KSM o trockismu (1/3)
Přidáno v úterý 5. 1. 2010
Na pokračování uvádíme text publikace „Dialogy I: Trockistická politika ve Španělsku v boji s fašismem - Pravá tvář L. D. Trockého - Trockisté v ČSR 1918 - 1948", vydané Komunistickým svaze mládeže v roce 2000.
Vážení čtenáři,
v rámci prohlubování spolupráce mezi různými levicovými organizacemi, v rámci diskuse o minulosti, současnosti a budoucnosti, se také občas objeví témata o úloze Trockého v komunistickém hnutí, o občanské válce ve Španělsku, o trockismu v ČSR atd.
Vycházejí malé publikace, které se snaží vyzdvihnout toho či onoho, uvádět důvody pro to a proti tomu a podobně. Z pozice KSM, který se zabývá především současností a budoucností, zatím žádný komplexnější materiál vydán nebyl, i když různé teze a názory na trockismus se objevují v mládežnickém komunistickém hnutí již od založení KSM před 10 lety. Tato útlá brožura by chtěla být příspěvkem do diskuse o výše zmíněných tématech.
(Původní předmluva z r. 2000)
Úvod
Tato brožura byla napsána jako pokus o zhodnocení fenoménu trockismu, vychází z řady děl o této problematice sepsaných v průběhu celého dvacátého století. K zajištění co možná největší objektivity byly jako prameny použity hlavně knihy a studie cizích autorů, včetně kapitalistických, titovských a trockistických.
Některé názory tvrdí, že otázka trockismu je otázkou štvanice a osobních intrik jeho představitelů proti Leninově kursu revoluce a budování socialistického státu. Intriky a subjektivní nesouhlas, zejména původních menševiků (včetně L. D. Trockého) zde samozřejmě hrají, ostatně jako v každém boji, jistou úlohu. Vysvětlovat pouze neshodami a nevidět za Trockého štvaním podstatu věci by bylo sejitím ze správné cesty.
Není také pravdou, že teoretické rozbory trockismu nejsou důležité pro tzv. praktické politiky. Tento názor zastávají někteří natolik zaneprázdnění každodenní politickou činností, že nemají kdy přemýšlet o širších perspektivách pokrokového vývoje. Obracet hlavní pozornost na osoby, které trockistickou úchylku reprezentovaly, by také nebylo dostatečné, přestože na jejich osobních vlastnostech a konkrétních činech lze dobře ukázat nesprávnost trockistických (hlavně ortodoxně trockistických) názorů. Řada i světově známých trockistů se z pseudorevolučních frazeologů postupně přebarvila na opory a poslušné sluhy kapitalismu a jedny z nejzatvrzelejších nepřátel komunismu a lidově demokratických (posléze i socialistických) států. Jako příklad nám mohou posloužit L. D. Trockij, volající ještě v době nástupu Hitlera k moci po zničení Kominterny (čímž chtěl oslabit mezinárodní jednotu komunistického hnutí, rozvrátit Sovětský svaz a později se sám dostat k moci) nebo antikomunista Orwell, jenž se svými názory dostal posléze až na pozice nezakrytého reakčníka a fašisty. V Československu si můžeme připomenout přesvědčeného trockistu Petra Uhla, který byl pod vedením zahraničních služeb jedním ze znovunastolovatelů kapitalismu a po celá devadesátá léta obhájcem a propagátorem politiky pravice a tržního hospodářství z tzv. „levých pozic" (ne nadarmo byl v roce 1994 označen za Občanského demokratického trockistu). Jeho osobní přátelství s J. Rumlem, jenž stál v čele ministerstva vnitra, z něj udělalo podporovatele zásahů policejních a úderných jednotek („Rumlovy černé gardy"). Trockistické postoje vedou ve svých důsledcích k posílení protilidového kapitalistického režimu. Jejich sílení v komunistických stranách a posléze mimo komunistů v rámci levicového hnutí vede k narůstání podmínek, které jsou nezbytné pro zachování kapitalismu.
V čem tkví velký omyl trockismu? Zejména nedoceňuje sílu nepřátel lidu, sílu kapitálu. Trockisté (kromě určitých výjimek v hnutí) podporují raději sociální demokracii (v současnosti je její politika všechno, jen ne levicová) než strany komunistické, často pouze z řevnivosti o přízeň sympatizantů. Zároveň nevidí a nenabízejí možnost vybudovat spravedlivější režim = socialismus vlastními silami. Vyvozují nesprávný závěr, že SSSR nebudoval socialismus. (I když je nutno uznat, že po XX. sjezdu KSSS a zvlášť za Gorbačova došlo v SSSR k částečnému přejímání kapitalistických hodnot, mechanismů i forem komunikace, hlavně vyšším státním a stranickým aparátem.)
Nejde o absolutní kritiku trockismu, uznáváme právo na vlastní subjektivní názor, ale je nutno si uvědomit objektivní kategorie vědění (fakta) a vycházet z toho při hodnocení skutečností. Bohužel často u trockistů chybí sebereflexe, přiznání vlastních omylů a chyb. Týká se to zejména hodnocení historické úlohy L. D. Trockého v dělnickém hnutí i levicovém hnutí vůbec a hodnocení důsledků (negativních), které jeho činnost způsobila. Hlavním omylem dnešních trockistů (kteří na rozdíl od svých předchůdců vyvíjejí levicovou aktivitu a alespoň část z nich je ochotna diskutovat) je nekritický kult osobnosti Lva Davidoviče Trockého, přičemž při srovnání jeho děl se skutečnou marx-leninskou teorií a zejména s jeho praktickou politikou lze vyvodit jasné a jednoznačné závěry o charakteru a myšlenkovém obsahu těchto děl. (Po celá 20. a 30. léta navrhovali trockisté v Sovětském svazu zachovat zemědělský charakter země. Naproti tomu v jiných zemích, zejména ve Španělsku, se stavěli proti jakékoli spolupráci s rolnictvem, přestože přesvědčení rolníci byli oporou republiky.)
Při hodnocení osobností ve vývoji dějin je vždy třeba poměřovat jejich činy a chyby, kterých se dopustili. U představitelů antikapitalistických hnutí se pak zejména uvažuje jejich přínos pro rozvoj a upevnění levicového hnutí, což u Trockého vyznívá jednoznačně v jeho neprospěch (menševické odmítání revoluce, pokračování v 1. světové válce, snaha militarizace národa, útoky proti Leninovi, později Stalinovi, podpora a ochrana bělogvardějských zrádců a kolaborantů, boj za zachování agrárního charakteru svazu sovětů, až po jeho spolupráci s americkou tajnou službou a štvaní proti SSSR a Kominterně, včetně řady dalších chyb a teoretických i praktických omylů). Je však na každém, aby si na základě faktů a historických skutečností své názory utřídil a obohatil.
Trockistická politika ve Španělsku v boji s fašismem
A) Historický kontext, vznik republiky a lidové fronty
Občanská válka ve Španělsku 1936 - 1939 je častým tématem, na němž si trockisté snaží získat bodíky zásluh za boj o lepší zítřky pracujících a poukázat tím na svou levicovou revolučnost. Skutečnost však vypadala zřetelně odlišněji, než ji oni líčí.
V roce 1931 byla ve Španělsku svržena monarchie, vyhlášena republika a jmenována koaliční vláda složená ze zástupců buržoazních stran a socialistů. Zároveň se vytvořila Konfederace španělských autonomních (pravicových) skupin CEDA (Confederation Espanola Derechos Autonomos), vyjadřující zájmy velkých pozemkových vlastníků spojených s finančním kapitálem, vojenské kliky a katolické církve. Tento reakční blok díky teroru a sociální demagogii, včetně štvaní z kazatelen, zvítězil 1933 ve volbách do parlamentu a rozvinul útok proti republikánským svobodám a vymoženostem. Dokonce hrozilo nastolení fašistické diktatury. V únoru 1934 se z podnětu komunistické strany (tehdy ještě stalinské) konala generální demonstrační stávka. Zároveň se Komunistická strana Španělska (KSŠ) obrátila na PSOE (Španělskou socialistickou stranu), UGT (Všeodborový svaz pracujících - Union General de Trabajadores), FAI (Anarchistickou iberskou federaci) a na CNT (Národní konfederaci práce - Konfederacion Nacional del Trabajo) s cílem vytvoření jednotné protifašistické fronty.
V říjnu 1934 při reorganizaci vlády do ní byli přijati reprezentanti CEDA. Dělnická třída na provokaci odpověděla generální stávkou, která se z Madridu rozšířila do celé země. Zejména v Asturii probíhal boj dělníků s reakcí velmi úporně. Anarchističtí a trockističtí vůdcové však dělníky zradili výzvou, aby pracující a jejich stoupenci boj zastavili a bojkotovali. (Oproti tomu komunisté, přestože poukazovali na nedozrálost situace, se za lid postavili se vší odhodlaností a stáli v předních řadách protifašistických sil.) Povstání však bylo v důsledku nejednotnosti levice a zrady části socialistů (kteří dali ke vzpouře podnět) poraženo. Nicméně v létě roku 1935 se podařilo vytvořit první orgán národní lidové fronty, do něhož vstoupili zástupci komunistické strany a komunistické mládeže, republikánské federální strany, levicové radikálně sociální strany a levicové republikánské mládeže, Jednotné všeobecné konfederace práce, část UGT a dalších organizací.
V lednu 1936 byla pak KSŠ a levým křídlem Španělské socialistické dělnické strany vytvořena Lidová fronta.
Díky zásadové lidové politice vliv komunistů rychle vzrůstal. Zatímco v únoru 1936 měla KSŠ 30 000 členů, v polovině července 1939 již 100 000. Zcela jiný postoj však zaujali socialisté a republikáni, kteří na opakovanou výzvu z komunistického tábora na společný rázný postup proti reakci odpověděli zamítavě a obyvatelstvo vyzývali, aby trpělivě čekalo, až program lidové fronty bude provádět parlament. Trockisté zatím ostře napadali komunistickou stranu z oportunismu a stalinismu (což se ovšem zcela vylučuje) a nebyli ochotni jednotného postupu proti největšímu nepříteli republiky - proti fašismu.
B) Občanská válka z vojenského hlediska
V noci ze 17. na 18. července 1936 začalo fašistické vojenské povstání proti republice ve vojenských jednotkách rozmístěných v Maroku a následně povstala řada posádek ve Španělsku. Vzpora byla pro republikány, socialisty a trockisty překvapením, přestože komunisté před fašistickým nebezpečím varovali. KSŠ kvůli hrozícímu nebezpečí republice soustavně usilovala o vytvoření pravidelné lidové armády a upevňování zápolí, zejména rozdělením pozemků velkostatkářů a církve a znárodněním továren. Proti pravidelné armádě se stavěla jak Španělská socialistická dělnická strana (především její pravé křídlo, ale i L. Caballero - od r. 1936 v čele vlády lidové fronty), jež se nedokázala osvobodit od jisté maloburžoazní svázanosti a respektování nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a nadřazenosti majetku nad základními právy lidu, nad svobodou a lidovou demokracií, tak POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení) - trockisté, kteří setrvali na subjektivním individualismu a nehodlali se podřídit jednotnému velení. Podobné pozice zastávala také část anarchosyndikalistického spektra a oportunní republikáni. Právě absence regulérní armády ve značném rozsahu napomohla v prvních měsících těžkým porážkám a velkým ztrátám republiky na území i lidech. Značně autonomní a v zásadě nekoordinované oddíly republikánských milicí nebyly schopny odrazit nápor fašistů koncentrovaných vždy na určitých úsecích fronty. Co se týká bojové morálky trockistů a autonomních, většinu času místo strategické a takticko-vojenské přípravy strávili bezpředmětnými diskusemi o velikém L. D. Trockém a jeho genialitě a zlém SSSR. Trockistické milice si navíc velmi zakládaly na individualistickém rozhodování a před každým bojem musely jednotlivé oddíly schválit, že vůbec budou bojovat a kam zaútočí. Takovýto postup, který se jeví jako „demokratický" je ovšem zcela zcestným v době zuřící války. Zatímco pravidelná armáda republikánského Španělska vedená komunisty, spolu s mezinárodními brigádami, způsobila v létě 1937 těžké ztráty fašistům u Guadalajary, díky neschopnosti a zradě jednotek POUM se fašisté v říjnu zmocnili Asturie (oddíly POUM se odmítly podřídit armádnímu velení a opustily své pozice kryjící pravé křídlo republikánské fronty). Z mezinárodního hlediska pouze Sovětský svaz energicky vystoupil na obranu španělského lidu, poskytl republikánské vládě a lidu Španělska materiální i morální pomoc a dodal mu zbraně. Zatímco střední Španělsko pokračovalo v boji, kapitulanti z řad socialistů, anarchistů a trockistů vytvořili v Madridu Juntu národní obrany, kterou vedli plukovník Casado a socialista Besteiro. Junta uchopila moc, potlačila odpor a začala hromadně zatýkat a střílet komunisty. Po neustálých bojích s dělníky a komunisty nakonec pravicoví socialisté a trockisté vydali Madrid Frankovi. Oběti následného teroru v Madridu lze počítat na desetitisíce.
C) Pozemková otázka
Velmi důležitou roli sehrála ve španělské válce otázka pozemkové reformy. Úrodná půda byla totiž z velké většiny v rukou velkostatkářů a církve, střední rolníci téměř neexistovali a drobní rolníci a bezzemci, aby alespoň přežili, museli konat na velkostatcích „poddanské práce". Na venkově ve třicátých letech žily tři čtvrtiny španělského obyvatelstva, z nichž většinu tvořila právě rolnická chudina a zemědělské dělnictvo. Komunisté si uvědomovali, že aby Republika získala tyto lidi na svou stranu, musí provést pozemkovou reformu. Ta byla nutná také proto, že 90% velkostatkářů i církev jako celek se postavili na stranu frankistů a sabotovali dodávky na frontu a do měst. Pravicoví republikáni (hlavně Španělská socialistická dělnická strana a Republikánská strana) pozemkovou reformu zcela odmítali, případně navrhovali takové rozdělení půdy, které by poměry na venkově změnilo jen minimálně. Nebyli ani ochotni důsledně stíhat keťasy a sabotéry, neboť část vedoucích činitelů republikánů a reformistů z těchto kruhů pocházela. Naproti tomu si komunisté uvědomovali, že prvořadý úkol je zvítězit nad fašisty a k tomu je třeba stabilní zápolí. Věděli také, že chudí rolníci ještě nejsou dostatečně zralí, aby přijali plnou socialistickou kolektivizaci vesnice. Rolníci totiž vycházeli z toho, že co si nevypěstují sami na vlastním, to nemusí dostat. KSŠ proto správně předpokládala, že by část rolníků považovala kolchozy za nové velkostatkáře ve stylu „zas neděláme na svém, ale na cizím". Proto na území, které komunisté kontrolovali, prováděli kolektivizaci jenom tam, kde s tím lidé souhlasili. Ve vesnicích, v nichž rolníci nebyli přesvědčení, vzali půdu velkostatkářům a kulakům a dali ji chudině s tím, že po válce osvětou a vzděláváním rolníky přesvědčí o přednostech zemědělské solidarity. Zároveň komunisté potrestali zrádce a zajistili hladké zásobování válčících oddílů i měst. Naproti tomu trockisté (POUM) a anarchosyndikalisté (FAI-CNT), kteří pozemkové otázce nerozuměli (v jejich řadách totiž nebyli ani tak dělníci a rolníci, jako spíše studenti z řad maloburžoazie i statkářů a tzv. svobodná povolání), prováděli násilnou kolektivizaci bez jakéhokoli vysvětlování či přesvědčování. (Přitom daleko mírnější a smysluplnější postup, navíc za mnohem větší uvědomělosti lidí, dnešní trockisté rádi předhazují stalinskému Sovětskému svazu.) Zemědělské dělnictvo a chudina ale trockistické zásahy často pociťovala jako nespravedlnost a od republiky se odvrátila. Přitom trockisté se pak často vrátili do měst, neboť zemědělská družstva nedokázali vést a ta se brzy rozpadla. Pokud komunisté nezasáhli a nedali věci do pořádku, rolníci přestali odvádět obilí „nepřátelům z města" a zapříčinili tím vážné hospodářské potíže - z hlediska probíhající občanské války velmi významné.
D) Občanská válka v občanské válce
Díky tomu, že ze všech států jedině SSSR otevřeně a bezpodmínečně podporoval Republiku a dodával jí vojenskou i další pomoc, v průběhu války logicky sílila pozice komunistů. Komunisté oproti oportunistickým socialistům, anarchistům a trockistům byli také jediní, kteří dokázali účinně organizovat zázemí (ať zemědělství či znárodněný průmysl), zvýšit efektivitu produkce a zásobování fronty i řídit bojové operace. Důvěra španělského lidu v komunistickou stranu se projevila také tím, že několikanásobně vzrostla členská základna KSŠ (od února 1936 do července 1939 ze 30 000 na 100 000), přičemž novými členy byli z 95% průmysloví a zemědělští dělníci. Naproti tomu členská základna socialistů, anarchistů a trockistů klesala (např. trockistů nebylo ani 1000). Již od počátku války tyto skupinky nelibě nesly podporu SSSR (republikánská vláda, jejímiž členy byli také 4 anarchisté a trockisté, se dlouhou dobu snažila získat podporu Anglie - lorda Chamberlaina a Francie - Daladiera - oba pánové se proslavili podpisem Mnichovského diktátu) a řadu akcí komunistů, např. pozemkovou reformu a znárodnění továren, přímo sabotovaly. Když KSŠ, podporována velkou většinou reálně uvažujících Španělů, prosadila přetvoření bojově neefektivních a morálně už značně rozložených milic do lidové armády, aby došlo ke zlepšení organizace obrany a zásobování, souhlasili s tím nejprve i vedoucí představitelé socialistů, anarchistů a trockistů. Ovšem proti trockistickým legendám je třeba říci, že podle komunistů měla být moderními sovětskými zbraněmi vyzbrojena celá armáda bez ohledu na to, zda v jednotce je většina komunistů, anarchistů nebo nestraníků. Právě trockistům ale nejvíce vadilo, že po změně struktury základních vojenských útvarů měly být početně různé skupinky spojeny do čet, rot, pluků a divizí. Početně totiž trockistů bylo tak málo, že po spojení byli samozřejmě v menšině a ztratili tak „své ozbrojené síly", které často používali jako nátlakového prostředku při svých různých politických a mocenských machinacích.
Největší skupiny trockistů a anarchistů bojovaly v Katalánsku a při přezbrojení byly tyto jednotky soustředěny v Barceloně. Zde ovšem trockisté a část anarchistů sice převzali zbraně, ale odmítli vstoupit do armády a značně tím narušili včasné odvelení jednotek na frontu. Na pořádku dne byly také potyčky mezi trockisty, kteří vtrhali do továren a skladů a brali si potraviny, další zboží a materiál určený na frontu. Když se komunističtí komisaři pokoušeli trockisty přesvědčit a zjednat pořádek, byli zavražděni. Nakonec vsadili trockističtí předáci v Barceloně vše na jednu kartu a s částí anarchosyndikalistů se pokusili ovládnout město. Největší zásluhy na potlačení tohoto boje přitom neměly jednotky bezpečnosti, které příliš početné nebyly (pořádek zajišťovaly hlavně dobrovolné dělnické stráže), ani lidová armáda (protože ta už dávno bojovala na frontě proti fašistům, když předtím musela zaplnit mezery v linii obrany, které zbyly po trockistech), ale především řadoví obyvatelé - ozbrojení dělníci, ranění z lazaretu, rolníci a ostatní. Také na frontě odmítalo několik nepočetných anarchisticko-trockistických milic přezbrojení, zabily vojenské komisaře a své důstojníky a staly se obyčejnými ozbrojenými loupícími tlupami. To, že musely být tyto bandy, jako nebezpečný destabilizační prvek ohrožující souvislé zásobování a životy prostých vesničanů, zlikvidovány, je logické. Stejně tak se nelze divit, že ve vypjaté válečné atmosféře, kdy tisíce mužů umíraly na bojištích proti Frankovi, Němcům a Italům, byli vůdci puče popraveni jako zrádci. K žádným masovým popravám ale nedošlo. Výmysl o masakrech řízených NKVD (který dnešní trockisté převzali z buržoazní propagandy, jež se snaží vykládat španělskou občanskou válku jako boj dvou zel, z nichž komunismus je horší, navíc s tím, že Franco nebyl dle ní fašista, nýbrž „pouhý autoritář") je čirá utopie a nesmysl. Je pravda, že ve Španělsku bojovala celá řada zahraničních komunistů, mezi nimiž byli také Rusové. Ti ale bojovali buď v Interbrigádách nebo jako republikánští letci (protože španělští armádní letci z velké části přešli k fašistům). Co by se stalo, kdyby se trockistům jejich puč podařil, názorně ukázal rok 1939, kdy kapitulantská Junta národní obrany (v níž byli pravicoví socialisté, trockisté a část anarchistů) v Madridu vydala město Frankovi a její členové se pak, spolu s falangisty, podíleli na masakrech republikánů...
PRU