Povaha katalánského separatismu a současné referendum

800px-20Set_Barcelona_14

1. října proběhlo v Katalánsku referendum o nezávislosti, organizované tamní autonomní vládou vedenou koalicí Společně pro ano. Už předem bylo jasné, že podpora pro odtržení bude vysoká, tomu odpovídal i výsledek referenda, kdy 92% voličů hlasovalo pro (byť s 42% účastí).

Co však mnoho lidí nečekalo, byl způsob, jakým zakročila španělská vláda proti referendu. Zásahy státní policie na mnoha místech referenda byly doprovázeny bitím voličů a těch, kteří proti policistům protestovali. Tvrdá ruka madridské policie byla jedním z důvodů podpoloviční účasti ve volbách a také vyhlášení nezávislosti katalánskou vládou. Po referendu totiž krátce katalánský premiér Carles Puigdemont váhal s vyhlášením nezávislosti a namísto toho vybízel k dialogu s Madridem. Ale pod tlakem veřejnosti on a jeho vláda nakonec nezávislost vyhlásili 27. října.

V reakci na to zareagoval Madrid ještě ostřeji a aktivací článku 155 španělské ústavy rozpustil autonomní vládu a parlament Katalánska, čímž ji prozatím přebral pod přímou správu a na prosinec vyhlásil nové volby. Členové rozpuštěné katalánské vlády, na něž byl vydán evropský zatykač, uprchli do Belgie, ale nakonec se 5. listopadu vydali belgické policii.

Je velmi pravděpodobné, že nebýt ostrého zákroku policie, k vyhlášení nezávislosti by nedošlo. Je více než pravděpodobné, že podobně jako tomu je u častých referend v italském Benátsku (poslední se konalo 27. října), by výsledky byly použity jako důkaz posílení pozice stran, které jsou pro větší regionální autonomii, a byly by použity jako mandát pro vyjednávání s centrální vládou o větší samosprávě. Proč vlastně ale chtějí Katalánci referendum?

I když jsou Katalánci i Španělé součástí latinské jazykové skupiny, jazyky obou etnik se dále řadí mezi různé podskupiny, což tvoří jistý rozdíl mezi oběma etniky: španělština k Ibersko-římské podskupině, katalánština ke Galo-římské podskupině. Katalánština je díky tomuto blíže k jazykům jižní Francie, jako je například okcitánština, než ke španělštině.

Katalánce i Španěly dělí i odlišná kulturní a politická historie. Kupříkladu po skoro celý středověk žili v odlišných královstvích, Španělé v Kastilii-Leonu, Katalánci v Aragonu. Zatímco první se soustředili na reconquistu španělského poloostrova, druzí zase spíše budovali říši v západním středomoří. Na počátku novověku se tato království spojila ve Španělské království. Toto kulturní spojení trvá až do 19. století, kdy vedle národního uvědomění Španělů dochází i k uvědomění mezi mnohými skupinami na pyrenejském poloostrově, mezi nimi i u Katalánců. Španělská občanská válka a následná fašistická Francova diktatura, která pod mottem „Španělsko je jednotné“ potírala projevy kultur jiných než španělské, posílila nedůvěru Katalánců v centrální vládu.

S pádem Franka byla však dána Katalánsku rozsáhlá autonomie, od té doby mohou školy vyučovat katalánštinu, volně s ní mluvit a dále jinak prosazovat svou kulturu. V roce 2006 dokonce Katalánci získali od španělské vlády status národa. Nedá se tedy mluvit o tom, že by Katalánci byli utlačovaným národem. Separatistické tendence přesto trvají, roku 2010 je totiž jejich status „snížen“ na národnost, na „pouze“ kulturně odlišnou část španělského národa. Dalším nábojem do separatistických tendencí pak byla finanční krize, která ten samý rok Španělsko zasáhla.

Závěrem bych tuto krizi chtěl shrnout do několika myšlenek, které se týkají i podobných současných separatistických hnutí ve světě:

  1. Světová krize kapitalismu přivádí do krize mnohonárodnostní státy (příklad Španělska).
  2. Buržoazie „velkých“ národů nedokáže tuto krizi řešit jinak než represí (příklad zásahu ze strany Madridu).
  3. Buržoazie „malých“ národů neumí reagovat jinak než okamžitým separatismem, nebo aspoň k separatistickým závěrům vedoucím nacionalismem (příklad katalánské buržoazie).
  4. Řešením krize ve Španělsku by muselo být úplné zrovnoprávnění všech národů v království.
  5. Tato krize však nesmí zastínit obrovskou sociální a ekonomickou krizi v zemi, a boj za jakoukoliv národní věc nesmí zastínit boj za řešení této sociálně-ekonomické krize.
  6. Bude-li se teror Madridu stupňovat, měli by Katalánci usilovat o svůj stát.
  7. Jinak ovšem není vytváření malých národních státu na úkor větších, ale reálných mnohonárodnostních útvarů žádným všelékem na společenské problémy.
  8. Katalánci nesmí zapomenout být skeptičtí ke „svým“ vůdcům a využít této příležitosti k řešení všech otázek ve společnosti, včetně těch třídních, tedy vyvíjet tlak jak na Madrid, tak i na Barcelonu.
  9. Katalánci by neměli upínat své naděje na odtržení k Evropské unii. Očekávatelně se ukázalo, že Evropské unii nezáleží na osudu obyčejných lidí, natož menších nesvrchovaných národů, které jsou její součástí. Představitelé EU dokonce mluví o svrchovaném neměnném ústavním pořádku Španělska. Nezapomeňme, že podobně mluvili o Ukrajině, když její vojáci a nacionalistické milice vraždili ženy a děti na Donbasu (naštěstí se situace v Katalánsku nevyhrotila tak jako tam). Proletáři všech národů v Evropě nesmí zapomenout, že EU je pouhým nástrojem velkých kapitalistů, hlavně těch z Francie a Německa, jak je úspěšně vykořisťovat a udržet nad nimi své panství pod hesly.