Zakázaný výlet aneb jak se za Masarykovy a Benešovy republiky střílelo do dětí
Přidáno ve čtvrtek 13. 5. 2010
V nedávné době jsem viděl působivý film Zakázaný výlet, rodinný film ČSSR z roku 1981. Vysílal jej televizní program CS film. Rozšířenější a sledovanější stanice jej nezařadí, nedojde-li k radikálnímu zlepšení společenských poměrů. Rozněcuje totiž třídní nenávist proletariátu k buržoazii, což je v buržoazní společnosti (buržoazní demokracii nebo - což je jinými slovy totéž - diktatuře buržoazie) zakázáno. V ní jsou požadována "díla", která sice podněcují třídní nenávist také, ale podněcují třídní nenávist buržoazie k proletariátu a v podstatě i neuvědomělého proletariátu k sobě samému.
Česko-Slovenská filmová databáze ( www.csfd.cz) o filmu "Zakázaný výlet" uvádí:
Zakázaný výlet, Rodinný, Československo, 1981, 71 min
Režie: Štěpán Skalský
Hrají: Hana Maciuchová, Jana Březinová, Jaroslav Satoranský, Miloš Kopecký,
Oldřich Navrátil, Lukáš Vaculík, Carmen Mayerová, Václav Kotva, Karel Koloušek,
Pavlína Mourková, Vladimír Bičík, Tomáš Šimek
Hrdinkou příběhu, který vychází ze skutečné události - střelby do skupiny
dělnických dětí 20. dubna 1930 v Radotíně - je třináctiletá Boženka.
Její matka se živí jako pradlena a Boženka a její dva mladší sourozenci
nemají na růžích ustláno. Častěji než do školy se dívenka vypravuje spolu
se strýcem Toníkem do pražských ulic, aby tu na dvorcích doprovázela zpěvem
jeho harmonikářskou produkci a vydělala nějakou tu korunu navíc, přestože se
oba vystavují riziku častých útěků před policajty. Při svých toulkách objeví
děvčátko jednoho dne klubovnu rudých průkopníků, a když se seznámí s jedním z nich
- Josefem, začne mezi ně chodit. K svému překvapení se tu sejde se svým učitelem,
který ji pozve, aby zpívala se sborem dělníků. V Boženčině životě nastává obrat:
nejenže chodí teď mezi své kamarády do kubovny a do sboru, ale navíc se jí ujme
kabaretní zpěvačka Lída Marková, která nezapomněla na své podobně krušné začátky
a kterou zaujme Boženčino zjevné hudební nadání. V době, kdy se zdá, že možná
zlomí matčin odpor a podaří se jí prosadit, aby se Boženka učila zpívat u
skutečného učitele hudby, chystá se dívenka se svými kamarády na výlet do
Radotína. Přestože než k výletu dojde, kdosi zapálí klubovnu a nadto je ve
škole vydán zákaz, aby se výlet konal, děti se nevzdají. Nechtějí přece nic
jiného, než se zasmat, pobavit se, zazpívat si a na chvilku zapomenout na bídu
a zimu. Ale příchod četníků výlet tragicky ukončí...
(Film a doba, č. 3 / 1981, s. 121 - 123.) (oficiální text distributora)
Dnešní režimní propaganda líčí první republiku jako vzor svobody, demokracie a blahobytu, využívajíc toho, že pamětníci této doby už téměř nežijí. Skutečnost však byla přesně opačná. Bída, nezaměstnanost, střelba do dělníků při potlačování stávek a hladových demonstrací (s mrtvými a těžce zraněnými), jakož i terorizování pokrokově smýšlejících lidí za jejich politickou aktivitu, byly na denním pořádku. Mezi četnými případy masarykovského teroru zvláště vyniká střelba do dětí při tzv. Rudých letnicích u Radotína (dnes městská část Prahy) 20. dubna 1930. O této události, pomníku ji připomínajícím a jeho hanebném odstranění pojednává článek na stránkách OV KSČM Praha 5 - http://www.praha5.kscm.cz.
Radotín – Rudé letnice
I tehdy byl duben – rok 1930
Ale půl roku předtím, 24. října 1929, tzv. „černým pátkem“ na newyorské burze, začala světová hospodářská krize. Tímto krachem vyvrcholilo a také skončilo období hospodářské konjunktury a stabilizace kapitalismu.
Neustálé prohlubování nesouladu mezi růstem produkce a možnostmi odbytu, znamenalo sníženou kupní sílu obyvatelstva na celém světě. To mělo za následek snižování výroby, propouštění pracujících a nezaměstnanost, chudobu a hlad širokých vrstev.
Záhy bylo u nás půl milionu nezaměstnaných. Stávky za udržení práce, nebo alespoň mzdy a zvyšující se nezaměstnanost, vyháněly lid do ulic. Byla to v té době jediná zbraň pracujících proti zvůli kapitalistů.
Je třeba zdůraznit, že první - předmnichovská republika, přes veškeré vychvalování její demokratičnosti, byla republikou kapitalistickou. Jedinou politickou stranou, která důsledně hájila práva pracujícího lidu byla Komunistická strana.
Proto také vládnoucí moc buržoasie se svým mocenským aparátem četnictva a policie, považovala komunisty za úhlavního nepřítele.
Už od počátku roku 1930 pořádala hony na komunistické manifestace, rozpouštěla a zakazovala nejrůznější organizace uvnitř Komunistické strany, jednu po druhé. Právě před 1. májem byl vydán zákaz demonstrací všech organizací svazu mladých komunistů.
Přes všechny zákazy si však komunisté nedali vzít demokratické právo na sdružování a proto muselo dojít ke střetu.
Velikonoce - Velký pátek 18. dubna 1930. Komunisté pražského kraje zvou mládež na sobotu 19. dubna - na večírek mládeže v Radotíně, do sálu hostince „U Hamanů“.
Avšak týž den rozesílá zemský rada Krejčí fonogram následujícího znění: „Vzhledem k chystaným komunistickým akcím v Radotíně dne 20. dubna, žádám o vyslání četnických posil na ohrožená místa a to takto: 30 četníků do Radotína a 20 četníků do Malé Chuchle“.
Večírek byl ohrožen. Proto se organizátoři rozhodli převést přijíždějící mladé lidi do blízké Kosoře.
V neděli 20.dubna dopoledne se mládež shromážděná na hřišti v Kosoři, po projevu poslance Kopeckého, seřadila do průvodu s cílem Radotín. Ale tady, přes silnici pod Malým hájem, už stál připravený kordon devíti četníků. Nic netušící mládež, za zpěvu revolučních písní, se k němu zvolna blížila. A pak třeskla salva … několik dívek sténá … rudě se zbarvuje prach silnice. Nastal čas božího míru, ale zde – krvavé letnice:
Rici Katschnerová z Prahy – 24 let, průstřel břicha
Tilda Reichová z Prahy – 21 let, střelena do stehna
Růžena Martincová z Nuslí – 13 let, střelena do boku
Marie Drdová z Berouna – 16 let, ustřeleny dva prsty na pravé ruce
Jiřina Brejchová z Kosoře – 12 let, lehčí zranění
Pět mladých lidí bylo zraněno. A to jenom proto, že chtěli práci, aby netrpěli hladem a bídou.
Podle tehdejších úředních zpráv, vydaných četnictvem, to vše způsobila jedna jediná rána. Jediná střela a pět raněných! To byl výsměch celé události.
Po druhé světové válce se radikálně změnila tvář světa, zejména Evropy. Vítězství Sovětského svazu a jeho Rudé armády ve Velké vlastenecké válce posunulo všechny země střední a východní Evropy doleva. Změnily se poměry i u nás. Bylo odzvoněno československé buržoasii, která měla svou patolízalskou politikou nemalý podíl na Mnichovu i na rozbití republiky.
Proto bylo naprosto přirozené, že v prvních parlamentních volbách v r. 1946 získali komunisté přes 40% hlasů a stali se nejsilnější a tudíž vládnoucí stranou.
V roce 1950 byl v místě střelby do dětí a mládeže postaven památník. Měl připomínat novým generacím zvůli buržoasní první republiky. Postavili jej komunisté z radotínské cementárny, když ve zdejším lomu odstřelili krásný monolitický kus sliveneckého růžového mramoru. Hrubě opracovaný, s emblémem srpu a kladiva, se sloganem o celé události, stál ve vonícím akátovém háji.
Stál, ale už tam není.
Po tzv. sametové revoluci r. 1989, dochází u nás postupně k restauraci kapitalismu. Ale jak víme z dob první republiky, kapitalismus a komunisté – to je jako oheň mísit s vodou. Záhy po sametové revoluci se začínají objevovat první náznaky nesouhlasu s existencí památníku Rudých letnic.
Zuřivou kampaň rozvířil radotínský časopis „Šemík“, na jehož stránkách psali nejrůznější lidé, volající po jeho likvidaci. Mnohdy to byli lidé, kteří o události z 20. dubna 1930 nevěděli zhola nic. Vadil jim jen proto, že to byl komunistický památník, a komunistické myšlenky se najednou přestaly nosit.
Hysterie dosáhla takového vrcholu, že se památník stal předmětem diskusí i v obecním zastupitelstvu Radotína. Obhajoby radotínských komunistů, odvolávající se na historickou skutečnost, nebyly nic platné. V roce 1980 totiž vydal tehdejší Národní výbor publikaci k 50. výročí Rudých letnic, která čerpala informace ze všech dostupných písemných i fotografických materiálů a ze státního úředního archivu. Ani tyto argumenty se však nebraly v úvahu.
Vrchol tomu všemu ještě dodala tehdejší tajemnice místního úřadu (později místostarostka MÚ a zastupitelka ZHMP za ODS) paní Hana Žižková, když napsala do Haló novin: „Pomník byl falšováním historie, proto ho občané obce nechtěli“. Kdo byl těmi občany skutečně, to nikdo neví. Snad těch několik pisálků do „Šemíka“? K veřejné diskusi nikdy nedošlo. A tak památník, nejprve polit rudou barvou, byl v r. 1993 tajně v noci odstraněn.
Naše demokracie opět zvítězila. Zvítězil však rozum? Historii nelze vymazat z paměti, nelze ji vyškrtat z knih, ani rozbít jako neživý mramor. Tu podlost, s jakou nechal obecní úřad pomník zlikvidovat, nelze zapomenout.
Zaznamenal pamětník událostí: Ladislav Klusáček
* * *
V dubnu tohoto roku uplynulo od střelby do dětí v Radotíně už 80 let. Při současném trendu vývoje české společnosti si ale nejsem jist tím, že se už nikdy nebude něco takového opakovat...
Leopold Vejr