Ještě k antistalinismu
Přidáno ve středu 21. 4. 2010
Při objektivním zkoumání historických faktů a jejich souvislostí, zvláště pokud jde o zkoumání takového historického procesu, jakým bylo obrovské a cílevědomé úsilí o vytvoření nového společenského řádu, prvé fáze nové, komunistické společensko-ekonomické formace - socialismu, je pro marxisty nezbytné uplatnit znalosti dialekticko-materialistického pojetí dějin, vědeckého socialismu a marxistické politické ekonomie. To mj. znamená
pochopit a respektovat existenci daných historických etap zrodu a vývoje socialismu, přičemž nelze opomíjet, že každé takové etapě odpovídala
i určitá konkrétní koncepce hospodářské politiky, která vtiskla specifický charakter působení jeho obecných zákonitostí (pokud byly
pochopeny a respektovány) a tím i této etapě.
Přitom již od 50. let a zvláště pak od vítězných kontrarevolucí a obnově kapitalismu v SSSR a v dalších socialistických zemích, jsou
antistalinistům výše uvedené přístupy ne-li zcela cíleně opuštěny, tak více než vzdáleny. Proto nemohou být schopni
tento vývoj pochopit a objektivně zhodnotit, tedy i odlišit jednotlivé etapy při určení reálné odpovědnosti daných řídících struktur za jejich obsah,
charakter a dynamiku vývoje. Nyní ke konkrétním otázkám.
Přes obrovské, historicky, v celosvětovém měřítku nevídané úspěchy hospodářské politiky KSSS a sovětského státu na čele
s J. V. Stalinem, tj. v období budování základů socialismu od konce 20. let přes druhou světovou válku
(v SSSR bylo pobořeno a vypleněno 1 710 měst a obcí městského typu, přes 70 000 vesnic, na 32 000 průmyslových podniků,
65 000 km železničních tratí, vydrancováno 98 000 kolchozů, na 5 000 sovchozů a STS, rozbořeny desítky tisíc nemocnic, škol
a knihoven; hmotné ztráty dosáhly celkem 2 600 miliard rublů v předválečných cenách atd. - Dějiny KSSS Praha 1978, s. 564-565)
do 50. let minulého století, kdy byl v Sovětském svazu realizován model „kolektivizace a urychlené industrializace" země.
Je samozřejmé, že tento vývoj neprobíhal a ani nemohl probíhat bezrozporně, bez určitých problémů a negativních jevů.
K nim bezesporu patřila skutečnost, že industrializace se musela vyvíjet na úkor rozvoje zemědělské výroby
(odtud byla převáděna její nadprodukce do průmyslu, tak jako i pracovní síla ap.), která proto v uvedeném období rostla jen o 1% ročně (tak jako rostl
průmyslový potenciál země v etapě NEPu!). Zemědělská výroba tak nestačila uspokojovat rostoucí požadavky městského obyvatelstva, kdy to bylo
doplněno i letitým nedostatečným růstem lehkého a spotřebního průmyslu, což vedlo k nedostatku spotřebního zboží.
Vysoké mzdy dělníků v těžkém průmyslu podstatně zvýšily jejich koupěschopnost, kdy ovšem nedostatek spotřebního zboží neumožňoval plně tuto
koupěschopnost realizovat. Přitom vznikla určitá propast mezi životní úrovní městského a venkovského obyvatelstva. K negativním jevům patřilo i to,
že důraz na tehdy potřebnou kvantitu výrobků, na kvantitativní ukazatele růstu se odrazilo i na kvalitě zboží. K tomu všemu, tím, že došlo k
obrovskému rozvoji ekonomiky, kdy se vytvořila jeho rozvětvená a složitá infrastruktura, jejíž řízení se stalo složitější a náročnější, to vyžadovalo
nutnost dalšího zdokonalování centrálního plánovitého řízení národního hospodářství, tedy jedné z největších předností nového společenského řádu.
Na uvedené negativní jevy reagoval již za života J. V. Stalina XIX. sjezd KSSS (5-14. 10. 1952), a to v souvislosti s návrhem směrnice pro
třetí pětiletku (1951-1955). V něm byl mj. stanoven růst „národního důchodu SSSR během pěti let nejméně o 60 % (tj. 12 % ročně!),
zvýšení reálných mezd dělníků a zaměstnanců se zřetelem ke snížení maloobchodních cen nejméně o 35 %, zvýšení peněžních a naturálních
příjmů kolchozníků vyjádřeno v penězích nejméně o 40 %" a to při uskutečňování rozsáhlé bytové a komunální výstavby atd. (XIX. Sjezd KSSS, projevy a dokumenty, Praha 1952, s. 94) Růst mezd a platů byl, na rozdíl od přelomu 50. a 60. let a následných dekád minulého století v SSSR, realizován při uplatnění diferencovaného přístupu a striktně vázán na růst produktivity práce a národního důchodu.
Ve sféře spotřeby byly přitom vytýčeny tyto úkoly: „V roce 1955 ve srovnání s rokem 1950 zvýšit prodej nejdůležitějšího zboží přibližně takto: masných výrobků o 90 %, rybných o 70 %, živočišných tuků o 70 %, sýrů 2krát, rostlinných tuků 2krát, zeleninových, ovocných a mléčných konzerv 2,5 až 3krát, cukru 2krát, čaje 2krát, hroznového vína 2krát piva o 80 %, šatstva o 80 %, bavlněných, vlněných, hedvábných a lněných tkanin o 70 %, obuvi o 80 % … nábytku 3krát, kovového nádobí 2,5krát, jízdních kol 3,5krát, šicích strojů 2,4krát, rozhlasových a televizních přijímačů 2krát, hodin a hodinek 2,2krát, ledniček pro domácnost, praček a vysavačů prachu několikanásobně." (Tamtéž s. 198)
To vše by ovšem nebylo možné beze změn v základní struktuře NH, „bez vysokého tempa růstu výroby předmětů hromadné spotřeby", při zvýšení výroby „lehkého a potravinářského průmyslu nejméně o 70 %" a uskutečnění výstavby „velkého počtu podniků potravinářského průmyslu…" V zemědělské výrobě se měla zvýšit sklizeň obilovin oproti roku 1950 o 40-50 % (pšenice o 55-65%), cukrovky o 65 až 70 %, surové bavlny o 55-65 %, lněného vlákna o 40-50 % atd. Rychlé tempo růstu bylo stanoveno také pro živočišnou výrobu, kdy celková produkce masa a živočišného tuku se měla zvýšit o 80-90 % a produkce mléka o 45-50 %. (Tamtéž s. 173)
Uvedený pátý pětiletý plán na léta 1951-1955 byl přitom v hrubé průmyslové výrobě splněn za čtyři roky a čtyři měsíce - hrubá průmyslová výroba se v roce 1955 ve srovnání s rokem 1950 zvýšila o 85 % (výroba výrobních prostředků o 91 %), plán výroby předmětů hromadné spotřeby byl překročen, předválečná úroveň byla předstižena víc než dvakrát. Úspěšně se rozvíjelo i zemědělství, reálné mzdy dělníků a zaměstnanců vzrostly; plocha obytných domů postavených během pětiletky ve městech a dělnických sídlištích dosáhla 150 mil. m2. (Dějiny KSSS Praha 1978, s. 605)
Potud k hodnocení „stalinského" modelu fungování a dynamického rozvoje národního hospodářství SSSR, determinujícího budování základů socialismu v této obrovské zemi, která se právě na základě uvedené politiky strany a státu stala ve světě druhou supervelmocí. Proto dnes blábolit o krachu „stalinského" modelu socialismu apod. je minimálně projevem krajní nesoudnosti, ne-li cíleného, pomlouvačného záměru. Stalin zemřel („byl umřen") 5. 3. 1953 a po celá desetiletí, až do kontrarevolučních převratů byl trvale antikomunisty a antistalinisty pomlouván a obviňován ze všech možných zločinů, včetně „deformovaného" rozvoje národního hospodářství, které přitom rostlo tak dynamicky, jako nikdy potom a učinilo z SSSR, jak již bylo uvedeno, supervelmoc! Jak řekl antikomunista, velký státník, bojovník za zachování velkého britského impéria, W. Churchill: „Velkým štěstím bylo pro Rusko, že v letech nejtěžších zkoušek vedl zemi génius a neochvějný vůdce Stalin. Byl nejvýznamnější osobností imponující naší proměnlivé a kruté době v tom čase, v němž prošel jeho život… Převzal Rusko s primitivním pluhem a zanechal ho po sobě s atomovou zbraní. Historie, lidstvo takových lidí nezapomíná." (Projev v Dolní sněmovně 21. 12. 1959, v den 80. výročí narození J. V. Stalina)
Jak to zvládali nebo nezvládali jeho následovníci, přesněji řečeno nenásledovníci (a proto to vše nakonec dopadlo tak jak to dopadlo, nově se rodící společenský systém dovedli ke krachu!) je jinou otázkou. K dalším, „poststalinským" modelům rozvoje nejen v SSSR (chruščovovsko-brežněvovským) a „nemodelům", jasněji řečeno „modelům" rozvratu a porážky socialismu (gorbačovského typu), se pokud to půjde, ještě vrátím.
Zd. Košťál
Dialog č. 261, březen 2010
Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.