Nové ideje, stará praxe: Poučení z Karla Gotta?

Karel_Gott_Zeman

Nevýznamný, ale kuriózní a roztomile pitomý článek o názorech Karla Gotta, národního umělce všech režimů, jakoby kopíroval ideová hlediska „levice“ nebo i té tzv. „radikální levice“, která slevila v náročnosti, a gastronomický zázrak v podobě bezmasého párku vtělila do politické reality. Několik citací z úst Mistra, který podporou panstva šetří, ale přece jen vždy rád nasliní prst, aby poznal, odkud vítr nového papaláše přivane:

„Současné prezidentské klání sleduji velmi bedlivě, nejen z pohledu názorů a vizí jednotlivých kandidátů, ale zejména z jejich celkového projevu. K volbám půjdu, o prezidentských kandidátech s rozvahou přemýšlím. Budu proto volit člověka, kterého si vážím, jehož myšlenky a názory jsou mi blízké, a vím, že naši republiku bude opět dobře reprezentovat. A mohl by dle mého obstát i v nelehké době, která nás nepochybně čeká.“ (Jedná se údajně o podporu pana Zemana (pro některé Seemanna), ale je to tak nějak mezi řádky, asi kdyby čas oponou trhnul a na Hradě byl přece jen nový pán.)

„Donald Trump jim totiž vrací naději, že opět promění americký sen ve skutečnost. Jako se to povedlo například Ronaldu Reaganovi.“ (Od pěvce přebírajícího diplom z rukou Dr. Husáka to sedne. Do Trumpa se však pobláznili – nejen z Bertramky – ti nejkovanější z nejkovanějších a nejinteligentnější z nejinteligentnějších.)

„Politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporovaly toho, kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím budou platit, až jim budou posílat zbraně. Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace.“ (Tato ideologická „vyspělost“ připomíná mnohé verbální radikály a kecalistické olympioniky, kteří kromě židovstva viní i britskou a holandskou královskou rodinu.)

Že Karel Gott vyjde s každým, to je známá pravda. Že je to slizké, to je skutečnost. A že ho v tomto mnozí z levého politického spektra napodobují, to je ubohé. Ale to není cíl tohoto textu. Výsledky této politiky byly sečteny koncem října, na pokračování si už historie brousí kosu.

Parlamentní listy jsou vůbec taková žumpička, tu názor pana Jandáka (který byl stejně nejlepší v Tankovém praporu), bodrého Škromacha (ten, který polonahý a poloopilý v bazénku zapaluje ohně na záchranu civilizace), furiantství pana Zimoly (co má úplatky jen na tu chalupu), tu oranžový radikál Foldyna, prostě všude ten selský rozum, silná slova a lehká dávka tuposti a nadutosti. Štěstí, že okruh čtenářů je z „revolucionářů myši a klávesnice“ a že pracující nemá mnoho času na žabomyší spory s umělou ozvěnou.

Co je ale horší, když takové výkřiky do tmy formují politiku „radikální levice“, co hůř, když mezi takovými bláboly a komunistickou myšlenkou dává někdo rovnítko. Třídní konflikt se přežil, netřeba jej řešit, škoda času, jistě by to nemělo čtenost, moderní levice a staří bardi naslouchají hlasu lidu pres diskuzní fóra, na které má ten, který si den krátí 8 a vícehodinovou směnou, těžko rozpoložení.

Nejsmutnější však je, když ideová („ideologická“ by bylo až příliš silné slovo) čalamáda začíná prosakovat až k nám. Přestali jsme asi chápat, že jde o socioekonomický základ. Že ten je nejen potřebné, ale nutné proměnit. Že o tom musíme vědět a od toho musíme začít. Víc mouder než z hradních estrád pochytíme v provozu, jedna dělnická zkušenost je úplná encyklopedie proti hulákání v Parlamentních listech, podnikání se strachem, proti šovinismu, který má za úkol zastírat třídní realitu. A co hůř, někteří velmi pilně tomu šovinismu sekundují. Co si Okamura vybral za podnikatelský záměr, to jiní, nedejbože kojení pod rudým praporem, vzali vážně. Pokud se mnozí poučovali z krizového vývoje před skoro půlstoletím, měli by tak učinit i nyní.