Ráj na úvěr

znakSMKC_01

Periferií našich měst už nezní píseň dělníků, už to není ta proletářské poezie, už to není pískání traktoristy nebo jeho startka v koutku úst při další otočce s kombajnem. Už to není ani nepříjemně žlutá řepka, ani žito dokazující líp než dopravní značka, kde se na tradiční rovině nacházíte. Ani Cirkus Humberto, ani potulní kejklíři, ani kluci na cigáru a Klášterní svíci. Na naší periferii, na našich polích kolem městečka, které nepoznalo dějiny, vyrostla jako houby po dešti splněná přání bank, pojišťoven a našich uhlazených prostých lidí „střední třídy“. Neštovice nevkusu obsypaly město, vyrostl satelit, nános nevkusu, ukázka mizerné stavební práce a především iluzí, jak málo stačí na to ukojit maloměšťáka, kterého po podpisu hypotéky přestal zajímat nejen Irák nebo Írán, ale i vedlejší vesnice, plody umění a lidé vlastně všeobecně.

Dovolenou a mořský vzduch nahradí bazén rodinného potu na několikametrové zahradě, kterou shora pozorují odnaproti pacienti infekčního oddělení. Svět se zastavil, vše má přesný řád splátek, už víme, jak být úspěšný, jak zavraždit nejméně dvě generace. Už víme, jak autem jako traktor co nejhlasitěji poukázat na vlastní impotenci. Demokracie oligarchů prožívá krizi středního věku, než se zřítí do chaosu senility. Přitom zůstalo tolik dokonalých lidí, kteří se nezapletli, tolik skvělých vzorů, kteří nic nedokázali, a tolik krásných mladých potomků a dobře krmených psů.

A já bych jim s chutí přál, aby se jim, za těch 30 promrhaných let, které věnovali pitomému snu a splátkám, zřítila ta jejich prohnilá papundeklová stavba na ty tupé hlavy a aby přes praskající betonovou balustrádu, ze které podobně jako z neprodyšného betonového plotu leze rezavý had roksorrové výstuže, byli konečně vidět všichni ti lidé živící se prací a hledající poezii ve svém vlastním životě a kteří byli ještě nedávno kdesi ve stínu, v jiné ulici, v horší čtvrti, na horším místě a zaklíněni do delší pracovní doby s vyhlídkami smutnějšími, než je promrhání života na banalitách.

A zatímco se zrevolucionarizované masy pěstmi vypořádají s nevkusem a s utrpením estéta i s politickou mizérií, zatímco je čoklovi převrhnuta miska a tyčí s elegantním úsměvem rozmlácen LED-televizor, ve kterém běží „seriál ze života“ nebo teplý Moravec, snad si uvědomíte, že zatímco jste tloustli u co největší bedny na nesplnitelná přání a dostávali se za nadšení cvičitelů do kondice tresek se šlachovitou prdelí, že v té době se točil svět a roztočil se tak rychle, až z něj začaly šlehat plameny, které tu a tam někoho popálily, zatímco vám běžela klimatizace o stošest, zatímco jsme prováděli čokla po přesně ustřiženém trávníku, opečovávali fakany, z nichž se vyklubali zítřejší dekadenti a lemplové všech barev. Taková to byla krásná doba. Doba naleštěných aut na leasing, doba půjček na široká ramena, doba hypoték na dokonalost, doba kultury nudné jako pohlavní styk po prvním desetiletí splácení.

Tak tak jste si žili, zatímco jiní cítili i ty boláky ze života, chodili po neupraveném trávníku a rozpraskaném asfaltu, dovolávali se mzdy a žili, jak se to sluší na ty, kteří nevlastní televizi jako betonový panel – žili pro radost.

Tak dlouho jste pěstovali vlasní sebevědomí, až jste v kumbále našli dceru s jinou dívkou, psa s jiným psem, syna se synem sousedovým a co hůř: Když jste krčili rameny nad tím, že dřevomorka nebo příliš silné deště poslaly do hajzlu vaši pohádku druhého desetiletí 21. století. A nezbyl po tom ani kosmonaut, ani bronzový muž z pomníku, ani nějaký pěkný verš, co se čte v letním vedru nebo nad rakví.

Mezitím někde zněly salvy, noviny byly potištěné slovy o zkáze a ti dole tam, kde se noha stýká se zemí, cítili bezmoc, která se měnila ve vztek. Ťuknutí sklenky vína na vyprázdněné vernisáži ničeho, spánek při prázdném divadelním představení, císařovy nové šaty vlastního chátrání nezastavily tlení. Chtěli jste být jenom šťastní. Trochu víc než soused. A chtěli jste uchránit vlastní potomky, ty nezaměnitelné individuální přesně vysoustružené kusy, od světa páchnoucího životem, prací a potem parádního proletářského milování. Chtěli jste být šťastní a neměli jste čas řešit nic jiného, než tolerovat manželčinu celulitidu, zakálený chodník od psa a feťácké výstřelky arogantních přihřátých spratků. Bylo to celé špatně?

Ať žije svět na úvěr nezatížený svědomím!