Falešný festival různosti aneb ještě pár slov k buržoazním volbám
Přidáno v sobotu 15. 5. 2010
Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že jsme se problematikou voleb v buržoazní demokracii zabývali již v minulosti, leč jsme aktuálními svědky předvolební komedie (většinou) stejných herců v různých maskách, tak proč se nepokochat ironií světa?
Připomínám, že jednou ze základních komponent buržoazní demokracie je vytváření iluze různosti politických stran a sil. Všechny buržoazní strany, tj. ty strany, které zastávají zájmy vládnoucí třídy v kapitalistickém společenském systému - buržoazie, tudíž jsou oporou tohoto systému a brání jeho kvalitativní změně, rozehrávají nejen před volbami Festival různosti. Prostřednictvím vlastních sdělovacích prostředků (ať už si říkají veřejnoprávní nebo komerční) roztáčejí hru o emoce příjemce, hru často primitivní a vulgární, která má dokázat zásadní rozdíly mezi reprezentanty buržoazních stran. Jelikož tito představují různé skupiny buržoazie, mohou se v konkurenčním boji skutečně čas od času potýkat, soupeřit, ale to základní, zdroj vlastní obživy, mají společné - lidskou práci, jejíž část v podobě nadhodnoty kradou, aby generovaly zisk. A na tom se vesele vždy shodnou. Proto je velmi často neznalý divák překvapen, když si dosud hraně nepřátelské buržoazní strany začnou po volbách, pod hesly ochrany státních zájmů a odložení části stranických priorit, padat do náruče. Nemusím snad dodávat, že nejde o jev v kapitalismu nikterak výjimečný, příklad německých a rakouských velmi častých velkých koalic je toho důkazem. Ostatně česká tzv. Opoziční smlouva, nebo koalice ODS a ČSSD v krajích a municipalitách jsou rovněž dostatečně vypovídající.
Jedním z jevů buržoazní demokracie v ČR je v poslední době vytváření "nových" politických subjektů na různých úrovních. V obcích, ve městech a krajích defilují různé sestavy nezávislých, starostů, význačných občanů míst, na celostátní úrovni se pak v době nedávné mihla Strana zelených a před letošními volbami se objevily TOP 09 a Věci veřejné. Tyto strany buďto reprezentují ty skupiny reakční buržoazie (nebo kapitalizované aristokracie, chcete-li buržoazie s predikátem), která se v minulosti podstatně podílela na moci v českých zemích a Československu, vlastnila rozsáhlý majetek (nastřádaný vykořisťováním pracujících) a byla o něj spravedlivě po květnu 1945, resp. únoru 1948 připravena (Schwarzenberg a jeho nohsledi v čele s Kalouskem), nebo takoví buržoazní politici, kteří se k moci v minulosti v jednom kabátě nedostali, potažmo dostali a posléze o ni přišli. Kvalitativně stojí na stejné bázi jako ostatní buržoazní strany, včetně těch, které tito "přeběhlíci" i několikrát opustili.
Jelikož recyklovaní buržoazní panáci vlastní obrovské majetky, režimní sdělovací prostředky je dokáží bez nadsázky "vytvořit". Zaplacené průzkumy veřejného mínění, které ukazují jejich neustále rostoucí podporu u občanů, sdělovací prostředky často a rády zveřejňují a vyzdvihují. Tak se tyto strany najednou objevují v zorném úhlu dění buržoazní politiky. Dostaly se tam svými penězmi a svými hlásnými troubami.
Dezorientaci proletariátu, dvacet let po dokončení kontrarevoluce v Československu, demonstruje ohlas, který v jeho řadách tyto strany nalézají. Tak postupně směs neuvědomělosti, emocionálního působení buržoazní propagandy, falešných iluzí festivalu různosti a objektivního znechucení z buržoazní politiky dosazuje tyto staronové přísavky do vládních a mocenských křesel. Je to jako léčit chudokrevnost (pracujících) pouštěním žilou.
Popsaný stav je do značné míry možný pouze v situaci neuvědomělosti proletariátu, za níž však nese vinu působení, práce a praxe komunistické strany nejen po roce 1989.
Co by tedy měla skutečná komunistická strana dělat? Především demaskovat Festival různosti jako lež, přetvořit ho ve Festival dvou stran - proletariátu a buržoazie. Kvalitativně nerozlišovat mezi buržoazními stranami, jasně říkat, čí zájmy hájí, proč je možné se např. se sociální demokracií shodnout na některých dílčích tématech, proč je ale nepřípustné s ní spolupracovat např. na vládní úrovni. Zkrátka, vidět politiku třídně, tímto prizmatem se řídit i v praxi. Odstraňovat iluze v řadách proletariátu v buržoazní volby a v možnost kvalitativní změny pouze touto cestou. Jedině tak se může stát komunistická strana masovou, revoluční, schopnou vést pracující úskalími kapitalismu i v okamžiku kvalitativní revoluční změny. V konečném důsledku tato politika přinese i dílčí úspěchy v buržoazních volbách, včetně oslovení mladé generace pracujících, studentů a učňů. Bez formálních inovací a tvůrčího uchopení marxismu-leninismu to samozřejmě není možné, na druhé straně je nutné odmítnout všechny pokusy o odhození základních symbolů, terminologie a historického odkazu. Kvalitativně se imperialismus od r. 1916, kdy Lenin dopsal své geniální dílo o tomto nejvyšším stádiu kapitalismu, nezměnil.
Minimálně dvacet let komunistická strana čeká na obrodu v tomto smyslu, na návrat ke kořenům a základům, s nimiž vybojovala své největší úspěchy.
Lukáš Kollarčík,
předseda SMKČ,
kandidát do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve Zlínském kraji (KSČM)