„Více Evropy, sociální Evropa“ – iluze celé generace

EU

Myšlení mnoha lidí na levici v západní Evropě bylo dlouhá léta ovládané nepochopitelně optimistickým pohledem na sociální politiku Evropské unie. Odborové svazy i levicové strany každému říkaly, že jsme na cestě k „sociální Evropě“, jež rozděluje dostupnou práci spravedlivě a nabízí jistotu všem pracujícím, nezaměstnaným i těm, kteří nejsou schopni pracovat, ať už z jakýchkoli důvodů.

Založení Evropské odborové konfederace (ETUC) v roce 1973 bylo výsledkem vědomí, že se moc od 60. let (minulého století) přesouvala na úroveň EU, a bylo stále pravděpodobnější, že firmy budou filiálkami mezinárodních koncernů a že odborové hnutí musí spojit své síly, aby mohlo hrát svou úlohu na této nadnárodní úrovni.

Uvažování ETUC je shrnuto v jejím sloganu „více Evropy, sociální Evropa“. Její hlavní činnost sestává z rozhovorů s institucemi EU a s Organizací evropských zaměstnavatelů (UNICE; Union of Industrial and Employers’ Confederations of Europe, teď známou jako BUSINESSEUROPE; pozn. překl.) v Hospodářském a sociálním výboru EU (EESC) i jinde. Tento korporativistický (firemní) model je založený na pohledu společného zájmu pracovních sil a kapitálu namísto boje mezi třídami, modelu, jenž má kořeny v konzervativní katolické státní ideologii a v Mussoliniho italském fašismu.

Tímto druhem náhledu není charakterizováno jen odborové hnutí. V mnoha organizacích panuje přesvědčení, že předávání stále většího objemu národních kompetencí Evropské unii povede samo o sobě k lepší politice.

Odborové hnutí věřilo, že EU přivodí sociální Evropu; ekologické hnutí věřilo, že EU dá Evropu do pořádku; a spotřebitelské organizace věřily, že poskytne lepší ochranu spotřebitelům. Všichni vložili svou víru do krásných slov, sepsaných Komisí EU nebo Evropským parlamentem, dokonce i když v praxi byl jejich skutečný význam slabý.

Evropská unie strká nos do všeho bez jakékoli záruky, že něco zlepší. V případě sociální politiky to platí dvojnásob.

Za stávajících mocenských vztahů by bylo iluzí očekávat, že jednotná pravidla pro dávky v nezaměstnanosti, minimální mzdu, pracovní dobu, penze nebo situaci lidí, kteří díky nemoci nebo invalidity nejsou schopni pracovat, povede ke sladění standardů, položených nejlepšími členskými státy.

Ve skutečnosti není směřování k „sociální Evropě“, ale přesně opačně. Není tu už sociální a ekonomický model Sovětského svazu a jeho spojenců, aby představoval hrozbu konkurence, a mnoho pracujících se ani neobtěžuje přijít k volbám do Evropského parlamentu (EP). (Zde je namístě poznamenat, že západní terminologie vystihuje lépe situaci, když používá název „Parlament EU“, neboť to je instituce unijní, nikoli evropská; nabízí se otázka, zda jde jen o lenost překladatelů, nebo o záměr českých prounijních oficiálních činovníků; pozn. překl.)

Evropská lidová strana, kombinace křesťanských demokratů a konzervativců, je teď největší skupinou (frakcí) v EP a společně s dalšími pravicovými silami tvoří většinu. Tato většina pro tento okamžik přijala existenci řídicích předpisů vztahujících se k zaměstnanosti. EU předkládá řady dokumentů opakujících to, co jsou ve skutečnosti zjevná práva, jako:

  • rovné platy pro muže i ženy,
  • žádná rasová diskriminace ve vztahu k zaměstnanosti
  • nějaký druh penze má mít každý
  • odbory mají být legální a jejich úloha coby vyjednávajícího partnera má být respektovaná.

Takové texty ale nezacházejí dál, než je všeobecně přijatelné.

Prozatím je sociální politika EU charakterizovaná tlaky na flexibilnější pracovní trh, kde je snazší vyhazovat lidi z práce, kde mají pracující méně práv a kde jsou pracovní místa nejistá, například se smlouvami, jež nedávají žádnou záruku, kolik má být týdně odpracováno hodin. Cílem je snížení ceny práce, snížení počtu pracovních míst, snížení počtu osob, jež mají právo na dávky v nezaměstnanosti, a snížení počtu penzistů.

Jen dvě skupiny pracujících jsou ve skutečnosti mobilní: spodina a smetánka. Na jednom konci jsou lidé, kteří se musí smířit s tím, že jsou placeni špatně, mají neatraktivní zaměstnání v ubohých pracovních podmínkách. Přicházejí, aby zvyšovali tlak na snižování mezd původních dělníků, což je situace, jež vytváří konflikty.

Na druhém konci jsou lidé s vysokou úrovní vzdělání a školení, například u počítačů, v elektronice, chemickém průmyslu a v bojích s nemocemi. Což vede k odlivu mozků, „brain drain“, kdy zem, jež těmto lidem dala vzdělání, je ztrácí ve prospěch zemí se silnější ekonomikou.

EU se teď už roky posouvá neoliberálním směrem. To znamená, že převažuje volná soutěž, zatímco národní zákony, chránící práci a životní prostředí, padají pod směrnicemi EU.

Evropský superstrát chrání svobodu privilegovaných. Hlavní roli sehrála ještě v 90. létech téměř neznámá, ale mocná organizace: Evropský kulatý stůl průmyslníků, známá pod zkratkou ERT. Tato organizace si vynutila zavedení „jednotné měny“, eura a byla aktivní při získávání a vzdělávání spojenců v nových východoevropských členských státech.

V březnu roku 2000 se v Lisabonu sešel summit vládních předáků. Z iniciativy bývalé levicové francouzské vlády, tvořené sociálními demokraty, zelenými a komunisty, vzešla myšlenka prodiskutování možných kroků ke splnění odborářského požadavku na „sociální Evropu“.

Hlavním závěrem lisabonského setkání bylo, že se EU musí stát nejkonkurenceschopnější světovou ekonomikou pomocí stažení volených orgánů z ekonomiky a sociálního zaopatření, a dále stimulace ekonomického růstu pomocí snižování daní a škrtů obecných výdajů.

Tento boj za konkurenceschopnost je také financován škrtáním výdajů na veřejné služby a pokračujícím výprodejem zbývajících podniků ve veřejném (státním) vlastnictví. Poštovní služby, telefonní systémy, energetika a veřejná doprava musí být prodány nebo nabídnuty soukromým firmám, v mnoha případech rychle rostoucím nadnárodním koncernům. Významným cílem tohoto privatizačního projektu je zlomit sílu odborů a znejistěním všech zaměstnání stlačit mzdy dolů.

Neoliberální „sociální Evropa“ může znamenat více pracovních míst jen v rámci nižších mezd, zaměstnanců pracujících do vyčerpání, nižších daní a oslabení ochrany práv pracujících a životního prostředí.

PEOPLE’S NEWS, 7. října 2017
překlad Vladimír Sedláček pro OS ČMS