Co přinesla Velká říjnová socialistická revoluce národům SSSR a světu

VRSR

Letos mezinárodní komunistické a dělnické hnutí oslaví 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Tato událost byla spolu s porážkou fašismu v roce 1945 nevýznamnější událostí XX. století. Revoluce, jíž provedl ruský proletariát, otevřela poprvé v dějinách lidstva cestu k výstavbě zcela nové, socialistické společnosti. Také dochází zcela poprvé ke vzniku trhliny ve světové imperialistické soustavě. Revoluční Rusko se vzepřelo všem pravidlům a diktátům světové buržoazie a svoji politiku vedlo v souladu s potřebami lidu. Evropa a svět byly v té době zmítány krvavou válkou, vedenou v zájmu vládnoucích tříd, životní podmínky dělníků a ostatních pracujících byly mizerné, národy byly proměněny v hračky v rukou velkých imperialistických mocností a mezinárodní dělnické hnutí bylo v hluboké krizi, zapříčiněné zradou předáků II. internacionály. V takovéto situaci se říjnová revoluce stala majákem naděje, který osvětloval utlačovanému lidu po celém světě cestu k budoucnosti bez krví zbrocených zákopů, nekonečných hodin tvrdé práce v továrně a na poli, bídy, hladu a ponížení. Pojďme se nyní podívat na to, v čem konkrétně říjnová revoluce sehrála zásadně pozitivní roli, jak ovlivnila bezprostředně i v dlouhodobém horizontu historii Ruska a lidskou civilizaci vůbec.

Otázka sociální

Carské Rusko bylo před rokem 1917 chudou zemí, plnou útlaku a nespravedlnosti. Drtivá většina obyvatelstva žila velmi prostým životem rolníků, s veškerou bídou a zaostalostí, který k tomu patřil, daleko pod kulturní a sociální úrovní moderních měst. Nevolnictví bylo sice v Rusku zrušeno roku 1861, ovšem životní úroveň rolnických mas byla stále velmi nízká. Samotný akt zrušení nevolnictví byl navíc proveden tak výhodně pro bývalé feudály a velkostatkáře (rolníkům byl přidělována nejhorší půda, museli platiti „výkup“ z nevolnictví), že krátkodobě životní úroveň vesnického obyvatelstva dokonce poklesla. Jediná skupina obyvatel, které se na ruské vesnici počátkem 20. století dařilo, byla velkostatkářská aristokracie a nově se rodící skupina vesnických obchodníků, tzv. kulaků (toto slovo pochází od ruského výrazu pro pěst, kulaci mnohdy pěstmi vymáhali dluhy od chudých rolníků).

Kromě chudých rolníků se na ruské vesnici také vyskytovala velká skupina bezzemků, nádeníků a vesnických dělníků. Tito lidé byli nuceni prodávat svoji pracovní sílu bohatým rolníkům, aby přežili. Jejich životní podmínky byly podobně mizerné, jak tomu bylo u většiny zbytku vesnického obyvatelstva. Na přelomu 19. a 20. století se v Rusku bouřlivě vyvíjel průmyslový kapitalismus. Obyvatelstvo se masově stěhovalo do měst, aby našlo práci v rodících se továrnách. Tato nově se objevující skupina průmyslových dělníků, kteří v důsledku nevlastnění výrobních prostředků byli nuceni prodávat svoji pracovní sílu vlastníkům kapitálu, byla vystavena tomu nejhoršímu možnému vykořisťování a zbídačování. Pracovní doba se často pohybovala v rozmezí 12, 14 nebo i 16 hodin práce denně. Bezpečnost práce byla nulová, úrazy byly časté a postiženým se nedostávalo žádné sociální péče. Odměny za tuto těžkou, zdlouhavou a nebezpečnou práci byly malé, zajišťovaly dělníkům pouze samotné přežití a schopnost pokračovat ve výkonu práce. Práce žen byla placena hůře než práce mužů, dětská pracovní síla však byla ještě levnější. Bytové a hygienické podmínky pro dělnické rodiny byly příšerné. Ve městech se šířily nemoci a kriminalita.

Životní podmínky většiny obyvatel v západní Evropě a Severní Americe, tedy v nejrozvinutějších částech světa, byly v tu dobu poněkud lepší (v důsledku obrovského tlaku dělnického hnutí v předchozích desetiletích a schopnosti tamní buržoazie ždímat zisky z obyvatelstva porobených národů v koloniích). I tam se však proletariát musel potýkat s vysokou mírou sociální nespravedlnosti, chronickým bojem o základní životní prostředky, dlouhou pracovní dobou, nevyhovujícími bytovými podmínkami atd. Všechny tyto problémy byly ještě umocněny během krvavé imperialistické války v letech 1914-1918. Východní a jižní Evropa byly v této době velkou směsí národnostního útlaku, bídy, zaostalosti a naprosté sociální nejistoty. Zkrátka a dobře, postavení většiny lidu v Rusku a Evropě před a během světové války přinášelo na pořad dne velkou otázku sociální. A právě v tomto aspektu byla říjnová revoluce skutečnou revolucí v nejúplnějším významu tohoto slova. Podívejme se na to, jak zásadně se změnila sociální situace v Sovětském Rusku. Revoluce otevřela cestu k industrializaci země. SSSR podstoupil bolestivou, ale nesmírně obdivuhodnou cestu ze zaostalého obra na hliněných nohou k moderní průmyslové velmoci. Na konci této cesty se SSSR stal zemí, která dokázala při nesmírném vypětí sil porazit nacistické Německo, rychle obnovit válkou zničené hospodářství, poskytnout rozsáhlou materiálně technickou pomoc osvobozeným zemím při hospodářské poválečné obnově a stanout bok po boku s USA jakožto největší ekonomická síla ve světě. Tento dynamický rozvoj výrobních sil se nemohl neprojevit na životní, sociální a kulturní úrovni sovětských národů. Ano, proces výstavby materiální základny socialismu byl jistě velmi těžký a život pracujících nebyl v této době lehký. Avšak co všechno získala většina obyvatelstva oproti předchozímu životu? Poprvé v historii Ruska vzniká moderní pracovní zákonodárství, pracujícím vzniká právo na sociální ochranu a péči, je zaveden osmihodinový pracovní den, dochází k urbanizaci, při níž se masy lidí stěhují ze zaostalého venkova do nově vznikajících moderních měst. Dělníci dostávají možnost se plnohodnotně organizovat na pracovišti a vyjadřovat se k problémům spjatým s podmínkami práce. Samotná práce se pak stává nejvyšší hodnotou, oceňovanou všemi poctami, což dávala sovětská společnost vždy silně najevo. Dělníkům, rolníkům a všem pracujícím se dostalo vzdělání, zdravotní péče, dostatku volného času a dostatečně vysoké životní úrovně, což byly předpoklady k tomu, aby se z nich mohli stát plnohodnotní občané, požívající všech kulturně sociálních výdobytků moderní civilizace. Socialistická výstavba vytvořila páteř soudobého Ruska. Obrovské množství postavených továren, hutí, škol, nemocnic, divadel, kulturních domů, silnic a jiných dopravních komunikací umožnilo Rusku definitivně opustit středověk a naplnit svůj skutečný potenciál světové mocnosti. I přes zločinnou privatizaci z 90. let a přetrvávající nadvládu kapitalismu se stále nikomu zcela nepodařilo dostat Rusko na kolena a pokořit ruského člověka. Hlavní důvod tohoto stavu je důstojný kulturně sociální standard, který lidé získali v desetiletích výstavby socialismu. Nejskvělejší materiálně technické výdobytky socialismu, jako jsou Moskevské metro, kosmický výzkum, vyspělé vojenské technologie nebo propracovaný systém těžby surovin v nedostupných končinách ruského východu, se pak ruské buržoazii nepodařilo dodnes zcela rozkrást a zničit. Toto je sociálně ekonomický vliv a odkaz revolučního Října pro Rusko. Jestliže měl na sociální otázku Říjen takto bezprostřední vliv v Rusku, byl všude v Evropě cítit jeho vliv skrze sociální bouře inspirované právě bolševickou revolucí. Proletariát, sužovaný hladem a válkou, zvedal hlavu a požadoval socialismus. Za vše uveďme příklad ČSR, kde v roce 1918 pracující na masových demonstracích požadovali „demokracii politickou a hospodářskou“. V letech 1918-1920 v mnoha evropských zemích musejí vlády ustupovat požadavkům dělnické třídy a jejich spojenců. V ČSR dochází k zavedení osmihodinového pracovního dne, pracující se spontánně začínají podílet na řízení výroby, dochází k zahájení agrární reformy, dochází k posilování práv bytových nájemců atd. I přes porážku, kterou dělnické hnutí nakonec utrpí na počátku 20. let XX. století, z vlny uvolněné revoluční energie se na mnoha místech buržoazie již nikdy zcela nevzpamatuje. Ať už se to projevilo v podobě fatální porážky, kterou buržoazie utrpí po II. světové válce v zemích východní a jihovýchodní Evropy, nebo v podobě fašismu, kterému zoufalá a vyděšená kapitalistická třída dává přednost před socialismem. Dokonce i dnes mnoha buržoazními „vědci“ tolik vychvalovaná Skandinávie činí své první kroky k „severskému socialismu“ (ve skutečnosti se o socialismus nejedná) pod tlakem říjnové revoluce. Na závěr této části řekněme, že „evropský“ životní standard, o který dnes pomalu přicházíme a který není tak bájný jak se nám snaží namluvit, byl vydobyt bojem, nikoliv vlídností vládnoucí třídy. A největšími bojovníky byli bolševici, kteří svoji první velkou bitvu úspěšně vybojovali roku 1917. Říjnová revoluce byla zásadní pro dynamiku evropských dějin XX. století. Nikde se její vliv neprojevil tak silně jako ve změně vztahů mezi vládnoucími a ovládanými společenskými skupinami. Vítězstvím Leninových bolševiků se poprvé do středu zájmu společnosti dostává obyčejný člověk práce. Naším úkolem pro dnešní dobu je na tuto slavnou kapitolu boje utlačovaných tříd proti třídám vládnoucím navázat.

Otázka politická

V mnoha evropských zemích neexistovala na počátku XX. století taková „samozřejmost“, jako je všeobecné volební právo. Masám lidí bylo znemožněno, byť jen formálně se podílet na politické správě státu prostřednictvím voleb, kvůli jejich majetkovému postavení, pohlaví, etnickému či náboženskému původu. V Rakousku-Uhersku jsou zásadní boje pro získání všeobecného a rovného volebního práva vybojovány na masových akcích v letech 1905-1907, inspirovaných příkladem první z velkých ruských revolucí. Když roku 1917 bolševici získávají moc v Rusku, ihned zavádí všeobecné a rovné volební právo. Sovětské Rusko se jako jeden z prvních států na planetě rozhodne dát volební právo i ženám, tedy zhruba polovině společenské populace. Z hlediska možnosti svobodně si volit své zástupce do politických institucí, a být do nich volen, je odstraněna jakákoliv sociální, etnická, či pohlavní diskriminace. Avšak bolševici šli ještě o velký krok dále. Zatímco i v těch nejrozvinutějších západních demokraciích bylo zcela nemyslitelné, aby významnou politickou pozici získal automechanik z Detroitu, dokař z Liverpoolu, nebo rolník z jižní Francie, v socialistickém Rusku je umožněno v praxi každému člověku se plnohodnotně účastnit politického života. Dělníci, horníci, rolníci a všichni pracující se najednou stávali starosty, poslanci, řediteli firem atd. Ano, samozřejmě že nějakou dobu trvalo, než všichni tito lidé získali potřebnou kvalifikaci a zkušenosti pro tyto funkce. Nakonec se však potvrdila demokratická teze, že lidé si dokáží vládnout sami a nepotřebují pro celý přeplacený aparát profesionálních vládců. Zavedení majetkové rovnoprávnosti pak znemožnilo komukoliv ovlivňovat politiku prostřednictvím svého bohatství, stejně jako silně snížilo nebezpečí korupce. Tato demokracie nového typu, demokracie lidová, je velkým politickým odkazem Října pro dnešek. Zvláště dnes, kdy se v pozadí loutkového divadla zvaného „buržoazní volby“ začíná objevovat zápach fašismu a otevřené diktatury buržoazie.

Otázka národnostní

XIX. století bylo věkem probouzení se národů. Lidové masy, které byly několik století pouze bezejmennými nevolníky, připoutanými k půdě svého pána více než k čemukoli jinému, začaly cítit sílu sounáležitosti. Společná historie, jazyk, zvyky, sociální a pokrevní vazby se začaly projevovat ve formě kolektivního národního vědomí. Národy začaly pro sebe žádat svobodu a možnost žít v celistvých, národních státech. V některých případech se tyto požadavky setkaly s úspěchem (Německo, Itálie). Avšak malé, ve vývoji zaostávající národy východní a jižní Evropy se staly první obětí soudobého imperialismu. Buržoazie silných států začala bránit svobodnému rozvoji menších národů a národnostní útlak propletla se zvýšeným sociálním útlakem. Ať už šlo o Rakousko-Uhersko, carské Rusko, Osmanskou říši nebo velké koloniální říše západních mocností, miliony lidí po celém světě čekaly na své osvobození. Socialistická revoluce v Rusku zlomila páteř národnostnímu útlaku v Rusku. Poláci, Finové, Ukrajinci, pobaltské národy, muslimské národy střední Asie, kavkazské a zakavkazské národy, ty všechny se nyní staly rovnoprávnými národy sovětského Ruska, a v souladu s leninským heslem „práva politické autonomie až k odtržení“ měly možnost vyhlásit své vlastní národní státy. Tyto události znovu posloužili jako inspirace pro Evropu. I přes mnohé úspěšné národně demokratické revoluce po skončení světové války mocnostmi vytvořený Versaillský systém nehleděl na skutečná přání národů a znovu použil při řešení této otázky princip síly. V mnoha etnicky promíchaných oblastech, kde byla národnostní otázka nejpalčivější (Balkán, Československo, Polsko, západní části Ukrajiny a Běloruska), se tento problém dočkal úspěšného vyřešení až po roce 1945. Každopádně je nutno podotknout, že velkým dějinným paradoxem je to, že mnohé národy, jejichž nacionalisté dnes cítí nejhlubší nenávist k SSSR a socialismu, vděčí za svůj definitivní vznik v moderní podobě právě říjnové revoluci (např. Ukrajinci). Samostatnou kapitolou je pak to, s jakou odhodlanosti a smyslem pro spravedlivost se postavila sovětská vláda k otázce útlaku v koloniích a polokoloniích. Arabské národy, Číňané, Indové, africké národy, Vietnamci, Korejci, Filipínci, Íránci, těm všem byla adresována výzva k boji proti imperiálnímu útlaku. V následujících desetiletích bude SSSR poskytovat těmto národům velkou morální, politickou a hlavně materiální podporu v jejich boji za nezávislost, stejně jako v jejich snaze postavit své národní státy téměř z ničeho, se stejnými těžkosti, ale i stejnou odhodlaností, se kterou svůj vlastní stát budovali sovětské národy po říjnové revoluci. Národnostní otázka už po roce 1917 nikdy nebyla stejná. Praxe komunistického hnutí ukázala, že cestou k národní svobodě je společný boj národů, pokrokové vlastenectví spojené s důsledným internacionalismem.

Mírová otázka

Není snad ani třeba říkat, jakou váhu měla ve světě tato otázka roku 1917. Tři roky lidé umírali v zákopech a na bojištích, ve válce, v níž šlo především o mocenské rozdělení světa. Bolševici byli jedinou silou v Rusku, která žádala bezpodmínečné ukončení imperialistické války. Sovětské Rusko z války vystupuje v roce 1918, více než půl roku před jejím skončením. Mírová vize komunistů pro Evropu a svět je zcela jiná než později vytvořený Versaillský systém, který pouze zasel semínka další války. Leninské heslo bylo „Za mír bez anexí a reparací!“. Mír se v provedení imperialistů stal jen odpočinkem mezi válkami. Mír v provedení komunistů měl vytvořit podmínky pro mírové řešení sporů mezi národy. Nespravedlivá válka, zahájená v zájmu imperialistických mocností, nemohla ve svém výsledku spravedlivě rozhodnout o životě lidových mas. Protože o velkých otázkách doby se nemůže rozhodovat na vzdálených frontách, ale uvnitř společnosti. Jediný boj, který komunisté uznávají, a do kterého vždy půjdou se stejnou vervou, je boj utlačovaných proti utlačovatelům. Pouze v takovém boji se vyplatí přinášet i ty nejvyšší oběti.

Závěr

Sociální spravedlnost, skutečná politická demokracie, národní svoboda, mír mezi lidmi, to vše dnes imperialismus ohrožuje, a za to vše dnes komunisté a jejich spojenci bojují. Velká říjnová socialistická revoluce je nejzářivějším příkladem boje za výše zmíněné hodnoty. I přes dočasnou porážku, kterou komunistické a dělnické hnutí na konci XX. století utrpělo, odkaz Října žije dál, jako morální vzpruha pro celé lidstvo.

Pavel Jankowský