Příliš mnoho tolerance?

znakSMKC_01

Po projevu k přátelům v sále Pražského hradu, kdy hlava státu velebila likvidátora Gorbačova (ano, ten, za kterým řada z nás stojí, o tom, o kterém řada z nás často píše), mi nedalo, abych se alespoň stručně nezamyslel, zda číše tolerance ke všem extrémnostem doby není příliš hluboká, až bezedná.

Nejsou to jen Milošova senilní moudra hospodského střihu, kterými zaujme kumpány v mezičase jejich střídání u proslulé močicí stěny potřené asfaltem, jsou i další výšplechty, exktementy současné éry, které jsou taktně přehlíženy, nebo co hůř, je jim v pitomé horlivosti ještě odtleskáno, nedejbože komunisty, kteří už nejsou synonymem rudého teroru, ale synonymem státotvornosti, poslušnosti a selského rozumu, který je proti všem zákonům fyziky (nebo právě za jejich asistence) dovedl k totální genocidě. Tak dlouho jsme nikomu nevadili, až vlastně nikomu nevadíme. Nač bojovat s antikomunismem, když je snazší jej podpořit. Doba odkývání všeho svatého, co řekne nejvyšší ústavní činitel, je sice skvělou průpravou na čestnou stráž ve sněmovně nebo pochod za lafetou, jaký nám může připravit údajně očekávané Zemanovo vítězství, ale ani kompenzace selfíčky, dětskými dny, kolotočářskou „kulturou“ a vesnickými zábavami nebude dostatečnou zbraní proti cestě do pekla marginality.

Kdo čte tisk, aby si krátil čas u kávy i jiného nápoje, ten nepřehlédl „rafinovaná“ stanoviska k panu prezidentu Trumpovi, geniální ústup směrem k Babišovi ani další jalovosti, které jakoby chtěl „kluk z prognosťáku“ korunovat pár dní před volbami projevem k národu (zlatá česká laxnost, že ušel pozornosti), za sekundování činitelů, kteří se dnes už k Únoru nehlásí.

Pan prezident mluví o komunistickém puči, krůček jen chybí k tomu, aby, vrávoraje u pultíku, nehodil v plen svůj bonmot z 90. let, že je komunismus horší než fašismus. Avšak i tato slova jsou přijata s velkorysostí. Je to přece velký státník. Argumentem je, že v základní organizaci jej podporuje 95% členů. Jen aby pak neplatila známá prezidentova slova z předchozího přemetu zpět, že „Třetina obyvatel této země je slabá duchem, každý sedmý je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel v této zemi má podprůměrný intelekt“.

Co můžeme odpustit neškoleným, to ztěží odpustíme těm, kteří se korunovali na všeznalé, nedejbože na spásu hnutí. Čtení přebujelých článků plných havlovských metafor pro opačnou stranu spektra uspokojí intelektuálsky povýšenou onanií vlastního ega málokoho, pro čtenáře je to však příjemné, jako přejíždět žiletkou po obličeji.

Příznačné je, že zatímco tento kádrový výkvět velebí oligarchy, antikomunistického prezidenta a očividného latentního sionistu na trůně, opovrhují bojem Korejců proti americkému imperialismu, usměrňují je, hanobí jejich státní zřízení a jejich neústupnost – asi proto, že předali čtyři desetiletí budování socialismu na zlatém podnose a protože dnes na osobních příkladech sebe, přátel i rodinných příslušníků vidí, že kapitalismus není jen zlý a že přináší mnohá pozitiva. Pokud se s ním kráčí po té „správné“ straně.

Mohu se proto zeptat, zde jsme v posledních letech nebyli svědky přílišné tolerance. Nejen k východní a české oligarchii, panu preSidentovi, panu mírotvorci Trumpovi a vlastně kdekomu, kdo umastil rudý prapor od tlačenky nebo kdo by s chutí postřílel všechny barevné a nekřestanské. Pak je nasnadě otázka přílišné tolerance k nešťastným případům kecalistů a lenochů, kteří mimo výkřiky do tmy proflákali skoro třicet let a přenechali hnutí v naprosto katastrofálním stavu. Před kádrovou bídou je pak lépe utéct a prohnilý dům nechat spadnout a stavět na novém základě, než lakovat ztrouchnivělé.

V dnešní situaci může být pomatený jen ten, který byl pomatený vždy, jen ten, který memoroval fráze, ale jehož ideologií byl plný regál maloměšťáctví. Věrchuška nejenže nedělala revoluci kdysi, nedělá ji ani v budoucnu. Kdo po této cestě chce kráčet, ten riskuje leda to, že by padl na barikádě ze Zemanových jitrnic.