Půlkulaté připomenutí

smkc_ksm

Pietní a vzpomínkové aktivity jsou pro identitu, tradici i budoucnost každého hnutí, pro organizaci, tím spíše organizaci komunistickou, působící v současném mozek a paměť vymývajícím kapitalismu, důležité. Nemohou však tvořit páteř, hlavní osu její činnosti. Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) byla otázka „nostalgismu“ předhazována v minulosti mnohokrát, sami jsme se jí také opakovaně zabývali. Zejména s tím ohledem, abychom se neproměnili ve spolek kladečů věnců a zájmové činnosti, vydávané za politické působení. Především v minulosti jsme, což je třeba sebekriticky uznat, částečně tomuto neblahému, ale z objektivních podmínek získanému dědictví, podlehli. I v tomto případě je možné za klíčového nosiče onoho nánosu označit KSČM a s ní provázané některé organizace. U části z nich jde o neuvědomělý důsledek poctivého boje proti falzifikaci minulosti i jejich životů, u většiny členů KSČM a množství na ní navázaných organizací však o organizovanou bezmoc (organizovanou účelově z centra KSČM, u řadových členů pouze neuvědomovanou). Když se však do pasti této bezmoci lapí členové či sympatizanti mládežnické komunistické organizace (nebo několik jedinců, kteří se za ni vydávají), ideopolitický kurz KSČM alespoň verbálně odmítající, znamená to, že přes všechny výkřiky a mávání prapory nedokázali z oné rozkladné hniloby vybřednout. Jestliže mají ještě tu odvahu (drzost?) vydávat takové počínání za revolucionářství, jsou skálopevně přesvědčeni o jeho správnosti, o své neomylnosti, jde o případ z vývojového hlediska téměř beznadějný.

Každá organizace, chce-li býti skutečně komunistickou, třídně a marxisticko-leninsky orientovanou, se v kapitalismu i dlouho po jeho porážce bude muset s těmito i dalšími problémy potýkat a vypořádávat. Ta organizace, která jakýkoliv i tento boj vzdá, nebo objekt boje dokonce vyvěsí mezi hlavní body svého programu a praxe, přestává být komunistickou, marxistickou a třídní. Teoretické zaměření organizace, její základy, cíle a program vyplývají, ověřují se a zhodnocují zejména v politické (a jí podřízené a s ní provázané teoretické, ekonomické a jiné) praxi. Z výše uvedeného plyne, že se i SMKČ musel, musí a bude muset s těmito objektivně danými problémy potýkat. Tím spíše, jsou-li naše specifické podmínky poznamenány způsoby antikomunistického vlivu a rozkladným vlivem potomků sovětského revizionismu a oportunistické laxnosti a samozřejmosti. Skutečnost, že si tento fakt uvědomujeme, že se proti němu snažíme bojovat zdaleka nejen verbalismem a teoreticky, ale praktickou činností, která v poslední době nabyla nových forem a pozměněného obsahu, způsobila, že jsme v listopadu letošního roku zapomněli na výročí vlastní.

Dne 22. 11. 2013 totiž uběhlo pět let od ustavujícího sjezdu SMKČ. Nemáme v úmyslu dohánět toto zapomenutí narychlo svolávanými formálními shromážděními, výrobou propagačních a agitačních materiálů či vydávánímustvavující_sjezd_přerov_2008 prohlášení. Účel tohoto článku má být v zamyšlení nad tím, jak se, řečeno v obecné rovině, změnily za pět let objektivní podmínky, ale i podmínky v komunistickém a dělnickém hnutí (tedy subjektivní), jak se postupně měnil odraz těchto podmínek v jejich vnímání členy, kandidáty členství a sympatizanty SMKČ. Důležité je také říci si, jak změny pohledů SMKČ zpětně působily na formování zmíněných podmínek. Výročí bývají příležitostí k obecnému a stručnému bilancování. V našem případě musí být bilance skládána proto, abychom měli představu o našem budoucím směřování.

Dnes se ještě zřetelněji než před několika lety ukazuje, jak důležité bylo rozhodnutí založit SMKČ. Iniciátorům tohoto kroku za to patří velký dík, přestože nikdo v té době nebyl, a zřejmě ani nemohl být, natolik prozíravý, aby dohlédl k důsledkům, k nimž vznik SMKČ a reakce na tento krok v budoucnosti povedou. SMKČ vznikl jako reakce na rozpuštění Komunistického svazu mládeže (KSM) tehdejší buržoazní mocí, ale také jako snaha oprostit se od zhoubné činnosti, rozhodování a vztahů, které pomáhaly vytvářet kariéristické a zlatomládežnické chování a jednání v tehdejším mládežnickém komunistickém hnutí. Stav komunistického a dělnického hnutí v ČR v r. 2008 byl kvalitativně podobný současné době, nebudeme-li logicky do něj započítávat SMKČ. Něco jako organizované, zásadové, třídně teoreticky i prakticky orientované marxisticko-leninské hnutí v českých zemích neexistovalo. Diskutabilní by bylo i tvrzení, že existovaly jeho vytvořené a organizované zárodky. Spíše se jednalo o jednotlivce, skupiny, buď komunisticky myslící, ale nikoliv organizované, se systematickou činností a provázaností na cílové třídy, vrstvy a sociální skupiny komunistické politiky, nebo o jednotlivce a skupiny poctivé, komunisticky cítící, které však byly nejen prakticky, ale i myšlenkově silně poznamenány a obaleny revizionistickým a oportunistickým bahnem. KSČM, v českých zemích středobod téměř všech sil, vydávajících se nebo částečně i byvších komunistickými, pokračovala ve svém trvalém a pozvolném posunu doprava, což se projevovalo i na jejích rostoucích distancích i od formálně marxisticko-leninské opozice v hnutí, včetně KSM. Žel tehdy, podobně jako nyní, vázala KSČM iluze velkého množství potenciálních sympatizantů, podporovatelů a voličů komunistů, a to zejména díky názvu, spojenému s esencí reálného socialismu. Tomu výrazně napomáhaly oficiální sdělovací prostředky, které ztotožňovaly téměř vše komunistické bez přívlastku právě s KSČM. Svými základními dokumenty, hlavním programem, většinou volebních programů, ale především praxí se KSČM posouvala z pozic mírně nostalgické radikálnější sociální demokracie reformistického typu (prosazování budování socialismu v daleké budoucnosti evolučními kroky, pomocí buržoazního parlamentu – reformní cestou) v důslednější sociální demokracii dnešního typu, „ozdobenou“ od své praxe naprosto odtrženým strategickým cílem („socialismem“). Politický charakter, jaký jsme popsali u KSČM jako takové, měla a dnes ještě více má velká většina jejího vedení, poslanců, europoslanců a senátorů, v praxi tutéž cestu prosazovala i majorita funkcionářského aktivu, přestože se verbálně a vzpomínkově projevovala formálně komunisticky. Jiné politické subjekty na straně pokrokového hnutí nehrály pro SMKČ a tehdejší mládežnické komunistické hnutí větší roli, o KSČ jsme věděli, že existuje a je pasivní, o dalších subjektech fakticky totéž.

Objektivní podmínky roku 2008 byly kvalitativně stejné jako nynější. SMKČ se pohyboval v prostředí imperialistického stádia kapitalismu, které ve stále více kolonizovaných českých zemích (zahraničním kapitálem a institucemi) omezovalo i formální politická a jiná nadstavbová práva buržoazní demokracie. Ve srovnání s raným obdobím imperialismu a jeho buržoazních demokracií je paleta těchto práv v dnešní době mnohem méně pestrá. Autoritářské rysy vládnoucí moci, její postupný posun doprava, volně pokračoval, byl však především vázán na materiální základnu a ovlivňován také stavem pokrokového hnutí. Z těchto důvodů by bylo značně přehnané tvrdit, že aktuálně hrozil nástup fašismu nebo jiných forem otevřené buržoazní diktatury. Na podzim r. 2008 však začínala hospodářská krize kapitalismu, která neskončila dosud. Ta měla na konkrétních příkladech prověřit připravenost pokrokového hnutí nebo toho, co se za ně vydávalo.

SMKČ přistupoval v této době ke KSČM značně kriticky, toužil po změně jejího charakteru a domníval se, že je možná. Neuvědomoval si rozsah, kterého prostřednictvím dekomunizace hnutí minulých desetiletí ruku v ruce logo3s kapitalistickým režimem, jeho propagandistickou mašinérií a vědomou rezignací na vzdělávání v KSČM, ale i vlivu objektivních faktorů (věková skladba členské základny, její opakované zvládání krizových let – 1968, 1989, 1992-3) nabyl sociálně demokratický, nekomunistický element nejen ve vedení KSČM, ale i v její členské základně. Zůstává otázkou, zda si to SMKČ v té době na základě svého minulého formování mohl uvědomovat. Důležitou roli v našem tehdejším objektivním nepochopení hrálo i to, že nikdo, ani opoziční levicové skupiny v KSČM, toto vývojové a zákonité hledisko neprohlédl.

Objektivní podmínky měly vliv zejména na to, jak jsme se snažili stavět k začínající kapitalistické krizi, že jsme ji chápali jako možnost, šanci, pro pokrokové hnutí, která, bude-li nevyužita, může otevírat dveře fašistům a dalším kapitalistickým autoritářům.

Obojí podmínky měly zásadní vliv v přemýšlení o činnosti SMKČ, v pojímání změn v této praxi ve srovnání s posledními obdobími KSM. SMKČ se v prvé řadě pokoušel proniknout k cílovým třídám a vrstvám mládeže, které by měla oslovovat komunistická organizace. Zároveň s tím se pokoušel konstruktivní činností v KSČM o její změnu směrem ke skutečné komunistické straně. Vnitrosvazově se SMKČ domníval, že vymýtí-li některé vztahové a osobní jevy, rozšíří-li demokratickou diskuzi v členské základně, omezí-li některé pseudorevoluční pózy, vytvoří tento soubor změn příznivé podmínky pro další rozvoj organizace.

V prvním půlroce činnosti po svém vzniku se ještě SMKČ dařilo udržet formální dialog s některými strukturami oficiální politiky KSČM (např. Komise mládeže ÚV KSČM), bylo však zřetelné na sebevědomí představitelů strany, ochotných ve své jistotě, s níž kočírovali proces dekomunizace, i ke konci spolupráce s formálními komunistickými strukturami a k obětování jediné aktivní mládežnické organizace komunistického hnutí v českých zemích. „Výbuch“ této podstaty, výraz vztahu vůči nám nastal na pietním aktu v Lidicích v červnu 2009. Tehdy někteří funkcionáři a špičky KSČM vyprovokovali útok vůči SMKČ, čímž poprvé od vzniku SMKČ zásadněji upozornili SMKČ na nutnost změny jeho politiky a vztahu ke KSČM.

SMKČ na toto konto odpověděl verbálně rázně, tvrdě, jinou reakci ani daný útok nevyžadoval. Jeho členská, osobní, zkušenostní i politická svázanost s KSČM však byly natolik velké, že neumožňovaly krok, který, kdybychom v té době učinili, by SMKČ do dnešních dnů pravděpodobně posunul zásadně dál. Krok skutečného teoretického, ale zejména praktického oddělení od KSČM v základních (nikoliv ve všech) otázkách a aktivitách. K této pozici nepochopení SMKČ přispěly i změny ve složení vedení KSČM téhož roku v září, kdy se místo zkorumpovaných (když ne trestně-právně, pak politicky) místopředsedů ÚV KSČM Dolejše a Miloty dostali na jejich místa komunista Stanislav Grospič a formální opozičník proti dřívějšímu vedení KSČM Josef Skála.

SMKČ byl v té době nejen vlivem těchto skutků, ale i přesvědčováním od „levice“ v KSČM veden k nadějím a očekáváním, že se jedná o začátek tažení za změnu charakteru strany. Nechápal a neanalyzoval členskou základnu KSČM včetně mnohých představitelů „levice“ v KSČM, jež verbálně a teoreticky plameně vystupovali a radili, v politické a organizátorské praxi však mnohdy nezaostávali za těmi, které kritizovali. Výrazem této uvědomělé bezmoci byly závěry (často spíše nezávěry) a některá vystoupení na Pražských teoreticko-politických konferencích (PTPK), „oázy povolené kritiky vedením v KSČM.“ Za tyto oportunistické a pasivitou nasáklé rysy nenesli zodpovědnost někteří komunističtí jednotlivci z řad organizátorů a účastníků, ale jejich rozhodující představitelé – funkcionáři. Když PTPK přestaly pro vedení KSČM plnit svůj účel, podniklo na ně útok a zajistilo tak ještě podstatnější změnu jejich kvality. To však bylo pouze logickým a zákonitým vyústěním stagnace kvality a kvantity působení PTPK a jeho rozhodujících organizátorů.

Již v letech před r. 2008, ale i několik let poté, reagovali členové, kandidáti členství a sympatizanti SMKČ na procesy ve formálně komunistickém hnutí, zejména na revizionismus v teorii, oportunismus, reformismus, ministerialismus či otevřený současný sociáldemokratismus v praxi jediným způsobem, který znali a byli mu učeni. A tak útoky na symboly našeho hnutí – srp a kladivo opětovali permanentním používáním praporů a dalších materiálů s těmito symboly i v místech, kde to mohlo působit kontraproduktivně (např. když na každého člena na veřejné akci vycházel jeden prapor, nebo při nenahlášených přesunech městy), na útoky proti umírněnosti a pouhému žvanění odpovídali radikálností, která však někdy spíše připomínala romantické, nepřipravené akce a výpady. Neuvědomovali jsme si v té době, že takové reakce neodpovídají našemu poslání, obsahu myšlenky, již jsme chtěli studovat, rozvíjet a zavádět, že jsou důsledkem našeho angažmá v dekadentním sociáldemokratizujícím hnutí a v podstatě jen druhou stranou jeho mince.

Přesto nelze tvrdit, že SMKČ nezaznamenával v tomto „klidovém“ období své úspěchy. Měly zejména charakter kvantitativní, v oblasti publikační, kampaňovité a vyústily do I. sjezdu SMKČ v Ostravě v červenci r. 2010. SMKČ sesjezd_01 do té doby podařilo zbavit nejkřiklavějších případů aktivismu, který zpočátku, po vzoru minulém, plodil zástupy s pompou samostatně svolávaných veřejných akcí a demonstrací, které byly v důsledku nekvality pokrokového hnutí v českých zemích předem odsouzeny k neúspěchu, a zaměřil se zejména na podíl na akcích jiných organizací, včetně spojeneckých (např. Kamas Te Dživel!). Stále však nedokázal brát dostatečné ohledy (ve vztahu k tomu, jaká by měla komunistická mládežnická organizace být, nikoliv v relaci ke zbytku pokrokového hnutí – ty bral dostatečně) na vlastní zkvalitňování, samostatnost svého směřování a jeho jinou kvalitu. Tato suma podmínek, postojů a vlivů měla důsledek také v tom, jak si představoval SMKČ své poslání a jak se tato představa vyvíjela – od mládežnické organizace KSČM, přes mládež pomáhající KSČM v některých otázkách, po mládež, která vytváří marxisticko-leninské členy pro změnu charakteru KSČM. Ve všech případech jsme však vězeli oběma nohama v bahně stejného a mnohokrát zmiňovaného jmenovatele.

Objektivní, ale zejména subjektivní podmínky však pokračovaly ve svých proměnách, ve svém vývoji. Jak se prolínaly, zejména v případech reakcí KSČM, jí blízkých organizací ze Spojenectví práce a solidarity (SPaS – vzniklo na podzim r. 2011) a dalších „alternativ“ na pokračující kapitalistickou krizi, pravicově buržoazní vlády ČR, chápalo stále více představitelů SMKČ, v jak složité, obtížné a změny vyžadující situaci se pokrokové hnutí českých zemí nachází. A v jeho středu se v našich očích zračila stále rostoucí překážka, zábrana – KSČM. Od podzimu r. 2010 se SMKČ soustřeďoval v největší šíři na tradiční společné aktivity vedle KSČM a jí blízkých organizací (KČP, LKŽ, Společnost česko-kubánského přátelství a dalších), které, právě jak jsme zmínili v první části článku, nabíraly stále více formu akcí pro akce, zájmové a spolkové činnosti, klubů piety a nostalgie. Rozvíjející se protivládní hnutí, které přineslo zkraje podzimu r. 2010 první ze tří masových demonstrací v Praze, a bylo silně poznamenáno právě rozkladným vlivem iluze a falešné vědomí vyvolávajících a podporujících iniciativ a organizací, bylo slibným polem šíření povědomí mezi našimi cílovými sociálními třídami, vrstvami a skupinami o nepřikrášlených, skutečných možnostech a cestách změn. Lidových aktivit jsme se zpočátku účastnili nepříliš připraveni, živelně, spontánně. Avšak nescházeli jsme ani na jedné ze tří velkých desetitisícových demonstrací v Praze (září 2010, květen 2011 a duben 2012), na tisícových shromážděních k příležitosti výročí dne 17. 11. (2010, 2011 a 2012) ani na dalších doprovodných a podobných odbory_pha_04veřejných aktivitách v Praze či jiných městech (zejména v Brně, Hradci Králové a Ostravě). Už tehdy se ukazovalo, jaké ovoce nese precizní příprava, naplánování a koncepce účasti na těchto akcích, ale také organizační nezávislost na KSČM v těchto i jiných případech. Projevem této iniciativy SMKČ bylo zejména naše působení na největší demonstraci v českých zemích od r. 1989 v dubnu 2012 v Praze (více než 100 tisíc lidí). SMKČ se tehdy na přípravě akce podílel a účastnil po boku třídních odborů OS ČMS (Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska). Na druhou stranu jsme si nečinili iluze o možnostech dosahu, vlivu těchto veřejných, často balónkových aktivit, chápali jsme provázanost jejich organizátorů se současným režimem a nemalou propagandistickou závislost odborářů, dalších dělníků a zaměstnanců na jejich žluťáckých, zbohatlických odborářských představitelích. Ačkoliv mnozí činitelé SMKČ už v této době chápali nutnost hlubokých, kvalitativních a strukturálních změn našeho konání, které by po určitém čase přinesly takové ovoce, jež by mohlo být vidět i při podobných masových událostech, nedokázali tyto své vize a záměry přenést na půdu stereotypy a minulostí zasažené organizace. Zasažené zejména v tom smyslu, tou falešnou představou a vědomím, že po vzoru KSČM přetvoříme společnost jednorázovou akcí, marketingovým tahem, účastí na jedné demonstraci, ale zejména v médiích. Tato myšlenková, akční, intuitivní závislost na KSČM, která podobně pojímá a učí (ve skutečnosti deformuje) tyto své role nové členy a sympatizanty zejména ve vztahu k buržoazním volbám, však musela vést v rámci vývoje k rozuzlení, důsledkům, jichž mohla být celá řada. Tato rozuzlení byla závislá na celé řadě podmínek: zejména na vývoji v KSČM, kde se schylovalo k VIII. sjezdu, na zkušenostech SMKČ s KSČM jako takovou ve všech oblastech regionálních i akčních, na přílivu nové generace do SMKČ, generace stále méně zatížené iluzemi a odlišným (ve srovnání s posledním obdobím) působením režimu v 90. letech 20. století v českých zemích, na jejích životních podmínkách, zkušenostech, třídním původu a přesvědčení, ale také na vývoji objektivních podmínek v českých zemích vlivem hospodářské krize kapitalismu. SMKČ v této době mohl jít několikerými cestami: zpět do lůna KSČM, zůstávat v pozici, v jaké byl a kterou jsme popsali, bylo velmi složité a objektivně to vedlo ke kolísání od KSČM do pozic formálně (ale nikoliv skutečně) samostatné marxisticko-leninské organizace, SMKČ se mohl změnit v trockistickou nebo klasickou levičáckou (či jinou) sektu, ale také se mohl vydat organizačně samostatnou, ale jenom do sebe se neuzavírající a vnější svět reflektující a ovlivňující cestou. Ta však předpokládala složité změny v řadě oblastí a zejména učení se novým praktickým, organizačním postupům.

Klíčové vlivy na toto rozuzlení vyvěraly převážně ze dvou ohnisek. V první řadě se blížil VIII. sjezd KSČM, který proběhl v květnu r. 2012 v Liberci. SMKČ, jeho členové, kandidáti členství, sympatizanti, spolupracovníci, podporovatelé a přátelé už v předsjezdovém období, na základě příprav sjezdu, ale i běžných zkušeností z mnoha míst cítili, že možnosti stranu změnit, prosadit do jejího čela komunistu a provést revoluci shora, i s pomocí marxisticko-leninské levice v KSČM, je těžko možné. Už v té době mnozí z nás plně chápali, jak se to s onou marxisticko-leninskou levicí v KSČM má. Tento náš dojem nejen o tzv. levici plně potvrdily výsledky zmíněného sjezdu, ale také jeho průběh. Řezání posledních starých marxisticko-leninských větví, relativně nových a mladých komunistických větévek a pupenů za bouřlivého tleskání či unaveně rezignované a pragmatické pózy většiny delegátů a přítomných nemohlo nebýt, pakliže se člověk sám nechtěl obelhávat, zaznamenáno a především vyslyšeno. Z těchto důvodů vydal SMKČ prohlášení k výsledkům VIII. sjezdu KSČM, které představovalo jeden z významných milníků a znaků měnící se pozice a působení Svazu.

Druhým klíčovým ohniskem vlivů byla pokračující hospodářská krize kapitalismu, která přiváděla do řad SMKČ zájemce o členství z mladších generací, mající zkušenosti s naprosto brutálním ekonomickým, sociálním, ale i školsko-vzdělávacím působením kapitalismu. Tato generace již zřídkakdy procházela KSČM, a pokud, pak až jako následek činnosti v SMKČ. Proto nebyla zdaleka tolik zasažena nejen teoretickým bahnem revizionismu, ale zejména praktickými, aktivistickými, spolkovými, zájmovými a dalšími oportunistickými stereotypy veřejných, ale i vnitrosvazových aktivit. Mladá generace navíc tlačila na systematizaci a profesionalizaci svazového vzdělávání, agitace a propagace, na koncepční směřování Svazu a ujasnění jeho pozice v komunistickém a dělnickém hnutí.

Právě tato generace společně s většinou generace střední stála za dalším z klíčových veřejných kroků SMKČ – za vyjádřením k II. kolu prezidentských voleb v ČR. SMKČ nepřeceňuje význam voleb, v nichž se určuje (či potvrzuje), který panák, závislý na zahraničním kapitálu a jeho institucích, bude formálním reprezentantem kolonizátorů jeho národa, v tomto případě však běželo o to, pokusit se vyjádřit se natolik principiálně, třídně proletářsky, avantgardně, bez patosu verbalismu, symbolismu a emocí, až to nás samotné a všechny ostatní zprvu zaskočí. Jiné reakce ani nemůže skutečně avantgardní stanovisko, postoj a čin, nikoliv póza a její konjunkturální změny, v zemi, kde takové stanovisko desítky let nezaznělo, vyvolat. Dle našeho soudu se jednalo o druhý, ještě zřetelnější signál změny směřování SMKČ, snahu o skutečně třídní, na kapitálu nezávislou cestu. V letech 2011-2013 prodělala významné kvalitativní změny také propagandistická stránka působení SMKČ, zejména s ohledem na stovky graficky vyvedených, formálně moderních a obsahově komunistických plakátů, letáků, některých videí a novin. Narážela však na limity obstarožní formy centrálních internetových stránek Svazu, stejně jako na nesystematické, nahodilé, nekoncepční a nepropracované využívání materiálů a těmito nešvary ovlivněné nastavení celé oblasti agitace a propagace.

Výsledkem, rozuzlením dilemat, možností, jež stály před představiteli SMKČ, a o nichž jsme se výše zmínili, nakonec byla a je, troufáme si říci, poslední nastíněná, nejsložitější volba. Jejím výrazem je koncepční rozvoj SMKČ, plánovitá činnost na jeho mnoha úsecích, zahájení vnitrosvazového vzdělávání, rozjezd nové podoby webu SMKČ a dalších agitačních a propagačních nosičů, zejména orientace na československý časopis Vzdor, na kterém pravidelněVZDOR11_2013 spolupracujeme s dalšími českými a slovenskými soudruhy. Výrazem změny je důraz na kvalitu členské a sympatizantské základny, na kvalitativní převrat v orientaci na praktické aktivity podle parafráze Masarykovy věty: „S dělníky a proletariátem vždy, s odbory a dalšími skutečně lidovými uskupeními pravidelně, s KSČM a iluze tvořícími organizacemi zřídkakdy.“ V publikační činnosti se orientujeme v první řadě na aktuální problémy proletariátu a jeho potenciálních spojenců v českých zemích a na Slovensku, ale i v Evropě a ve světě. Neopouštíme však ani pole teorie a historie, které nalézá mnohem širšího uplatnění na webových stránkách některých našich klubů. Nezapomínáme ani na regiony, jejichž sociálně-ekonomické podmínky, ale i východiska z nich dle návrhů zástupců SMKČ v různých oblastech českých zemích chceme, společně s představiteli dělníků a dalších zaměstnanců, zejména z řad mládeže, mapovat a nacházet. Do víru dění vtahujeme pokrokovou, avantgardní kulturu, a to jak tvorbu velikánů proletářského umění z řad básníků, malířů, sochařů a filmových tvůrců, tak i postupně vlastní skromné příspěvky. Otevřeli jsme digitální knihovnu, jednu z našich největších zbraní – naše vědomí, vědomosti a uvědomění chceme skutečně demokraticky nabízet k potřebě našich čtenářů. V podstatě jsme zahájili systematickou činnost v třídních odborech, což se nám dlouhou dobu nedařilo, a čehož výrazem jsou i kontakty se Světovou odborovou federací (SOF), OS ČMS a výstupy těchto zkušeností na našem webu. Základním motivem, proč tyto změny činíme, proč se zkvalitňujeme, proč chceme zdokonalovat naše působení virtuální, novinovou a letákovou formou, je snaha získat a upevnit schopnosti působit mezi vykořisťovanými, utlačovanými a zbídačovanými lidmi. Schopnosti s nimi hovořit, pomáhat jim, zapojovat je do naší činnosti a postupně je organizovat. To musí být jádrem činnosti každé komunistické organizace. Dosud se na toto téma v českých zemích desítky let v nejlepším případě pouze žvanilo, my jsme tady od toho, abychom tyto poměry změnili.

SMKČ se neuzavírá žádné spolupráci, která by vedla byť k dílčí změně životních podmínek a práv dělnické třídy, dalších zaměstnanců, mladých učňů a studentů z proletářských rodin, většiny důchodců, drobných a malých zemědělců, některých OSVČ a živnostníků apod. Budeme a jsme vždy otevřeni rovnocenné spolupráci proti fašismu, klerikalismu, kapitalistickému autoritářství a dalším formám útlaku většiny společnosti. Nechceme však už nadále být pimprletem nepovedených a komunistické hodnoty znesvěcujících veřejných vystoupení, která jsou od vykořisťovaných a zbídačovaných odděleny zdmi výstavišť v Praze, stánky a cirkusovými atrakcemi Kunětické hory, tribunami různých exotických a desítky let protestujících figurek SPaSu a jemu podobných, dechovkou a vepřovými hody okresních výborů, žebráním a pláčem u stolu kapitalistova při volebních kampaních a podobně. O co vzdálenější jsou tyto aktivity většině společnosti, pro niž zde chceme být, o to blíže jsou fakticky různým mocným současného systému.

Chceme, snažíme se, zkrátka hodláme jít a konat s dělníky, pro dělníky, s ostatními proletáři pro ostatní proletáře. Zde spatřujeme základ. Těm, kteří nechopili a domnívají se, že kdo nevyje s KSČM, nevyje a nebude výt vůbec, přejeme hezké chvíle u pouťových atrakcí a o to plamennější slova z nákladných zahraničních setkání některých věčných cestovatelů a žvanilů, o co služebnější ke KSČM a tím i k současnému systému objektivně jsou.

Redakce SMKČ