RENESANCE KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ
Přidáno v úterý 2. 2. 2010
Vystoupení soudruha Ladislava Zemánka na vnitrosvazové konferenci Svazu mladých komunistů Československa v Kolíně 30. 1. 2010
Čest práci, soudružky a soudruzi,
ve svém skromném příspěvku si dovolím nastínit strategii a taktiku Svazu mladých komunistů Československa. Než začnu hovořit o konkrétních bodech, nutno zdůraznit, že strategie a taktika není totéž. Jedná se o dialektickou jednotu vzájemně spjatých forem vedení boje dělnické třídy revoluční stranou, přičemž strategií se rozumí generální linie, dlouhodobé cíle, zatímco taktika spočívá v konkrétních formách boje a organizace vycházející právě ze strategie a zakládající se na konkrétní situaci a podmínkách. Nelze přeceňovat, upřednostňovat jedno na úkor druhého. Jednotlivé části spolu souvisejí; přeceňování taktiky vede k oportunismu, přeceňování strategie zase k utopismu a sektářství; o tom později.
V již dříve schválených dokumentech SMKČ jsou za cíle této organizace považovány následující body: získávat mladou generaci (případně další pracující) pro komunistické ideje na základě marxisticko-leninského světového názoru, usilovat o dílčí změny v rámci kapitalistické ekonomicko-společenské formace ve prospěch pracujících, bojovat proti oportunismu a revizionismu a usilovat o přechod k socialismu. Domnívám se, že tyto body mohou být pevným základem, nosnými pilíři činnosti SMKČ, jeho strategií.
Nyní k taktice; nejprve se budu zabývat problematikou oslovování a získávání mladé generace. Domnívám se, že ke splnění tohoto cíle vedou dvě hlavní cesty: zaprvé kontaktem s ní, za druhé spoluprací s jinými podobně zaměřenými organizacemi. Co se týče prvého bodu, hlavní tíha leží na „fyzickém", bezprostředním, vzájemném kontaktu, ať už ve formě rozdávání letáků a různých tiskovin, manifestací a demonstrací či jakýchsi „exkurzí" k podnikům. Tento nápad jsem už nadhodil v jednom ze svých článků, obhajuje ho jako vůbec nejefektivnější a nejúčinnější způsob navázání kontaktu s pracujícími. Já svou ideu nechci a nebudu nikomu vnucovat, nicméně si myslím, že by stála za zvážení. Nesmíme zapomenout ani na vlastní iniciativu, neboť ta je bezpochyby velmi důležitá nejen pro obohacení druhých, ale i sebe sama. Navíc aby kolektiv mohl pracovat efektivně, musejí být takoví i všichni jeho členové.
Pokud jde o bod druhý, další cestou skýtající velké možnosti je internet, na němž stráví mnoho času zejména mladí, kteří jsou klíčovou cílovou skupinou, smím-li to tak říci. Proto musí být svazové stránky neustále aktualizovány (čímž netvrdím, že nejsou), být na nich srozumitelné a jasné informace o tom, kdo jsme, co chceme, proč atd. Bylo by podle mě dobré, kdyby na nich byl text pro „nováčky", tj. pro ty, kteří o socialismu, marxismu a dělnickém hnutí v podstatě nic nevědí, aby nebyli nuceni pročítat zveřejňované články, v nichž se mohou dočíst o dílčích tématech a problémech, což jim však orientaci neusnadní, takový text, jenž by pojednával o tom, co marxismus vlastně je, jaká je jeho podstata, oč usilují komunisté a chybět by neměly ani stručné dějiny dělnického hnutí. Přínosné by dále bylo zpracovat seznam nejčastějších argumentů antikomunistů a vůbec všech nekomunistů a z marxistického hlediska je zodpovědět, abychom hned na počátku vyvrátili obecné nepravdy, které jsou šířeny mezi lidmi a které mají za cíl nás očernit a zdiskreditovat. Nicméně bych nepřeceňoval roli internetu; chce to impuls, podnět, jenž nás uvede do povědomí širší veřejnosti, jenž prolomí mediální bariéru. A to není možné bez realizace prvního bodu, tedy především organizované aktivity v ulicích.
Další významnou otázkou je spolupráce s jinými subjekty. Musíme být ochotni ke spolupráci a měli bychom spolupracovat, a to i v případě, že se jedná o nekomunistickou organizaci, je-li v rámci určitého společného problému. Bylo by velikou chybou být a priori neústupní, na druhou stranu nesmíme ztratit svoji tvář, byvše zlákáni nějakým pozlátkem, snadnou příležitostí se zviditelnit. Tuto problematiku nelze zobecnit do té míry, aby bylo možno říci, kam až můžeme zajít. Vše závisí na konkrétních podmínkách, pročež je velmi důležité, abychom měli v našem čele soudruhy, kteří jsou věcí znalí a kteří budou jednat v souladu s proletářskou morálkou (jen podotýkám, že proletářská morálka je odlišná od komunistické). Na míře ochoty ke kompromisům lze také vysledovat sklony k levému či pravému oportunismu. Připomeňme si, k čemu má spolupráce, o níž zde hovořím, vést: k větší efektivitě při oslovování a získávání pracujících, k zasévání myšlenek socialismu čili k probuzení třídního vědomí tak, aby socialistické hnutí začalo růst zdola, aby vycházelo z mas, a mohl bych jmenovat další články řetězce, který nás dovede k socialistické revoluci, neboť jakožto marxisticko-leninská organizace musíme bojovat proti revizionistickému přesvědčení, že k socialismu můžeme dojít pozvolnou cestou reforem.
Touto problematikou jsem se již zabýval ve svém nepředneseném projevu na XXVII. pražské teoreticko-politické konferenci, v němž jsem navrhoval taktiku tzv. jednotné fronty. Cituji: „Nejedná se o ústup, nejedná se o přiznání vlastní slabosti, jde o co nejúčinnější boj za probuzení třídního vědomí, o boj za bezprostřední požadavky a krátkodobé cíle lidu, k jejímuž prosazování by taktika, či chcete-li, politika jednotné fronty v prvé řadě sloužila. Není to oportunismus, ani dogmatické sektářství, je to krátkodobá střední cesta. Snad každý socialista a komunista se musí shodnout alespoň na právě vyřčených cílech. Pak se cesty rozejdou. Bude-li však vedení komunistické strany v dobrých rukou, lid půjde za ní. Při tom všem ale nesmíme ztratit ze zřetele, že celá taktika jednotné fronty má vést k vytvoření podmínek pro socialistickou revoluci."
Aby to bylo možné, měli bychom - a ti druzí rovněž - odhodit předsudky a vzájemnou nevraživost, ba zášť. Uveďme příklad: bylo by nerozumné, abychom odmítali slušně jednat s vedením KSČM „jen" kvůli jedincům, kteří jsou jeho členy a kteří proti nám vystupují, anebo třeba s trockisty, a měli bychom být tedy schopni navázat spolupráci na základě vytčení společných bodů, na nichž se shodneme. Zejména by nám uškodilo, kdybychom se nechávali strhnout vášněmi a nejednali věcně. Můžete se mnou polemizovat, můj názor je možná špatný. Je totiž pravda, že v této otázce se mé úvahy a názory formují zejména ze subjektivních dojmů a postřehů, ale snad se shodneme, že předsudky, nedůvěra a vypočítavost jsou v jednání s druhým špatné a odsouzeníhodné. Překonáme-li tyto obtíže a budeme-li mít neustále na paměti důvod, proč danou věc děláme, a konečně budeme-li vycházet z marxistického světonázoru, spolupráce v duchu jednotné fronty by dělnické hnutí měla posílit. Nyní nejsme v situaci, kdy by si každý mohl hrát „na svém vlastním písečku".
To samé platí i pro spolupráci s organizacemi zahraničními. Citujme ještě jednou zmíněný projev z teoreticko-politické konference: „Je nutné být v kontaktu a spolupracovat se zahraničními komunistickými stranami, jejich členy, i jinými podobně zaměřenými organizacemi; vše v duchu internacionalismu, který je pro úspěch socialismu nezbytný. Domnívám se, že komunistické strany celého světa by měly spolupracovat s cílem ustavení nové internacionály. Nepodceňoval bych význam takové organizace, navíc dnes, kdy se svět ‚zmenšuje' a globalizuje, je mezinárodní spolupráce nevyhnutelná." Pro SMKČ je nicméně v současné době důležitější rozvíjení činnosti v naší zemi, ovšem navazování kontaktů se spřátelenými organizacemi v zahraničí je rovněž nezbytná.
Při přístupu k jednotlivým skupinám - středoškolákům, vysokoškolákům, nejen mladým pracujícím, nezaměstnaným - považuji za nutné zvolit rozdílné formy přístupu a podání. Jinak budeme hovořit se středoškolákem, jinak s nezaměstnaným. Doporučuji vypracovat příslušné materiály, které by co nejjednodušeji a co nejjasněji vysvětlovaly principy fungování kapitalistické společnosti ve fázi imperialismu, její důsledky a samozřejmě východiska a cíle, za něž bojují komunisté. Myslím, že ne právě zanedbatelnou úlohu v propagaci a agitaci hraje Československá mladá pravda, oficiální tisk SMKČ; mělo by se usilovat o co nejvyšší kvalitu, o co největší rozmanitost témat, o vysokou úroveň pokud jde o formální stránku a v neposlední řadě o pravidelnost ve výdeji a co nejvyšší počet vytištěných kusů. Zde hrají klíčovou úlohu finance, a proto by se lidé pověření měli snažit tuto otázku vyřešit, neboť má pro rozvoj činnosti SMKČ velký význam.
Druhým ústředním bodem strategie je boj proti oportunismu. Vymezme ale na začátek tento pojem, aby nedocházelo k omylům. Oportunismus je teorie a taktika, jež je v rozporu s reálnými zájmy pracujících, spočívající buď v třídní spolupráci s buržoazií (pak se jedná o pravý oportunismus), nebo naopak v odmítání jakýchkoli kompromisů a avanturismu (levý oportunismus). Obě větve vyrůstají z maloburžoazního prostředí, kterážto společenská třída stojí mezi dvěma hlavními antagonistickými třídami, proletariátem a buržoazií, kolísaje mezi nimi, což je důsledkem touhy po zvětšování materiálních statků na jedné straně a zároveň požadavku ochrany před velkoburžoazií na straně druhé. Praktickým projevem pravého oportunismu je revizionismus, který převládl na II. internacionále, stal se základem sociáldemokratismu a později eurokomunismu, zatímco projevem levého je voluntarismus, přeceňování úlohy násilí a ignorování etap společenského vývoje, což je typické například pro trockismus a maoismus. Uvědomme si, že vrstva maloburžoazie je v současné době početná a hraje nikoli bezvýznamnou úlohu v životě společnosti. Tento faktor nesmíme zanedbat, neboť maloburžoazie spolurozhoduje o vítězství či porážce boje dělnické třídy proti vykořisťovatelům.
Jak by ale boj proti oportunismu měl probíhat? Především ve straně samé - na sjezdech, konferencích a schůzích i těch nejmenších základních organizací tím, že se například po projednání patřičných problémů debata zavede i na vedení strany, její směřování, které je v současnosti revizionistické apod. To však závisí na tom, aby straníci, ať jsou jakkoli staří či mladí, vyjádřili svůj nesouhlas s čímkoli, nebáli se a své postoje obhajovali. Otázka směřování a vedení strany je životně důležitá, neboť bude-li pokračovat a dále se prohlubovat současný stav, komunistickou stranu to zničí. Proto by členové SMKČ měli do KSČM vstupovat, vnášet tam duch opravdového marxismu-leninismu, který si zde aspoň v základech osvojí, být skutečnými komunisty, kteří budou schopni převzít moc, až nastane pravý čas, být nejuvědomělejší částí mas, být revolucionáři. Takto by se oportunisté měli postupně zatlačit do opozice a měl by být eliminován jejich vliv jak na stranu samotnou, tak na pracující, které tato politika ze strany komunistů mate a dovádí k závěru, že KSČM je vlastně sociálnědemokratickou stranou, pročež je zase výhodnější dát hlas ČSSD, poněvadž je silnější. Musíme vyvrátit takové přesvědčení, musíme obnovit revoluční charakter strany, neplazit se před buržoazií a neklepat se strachy, musíme jasně prohlásit: My jediní jsme schopni zbavit lid okovů, my jediní jsme schopni osvobodit každého jednotlivce, jakož i celou společnost. A to není možné, budou-li stranu vést a rozkládat oportunisté! Domnívám se však, že boj proti oportunismu má probíhat vnitrostranicky, nikoli před veřejností, kterou by takové půtky ještě více odradily a vzdálily ji od nás. Vypořádání se s oportunisty a překonání této dvojkolejnosti ve straně povede k její konsolidaci a nastolení takového stavu, kdy bude „pevná jako skála", o níž se roztříští všechny pokusy buržoazie ji zdolat, a která k sobě na druhé straně přimkne pracující a společně zvítězí nad reakcí.
Zde by užitečnou roli mohlo hrát jakési vnitrosvazové či vnitrostranické fórum, s největší pravděpodobností umístěné na nějakém uzavřeném internetovém portálu, kde by členové a sympatizanti mohli diskutovat o nejrůznějších otázkách, teoretických i praktických, což by vedlo ke zlepšení vzájemné komunikace mezi jednotlivými členy třebas z opačného koutu republiky a vůbec zefektivnění činnosti a koordinace Svazu i strany.
Dostáváme se k poslednímu bodu mého příspěvku, a sice ke vzdělávání. Ač k němu můžeme mít jakýkoli postoj, pravdou zůstává, že vzdělávání je základ, bez něhož nelze být plnohodnotným členem dělnické avantgardy. Jak prohlásil už Lenin, je třeba učit se, učit se, učit se. Mějme též na mysli, že s nabýváním vědomostí roste třídní uvědomění, což je důležité především u pracujících, u jejichž většiny se rovná nule. A abychom mohli poukazovat na nespravedlnosti a zločiny kapitalismu, abychom mohli vysvětlovat naše myšlenky, musíme se každý neustále učit, prohlubovat své znalosti nejen o marxismu, ale též o dějinách komunistického hnutí, abychom se poučili z chyb, o současné společnosti atd. Ovšem důležité je, aby se ono osvojování si marxisticko-leninské filozofie dělo správným způsobem, aby nemělo formu „biflování", neboli, jak by řekl Komenský, kvaltování, neboť - abych ještě jednou citoval tohoto velikána českých dějin - „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest." Důraz by měl být kladen na rozvíjení samostatného logického uvažování a následné aplikace. K tomu musí přistoupit část praktická, jelikož není možné z procesu vzdělávání vydělit jednu, nebo druhou část, buď teorii, nebo praxi, obě musejí být vzájemně spjaty.
Jak ale realizovat tuto podmínku? Už jsem se toho dotkl před chvílí; organizováním a účastí na manifestacích, protestech a demonstracích (třebaže bychom nebyli jejich svolavateli), podnikat exkurze do podniků, účastnit se činnosti různých spolků dle zaměření každého jednotlivce, uskutečňovat volnočasové aktivity, kupříkladu společné výlety, sportovní turnaje, kulturní akce, čímž bychom mohli oslovit širší veřejnost, nejen členy komunistického hnutí.
Naskýtá se zde otázka, zda vystupovat vždy pod hlavičkou SMKČ, KSČM apod. Domnívám se, že je žádoucí a v konečných důsledcích pro nás přínosné nevystupovat za každou cenu pod naší hlavičkou. Ilustrujme to na konkrétním příkladu: Uspořádáme demonstraci řekněme proti propouštění. Přijde stejný počet lidí, bude-li demonstrace svolána SMKČ či KSČM, jako kdybychom si to odpustili? Uvědomme si, že lidé mají strach, aby neměli z účasti na akci pořádané komunisty problémy, že jsou více či méně nakaženi antikomunistickou propagandou. O to klíčovější je úloha řečníků, jejichž cílem by mělo být zasít sémě nedůvěry v současný režim, sémě socialismu, poukázat na komunisty jako na sílu, která je schopna tento řád změnit. Proto je velmi důležité, aby mladí komunisté dostali průpravu praktické práce mezi masami a další teoretické znalosti. A vracíme se opět zpátky. Jak vidno, teorie a praxe jsou spolu nerozlučně svázány a nelze je oddělit.
Dodržováním a uplatňováním jejich dialektické jednoty se za splnění určitých podmínek ze vzdělávání stává výchova, tedy cílevědomá všestranná systematická péče o duševní rozvoj, kterážto by měla být jedním z hlavních smyslů existence a činnosti SMKČ. Možná to zní nadsazeně, přehnaně, ale zdání může klamat. Nechť je Svaz společenstvím, jehož členové mají stejné podmínky ve své činnosti, jehož členové mají společné cíle, o dosažení kterých usilují, a to zcela dobrovolně a uvědoměle, jehož členové dodržují určitá pravidla a morální zásady vyplývající ovšem z jejich světonázoru, a tak nejsou a nemohou být překážkou ve svobodném rozvoji. Toto jsou ony zmíněné určité podmínky, které umožní kvalitativní skok ze vzdělávání ve výchovu. Takové prostředí pozitivně působí na osobnost jednotlivců, kteří se stávají nejen nejuvědomělejší částí pracujícího lidu, stávají se revolucionáři, kteří svůj úděl vidí v boji za osvobození společnosti, v boji za socialismus. Pokusme se učinit nejen ze SMKČ, ale vůbec všech komunistických a socialistických pokrokových organizací, s nimiž se lze shodnout, jednu velkou „rodinu", v níž se nebudeme vzájemně napadat, kde se budeme navzájem respektovat a společně pracovat za uskutečnění společného cíle, naplnění velkého odkazu Marxova humanismu a radikalismu - socialismu, který odstraní vykořisťování člověka člověkem, naplní skutečné lidské potřeby, překoná jeho odcizení, osvobodí ho jednou provždy z okovů, čímž zrodí člověka skutečně svobodného. Bojujme za lepší svět, ať to stojí, co to stojí, jinak imperialismus lidstvo zahubí. Šiřme tuto pravdu, jednou nám, komunistům, lid všech národů bude neskonale vděčen, neboť dnes už neexistuje východisko socialismus, nebo barbarství, ale socialismus, nebo smrt!
UČIT SE A BOJOVAT!
Ladislav Zemánek