Prohlášení Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) k 140. výročí narození V. I. Lenina
Přidáno ve středu 21. 4. 2010
Ve čtvrtek 22. dubna 2010 uplyne 140 let od narození jedné z nejvýznamnějších osobností světových dějin a dějin dělnického hnutí, geniálního myslitele,
filozofa, revolucionáře a státníka Vladimíra Iljiče Lenina.
V. I. Lenin (vlastním jménem Uljanov) se narodil v rodině ruského pedagoga Ilji Nikolajeviče ve městě Simbirsk (od r. 1924 Uljanovsk)
na řece Volze. Pokroková výchova v rodině, četba revolučně demokratické literatury, sociální realita pracujících carského Ruska, které na
jednu stranu prodělávalo průmyslovou revoluci a začínal zde průmyslový kapitalismus, na druhou stranu však bylo tíženo značnými relikty feudalismu.
To všechno formovalo vývoj osobnosti mladého Lenina. Podstatný vliv na něj měl také jeho bratr Alexandr, který byl za podíl na neúspěšném pokusu
o atentát na cara Alexandra III. v roce 1887 popraven.
Po absolvování klasického gymnázia v Simbirsku začal Lenin studovat práva na univerzitě v Kazani. V té době se poprvé zapojil do revolučního
povstání studentstva, za což byl na jeden rok poslán do vyhnanství na Sibiř. Studium práv pak dokončil externě na univerzitě v Petrohradě roku 1891.
S Marxovým učením se poprvé setkal u bratra, který vlastnil Kapitál, sám však začal marxismus intenzívněji studovat až v marxistickém kroužku v Kazani
r. 1888. V době čtyřletého pobytu v Samaře (1889 - 1893) prostudoval téměř všechnu dostupnou marxistickou literaturu a věnoval se i její propagaci.
Do hlavního města carského Ruska Petrohradu odešel Lenin r. 1893 a o tři roky později založil Svaz boje za osvobození dělnické třídy (skládal se z asi
20 dělnických kroužků). Podílel se na několika stávkách a za revoluční činnost byl carskou absolutistickou vládou vyhoštěn r. 1897 na Sibiř. R. 1900
emigroval do západní Evropy (Švýcarsko, Anglie, Francie), kde se výrazně podílel na rozvoji dělnického hnutí. Roku 1903 stál v čele bolševické většiny
na II. sjezdu ruské sociální demokracie, která se organizačně osamostatnila na VI. konferenci v Praze r. 1912. V letech 1902 publikoval poprvé pod
pseudonymem Lenin zásadní programový spis Co dělat a o dva roky později podobně významnou publikaci Krok vpřed, dva kroky vzad.
V době buržoazně demokratické revoluce v Rusku r. 1905 se vrátil domů, pracoval ilegálně a nastínil postup dělnické strany v aktuální situaci v knize
Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci. Po porážce revoluce znovu odjel do emigrace a r. 1909 kriticky rozebral
dosavadní buržoazní filozofii v díle Materialismus a empiriokriticismus.
Přestože se podílel na činnosti II. Internacionály (zal. 1889), tvrdé kritice podroboval tendence velké části jejích čelných představitelů, kteří prováděli oportunistickou politiku. V době vypuknutí první imperialistické války se tato projevila v jasném světle, když celá řada významných sociálně demokratických a socialistických stran (německá, francouzská, anglická Labour party, belgická, ruští menševici) podpořila v buržoazních parlamentech válečné úvěry vlád svých zemí. Lenin a ruští bolševici se postavili rozhodně proti (za což většina poslanců putovala do sibiřských lágrů). Právě tehdy vznikají jeho díla analyzující příčiny zrady představitelů II. internacionály jako např.
Oportunismus a bankrot II. Internacionály (1916). Lenin v nich z pozic marxismu, tvůrčím způsobem rozpracovaným a doplněným o vlastní závěry, zhodnotil zrádcovskou úlohu těchto představitelů, označil ji za sociálšovinistickou a ve své podstatě proimperialistickou.
Během imperialistické války se snažil zkoordinovat činnost protiválečných stran ze sociálně demokratického spektra; konkrétními výstupy tohoto snažení
jsou konference v Zimmervaldu (1915) a Kientalu (1916). Obě konference odsoudily jak imperialistickou válku a zrádné počínání sociálšovinistických stran,
tak pacifistické iluze. Lenin a jím vedení bolševici vyzýval k přeměně války imperialistické ve válku občanskou, tzn. k boji internacionálně sjednoceného
proletariátu proti buržoazii. V roce 1916 charakterizoval Lenin soudobou dějinnou epochu jako imperialistickou, v díle
Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu jej zhodnotil jako poslední fázi kapitalismu před proletářskou revolucí a vyvodil z těchto
teoretických poznatků praktické závěry. Po vypuknutí únorové buržoazní revoluce v Rusku r. 1917 se v dubnu vrátil ze švýcarského exilu do Petrohradu
a předestřel program přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou - tzv. Dubnové teze. Poté, co represivní teror Prozatímní
vlády proti bolševikům zesílil, odebral se do ilegality a posléze do finského exilu.
Zde napsal jedno ze svých nejvýznamnějších děl, epochální Stát a revoluce. V předvečer Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) se do
Petrohradu vrátil a 7. listopadu 1917 pod jeho vedením VŘSR zvítězila. O den později byl zvolen II. všeruským sjezdem sovětů předsedou rady lidových
komisařů (předsedou vlády) a vyhlásil památné Dekrety (Dekret o míru, Dekret o půdě, Deklarace práv národů Ruska).
V dalších letech se mladá sovětská revoluční moc pod Leninovým vedením ubránila vnější krvavé intervenci, vnitřní kontrarevoluci, uzavřela i proti počínání
Trockého a Bucharina Brest-Litevský mír nutný k záchraně revoluce a vypracovala plán pro vybudování socialismu v jedné zemi založený na industrializaci,
kolektivizaci a kulturní revoluci. Zároveň Lenin inicioval vznik nového světového štábu revolučního hnutí - III. Internacionály (březen 1919), která měla sídlo
v Moskvě a postupně shromáždila všechny skutečné světové revoluční síly. Po odražení kontrarevolučního náporu vyhlásil pro vyčerpanost válkou a carským
dědictvím zbídačeného lidu tzv. Novou ekonomickou politiku (NEP), která znamenala uvolnění zbožně peněžních vztahů a částečnou obnovu soukromého
vlastnictví výrobních prostředků. NEP byl krokem vzad, aby mohlo být v budoucnu pokračováno směrem k vybudování socialismu a komunismu.
Politickou moc nadále pevně držela Komunistická strana Ruska (bolševiků). Po atentátu, který na Lenina spáchala v srpnu 1918 eserka Kaplanová
(s vysokou pravděpodobností financovaná T. G. Masarykem), se zhoršil jeho zdravotní stav, roku 1922 prodělal několik mozkových příhod, které
ho postupně vyřadily z revoluční činnosti. Na jejich následky V. I. Lenin zemřel 24. 1. 1924.
Svaz mladých komunistů Československa si připomíná 140. výročí Leninova narození s vědomím, že jeho odkaz je téměř ve všech aspektech platný dodnes.
V. I. Lenin obhájil marxismus v imperialistické epoše, je tvůrcem marxismu této etapy - leninismu. Z tohoto důvodu je Leninovo učení neoddělitelné od Marxova;
každý, kdo tak činí, reviduje také závěry Marxe a Engelse. Jako spojené nádoby souvisí tyto pokusy o separaci Leninova učení od Marxova, se samotnou
činností V. I. Lenina. Jeho důsledná obrana marxismu proti revizionistickým útokům předáků II. Internacionály (Bernstein, Kautsky, Millerand, Scheidemann)
je toho důkazem. Současní revizionisté v tomto plně navazují na své předchůdce z počátku 20. století a přestože si někdy berou Leninovo jméno do úst
(jen tehdy, mohou-li tím klamat a odvádět pozornost od svých činů), praxe jejich každodenní politiky je v příkrém rozporu s učením tohoto velkého revolucionáře.
Současné útoky proti V. I. Leninovi protínají jeho učení napříč. Za přežitou se prohlašuje diktatura proletariátu, hovoří se o státu bez ohledu na jeho třídní
rozměr, není brána v potaz ani Leninova teze o postupném odumírání státu po proletářské revoluci. Právo národů na sebeurčení a s ním související praktická
národnostní politika je nahrazována na jedné straně nacionalistickými a šovinistickými přístupy, na straně druhé pak nihilizací jakékoli důležitosti národů
v třídním boji, tzn. kosmopolitismem. Organizační zásady uspořádání komunistické strany stanovené Leninem (především demokratický centralismus)
jsou odhozeny už dávno, místo nich působí jakási směsice tuhého centralismu a anarchie. NEP je představována jako cíl, ne jako prostředek, z toho
vyplývá i revizionistické podporování zbožně peněžních vztahů a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Tak bychom mohli pokračovat dále.
SMKČ zdůrazňuje, že současná revizionistická a oportunistická praxe se jen málo liší od té v minulosti, představuje se maximálně v novém hávu, v jiné formě,
podstatou je však pořád táž, jako v dobách, kdy proti ní bojoval Lenin. Boj proti revizionismu je tedy bojem s Leninem za Lenina, Marxe a Engelse, za skutečné,
revoluční komunistické a dělnické hnutí. Prohlašujeme také, že odklon od principů a zásad stanovených Leninem a posléze v teorii a praxi uplatňovaných
J. V. Stalinem vedl v minulosti v konečném důsledku k pádu a porážce socialismu ve většině zemí včetně Československa.
SMKČ vyzdvihuje fenomenální osobnost V. I. Lenina, jeho odkaz i platnost tohoto odkazu pro dnešek. Připomínáme si kulaté výročí jeho narození v těžkých
dobách soudobého reakčního imperialismu a vyzýváme všechny pokrokové občany nejen k uctění výročí tohoto revolucionáře a filozofa, který dokázal
„pohnout zemí“, ale i ke skutečnému návratu k V. I. Leninovi.
Ústřední rada Svazu mladých komunistů Československa, 16. 4. 2010
Prohlášení ke stažení v PDF (106 kB)