Znám já jedno město…
Přidáno v úterý 2. 2. 2010
A to město se jmenuje Bělehrad - tak zpívá zpěvačka Světlana Ražnatovičová. I já si na toto město vzpomenu - od roku 2007 jsem tam byl čtyřikrát. Dvakrát to bylo spíše v turistickém duchu, kdy jsme ale nezapomněli navštívit nejen Květinový dům či hroby na Kalemegdanu, ale i slavnou restauraci U třech klobouků. Hráli nám tu nejlepší hudbu do ucha, bavili se s námi, pomohli nám, když bylo potřeba - prostě bylo jasně poznat, že Srbové jsou Čechům velmi nakloněný národ. S tak přátelskými projevy vůči našemu národu jsem se v životě nesetkal.
Ne vždy jsme jim vraceli stejnou mincí. Vzpomínám si na dobu, kdy Česko uznalo samostatnost Kosova. Měli jsme obavy, když jsme týden poté jeli do Bělehradu, jak na nás tamní občané budou pohlížet. U piva - skvělé dvanáctky Jelen - jsme v jedné větě vysvětlili, jak to u nás chodí a ať s námi počítají. Naše nejpěknější vzpomínky patří Bělehradu. Ať už Třem kloboukům, kde jsme se podepsali do návštěvní knihy vedle Tita a Kim Ir Sena nebo těm čarokrásným hodinám stráveným jen tak na ulici Knez Mihailova nebo procházkami po nábřeží Nikoly Tesly. Byla to nádhera. Další dvě návštěvy měly už politický ráz - byli jsme navštívit stranu Komunisti Srbije, snažit se s ní navázat kontakt a ukázat jí, co se u nás děje. Byli jsme překvapeni, že její předseda Markanovič umí bezvadně česky. Studoval do roku 49 v Československu, byl účastníkem únorové revoluce a přijal nás vskutku srdečně. Probrali jsme, co se dalo, ukázali jsme, na čem pracujeme, oni nám zase dali svůj časopis Komunist - periodikum, které podobně jako Borba vycházelo už v dobách partyzánské Užické republiky. Jakou čest jsme později měli, když celá jedna strana byla věnována právě této naší návštěvě. Srbští soudruzi pracovali sice ve skromnějších podmínkách, ale vskutku konstruktivně a měli jasný názorový rozhled, což nám imponovalo.
O měsíc později - to byla má poslední cesta do balkánské metropole - jsme tam vyrazili znovu. Tentokrát pomoci straně Komunisti Srbije s náborovou kampaní. 1500 našich letáků - ofocených srbských výzev z Komunistu, stejně jako letáků, že čeští komunisté jsou za srbské Kosovo apod. + 500 letáků KS bylo rozdáno v ulicích Bělehradu za velkého zájmu místních. Podobně tomu bylo s CD, která spolu s výzvami Milana Todiče zmizela mezi účastníky demonstrace u Ministerstva ekonomie.
Byl to krásný týden, sice plný práce, ale také plný přátelských setkání. Mezi jedno z nich uvedu i to, které se konalo v restauraci Čuburska Lipa s vnukem maršála Tita Jožkou. U nás doma jsme se s tak srdečným setkáním, s tak upřímnou přátelskou atmosférou jako u Jožky Broze či na sekretariátu KS nesetkali. Dva tříhodinové rozhovory s Josipem Brozem patří k těm největším zážitkům, kdy nám osvětlil jejich současnou i dřívější politickou scénu. Ptali jsme se a bylo nám do všech detailů odpovězeno. Josip Broz také vzpomínal na své návštěvy naší země, poslední byla v roce 2002.
Dědeček Jožky byl vrchním velitelem partyzánské armády, jeho otec Žarko bojoval proti nacistům u Moskvy a byl oceněn řádem Hrdina SSSR a Jožka je dnes předsedou KS Srbska - strany sjednocené ze 4 komunistických stran v Srbsku. Dojmů bylo moře - ve zkratce: Srbští komunisté si přáli spolupráci s námi a my s nimi. Ještě dnes, několik měsíců po zářijovém návratu jsme s nimi v přátelském kontaktu a sám doufám, že rozvíjení vzájemných vztahů bude pokračovat a prohlubovat se.
Pobyt jsme zakončili na Avale - položili jsme věnce na hrob neznámého vojína, podobně jako jsme si několik dní předtím pietně připomenuli u budovy RTS památku těch, kteří zahynuli při agresi NATO v Jugoslávii. Máme úctu k srbskému lidu a i když výsledky naší cesty zaujaly spíše tam, než doma, kde o ně nikdo nejevil zájem, rád bych řekl, že přátelský stisk rukou mladých českých komunistů a srbských komunistů nikdo nerozdělí.
Martin Peč