Lenin proti oportunismu
Přidáno ve čtvrtek 21. 1. 2010
Věnuji ústřednímu výboru Komunistické strany Čech a Moravy. J. Nový
Oportunismus - (lat. opportunus - vhodný) - přizpůsobení politiky a ideologie dělnického hnutí zájmům a potřebám neproletářských (buržoazních a maloburžoazních) vrstev. ... Pravicový oportunismus ... projevuje se v odmítání revolučních metod boje, v kompromisnictví s buržoazií a nakonec ve faktickém zřeknutí se boje za socialismus. ... „Levicový" oportunismus ... bojuje za nejradikálnější metody boje, odmítá všechny kompromisy, každou možnost spolupráce s reformistickými organizacemi, přehlíží boj za uskutečnění dílčích požadavků pracujících.
(Slovník vědeckého komunismu, Svoboda, Praha 1978, s. 167)
I.) Stát a revoluce. Napsáno v srpnu - září 1917.
S Marxovým učením se děje nyní totéž, co se v historii nejednou stávalo s učeními revolučních myslitelů a vůdců utiskovaných tříd v jejich boji za osvobození. Velikým revolucionářům odplácely utiskující třídy za jejich života ustavičným pronásledováním, vítaly jejich učení nejdivočejší zlobou, nejzběsilejší nenávistí a nejbezuzdnější kampaní lží a pomluv. Po jejich smrti jsou činěny pokusy udělat z nich neškodné ikony, prohlásit je, abych tak řekl, za svaté, ponechat jejich slávu jejich jménu pro „útěchu" utiskovaných tříd a jich balamucení, tím, že je vyklešťován obsah revolučního učení, otupováno jeho revoluční ostří a učení samo vulgarizováno. V takovém „zpracování" marxismu je dnes buržoazie s oportunisty v dělnickém hnutí zajedno. Zapomínají, stírají a komolí revoluční stránku učení, jeho revolučního ducha. Vystrkují do popředí a vynášejí to, co je přijatelným pro buržoazii.
(Stát a revoluce, Svoboda, Praha 1949, s. 23)
Vystřídání buržoazního státu státem proletářským je nemožné bez násilné revoluce. Zrušení proletářského státu, tj. zrušení každého státu, není možné jinak, než cestou „odumírání".
(Tamtéž, s. 36)
Marxismus, tím že vychovává dělnickou stranu, vychovává avantgardu proletariátu, která je s to převzít moc a vést všechen lid k socialismu, řídit a organizovat nový řád, být učitelkou, vůdčí silou a vůdkyní všech pracujících a vykořisťovaných při budování jejich společenského života bez buržoazie a proti buržoazii. Naproti tomu
dnes vévodící oportunismus vychovává v dělnické straně představitele lépe placených dělníků, odcizujících se mase, kteří se za kapitalismu
snesitelně „zařizují" a prodávají za mísu čočovice své právo prvorozenství, tj. vzdávají se role revolučních vůdců lidu proti buržoazii.
(Tamtéž, s. 40)
Hlavním v Marxově učení je třídní boj. To se říká a píše velmi často. Je to však nesprávné. ... Kdo uznává jenom boj tříd, není ještě marxista, nemusí ještě nezbytně překračovat rámec buržoazní ideologie a buržoazní politiky. Omezovat marxismus na učení o boji tříd, znamená oklešťovat marxismus, komolit jej, redukovat jej na to, co je přijatelné pro buržoazii. Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu. V tom tkví nejhlubší rozdíl mezi marxistou a tuctovým malým (jakož i velkým) buržoou. To budiž zkušebním kamenem, na kterém je třeba ověřovat, kdo opravdu chápe a uznává marxismus.
(Tamtéž, s. 46)
Oportunismus nepřivádí uznání třídního boje právě k tomu nejdůležitějšímu, k období přechodu od kapitalismu ke komunismu, k období přechodu od kapitalismu ke komunismu, k období svržení buržoazie a jejího úplného zničení. Ve skutečnosti je toto období nevyhnutelně obdobím neslýchaně urputného třídního boje, neslýchaně ostrých jeho forem, tudíž i stát tohoto období musí být nevyhnutelně státem, který je novým způsobem demokratický (pro proletáře a nemajetné vůbec) a novým způsobem diktátorský (proti buržoazii).
Dále. Podstatu Marxova učení o státu si osvojil jedině ten, kdo pochopil, že diktatura jedné třídy je nutná nejenom pro každou třídní společnost vůbec, nejenom pro proletariát, jenž svrhl buržoazii, nýbrž i pro celé historické období oddělující kapitalismus od „beztřídní společnosti", od komunismu.
Formy buržoazních stát jsou neobyčejně rozmanité, ale jejich podstata je jedna: všechny tyto státy jsou tak či onak, ale konec konců
nezbytně diktaturou buržoazie. Přechod od kapitalismu ke komunismu musí ovšem vytvořit velikou hojnost a mnohotvárnost politických forem,
ale podstata bude přitom nezbytně jedna: diktatura proletariátu.
(Tamtéž, s. 47)
II.) Proletářská revoluce a renegát Kautský. Napsáno v říjnu - listopadu 1918.
Je v pořádku, mluví-li liberál o „demokracii" vůbec. Marxista se nikdy nezapomene zeptat: „Pro kterou třídu?"
(Proletářská revoluce a renegát Kautský, Svoboda, Praha 1950, s. 14)
Netropíme-li si posměch ze zdravého lidského rozumu a dějin, je jasné, že nelze mluvit o „čisté demokracii", dokud existují různé třídy, nýbrž jen o třídní demokracii. (Mimochodem řečeno, „čistá demokracie" je nejen ignorantská fráze, prozrazující nepochopení třídního boje i podstaty státu, nýbrž také trojnásob prázdná fráze, neboť v komunistické společnosti demokracie, přetvářejíc se a přeměňujíc se ve zvyk, bude odumírat, nebude však nikdy „čistou" demokracií.)
„Čistá" demokracie je lživá fráze liberála, ohlupujícího dělníky. Dějiny znají buržoazní demokracii, která vystřídala feudalismus, a proletářskou
demokracii, jež vystřídá demokracii buržoazní.
(Tamtéž, s. 21)
Buržoazní demokracie, která je velkým historickým pokrokem v porovnání se středověkem, zůstane vždy - a za kapitalismu musí zůstat - demokracií omezenou, okleštěnou, falešnou, licoměrnou, rájem pro boháče, nástrahou a podvodem pro vykořisťované, pro chudé.
(Tamtéž, s. 21 - 22)
I v nejdemokratičtějším buržoazním státu narážejí utiskované masy na každém kroku na nehorázný rozpor mezi formální rovností, kterou „demokracie" kapitalistů hlásá, a mezi nesčetnými faktickými okleštěními a omezeními, která činí z proletářů námezdní otroky. Právě tento rozpor otevírá masám oči na prohnilost, prolhanost a licoměrnost kapitalismu. Agitátoři a propagátoři socialismu neustále odhalují masám právě tento rozpor, aby je připravili k revoluci!
(Tamtéž, s. 25)
Pracujícím masám je tisícerými překážkami znemožňována účast v buržoazním parlamentě (který nikdy neřeší nejzávažnější otázky v buržoazní demokracii: o těch rozhoduje burza a banky) a dělníci velmi dobře vědí a cítí, vidí a vyciťují, že buržoazní parlament je cizí zřízení, nástroj k potlačování proletářů buržoazií, instituce nepřátelské třídy, vykořisťovatelské menšiny.
(Tamtéž, s. 26)
Proletářská demokracie je milionkrát demokratičtější než kterákoliv buržoazní demokracie; vláda rad je milionkrát demokratičtější než nejdemokratičtější buržoazní republika. Nepostřehnout to mohl buď jen vědomý sluha buržoazie, nebo člověk politicky naprosto mrtvý, který pro zaprášené buržoazní knihy nevidí skutečný život, člověk, který je veskrze prodchnut buržoazně demokratickými předsudky, a proto se objektivně stává lokajem buržoazie.
(Tamtéž, s. 26 - 27)
Přechod od kapitalismu ke komunismu je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, nevyhnutelně zbývá vykořisťovatelům naděje na restauraci, a tato naděje se pak mění v pokusy o restauraci. A po prvé vážné porážce se vrhají svržení vykořisťovatelé - kterým ani nenapadlo, že budou svrženi, kteří v to nevěřili, ba ani v myšlenkách to nepřipouštěli - se zdesateronásobenou energií, se zběsilou vášnivostí, se stokrát větší nenávistí do boje za znovudobytí ztraceného „ráje"‚ který jim byl vzat, za své rodiny, které žily tak sladce a které nyní „sprostá luza" přivádí na mizinu a odsuzuje k bídě (nebo k „sprosté" práci...). A za kapitalistickými vykořisťovateli se belhá široká masa maloměšťáctva, o kterém desetiletí dějinných zkušeností ve všech zemích dosvědčují, že se kymácí a kolísá, dnes jde s proletariátem, zítra se leká těžkostí převratu, upadá v paniku při první porážce nebo poloviční porážce dělnictva, je nervosní, pobíhá sem a tam, fňuká, přebíhá z tábora do tábora... jako naši menševici a eseři.
(Tamtéž, s. 32)
Celé dějiny buržoazní demokracie odhalují tuto ilusi: k oklamání lidu vždy vyhlašovali a vždy vyhlašují buržoazní demokraté jakákoliv „hesla". Záleží na tom, aby upřímnost těchto hesel byla ověřena, aby slova byla porovnána s činy, abychom se nespokojovali s idealistickými nebo šarlatánskými frázemi, nýbrž pátrali po třídní realitě.
(Tamtéž, s. 58)
Proletariát bojuje za revoluční svržení imperialistické buržoazie, maloburžoazní vrstvy za reformistické „zdokonalení" imperialismu, za to, aby se mu proletariát přizpůsobil a podřídil.
(Tamtéž, s. 59)
Je povinností marxisty počítat s evropskou revolucí, je-li revoluční situace. Základní pravdou marxismu je, že taktika socialistického proletariátu nemůže být stejná v době, kdy je revoluční situace, a v době, kdy není.
(Tamtéž, s. 64)
Kautský uvažuje jako typický maloměšťácký šosák nebo zaostalý rolník: nastala „všeobecná evropská revoluce" nebo ne? Jestliže ano, je také Kautský ochoten stát se revolucionářem! Potom se však - poznamenejme - kdejaká sebranka (jako ničemové, kteří se nyní někdy lepí k vítězným bolševikům) začne vydávat za revolucionáře!
(Tamtéž, s. 65)
Liberál je ochoten porozprávět si o tom, co bude, až nebude nutno vládnout nad lidmi. Pročpak se trochu nepobavit tak neškodnými sny? Ale o tom, že proletariát bude nucen potlačit odpor buržoazie, bránící se svému vyvlastnění - o tom pomlčme. Toho vyžaduje třídní zájem buržoazie.
(Tamtéž, s. 102)
(V citacích kurzívou zvýrazněno Leninem, tučně mnou. J. N.)
Připravil J. Nový