světa.

* Dělnická aristokracie v Dánsku, která žije na náklady dánských pracujících, postavila moderní armádu placených odborářů, kteří cestují Třetím světem, žijí v luxusních hotelích a „učí“ odboráře zemí Třetího světa. Roční platy vrchního vedení jsou vysoké, jak vidno z jejich oficiální webové stránky za rok 2011: prezident H.B. 165 624 Euro, vice-prezident L.R. 130 148 Euro, tajemníci E.H. a M.K. 120 736 Euro!

· Obraz v Norsku, Finsku, Nizozemí atd. je podobný.

Taktiku evropských vlád už začínají používat i vlády na dalších kontinentech. Podobně používají stejnou některé oblastní úřadovny ILO.

Používají odborové organizace, které přeměnili na vyjednavače, agenty, zprostředkovatele zájmů buržoazie. Ve skutečnosti tyto odborové organizace ztratily svůj charakter a jsou přeměněné na nástroje k okouzlení prostých dělníků. Vedení těchto odborových organizací obvykle používá „levicové“ slogany, předstírá, že jsou internacionalisté, využívá své bojovné minulosti, používá falešná slova k boji, ale v rozhodujícím okamžiku vždy slouží těm, kdo je platí. Tyto svazy a jejich vedení jsou mechanizmy kapitalistického státu.

Navíc všechny tyto vlády a buržoazie využívají ke svým cílům značný počet nevládních organizací. V samotných USA je podle Jamese Petrase přes 65 000 nevládních organizací, pracujících pro vládu.

Metody, jaké používají

Nejběžněji používanou metodou je zkreslování určitých událostí. Vyberou si historickou událost a potom změní její fakta, upraví je podle svých potřeb a potom je rozhlásí v naději, že starší generace přestanou biologicky existovat, nebude žádný živý svědek a mladší generace, které události neprožily, budou snáze manipulovatelné.

Podívejme se na pár obvyklých případů mimo odborové spektrum:

* Celý kapitalistický svět tvrdí, že invaze do Normandie byla rozhodujícím okamžikem II. světové války. Značí to, že využívají existujícího faktu – invaze do Normandie – a dosazují „specialisty“, organizátory, ředitele a spisovatele, aby vyráběli přesvědčující argumenty, že invaze do Normandie byla tím nejvýznamnějším, rozhodujícím, určujícím okamžikem. Rychlým pohledem na internet člověk zjistí, že existuje přes 216 knih, mezinárodně věnovaných tomuto účelu, přes 32 filmů a bezpočet seriálů typu telenovela v televizi. Všechny opakují tak či onak totéž, že to nebyla Rudá armáda, kdo porazil fašizmus, že bitvy u Stalingradu, Moskvy, Sevastopolu měly malý význam a že Vítězství bylo dáno tímto „chytrým“ pohybem západních vlád ke vpádu do Normandie, což nazývají Den D! K dosažení svých cílů skryli fakt, že vylodění v Normandii proběhlo v červnu 1944, kdy už začal konec války. Také skrývají skutečné oběti války, protože ze skutečných počtů se dají nepřímo udělat užitečné závěry. Což značí, že skrývají fakt, že Británie měla 375 000 mrtvých, USA 405 000 mrtvých a jen Sovětský svaz měl 20 000 000 mrtvých, mezi vojáky i civilním obyvatelstvem. Rudá armáda měla největší vojenské ztráty (65 %) mezi Spojenci (Británie a USA měly každý kolem 2 %). Obležení Leningradu bylo nejkrvavější v dějinách lidstva.

* Jiným typickým příkladem z téhož období je mezinárodní kampaň k zostuzení Josefa Stalina. K tomuto účelu byly vyrobeny četné články, knihy, filmy atd. Ty mezi jiným tvrdí, že J. Stalin: „nemiloval své děti“ a že „jako otec nikdy neměl rád svého syna Jakova“. Celá tato pomlouvačná kampaň byla vyrobena proto, aby skryla pravdu. Jaká je pravda?

Jakov Džugašvili, Stalinův syn, byl dělostřeleckým poručíkem Rudé armády, bojujícím na frontové linii boje. Jeho jednotka byla obklíčená německými vojáky; byli zajati a dopraveni do vojenského koncentračního tábora v Německu. Podle dat zůstal zadržován od dubna do června 1942 v koncentračním táboře na jihu Bavorska a později, v březnu 1943, byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl držen ve speciálním táboře „A“. Hitler později poslal telegram Josipu Stalinovi, s žádostí o propuštění německého polního maršála Friedricha von Pauluse, který byl zadržen a držen v zajetí, výměnou za propuštění Jakova. V písemné odpovědi Josef Stalin reaguje: „Nevyměním maršála za poručíka. V naší armádě jsou všichni mými dětmi. Máte v rukou ne jediného mého syna, ale tisíce mých synů. Buď je propustíte všechny, nebo bude můj syn sdílet osud ostatních.“ Jakov Džugašvili byl zastřelen při pokusu o útěk z koncentračního tábora na konci roku 1943. Taková je pravda.

Podobných příkladů existuje mnoho. Odborové hnutí se snaží čelit takovým vykonstruovaným pomluvám. My jen poukážeme na dva takové příklady z jedné země, z Jižní Afriky. K jednomu došlo před několika měsíci; druhý odkazuje na předešlé období.

* Na základě živé diskuse uvnitř jihoafrického COSATU o vystoupení z ITUC (Mezinárodní odborová konfederace; pozn. překl.) a přidání se k SOF došlo ke speciální debatě, organizované v rámci národní konference COSATU k mezinárodním problémům, která proběhla v květnu 2012 v jihoafrickém Johannesburgu. Hlavní výměna názorů o tomto problému byla založena na výzkumu, jenž připravil Institut NALEDI o mezinárodní scéně, scénářích mezinárodního sdružování a jejich následcích. Vypracovali dokument, jenž byl antikomunistický, s mnohým hanobením Sovětského svazu a dějin mezinárodního komunistického a pokrokového hnutí. Dokonce zašel až na podrývání úlohy SACTU, Jihoafrické federace, která organizovala odborové hnutí proti apartheidu a byla spojená se SOF smyslem své existence i s úlohou SOF v tomto boji. (Dokument) skryl vztahy ICFTU s kapitalistickými státy. Obviňoval SOF, že neprozrazuje veřejně všechny své členy, že je dělící, protože nepřistoupila na to, aby se rozpustila a nechala se začlenit do ITUC. Tento dokument jasně konstatoval, že pokud COSATU vystoupí z ITUC a stane se členem SOF, evropské odborové svazy ji přestanou financovat velkými sumami a zastaví i financování dalších afrických odborových svazů. Obviňoval SOF, že nedává publicitu všem svým členům, že SOF je rozdělující, protože se nechce rozpustit a začlenit se do ITUC.

Dokument předložil coby klamná fakta výňatky z rozhovorů, většinou anonymních, ačkoli klíčovým informátorem byl 76letý komentátor s výňatky ze svých psaných článků na internetu, které byly tehdy předloženy jako legitimní zdroje.

* V tomtéž případě se ITUC snaží skrývat skutečnost, že během apartheidu v Jižní Africe ICFTU podporovala, materiálně a významně, rasistické odbory bílých dělníků, které nesouhlasily se zapojením černých dělníků, ani nebyly přesvědčené, že by měli mít stejná práva jako oni. V knize, již vydaly v roce 2012 SOF a Africké oblastní středisko SOF pod názvem „Jihoafrický dělník a SOF. Bok po boku“ (The South African Worker and the WFTU) je odkryto mnoho faktů a dokumentů o tomto případu.

Dnes je snaha zakrývat úlohu Institutů jako je Afro-americké dělnické centrum (African-American Labour Center; AALC), které používaly peníze od vlády USA a od CIA k tomu, aby si kupovaly odboráře, rozdělily společnou činnost dělníků, oslabovaly boj proti apartheidu, což dlouhou dobu prospívalo nadnárodním společnostem. Jsou snahy popisovat tyto metody podplácení coby vyjadřování solidarity, posilování úlohy kapitalistických vlád, a snížit tak hodnotu skutečné solidarity, vyjadřované desítkami odborových a pokrokových organizací, snížit úlohu Sovětského svazu a lidových demokracií. Falšování dějin je používáno ke zkreslování současných závěrů, současného boje.

V moderní době, kdy internet získal větší úlohu v rozšiřování informací, obrovské části mládeže považují webové zdroje a internetové encyklopedie za právoplatné zdroje informací. Moderní metodika přepisování historické pravdy je silně vedeno přes internet. Typickým příkladem je Wikipedia.org, „encyklopedie“, sestavovaná uživateli internetu a založená na společné víře, že informace, poskytované ke každému slovu, nejsou zpochybněné a tudíž musí být pravdivé.

Jejich cíle

Ke všem těmto odborovým svazům a vládám vyvstává následující otázka: Proč poskytují tak obrovské sumy peněz? Z lásky k dělníkům Třetího světa? NE. Z péče o odborové hnutí? NE. Pravdou je, že mají zájem kontrolovat uvědomění a mysl dělnictva a národů, aby využili (vykořistili) politicky, ekonomicky, vojensky a geostrategicky země Třetího světa, a také zbytek světa, protože dělnická aristokracie rozvinutých zemí z tohoto kořistění získává také. Právě proto učí, organizují semináře, hledají orgány, agenty, ve vedení odborových svazů; napomáhají vytváření dělnické aristokracie a dělnické úřednické elity.

Ke své strategii potřebují své „vlastní“ dějiny. Vyrábějí si je právě popsanými metodami. Jejich cílů je mnoho, jsou mnohotvárné a dlouhodobé. Zájmy skryté za jejich činností nemají nic společného s minulostí. Odkazují na současnost a hlavně na budoucnost. Jejich cíle pro odborové hnutí zasahují a) uvědomění a mysl dělníků, hlavně těch mladých, a b) kapsy odborářské aristokracie. Zvlášť v obdobích hluboké kapitalistické krize kapitál upřednostňuje blokování rozvoje třídního boje, blokování radikalizace lidových mas a mladé generace. Takto se snaží lapit dělníky do kalných vod oportunizmu, sociální demokracie, neustálých ústupků a kompromisů. To všechno směřuje k dlouhověkosti a trvání kapitalizmu, aby tak systém překonal své potíže a aby vykořisťování zůstalo neporušené.

Tyto útoky vždy zasahují dělnickou třídu jako celek; její složení, vlastnosti, postavení ve výrobním procesu, historickou úlohu.

Imperialisté, aby dosáhli svých cílů, musí historické boje dělnické třídy a lidový odpor hanobit. Hrdinové a bojovníci dělnické třídy musí být pošpiněni, poníženi a odstraněni, a místo nich musí být naplánováni a oceňováni zrádci, orgány buržoazie, ti, kteří se sehnuli před kapitalizmem. Musí přesvědčit mladé dělníky, že by neměli bojovat za svá práva, že naopak musí věřit, že řešení budou dosažena kolaborací s kapitalisty a s imperializmem. Snaží se přesvědčovat, že socializmus a kapitalizmus jsou podobné společensko-ekonomické systémy.

Dějiny mohou být laboratoří pro budoucnost

V podmínkách hluboké krize kapitalistického systému kapitál vykořisťuje lid, země, zdroje, produkující bohatství. Činnost „přepisování dějin“ je zaměřená na ospravedlňování vykořisťovatelů, omlouvání kapitalistů a bránění dělnické třídě, aby se ve svých bojích orientovala na svržení a zrušení vykořisťování člověka člověkem, bránění lidem v požadování kontroly nad svou vlastní budoucností.

Pro třídně orientované odborové hnutí a Světovou odborovou federaci nejsou dějiny vzpomínáním. Dějiny nejsou jen pro historiky. Dějiny nejsou k tomu, aby byly drženy v šuplíku. SOF přijímá marxistickou tezi, že „dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídního boje“.

My všichni máme povinnost studovat dějiny našeho lidu, lidových bojů, bojů jiných lidí a dělnické třídy, směřování a dějiny mezinárodního odborového hnutí; znát dějiny, znát pravdu, poučit se.

Máme povinnost odhalovat komploty buržoazie a dělnické aristokracie; informovat dělníky, informovat odborářskou základnu; důvěřovat dělníkům zdola, ze základů odborového hnutí, a žádat je, aby se odtrhli od odborových svazů těchto zrádců dělnické třídy.

Dějiny mohou být užitečným nástrojem v současném třídním boji. Chceme, aby se dějiny, poučení z nich, staly užitečným nástrojem v každodenních bojích dneška. Chceme, aby dějiny byly svědkem morální, politické a odborářské převahy mezinárodní dělnické třídy.

Jak prohlásil řecký univerzitní profesor: „Chceme, aby dějiny byly laboratoří pro naši budoucnost.“

George Mavrikos,
generální tajemník SOF,
Atény, Řecko,
15. prosince 2012