Ještě jednou o Katyni
Přidáno v pátek 30. 4. 2010
Sedmého dubna tohoto roku se opět konalo shromáždění v Katyňském lese, aby si připomnělo památku více než čtyř tisíc polských důstojníků, jejichž smrt má podle dnes převládajícího názoru na svědomí sovětský Narodnyj komissariat vnutrennich děl. Vůbec poprvé se zde setkali polský i ruský premiér, který přiznal přímou Stalinovu odpovědnost za tento masakr, odmítl však jakékoli obviňování ruského národa.
Dlouhou dobu svět přijímal sovětskou verzi, podle níž za hromadnými popravami stojí německý wehrmacht. Dokonce se Katyň měla stát jedním z bodů obžaloby nacistických pohlavárů během Norimberských procesů. Radikální obrat znamenal rok 1990, kdy sovětský vůdce Gorbačov prohlásil, že příkaz ke katyňskému masakru vydalo politbyro VKS(b). V oficiální zprávě mimo jiné stojí: „Sovětský svaz vyjadřuje hluboké politování nad katyňskou tragédií a prohlašuje, že je to jeden z nejtěžších zločinů stalinismu.“ Otázkou je, co tímto prohlášením Gorbačov, který již nějakou dobu účelně demontoval socialistické zřízení, vlastně sledoval a zda lze podobný výrok závazně považovat za důkaz viny či neviny, jak je tomu v tomto případě. Dva roky poté předal Boris Jelcin polskému prezidentu Walęsovi do té doby tajné dokumenty o Katyni, které se však záhy Polákům ztratily. I celé odkrytí masových hrobů vytváří dojem divadla; Hitler pozval mezinárodní komisi vedenou německým patologem Buhtzem, přičemž za iniciátory masakru führer na základě zkoumání označil sovětské židobolševiky (v jeho pojetí byl Sovětský svaz výtvorem a nástrojem židovstva k dosažení světovlády). Vše měli dosvědčit přítomní ruští kolaboranti. Jen pro úplnost, Hitler nechal hroby odkrýt v roce 1943 po porážce u Stalingradu, tedy v době, kdy se situace na východě začala pro Němce vyvíjet krajně nepříznivě, ne dřív. Naneštěstí krátce před německou kapitulací profesor Buhtz a další svědkové zmizeli. Proč?
Další velký otazník visí nad již zmíněnými ztracenými dokumenty. Každý, kdo by dnes žádal odškodnění v souvislosti s Katyní, musel by předložit právě originál či kopii dokumentu předaného polskému prezidentovi ředitelem Státního archivu nově vzniklé Ruské federace Rudolfem Pichojanem, známým především svými radikálními antikomunistickými postoji. Problém nastal, když ruský ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o podvrh. Polská média však již informovala o předání zmíněných dokumentů prezidentu Walęsovi, což v zemi pochopitelně vyvolalo velké nadšení. Co se dalo dělat, Poláci je před zveřejněním museli poupravit, protože případné nezveřejnění by bezpochyby vzbudilo odpor a podezření ze strany veřejnosti. Dnes se o ničem takovém nemluví. Faktem ale zůstává, že dosud – i přes četné žádosti – nebylo nikomu žádné odškodnění přiznáno. Chyběly totiž důkazy.
Vraťme se zpátky k setkání premiérů Putina a Tuska na začátku dubna tohoto roku; o tři dny později se na témže místě měly sejít další významné osobnosti z Polska i ze zahraničí, včetně potomků a pozůstalých po obětech masakru. K němu však nedošlo. V ranních hodinách v sobotu 10. dubna se zřítil polský vládní speciál Tupolev s 96 lidmi na palubě na smolenském letišti nedaleko Katyně. Cestovali v něm polský prezident s manželkou, politická i vojenská elita státu a další osoby. Nikdo nepřežil. Nezpochybňuji, že jde o tragédii, avšak množství času vyplněného nejrůznějšími reportážemi, analýzami, úvahami a komentáři je přehnané a trochu mi to připomíná časy, kdy se vše dobré i špatné vykonávalo ve jménu Boha a krále. Pomyslnou „třešničkou na dortu“ bylo vyhlášení dne smutku u nás, v České republice, který bychom vlastně mohli mít permanentně, protože k lidským tragédiím, mnohdy ještě větším, dochází den co den. Bohužel.
Kolem katyňského masakru panuje příliš mnoho pochybností. Neměla by se ona osudová náhoda, k níž před několika dny došlo, stát důvodem k zamyšlení a opravdu nestrannému přezkoumání událostí ze druhé světové války? Nebo se Katyň stala dalším z dogmat, o nichž se nediskutuje?
Ladislav Zemánek