Setkání s Patrikem Paulovem, členem vedení Komunistické strany Švédska

Členové Svazu mladých komunistů Československa měli možnost se na ÚV KSČM setkat s členem politického byra Komunistické strany Švédska, Patrikem Paulovem, jenž je zároveň šéfredaktorem komunistického týdeníku Proletaren. Akci pořádal společenskovědní klub. Od začátku bylo všem účastníkům jasné, že setkání bude zajímavé a informativní. Za prvé je dnes právě „Švédský model“ neustále omílán všemožnými reformisty a dáván jako úspěšný příklad fúze prvků kapitalismu a socialismu. Za druhé se v ČR o aktivitách Švédského komunistického hnutí příliš neví a kontakty a spolupráce s ním jsou slabé.


Soudruh Paulov se tedy nejprve věnoval vývoji a situaci moderního kapitalismu ve Švédsku. Začínal popisem situace v době říjnové revoluce v Rusku. Ve Švédsku tehdy panovala obrovská bída, která nebyla ničím menší nebo měkčí ve srovnání s jinými kapitalistickými státy. Avšak bolševická revoluce v Rusku se svými sociálními požadavky, se svojí inspirací pro pracující po celé Evropě i ve světě, donutila buržoazní představitele jednat. Hodnocení sociálních poměrů shrnuje citát tehdejšího premiéra, ve kterém říká: „Nemůžeme si v době revoluce dovolit mít jednu kuchyň na čtyři rodiny“. Pravdou tedy je, že švédský „sociální stát“ (dnes tak oslavovaný, který ovšem leží v Evropě mrtvý a v nenávratnu, proč asi?) měl stejné politické pozadí jako tentýž v západní Evropě (strach z šíření revoluce, sílícího dělnického hnutí a třídní uvědomělosti), jenže své ekonomické kořeny hledal již ve 20. letech 20. století. Ve Švédsku byly pro rozvoj tohoto projektu velmi příhodné podmínky. Tedy neúčast na válkách, bohaté zásoby železné rudy, sice silné, ale odpolitizované a čistě tradeunionistické dělnické hnutí, které snadno podléhá oportunistickým iluzím a drží se za ruku s buržoazií. S. Paulov přiznává, že zejména od 2. světové války měl tento model značný úspěch. Zvedla se kvalita a dostupnost školství a zdravotnictví, zlepšily se pracovní podmínky a proletáři získali sociální jistoty. Jak už však bylo řečeno, za prvé zde hrála svoji roli řada objektivních podmínek (příhodných), dále šlo o záležitost od začátku prozatimní a omezenou. Důležité je také zmínit, že tento i jiné „sociální státy“ mohly vzniknout v Evropě jen v epoše imperialismu (která trvá dodnes), kdy je zejména evropská a severoamerická buržoazie dost bohatá, aby si takovýto stát mohla dovolit (když se však cítí dost silná, lusknutím prstu tento stát likviduje, což se ukázalo po pádu socialistické soustavy na přelomu 80. a 90. let). Toto bohatství získává nezměrným a nelidským vykořisťováním tzv. „třetího světa“, tedy nerozvinutých, neimperialistických kapitalistických států, jejichž buržoazie je zcela závislá na oněch kapitalistech v „rozvinutých“ státech, a umožňuje jim odírat takto proletariát svých zemí. Následkem toho se mění také struktura společnosti. V imperialistických státech narůstá služební proletariát, lumpenproletariát a drasticky stoupá nezaměstnanost, každou generaci víc a víc. V nerozvinutých státech pak dochází k industrializaci a proměně agrární společnosti na industriální, rolnictvo nahrazuje dělnická třída, jež vyrábí materiální hodnoty. Dalším souvisejícím jevem je obrovské zadlužování imperialistických, „rozvinutých“ států. Právem lze tedy nazývat stát, jakým je Švédsko, státem parazitního kapitalismu, kapitalismu zahnívajícího. I o tyto dílčí vylepšení kapitalismu však Švédsko přichází postupně od 80. let, pokračuje v popisu soudruh Paulov.

Jednou z přelomových událostí je vstup Švédska do EU, roku 1995. V době před referendem byla v zemi vedena masivní propagandistická akce na podporu onoho vstupu. Od této chvíle neoliberální reformy ve státě sílí a nabírají stále ostřejších podob. Asi nejlepším příkladem je školství. V žádném jiném státě neroste v posledních desítkách let soukromé školství tak rychle, jako nyní ve Švédsku, krom Pinochetova Chile…. To vede přirozeně k prohlubování sociálních rozdílů, sociální segregace a jiných škodlivých jevů.

Příklady jsou i další. Soudruh Paulov zmínil i nedávné nepokoje mladých nezaměstnaných a imigrantů, kteří se v zemi stávají často oběťmi otrocké práce, obchodu s lidmi a nezodpovědné politiky ghett a segregace. Také Švédsko postihuje světová hospodářská krize. Pravicová vláda, která je v zemi již osm let, neumí přirozeně reagovat jinak než škrty a osekáváním sociálních práv. Dostáváme se tedy k tomu, že Švédsko je přeci jen dalším kapitalistickým státem, se všemi jeho imanentními jevy ve smyslu nezaměstnanosti, ghett, drog, gangů, škrtů a nejistot. Dalším problémem je i nárůst vlivů fašistických stran, což bylo též zmíněno. Tyto jevy nejsou sice ve Švédsku tak silně vidět, to ale neznamená, že neexistují. Proto nemá smysl si o něm dělat iluze a vzhlížet k němu.

Dále soudruh hovořil o Komunistické straně Švédska, o její historii, aktivitách, ideologických východiscích. Tato strana hledá své kořeny v antikapitalistických bouřích 60. let. Ve schodě s tím byla ovlivněna maoismem a k socialistické soustavě vedené SSSR se stavěla velmi kriticky. Vedle ní se vytvořila celá řada dalších subjektů „reálsocialismu“ nakloněných, reformistických, trockistických atd. Většinou je čekal stejný osud, buď sociáldemokratizace a etablování do struktur režimu, anebo věčné setrvání v maloměšťáckém radikalismu bez jakéhokoliv vývoje (spojeno s nabubřelou pseudorevoluční frazeologií, věčnou marginalitou a oportunistickou praxí, což je specialitou trockistů). Komunistická strana Švédska rozpad socialistické soustavy přežila, a principálně se zbavila některých maoistických deformací a více dospěla (i když o tom, jaké je hodnocení maoismu v Komunistické straně Švédska, toho příliš nevím a výslovně se k tomuto s. Paulov nevyjadřoval, z jeho projevu žádné takovéto deformace nezazněly. Sám Paulov uvedl, že se jeho strana hlásí k Marxovi, Engelsovi, Leninovi a Stalinovi). Zdůrazněno také bylo to, že i kvůli své kritičnosti k socialistickému bloku byla strana z počátku velmi odříznutá od zahraničního komunistického hnutí, kontakty byly jen v Británii.

Dnes je tato situace daleko lepší. Strana se také snaží angažovat ve všech pokrokových a antikapitalistických sdruženích v zemi. Nemalých úspěchů dosáhla při návštěvě B. Obamy v zemi, kdy zde byla velmi aktivním účastníkem tisícových protiválečných demonstrací. Menších úspěchů pak strana dosahuje při celostátních oslavách Svátku práce a antikapitalistických akcích švédské nezaměstnané mládeže. Co se týče odborové situace, nejsou zde odbory politicky děleny, nýbrž existují v podstatě jedny silné, sociálně demokratické odbory. Ty jsou formálně vlivné, reálně jsou však „žluťácké“, oportunistické a neambiciózní.

Ohledně voleb bylo řečeno, že se jich Komunistická strana Švédska zúčastňuje a na lokální úrovni zaznamenala několik úspěchů. Co se dá bezesporu soudruhovi vytknout, je přeceňování parlamentarismu a nekritičnost ke KSČM. Chápu, že ji nemohl v sídle strany, jakožto zahraniční host nějak zvláště kritizovat, avšak bylo vidět, že se ke straně staví jako k „silné“ a „vlivné“. O síle a vlivu KSČM doslova mluvil a vyzvedl ji jako jednu z nejúspěšnějších komunistických stran v Evropě. To je rozhodně špatné hodnocení úspěchu, protože je jasné, že při takovém výroku jsou kritériem právě parlamentní a volební výsledky. To je však iluzorní a nemarxistické, skutečná síla komunistické strany neleží v parlamentarismu, nýbrž v organizaci a vzdělání proletariátu, zkvalitnění sama sebe a řadě dalších věcí, které KSČM nikdy neměla a mít nebude. Každopádně i toto si lze vysvětlit jistou nezkušeností Komunistické strany Švédska s KSČM, ale i složitým hodnocením situace ze zahraničí. Jisté přeceňování formální síly, v podobě volebních úspěchů či počtu členů, ale bylo vidět od Paulova i při hodnocení práce vlastní strany. Zejména v chvílích, kdy zdůrazňoval její nízký počet členů jako vážné omezení a neúspěch, alespoň ve srovnání s KSČM. To je však hodnocení dle mého názoru chybné, jelikož hlavní je kvalita členů a reálný vliv na uvědomělý proletariát.

Na závěr chci říci, že šlo o skutečně poučnou besedu, která svoji informativností a podrobností předčila moje očekávání.

Pavel Jankowský