Železná opona nebyla neprůstřelná
Přidáno v sobotu 8. 5. 2010
Současná mediální praxe operuje stále ještě často termíny, které ani v minulosti neodrážely realitu, ve které jsme v letech 1948 až 1989 žili. Úmyslně tu vynechávám střet či jistý souběh termínu „totalita" s termínem „železná opona" v různých mediálních prezentacích. Ten prvý zdomácněl po roce 1989, zatímco ten druhý zdomácněl prakticky ihned po roce 1945, tj. po druhé světové válce, když se začaly realizovat dohody Jaltské konference. Jejich realizace od toho momentu omezila mocenské pozice euroatlantické hemisféry.
Vážně se dnes už začíná pochybovat o oprávněnosti jednak označovat za totalitu systém, který státy sdružené do Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci postupně zavedly a jednak za příčinu tzv. „zaostávání" jejích ekonomik svalovat na stažení železné opony. Analýzy současné světové ekonomické krize prokazují, že vyšší úroveň „demokraticky a svobodně se rozvíjející" kapitalistické ekonomiky nebyla dosažena reálnými ekonomickými prostředky, ale mocenskými - mimoekonomickými - zásahy. V tom směru se připomínají existence a kroky Federal reserve board a Světové banky, které si přisvojily právo rozhodovat a přisuzovat monetárním nástrojům váhu v mezinárodní směně, tj. na světových trzích. Sice nezávisle na vládě Spojených států, ale diferencovaně, pokud jde o vstřícnost k jejím mocenským ambicím. Jejich kroky paradoxně vychýlily ekonomickou politiku své země z cesty, kterou léta trasovala klasická Smithova ekonomická teorie. S vědomím tohoto vývoje se dnes klade otázka, zda i nadále a jak vůbec lze ekonomiku USA prohlašovat za nejvyspělejší na světě, když dosahuje nejvyšší úrovně zadlužení na hlavu.
Pochybnosti o životaschopnosti „demokraticky se rozvíjejícího svobodného trhu", dnes podporovaného nedoloženými argumenty, že „stát je nehorším hospodářem", se neobjevují až dnes. Už Zbigniew Kazimierz Brzeziński (*28. března 1928, Varšava), polsko-americký politolog, který historicky platí vedle Henry Kissingera a Samuela P. Huntingtona za šedou eminenci americké zahraniční politiky v letech 1977 - 1981, kdy byl bezpečnostním poradcem amerického prezidenta Jimmyho Cartera, zastával názor, že kapitalismus a socialismus jsou dvě životné soustavy industriální společnosti, které budou nahrazeny společenstvím postindustriálním. Není bez zajímavosti, že se tento Brzeziński v současné době zase objevuje na postu poradce současného amerického prezidenta Obamy. Nejen ale on se k podobným názorům klonil. Dnes se ke kritice neregulovaného kapitalismu přidávají další, jako např. nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz, který kapitalismus nazývá „náhražkovým kapitalismem" a hlásá, že systém, kde „socializujete ztráty a privatizujete zisky", už není kapitalismus. Je zřejmé, že z dnešního pohledu železná opona v názorech prominentních světových politiků ani v minulosti nebyla jednoznačně neprůstřelnou.
Neprůstřelnou však nebyla ani v reálném životě. Kapitalistickými ekonomikami byla ona neprůstřelnost zákonitě narušována prioritní touhou po zisku. Instituce jako COCOM, které rozhodovaly o tom, co do států Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci lze či nelze ze strategických důvodů dovézt, přispívaly k tomu, že ceny, za které se do států RVHP mohlo vyvážet, byly proti běžným světovým cenám podstatně vyšší. Bohatě z aktivit COCOMu profitovali západní výrobci i exportéři tzv. euroatlantického prostoru. Jako ze strategických důvodů se např. k nám omezoval dovoz systémů pořizování dat založených na kabelovém spojení, obdobně pak i počítače s omezenou vnitřní i vnější pamětí. Jen neznalý člověk by mohl uvěřit, že v letech 1966 až 1972 by počítač vybavený čtyřmi dvěstěmegabytovými disky bylo možné považovat za strategické zboží. Na žádost o dovoz všech takových a podobných museli ti, kdo je chtěli dovézt, podepisovat tzv. "End user statement", tj. prohlášení konečného uživatele, ve kterém se zavazovali k tomu, že oněch systémů nebude zneužito proti zájmům Spojených států. Přitom i západní exportéři své žádosti o povolení vývozu museli také doložit velmi podrobnými informacemi o těch, kteří měli v konečné instanci být uživateli oněch systémů. A to si nechali bohatě zaplatit. Stálo by za to, aby někdy i v Haló novinách bylo vzpomenuto a popsalo se, jak „demokraticky" probíhal obchod ze Západu směrem na Východ.
Neprůstřelnou se nejevila železná opona ani těm na ekonomických profitech nezainteresovaným, ale přirozeně reálně myslícím autoritám. Z vlastní zkušenosti musím uvést tři příklady:
Předně. Dvacetimilióntý návštěvník, který prošel branami Světové výstavy dopravy a spojů, konané v roce 1986 ve Vancouveru, byl „obdarován" večeří uspořádanou pro něj v Československém pavilonu. Já sám - spolu s několika dalšími - jsem dostal příležitost být pozván generální sekretářkou té výstavy na setkání v jejím, na naše poměry sice skromném, ale solidně vybaveném bytě. Náš tehdejší předseda vlády, soudruh Štrougal, pak byl generálním sponzorem té výstavy pozván na projížďku na jeho soukromé jachtě. Na té výstavě se prodávalo československé sklo. Mělo takový úspěch, že jeho zásoby tam musely být několikrát doplňovány. Přijetí, které se ze strany Kanaďanů dostávalo Čechoslovákům, bylo navíc odrazem toho, že řada pavilonů, jako např. za centrální považovaný Roundhouse a uspořádání centrálního pavilonu ve tvaru lodi s plachtovím, byla našim dílem. Za zmínku stojí, že zatímco na tu výstavu ve Vancouveru dorazilo přes dvacet milionů návštěvníků, vykázaly výstavy ve Španělsku a Berlíně, též deklarované jako světové, návštěvnost sotva do čtyř milionů.
Dále. Někdy v roce 1987 jsem byl členem delegace československých vysokých škol, která po dohodě francouzského premíéra Fabiuse a našeho Štrougala byla pozvána do Francie, aby si prohlédla a seznámila s tím, jak se na francouzských školách přistupuje k výuce obsluhy počítačů, a klade přitom důraz i na to, aby počítačová technika instalovaná ve školách byla („socialisticky") široce zpřístupněna celé veřejnosti. V průběhu té delegace se mně a kolegovi podařilo vyjednat jednodenní návštěvu vysoce technologicky vybaveného závodu IBM v Montpellier. Když jsme svou jednodenní absenci na připraveném programu šli omluvit příslušnému náměstku francouzského ministra školství, tělovýchovy a elektrotechniky, komentoval to slovy: „Každopádně tam jeďte, neboť IBM příležitost takové návštěvy nedává ani nám Francouzům."
Zhruba v roce 1976 jsem jako ředitel CDB při FSÚ (Centrální databanky při Federálním statistickém úřadu) na doporučení zprostředkovatele nákupu mikrofilmové tiskárny od fy 3M navštívil Vídeň. Spolu s ním jsme se jaksi mimo program zastavili v jedné bance - už si nepamatuji její jméno, vím jen, že to bylo naproti Vídeňské opeře. Ve vrátnici došlo na dohadování, co chceme. Když jsme prohlásili, že poptáváme půjčku na nákup mikrofilmové tiskárny, přišla na to zcela rigorozní odpověď, že v té současnosti banka půjčky uděluje jen výjimečně. Nakonec jsme ale dostali otázku, kdo by za takovou půjčku ručil. Tím, že jsme prohlásili, že ručit samozřejmě bude Československá obchodní banka, se celý tón hovoru rázem změnil. Zaznělo, že „to mění situaci, neb to je jediná banka v Evropě, která spolehlivě platí." Byli jsme pozváni na kávu a vysloveno nám přání, že by se ta banka na tom našem obchodě ráda podílela.
Je namístě se i dnes zamýšlet nad tím, kdo a za jakým účelem Železnou oponu stahoval, a co učinit či navrhnout, aby se už podobné železné opony v jakékoliv formě neopakovaly. Do podobné formy izolace, jakou vytvářela Železná opona, se náš průmysl totiž dostává nepromyšlenou podporou zahraničních investic do určité míry i dnes. Je dost příkladů o tom, že když si podnik v zahraničních rukou má objednat nějaké služby, sáhne ve většině případů na dodavatele, který je též v zahraničních rukách, i když ten v „našich" by mu tu službu poskytl levněji.
Ivan Malec