„CHUNTA" TUCHAČEVSKÉHO - 1. část
Přidáno v pátek 30. 4. 2010
Čtenář „Sovětskoj Rossiji" Ivan Michajlovič Cerkovnikov rozhořčený televizním pořadem „Tajný sok" (TVC 28. 07. 09), kde autoři bez rozpaků tvrdí, že maršál Vorošilov pomluvil svého zástupce M. Tuchačevského, jehož obvinili z vojenského spiknutí a popravili. „Jak je všechno jednoduché... Ale ukazuje se..." Autor dopisu prosí redakci udělit slovo osobám znalým věci, schopným zjistit skutečný obraz těchto dramatických událostí. Známý spisovatel, historik, politolog J. V. Jemeljanov pracuje nyní na knize „10 mýtů o roku 1937". Zveřejňujeme jeho zkoumání.
Na XXII. sjezdu KSSS N. S. Chruščov veřejně vyhlásil, že sovětští velitelé vojsk v čele s M. N. Tuchačevským byli zatčeni na základě falešných obvinění. Podle jeho slov, materiály, zfabrikované gestapem, německá rozvědka zvládla předat prezidentovi Československa Dr. E. Benešovi, který je v prvé řadě předal Stalinovi. Tuto verzi opakoval i D. D. Volkogonov. Stalina a jeho okolí obviňovali v slepé důvěře k hitlerovskému falešnému dokumentu a neochotě věřit Maršálu Sovětského svazu a dalším velitelům vojsk. Avšak v prosinci 1971 V. M. Molotov během rozhovoru s F. Čujevem v řekl: „My jsme i bez Beneše věděli o spiknutí, dokonce jsme věděli o datu převratu".
Už v polovině 30. let minulého století zesílily opoziční nálady ve vedení Rudé armády, ve kterém bylo nemálo pracovníků dosazených Trockým. Boj nejrůznějších seskupení mezi sovětskými veliteli vojsk, který dopodrobna popsal Sergej Minakov, se soustřeďoval na rozpor mezi vedením lidového komisariátu obrany v čele s K. J. Vorošilovem a řadou osob, v jejichž čele stáli Gamarnik, Jakir, Tuchačevskij a další. Tento rozpor se prohluboval, podle slov Minakova, „před tváří nadcházející hrozby války „na dvou frontách", která by byla pro zemi katastrofická".
Od samého počátku vytvoření protivládního spiknutí vojenská složka hrála v něm stále rostoucí úlohu. Význam vojenských spiklenců vzrostl po pádu Jenukidzeho a Jagody. Badatel zabývající se tématem spiknutí vojáků Sergej Minakov zdůrazňoval: „Celým svým chováním vojenská elita vzniklá v roce 1931, projevovala neposlušnost, činila nátlak tlak jak na vnitropolitické procesy, tak specielně na zahraničněpolitické, požadujíce, v podstatě, změnu politického kurzu". Současně, jak připoměl Minakov, vojenská elita „se pokoušela přinutit Stalina a jeho vlastní okolí přistoupit na kardinální změny systému a struktury nejvyššího vedení země: předat jednu z klíčových funkcí - lidového komisaře obrany - svému představiteli, vojenskému profesionálovi... Vzniklá situace provokovala hledání alternativních lídrů, kteří by nahradili Stalina, tříbil se zájem politických a vojenských elit k bývalým „vůdcům", stále pozorněji vyhledávali v podmínkách blížící se války vojenského „vůdce" a takového „tušili" především v Tuchačevském.
Mezi tím podle toho, jak probíhalo zatčení trockistů reálných i virtuálních, do rukou pracovníků NKVD padli a vojenští účastníci spiknutí. Velitel divize D. Šmidt, zatčený v červenci 1936 začal vypovídat proti veliteli Kyjevského vojenského okruhu A. E. Jakirovi. Když Šmidta dopravili do Moskvy, Jagoda o této události informoval účastníka spiknutí Ja. Gamarnika. Jak zdůrazňovali, R. Balandin a S. Mironov, „zřejmě, touto zprávou Jagoda chtěl ukázat, že byl přinucen zatknout člověka z okolí Gamarnika a Jagody, neboť okolnosti vyšetřování vyšly mimo něj (Jagody) a nyní se touto věcí zabývá Ježov a jemu oddaný Agranov".
Po zatčení D. Šmidta, v srpnu 1936, jeden z obviněných v procesu Zinovjeva, Kameněva a dalších, I. I. Drejcer oznámil, že mezi vojáky existuje opoziční skupina, do jejíž sestavy patří zástupce velitele Leningradského vojenského okruhu velitel sboru V. M. Primakov a vojenský atašé ve Velké Británii velitel sboru V. K. Putna.
V průběhu procesu s „paralelním centrem" zazněly slova, která mohla být pochopena jako varování Tuchačevskému. Obžalovaný K. B. Radek prohlásil, že v roce 1935 „Vitalij Putna přišel za mnou s prosbou od Tuchačevského." Pravda, ve večerním zasedání téhož dne Radek, když prohlásil, že Putna příslušel k ilegální organizaci, rozhodně odmítal zodpovědnost Tuchačevského týkající se činnosti trockistického „paralelního centra". A přesto všechno padl stín podezření na zástupce lidového komisaře obrany.
Je zřejmé, že první údaje o spiknutí vojáků do Moskvy přišly z Paříže. Existují svědectví, že Ježov poslal Stalinovi služební lístek s materiály ROVSu (pařížská běloemigrantská organizace „Ruský vševojskový svaz"). Ve služebním lístku se uvádělo, že „v SSSR se skupinou nejvyšších velitelů chystá se státní převrat... Tvrdilo se, že v čele spiknutí stojí maršál M. N. Tuchačevskij. Stalin odeslal služební lístek Ordžonikidzemu a Vorošilovi s rozhodnutím: „Žádám seznámit se." Možná, Stalin záměrně odeslal Ordžonikidzemu služební lístek o spiknutí Tuchačevského. Na rozdíl od Vorošilova, kterého se Stalin rozhodl seznámit s touto zprávou, protože Tuchačevskij byl jeho zástupcem, a pravděpodobný smysl gesta Stalina na adresu Ordžonikidzeho bylo možné interpretovat takto: tak se podívej, co oznamují o osobě, kterou ty jsi obhajoval.
O vojenských spiklencích bylo hodně povězeno různými činiteli Třetí říše. Jim bylo známo o spolupráci mezi reichswehrem a Rudou armádou v období platnosti tajné dohody od 1923 do 1933. Během této spolupráce byly Tuchačevským a řadou dalších sovětských velitelů vojsk navázány těsné osobní vztahy s německými generály. O tom, konkrétně, pověděl jeden z nejinformovanějších lidí nacistického Německa, osobní tlumočník A. Hitlera Paul Schmidt, který psal své knihy pod pseudonymem Paul Karell. (Nikoli náhodou ve své slavné knize „Vzestup a pád Třetí říše" Wiliam Shier se mnohdy obdivoval informovanosti Schmidta a ne jedenkrát ho citoval, při popisování historie hitlerovského Německa.) Ve své knize „Hitler jde na východ" Paul Schmidt-Karell dopodrobna popsal, jak Tuchačevskij, Jakir a další se snažili obnovit ty vztahy, které byly navázány s německými veliteli vojsk v období platnosti dohody Radeka - Seeckta. O tomtéž psal ve svých vzpomínkách vedoucí vnější rozvědky Německa Walter Schellenberg.
Paul Schmidt-Karell objasnil zprávy, známé nejvyšším kruhům nacistického Německa o spiknutí vojáků a politických činitelů SSSR, v jehož čele stáli M. N. Tuchačevskij a Ja. B. Gamarnik. Oporou spiknutí byla Dálněvýchodní armáda, které velel V. K. Bljucher. Jak tvrdil Schmidt-Karell, „od 1935 roku Tuchačevskij vytvořil svého druhu revoluční výbor v Chabarovsku... Do jeho sestavy patřili nejvyšší náčelníci armády, ale také někteří straničtí funkcionáři, kteří zastávali vysoké funkce, například jako stranický vedoucí na Severním Kavkaze Boris Šeboldajev." Přestože Schmidt-Karell nevěděl o mnohých stránkách spiknutí a složení jeho účastníků, správně postihl jeho „vojensko-politický" charakter.
Jak tvrdil Paul Schmidt-Karell, když na začátku roku 1936 Tuchačevskij, vedl sovětskou delegaci na pohřeb krále Jiřího V., cestou do Anglie a zpět projížděl přes Berlín, uskutečnil setkání „s vedoucími německými generály. Chtěl získat potvrzení o tom, že Německo nevyužije jakékoli možné revoluční události v Sovětském svazu jako důvod pro pochod na Východ. Pro něho hlavním bylo vytvoření rusko-německého svazu po svržení Stalina."
(Pokračování příště)
Jurij JEMELJANOV
Dialog č. 262, duben 2010
Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.