Ostatně, kdo jiný by měl podat autentické svědectví o časech, jimž se shazovačně říká „husákovská éra normalizace"? Stala se terčem nevybíravých útoků zavilých antikomunistů, její prohřešky jsou kvalifikovány jako „zločiny" a na školách (podle instrukcí „historiků" bezprostředně podřízených policii) slouží k ilustraci „zrůdností komunistického totalitarismu". Tím hlučněji, čím více se zapomíná na skutečné zločiny skutečného totalitarismu, jakým byl fašismus.
A že to tenkrát, za oné „normalizace", ale patrně už dříve, muselo být opravdu k nevydržení, o tom se nedovídáme jen z ideologických škvárů renomovaných antikomunistů (kdysi také „komunistů" nebo agentů StB, jak by mohl potvrdit například senátor J. Štětina), ale dokonce i od renegátů marxismu-leninismu, revizionistů a oportunistů dolejšovského a hellerovského ražení.
Těší se kupodivu značné přízni vedení KSČM, v němž by rádi zaujali dominantní postavení. Naděje v tomto směru kladou do nadcházejícího sjezdu, kde se budou snažit prosadit své představy o „socialismu pro 21. století" v protikladu k reálnému socialismu poznamenanému podle nich „stalinskými deformacemi".
Upřímně řečeno, v odsudcích „komunistického režimu" (jakkoli tuto dikci odrodilci socialismu, vydávající se drze za jeho spasitele, odmítají) se od otevřených nepřátel vědeckého komunismu příliš neliší. Jakoby zpívali ze stejných not.
A co k tomu všemu píše ve svých vzpomínkách L. Štrougal? Jak on, který byl pravou rukou Gustáva Husáka a v inkriminované době téměř po dvě desetiletí řídil vládu ČSSR, to všechno dnes vidí?
Ano, rozhodně odmítá vyložené lži očerňující činnost KSČ a státních orgánů řídících zemi v letech, kdy sám nesl nemalou odpovědnost za politická rozhodování. Zdá se, že vlastně k napsání pamětí přistoupil především proto, aby obhájil svou čest a pověst, aby nebyl považován za jeden ze symbolů oné prokleté „normalizace". A jestliže na základě solidní argumentace dokazuje, že nový sociálněekonomický řád prokazoval svou životnost a pokud jde o sociální politiku, pak také svou převahu, nemohl si odpustit útok na „dogmatickou ideologii a propagandu". V této věci zcela přizvukuje revizionistům a oportunistům, vlastně jim v odmítání reálného socialismu, za který bychom se snad měli nejméně jednou denně omluvit, dává zapravdu.
Věc je ovšem v tom, že svou závratnou politickou kariéru, která je skutečně obdivuhodná, dělal na základě toho, že na onu ideologii, kterou obviňuje z prohry v historickém střetu s kapitalismem, kdysi přísahal a ve veřejných projevech se k ní nejen hlásil, ale neúprosně ji hájil. Z toho, co však nyní vydal, vyplývá, že vystupoval v naprostém rozporu se svým skutečným přesvědčením. To si vlastně ponechával pro sebe a své nejbližší. To, co si skutečně myslel, musel skrývat. Byl, jak se dovídáme, v „grémiu vyvolených" izolovaný a „samotný". Tam podle něho měla převahu jakási skupina „dogmatiků a konzervativců" vedená V. Biľakem. Hned dodejme: jedná se o vyloženou konstrukci. I tady je Štrougal prostě a jednoduše poplatný Svobodné Evropě! Tak mělo také dojít k tomu, co podle něho sehrálo zvlášť osudnou roli: k několikerému odmítnutí reforem. A tím k ochromení celého sociálněekonomického systému, který prý v důsledku toho nebyl schopný adekvátně reagovat na potřeby hospodářského rozvoje a držet krok se Západem, zejména s vědeckotechnickou revolucí.
Znovu třeba zdůraznit: jde o Štrougalovu dodatečnou konstrukci, o naprostou fikci. Ve vedení strany, v jeho předsednictvu, v němž L. Štrougal měl po generálním tajemníkovi nejvýznamnější pozici, žádná frakce „dogmatiků a konzervativců" neexistovala. To zaprvé. A zadruhé: L. Štrougal za celou dobu, kdy řídil federální vládu, s žádným návrhem, o nichž ve vzpomínkách píše a které měly představovat zásadní změny v soustavě řízení ekonomiky nebo společnosti (ve smyslu tzv. demokratizace) a kterým se dnes záhadně říká „reformy", nepřišel. Nikdo mu je proto ani nemohl zamítnout.
V čem jsou jeho dvě poslední (doufejme) knihy doslova zákeřné, to je hanebnost, s jakou se snaží onu vymyšlenou skupinu „dogmatiků a konzervativců", kterou prý měl řídit V. Biľak, představit jako jakousi „pátou kolonu" Moskvy, L. I. Brežněva. Tady se zcela projevil Štrougalův antisovětismus, který, jak ještě bude zapotřebí to doložit, neměl kořeny jen v osobní averzi k prvnímu představiteli KSSS, kterého měl zřejmě v žaludku (představte si, nikdy ho, když byl v Moskvě, nepřijal), ale v opovržlivém a odmítavém vztahu k tzv. sovětskému modelu.
Brežněv - to byla podle L. Štrougala ona proslulá žába na prameni. Nejenže k nám poslal vojska v srpnu 1968, aby pošlapal kvetoucí záhonky v naší zahrádce, kterou Dubček and Co. (Kriegel, Smrkovský, Císař a další, které Štrougal obdivuje) pěstovali, aby ukázali světu, jak na rozdíl od toho, co svým „satelitům" vnutil Stalin, má socialismus vypadat, být „skutečně demokratický", mít „lidskou tvář". Ale navíc pak Brežněv s pomocí svých „neostalinistů" prý bedlivě střežil, abychom i nadále udržovali při životě anachronní systém „direktivního plánování" s „monopolem" politické moci komunistické strany. V tom prý si, jak se ovšem dovídáme jen mezi řádky, generální tajemník ÚV KSSS nerozuměl ani s Kosyginem a ministry pragmatického založení.
Kdosi kdysi napsal, že polopravdy jsou horší než lži. Jistěže se uvnitř celého našeho socialistického společenství a v jednotlivých stranách odehrával boj o koncepce, na jejichž základě se měla uskutečňovat úspěšná politika vedoucí k rozvoji nového společenského zřízení, k formování světové soustavy socialismu schopné čelit hrozbám a úkladům studenoválečnického imperialismu. V tomto názorovém politickém a ideologickém boji nebylo možné vyhnout se omylům. Jakou úlohu v něm sehrály jednotlivé osobnosti - od Stalina, Gottwalda, Tita, Mao Ce-tunga až po Chruščova a Gorbačova aj. - bylo dáno mnoha objektivními a subjektivními faktory. A tento boj probíhal v podmínkách dějinné konfrontace, k níž došlo po druhé světové válce mezi rodícím se socialismem (táborem demokracie a míru) a mezi soudobým kapitalismem, jemuž nakonec vtiskl charakteristické rysy americký imperialismus. Zlehčovat tuto konfrontaci vyprávěním báchorek v zájmu „očištění" své pověsti je nedůstojné. Žel právě toho se ve svých vzpomínkách dopouští Lubomír Štrougal.
Jedno mu ovšem neupřeme: je podnětný, vybízí k přemýšlení a k diskusi právě o těch otázkách, které jsou skutečně ožehavé. Patří k nim např. jeho úvahy o tzv. specifické cestě k socialismu a údajné tragédii, k níž mělo dojít, když jsme se této cesty zřekli. A protože se jedná o stěžejní problematiku tzv. stalinismu, v níž nacházela svůj konkrétní výraz tehdejší aplikace teorie marxismu-leninismu v celém poválečném období, o problematiku, kterou zneužila tzv. moderní levice, k níž se hlásí i KSČM, považuje „Dialog" za nezbytné vrátit se k ní. A spolu s tím podrobněji pojednat i o dalších teoretických otázkách, jež náš „pragmatik", hrdý na přízvisko, jehož se mu dostalo ve Svobodné Evropě, buď suverénně ignoruje, nebo komolí.