K odkazu Února 1948

04_14

I. Připomeňme hodnocení Vítězného února 1948

… Stal se srdcem, v kterém ústí miliony cév

1. O charakter a význam únorových událostí roku 1948 jsou vedeny spory od počátku. Po kontrarevolučním převratu a obnovení kapitalismu po roce 1989, jsou samozřejmě oficiální ideologií a propagandou líčeny jak jinak než jako „komunistický puč“. Tuto oficiální interpretaci potvrzuje i „Otevřená encyklopedie“ na internetu, Wikipedie: „Únor 1948 (oficiálně Únorový puč, resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii) je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 1. a 25. únorem v roce 1948.

Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den ‚Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky‘, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i v současné době“.

Ze schůze ÚAV Národní fronty 23. II. 1948

2. Proto je třeba si připomenout, jak se tato „moderní levicová strana“ – KSČS a zde KSČM (její ideologové) při svém vzniku – k Vítěznému únoru vyjadřovala, jak ho interpretovala.

V dokumentu KSČS (federace KSČM a KSS-SDL): „Únor 1948 nebyl komunistickým podvodem spáchaným na lidových masách, ale především revolučním vystoupením širokých vrstev lidu. Skutečností však bylo, že na jeho pozadí působily síly a společenské mechanismy zformované v předchozím vývoji, inspirované a orientované stalinským přístupem k uchopení politické moci a jejímu monopolnímu uplatnění… Vnější neustále působící vliv vládnoucí garnitury v SSSR i vnitřní zákonitosti celého společenského systému vedly i v československých podmínkách k převzetí dobově omezené představy o vybudování sociálně spravedlivé společnosti. Ta vycházela z jednostranných zkušeností SSSR a znamenala přebírání státně byrokratické podoby vlastnictví a řízení ekonomiky, nedemokratického politického systému založeného na monopolu jedné strany, ideologie vyznačující se hrubým, pseudomarxistickým zkreslením pojmů jako byla „demokracie“, „svoboda“, „rovnost“, „diktatura proletariátu“ a protilidové teorie zostřujícího se třídního boje. Falešně interpretovaný internacionalismus vedl i zde k odmítnutí národní specifiky a podřizování zájmů našich národů i procesu budování socialismu v Československu velmocenského zájmu vládnoucí garnituru velmocenskému zájmu vládnoucí garnitury v SSSR“. („Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3.-4. 11. 1990, s. 11) Byla to tedy ona „kremelská uzurpace“, jak to bylo nejednou zdůrazněno v projevech nejvyšších představitelů této strany (KSČM) včetně referátu na konferenci k 10. výročí vzniku KSČM, které (uzurpaci) jsme se prý neuměli vzepřít, tak jak to dokázal Tito…

3. V publikaci Křižovatky 20. století (autoři: V. Mencl, M. Hájek, M. Otáhal a E. Kadlecová – do roku 1969, 1970 přední ideologové a členové KSČ), která je svým způsobem spíše blízká přístupu KSČM. Podle této publikace „Únor byl politickou bitvou, nikoliv pouhým převratem či pučem, jak se ho snaží charakterizovat někteří historikové. Dostavily se v něm skutečně do pohybu masy lidí, nespokojených s dosavadními výsledky národní a demokratické revoluce a především s tím, že řadu jejich dalších opatření, ve kterých viděli naději na zlepšení, nebylo lze prosadit“. (s. 238) „Únor tedy znamenal obrat urychlující vývoj k další fázi přeměn, které se odehrávaly podle představ socialistické a komunistické doktríny a na bázi tehdy jediných přístupných zkušeností – praxe SSSR, tedy stalinismu. Na druhé straně však znamenal i dlouhodobé začlenění Československa do mocenského bloku v čele s SSSR…“ (Tamtéž)

Pochod Únor 1948

II. Jaké jsou nejpodstatnější, nejvýznamnější rysy Vítězného února 1948?

1. Na co je třeba, ve vztahu k pochopení únorových událostí roku 1948, upozornit (zejména mladší generace) je, že tyto události je možné správně, pravdivě objasnit (jak to i vyplývá z výše uvedeného), jen s přihlédnutím k vývoji československé národně demokratické revoluce a jejího přerůstání v revoluci socialistickou. Tedy v rámci celkového vývoje ČSR v letech 1944 (vznik vlády NF a přijetí jejího „Košického vládního programu“ 5. 4. 1945) až do roku 1948, kdy přitom květen 1945 znamenal zásadní revolučně mocenský předěl v tomto vývoji a Únor 1948 tuto cestu definitivně ztvrdil a urychlil.

Šlo o to, že KSČ, která se v roce 1929, po zvolení nového revolučního vedení na čele s K. Gottwaldem, zbavila své oportunistické, sociálně demokratické zátěže a dokázala tak, po květnových dnech roku 1945 dovést pracující lid nejen k obnovení samostatného Československa, ale co bylo rozhodující, pod jejím vedením byl splněn hlavní úkol národní a demokratické revoluce, která započala SNP a vyvrcholila Pražským povstáním českého národa a našim osvobozením Sovětskou armádou v květnových dnech 1945. To umožnilo převzetí politické moci vládou Národní fronty (NF) a národních výborů (NV) a zformovat kvalitativně novou politickou moc, lidově demokratický stát bratrských národů Čechů a Slováků.

05_08

2. Hlavním úkolem Národní fronty bylo upevňovat spolupráci všech jejich složek při plnění právě společně přijatého Košického vládního programu (KVP) a budování lidově demokratické republiky. Tento úkol nechtěla naplňovat politická reprezentace buržoazie. Začala jeho plnění sabotovat. Tak na přelomu let 1947-1948 bylo již zřejmé, že politický zápas spěje k rozhodujícímu řešení, k řešení otázky „kdo s koho“? Buržoazie nebo dělnická třída a ostatní pracující, kapitalismus nebo socialismus? Za této situace buržoazní politici (ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany) podali demisi v domnění, že tím padne celá Gottwaldova vláda a bude ustavena vláda úřednická. Tím ovšem demonstrovali, že opouštějí základy KVP a NF, že v rozporu s politickým systémem československé lidové demokracie na bázi NF, který v tomto bloku politických stran nepřipouštěl otevřenou opozici, se touto opozicí stali! Šlo jim skutečně o puč, o politický převrat, o snahu uskutečnit v zájmu úzké společenské vrstvy politický převrat, svrhnout zákonnou, legitimně, demokraticky zvolenou vládu a plně obnovit předválečný režim kapitalismu, který nás dovedl k Mnichovu. Tak se sami vyřadili z politického života.

Byla to protilidová, antidemokratická opozice, kdo chtěl zastavit dosavadní vývoj a proto zosnoval puč. Nejvyšší představitelé buržoazie se mj. lekli bezprostředně toho, že ÚRO svolala na 22. únor 1948 sjezd delegátů závodních rad a odborových organizací. A 18. února bylo oznámeno rozhodnutí svolat na 28. až 29. února sjezd zemědělských komisí, které měly říci své slovo k zemědělským zákonům atd.

3. Pokud jde o KSČ, ta neměla, ani také ani nemohla mít – jak je z toho stále obviňována – zájem na vyvolání vládní krize s cílem vyvolat „puč“, uskutečnit politický převrat. Naopak, tato strana totiž realisticky očekávala, že se jí v nastávajících volbách podaří získat většinu národa, většinu hlasů, a že tak zabezpečí další postupný vývoj k socialismu. Ona opravdu v žádném případě nechtěla rušit dané, dosavadní společensko-politické poměry, ale chtěla je rozvíjet a upevňovat. To se také ukázalo ve volbách, jež se uskutečnily v původním, zákonně stanoveném termínu, v květnu 1948. Jednotné kandidátky obrozené Národní fronty získaly 89% všech hlasů, což bylo potvrzením správnosti odhadů KSČ i potvrzením obav reakčních politických sil.

Lidové

III. Jak je to s odkazem (poučením) Vítězného února 1948

1. K nejzávažnějšímu odkazu Vítězného února patří to, že je nezbytné dopátrat se, na základě hluboké, M-L analýzy skutečných příčin toho, proč byl po 40 letech jeho program a odkaz zmařen. Proč došlo k jeho zradě a našemu podvolení se této zradě, zásadním způsobem iniciované a organizované z původního centra, bašty rodících se socialistických zemí a MKDH, z MOSKVY. Proč tomu tak snadno podlehla kdysi revoluční avantgarda československého proletariátu, která byla hlavní iniciátorkou a hybnou silou vítězství pracujícího lidu v únorových dnech roku 1948?

Proč nebyl respektován varovný odkaz K. Gottwalda, který vyslovil po únoru 1948, že se po tomto prvém kroku, vítězství mohou komunisté porazit jen sami: „Každá naše organizace může být hrda na to, že jsme obstáli. Nesmí nám to však stoupnout do hlavy, nesmíme si myslit, že je všechno za námi, že máme vše vyhráno, že na nás nikdo nemůže, že není nikoho nad nás. To by bylo to nejnebezpečnější. Kdyby strana měla upadnout v domýšlivost a pýchu, mohlo by to ve svých důsledcích znehodnotit naše únorové vítězství (…) Musíme si to zapamatovat, musíme se přimět k sebekritice a musíme být kritičtí i k druhým soudruhům.“ (K. Gottwald, Sp. sv. XIV, s. 371, 372) Ano, „plná odpovědnost za to, co se u nás bude dít nebo nebude, padá na naši stranu, na každého z nás“. (Tamtéž, s. 430)

2. Nejen v únorových dnech, ale dávno před tím a ještě dlouho potom, byla KSČ těsně spjata s dělnickou třídou, s fabrikami (tam byla Gottwaldova „pretoriánská garda“). Strana byla pevně spjata i s vesnickou chudinou, se zemědělskými dělníky a drobnými, samostatně hospodařícími rolníky, tak jako s pokrokovou technickou a humanitní inteligencí. To byl také onen základ a hlavní síla KSČ, aby mohla odrazit v únorových dnech roku 1948 kontrarevoluci a zvítězit. Otevřít plně cestu k socialismu.

A jak je tomu dnes? Není nic takového a vzhledem více než čtvrt stoletého vývoje KSČM jako „moderní levicové strany“ se nám o tom může jedině zdát!

Prezident E. Beneš a K. Gottwald

3. KSČ existovala a působila jako strana komunistická, úzce, bezprostředně spjatá s lidem, prosazující a bojující za jejich zájmy, což zejména v počátečním období plně platilo a výrazem toho bylo i sociálně třídní složení strany. I tady jde pro KSČM o odkaz, jenž je pro ni, pro její rozbředlost, neprincipiálnost a nerevolučnost, těžko osvojitelný a realizovatelný. Pro mladší a mladé lidi je totiž, pro uvedené, fakticky nepřijatelná.

4. V únorových dnech 1948 byla KSČ nejen výborně zorganizovaná a aktivně fungující na všech stupních a článcích vnitrostranického života, od ZO až po ÚV a naopak, ale i ideově politicky vyzbrojená. Ideová výchova komunistů nebyla podceňována (či dokonce odmítána jako dnes u KSČM), ale naopak! Proto mohla existovat a působit ve straně jednota organizační a ideová a s ní i jednota akce, akční jednota!

KSČ tak nebyla zasažena reformismem, sociáldemokratismem a s tím spjatou pasivitou, neuvědomělostí a nevyhraněností tak, jak je na tom více než po čtvrt století, naše nová, moderní levicová strana – KSČM.

Klement Gottwald oznamuje ustavení nové vlády

5. Politicky a ideologicky k nejvýznamnějším ponaučením a odkazům z Vítězného února patří skutečnost, že vedení KSČ zde prokázalo skutečné mistrovství v uskutečňování své politiky vycházející ze zvládnutí základů teorie M-L a opírající se o zkušenosti SSSR a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, při respektování našich specifických podmínek ČSR jako vyspělé kapitalistické země se značným a na naše poměry i rozsáhlým dělnickým hnutím.

6. To, že byl odkaz Vítězného února 1948 zdevalvován a narušen již dříve a to v „poločase jeho rozpadu“, tedy 20 let po únoru 1948 a 20 let před listopadovo-prosincovým kontrarevolučním převratem roku 1989, tedy v době „pražského jara 1968“, kdy došlo k pokusu o anti-únor, bylo pro nás velkým varováním. A my jsme se z toho za pomoci i ostatních socialistických zemí na čele s KSSS a SSSR jen do jisté míry poučili.

Toto ponaučení z anti-února roku 1968, nám žel (s hlubokou lítostí řečeno), tentokrát rovněž, avšak za negativní iniciativy gorbačovské KSSS, její perestrojky, vydrželo jen oněch 20 let!

Zdeněk Košťál
Převzato z časopisu Dialog.

Klement Gottwald a Antonín Zápotocký přehlížejí oddíly dělnické milice.