VÍCE NEŽ 150 000 ŠPANĚLŮ BYLO ZAVRAŽDĚNO FRANKISTICKOU DIKTATUROU
Přidáno ve čtvrtek 4. 2. 2010
I) Komunisté ve Španělsku
Léta 1931 až 1936 byla poznamenána ideologickým a organizačním zráním, jakož i růstem počtu a vlivu Komunistické strany Španělska (KSŠ), která se rozrostla ze sotva 800 aktivistů v momentě vyhlášení II. republiky na téměř 20 000 o čtyři roky později. Její organizace mládeže sledovala podobný vývoj a zvětšila se z nějakých 400 členů na cca 6000 během stejného období. Konání 4. sjezdu strany, které bylo zahájeno dne 17. března 1932 v Seville, mělo svůj význam v tomto vzestupu: tehdy nastal obrat, který umožnil skončit se sektářskými pozicemi, k nimž dosud docházelo, aby byly zaujaty rozvážnější pozice, jež se prosadily s novým vedením, do něhož vstoupili mimo jiné José Diaz, Dolores Ibárruri, Vicente Uribe, Pedro Checa, Antonio Mijé a Trifón Medrano. Nová politika strany prosazovala ochranu a konsolidaci buržoasně demokratické revoluce ve Španělsku, představované II. republikou, před reakčními oligarchy, kteří proti ní osnovali. Tato nová orientace jsoucí více ve shodě s realitou země umožní KSŠ lepší vazbu s masami pracujících, jak to ukázal výše uvedený růst.
V průběhu let, která následovala, vývoj politiky v Evropě, kde nezadržitelně postupoval fašismus tam, kde demokratické síly se mu nepostavily v jednotné frontě, což utvrdilo KSŠ jak na úrovni Komunistické Internacionály, tak i na úrovni své španělské sekce v myšlence nutnosti realizovat sjednocení všech antifašistických sil proti nebezpečí reakčního státního převratu. A tak dne 16. března 1933 vydala KSŠ všem dělnickým, anarchistickým a socialistickým organizacím poselství, ve kterém uvedla:
„Všichni pracující bez rozdílu svého zaměření se musí spojit do velké společné fronty do boje proti fašismu. Všichni pracující mají jeden životní zájem zničit v zárodku reakční nebezpečí, jeho neblahé provokace a jeho přípravy na státní převrat. Příklad Německa musí nám posloužit jako rozhodné varování. Fašistická diktatura, pokud se prosadí v důsledku nedostatečné bdělosti a jednoty pracujících, rozpoutá svůj krvavý teror bez jakéhokoliv rozlišování proti socialistickým, anarchistickým a komunistickým pracujícím."
Parlamentní volby v listopadu onoho roku potvrdily zvýšení vlivu komunistů, KSŠ získala 400 000 hlasů proti 60 000 v roce 1931.
V následujícím roce 1934 došlo ke křtu republiky ohněm, když padl radikální kabinet prezidenta Sampera, což umožnilo nástup vlády s různými ministry patřícími do CEDA - Španělské konfederace autonomní pravice - což byla změna, která připravila zavedení autoritativního režimu majícího fašistické sklony četných představitelů pravicové koalice. Lidová odpověď se projevila konkrétně formou vzbouřeneckého hnutí, jehož úspěch měl záviset na jednotě demokratických sil. A tam, kde tyto síly spolupracovaly, jako v případě Asturie, se prosadilo revoluční hnutí. Porážka revoluce ve zbytku země, kde nedošlo k jednotě mezi anarchisty, socialisty a komunisty, umožnila pád Asturie s příchodem koloniální armády z Afriky pod velením Franka.
Lekce z roku 1934 nebyla zapomenuta a od tohoto momentu se komunisté snažili zkonkretizovat jednotu lidových sil formou demokratického bloku schopného čelit fašistickému nebezpečí. Tato politika prosazená na mezinárodní úrovni Kominternou na jejím 7. sjezdu v srpnu 1935, přinesla nakonec své ovoce s vytvořením Lidové fronty, která vyhrála volby v únoru 1936.
Možnost konsolidace a dokonce i prohloubení demokratických změn připravovaných Azaňovými reformistickými vládami přivedla oligarchii k tomu, že opustila cestu ústavní legality a snažila se urychlit své uchopení moci ozbrojenou cestou. Mohla počítat se španělskou koloniální armádou a v mezinárodním kontextu, který byl pro ně jasně příznivý, fašistické mocnosti nastoupily do plné ofenzívy a některé buržoasní demokracie byly víc zaměstnány skutečnou nebo fiktivní hrozbou dělnické revoluce než stále více agresivním počínáním Hitlera a Mussoliniho. A za těchto okolností část armády dne 18. července 1936 povstala proti republice.
Lidovému hnutí se podařilo zpočátku znemožnit státní převrat, ale pasivita vlády společně s okamžitou intervencí fašistických mocností umožnila povstaleckým ohniskům, aby se posílily a rychle rozšířily po celém poloostrově a aby africké jednotky a maročtí žoldnéři překročili Gibraltarskou úžinu. Pokus o státní převrat se tak přeměnil v občanskou válku.
V tomto novém kontextu komunistická strana posílila své snahy o sjednocení, aby likvidovala nacisticko-fašistickou hrozbu. Již od počátku bylo především jejím heslem vyhrát válku a všechny dílčí zájmy měl být podřízeny tomuto cíli.
Během občanské války se KSŠ projevila jako nejsoudržnější, nejorganizovanější a nejdisciplinovanější a též nejúčinnější v boji proti nepříteli. Její politický a společenský vliv se enormně zvětšil přes skutečnost, že to byla stále menšinová síla ve vládě, kde měla během celé války jen dva ministry, ministra zemědělství a školství.
Od začátku konfliktu nesli komunisté váhu obrany republikánského řádu: Patnáctý pluk Lidových milicí organizovaný KSŠ se onoho 18. července přeměnil v zárodek Lidové armády republiky. V průběhu následujících let, pokud posoudíme nejúčinnější vojenské jednotky, které se zúčastnily těch nejtvrdších bojů, pak rychle zjistíme většinovou účast komunistických bojovníků. Podobně je třeba poznamenat, že na rozdíl od ostatních politických sil si KSŠ stále udržovala většinu svých účinných sil v prvních bojových řadách a její organizace mládeže, Sjednocená socialistická mládež, se stala skupinou, která přispívala nejvíc do řad republikánské armády.
V průběhu války se KSŠ vyznamenala svou disciplinovanou poslušností směrnic vlády, v níž si zachovávala stále velmi menšinovou pozici.V rámci tohoto respektování legality se vyznačovala i účast komunistů i při potlačování snah anarchistické CNT-FAI uhájit své vlastní podíly moci na republikánském území, jak to bylo v případě oné žalostné zkušenosti s Aragonskou radou nebo anarcho-trockistický pokus o uchopení moci v Barceloně v roce 1937.
Ke konci války poraženecké vrstvy PSOE se pokusily o státní převrat proti vládě, jíž předsedal Juan Negrin, také socialista, s cílem dosáhnout nucené kapitulace vůči Frankovi. Zde opět komunisté vzali na sebe obranu ústavního řádu, ale násilný zásah řízený plukovníkem Casadem, anarchistou Cipriano Merou a socialistou Juliánem Bestierou dosáhl svého cíle. 1. dubna 1939 frankistické velení považuje válku za ukončenou.
Nastolení a konsolidace fašistického režimu ve Španělsku mělo za okamžitý následek zrušení demokratických organizací, které přešly do ilegality, a divokou persekuci jejich členů a sympatizantů.. Za těchto nových okolností vysoká úroveň organizace a disciplina komunistů umožnila KSŠ, i když zdecimované a tvrdě pronásledované, dosáhnout udržení určité organizační struktury a to jak uvnitř země, tak i v exilu.
Po celou dobu války a okupace teritoria fašisty zůstala místa odporu, kde zůstali v záloze uprchlíci, kteří byli zpočátku prvními ohnisky gerily. Na konci války se tato ohniska stala novým motorem antifrankistického odboje a komunistická strana pracovala s odhodláním na početním a organizačním posílení těchto ohnisek odporu v naději, že nová válka, která měla vypuknout proti fašismu sotva pět měsíců po vítězství Franka, otevře cestu k nové fázi boje, který mohl přinést demokracii do země.
Fašismus vyšel z Druhé světové války poražen, ale nový kontext studené války posloužil zájmům Franca, který se tehdy uchýlil pod antikomunistický deštník rozevřený západním kapitalistickým blokem. Obtížnost svržení fašistického režimu zbraněmi, když ten měl nyní oporu hlavně v USA a ve Velké Británii, přivedla komunisty k tomu, že museli hledat novou taktiku odporu. Počínaje rokem 1948 se rozhodli upustit od ozbrojeného boje a místo toho se snažit opět navázat a posílit kontakty s pracujícími tím, že pronikli do masových organizací režimu a hlavně přes jednotné fašistické odbory. Tato nová akční linie umožnila komunistům mít pod kontrolou mnoho mocných odborů a umožnilo jim to určitou reaktivaci dělnického hnutí během druhé poloviny padesátých let.
Eroze politické základny frankismu se ztrátou váhy nejotevřenější fašistické síly Falangy, jakož i odpadnutí některých liberálně konzervativních vrstev, které začaly studovat možné scénáře po smrti Franca, přivedly KSŠ ke zvážení možnosti spojení některých z těchto
vrstev do antifrankistického boje. Na realizaci tohoto cíle se zaměřila nová politika Národního usmíření přijatá v červnu 1956.
Následující léta se komunisté věnovali snaze rozčlenit společnou frontu schopnou urychlit konec diktatury, ale ten přišel přirozeným způsobem se smrtí Franca koncem roku 1975. A nebo lépe řečeno, Francova smrt umožnila kontrolovaný rozklad politických struktur frankismu, které bránily uskutečnění radikálních změn na ekonomické i sociální úrovni, což mohlo škodit zájmům oligarchů, kteří se prosadili v dubnu 1939.
II) Persekuce proti komunistům
1.) Diktatura (1936-1975)
Násilný nástup fašistického režimu (počínaje 18. červencem 1936 v některých oblastech a na celém národním území po 1. dubnu 1939) byl začátkem největší současné kolektivní persekuce ve Španělsku a jedné z největších v celé své historii s bilancí několika stovek tisíc deportovaných, uvězněných nebo zavražděných obětí.
Značná část fyzické likvidace veškeré možné opozice se děla ze strany fašismu během samotné války, kdy nabrala svou nejbrutálnější formu, kde naprosto chyběla jakákoliv zákonná omezení a možnost odvolání vzhledem k těmto nízkým praktikám falangistických eskader smrti, které beztrestně jednaly po celou dobu konfliktu. Některé z těchto jatek se pro svůj rozsah zachovaly v paměti lidu, jako ku příkladu ty v Badajozu, kde legionáři a žoldnéři pod velením Juana Yagüe, tehdy falangistického plukovníka, plenili město po několik dní a nechali za sebou 100 zavražděných osob, většinu v arénách, v městě, které tehdy čítalo víc než 40 000 obyvatel. Kulomety postřílené civilní osoby na útěku z Malagy do Almerie, bombardování baskických měst Guerniky a Duranga, masakry způsobené generálem Quipeo de Llano v jeho andaluském panství (kde došlo dokonce k rozhlasovému vyzvání maurů a legionářů, aby znásilňovali ženy „rudých") poznamenávají cestu jatek, které dosáhly na konci války odhadovanou cifru 98 000 obětí vražd a které byly odhadovány na cca 150 000 po prošetření všech provincií.
Konec války nebyl skutečným koncem války: formy represe dosáhly takové brutality, jak uvidíme, že dosáhly téměř rozsahu úmrtí v době války, a to aspoň během prvních tří roků režimu, oněch měsíců, během nichž se diktátor cítil jist pod ochranou poskytnutou nacistickým Německem a fašistickou Itálií. A to je jediná příčina toho, že po jejich porážce během Druhé světové války Franco vzhledem k nejisté budoucnosti zmírnil svou represivní aktivitu.
a) legální nástroje
Před samotným koncem války frankistická vláda vyhlásila zákon, který měl vyvolat legálně příval represí: byl to zákon o politické odpovědnosti z 9. února 1939, který stanovil, že:
V předvečer úplného osvobození Španělska vláda, vědoma si povinností, které jí přísluší, co se týká duchovního a materielního přebudování naší Vlasti, má za to, že přišel moment pro vyhlášení zákona o Politické odpovědnosti, aby byly potrestány chyby těch, kteří svými činy nebo jejich vážným pochybením mohli napomoci k rudému rozvracení, k jeho udržování po dobu více než dvou let a k zabránění vítězství Prozřetelnosti, jež bylo historicky nevyhnutelné pro Národní hnutí…"
Prodloužil následně období pro uplatnění tohoto zákona na pět let následujících od jeho vyhlášení:
„Osobám ať právnickým nebo fyzickým, které od 1. října 1934 do 18. července 1936 přispěly k vytvoření nebo k prohloubily rozvrat,
jehož bylo Španělsko obětí a ty, které v důsledku svých činů na to zaměřených se postavily proti nebo odporují Hnutí svými konkrétními činy
nebo velkou pasivitou".
Zákon uváděl v činnost též organismy kompetentní k jeho uvádění v platnost: Národní tribunál za politické odpovědnosti závislý na vládě a jmenovaný předsedou členem armády za pomoci soudce a funkcionáře fašistické strany (FET JONS). S různými úpravami zůstal tento zákon v platnosti až do 10. listopadu 1966.
Jiným zákonným nástrojem frankistické represe byl zákon na potlačení volnozednářství a komunismu z 1. března 1940, který také zřizoval výjimečné soudy k odsouzení zvažovaných deliktů, které se omezovaly na příslušnost k volnozednářství nebo ke komunistickému hnutí následovně:
Článek čtyři: „Volnozednáři jsou všichni ti, kteří přistoupili k volnozednářství a nebyli z něho vyloučeni nebo nepřerušili s ním výslovně styky,
nebo ti, jimž tato sekta dala pověření, její souhlas pod jakoukoliv formou nebo způsobem, aby předstíraly odstup od ní. Ve znění tohoto zákona jsou
považováni za komunisty agitátoři, vedoucí činitelé a aktivní spolupracovníci hnutí nebo sovětské propagandy, trockisté, anarchisté a podobní".
b) Údaje o represi
Málo Španělů uniklo represivní bouři, již se španělský fašismus snažil nastolit na trvalých základech. Aby se provedla správná kvantifikace, je nutno vzít v úvahu následující kategorie:
- Osoby v exilu
Je třeba začít těmi, kteří po prohrané válce neměli jinou možnost než utéci ze Španělska a zabydlit se v jiné zemi, aby unikli před vězením nebo smrtí. Mnozí z nich, zvláště ti, kteří utekli do Francie, se nemohli vyhnout tomu, že byli posláni zpět do Francova Španělska, aby tam byli uvězněni nebo zastřeleni, když se hitlerovský fašismus zmocnil značné části Evropy. Mnozí z nich zažili exil, který se musel prodloužit na více než čtyřicet let a byl ve většině případů definitivní. Odhaduje se, že asi 500 000 Španělů muselo opustit po válce svou zemi.
- Ti, kteří prošli čistkou
Ti „očištění" představují velmi specifickou kategorii v historii represe. Jde o tisíce mužů a žen, kteří byli vyslýcháni a zbaveni svého zaměstnání, protože byli podezíráni, že v minulosti sympatizovali s demokracií. Při provádění této operace byly vytvořeny počínaje 8. listopadem 1936 provinciální komise očisty. Po Frankově vítězství se svazky hromadily. Nejvíc postiženým sektorem byl sektor výuky, kde jen u učitelů základních škol bylo zpracováno víc než 60 000 svazků, z nichž asi čtvrtila byla předmětem určitého typu sankcí nebo jiného opatření. Celkem bylo 200 000 funkcionářů obětmi těchto čistek..
- Vězni
Ihned po skončení války byl počet vězňů takový, že věznice byly přeplněny, což nutilo ke zřízení koncentračních táborů. Máme dokumenty o 72 takových táborech v celém Španělsku. Pokud osazenstvo věznic činilo před válkou 8 000 - 12 000 vězňů, zvýšila se prudce tato cifra v roce 1939 a měnila se následovně během následujících let.
1939 - 90.414
1940 - 213.640
1941 - 145.851
1942 - 112.735
1943 - 112.735
1944 - 44.812
1945 - 39.527
1946 - 32.380
1947 - 34.141
1948 - 33.534
1950 - 27.285
Tisíce z nich byly odsouzeny k nuceným pracím v provozech soukromých podniků. V roce 1970 některé z těchto španělských podniků využívaly ještě tyto politické vězně nucené tam pracovat, aby dosáhli prominutí trestu. Po válce byl vytvořen Psychotechnický svazek nadace pro snížení trestů, systém vymyšlený a organizovaný jezuitou José Antonio Pérezem del Pulgar, s údaji o desítkách tisíc politických vězňů na jejich využití jako otroci frankistického režimu s úkolem rekonstrukce země. V roce 1939 obsahoval tento svazek oficiálně záznamy 67 711 vězňů roztříděných podle profesí a rozdělených do 24 průmyslových sektorů. V roce 1941 svazek již čítal 103 369 vězňů. Většina z nich byla zaměstnána v sektoru veřejných prací diktátora, 20 000 se nacházelo na práci na jeho faraonickém mausoleu v Údolí mrtvých. Jiní pracovali pro katolickou církev, jako ti, kteří ve vězeňských dílnách vyráběli tisíce křížů pro školy a oficiální místa, nebo ti, kteří pracovali na rekonstrukci katedrál, kostelů a klášterů. Mnoho z nich muselo pracovat v soukromých podnicích, jež byly v rukou nebo v koncesi frankistického státu.
- Mrtví
Co se týká osob zavražděných frankistickým režimem během následujících let po válce, je obtížné uvést přesné cifry vzhledem ke „ztrátě" určitých dokumentů a obtížnosti získání těch, které jsou teoreticky k dispozici. Mimoto se setkáváme s velkým množstvím zavražděných, kteří byli formálně popraveni, ale i těch, kteří byli popraveni mimo soudních procesů a zavražděných v koncentračních táborech, ve vězeních, na strážnicích a komisariátech, mrtvých při střetu se skupinami partyzánů a četnictva a mnoho jiných, kteří se náhodou naskytli maskovaní v rámci „ srdečních krizí" nebo „vnitřních krvácení". Je ale možno uvést některé významné údaje.
V roce 1935 počet násilných úmrtí v celém Španělsku podle vzbouřenců, kteří je vypočetli uprostřed chaosu, činil 7.303.
Po válce roční cifry násilných úmrtí jsou následující:
1939 - 50.072
1940 - 33.394
1941 - 24.522
1942 - 16.420
1943 - 13.721
1944 - 15.006
1945 - 11.507
Celkem za sedm let 164.642 mrtvých.
Celkem vzato: 500 000 v exilu, víc než 200 000 uvězněných (z toho tisíce vystavených nuceným pracím), víc než 150 000 zabitých a asi 200 000 obětí čistek: taková je bilance prvních let fašistické represe ve Španělsku; represe, která, i když se zmírňovala v průběhu let, která následovala, nikdy neustala, jak to dosvědčuje zastřelení pěti odpůrců dne 27. srpna 1975, ani ne dva měsíce před smrtí diktátora.
2) přechodné období (1975-2005)
20. listopadu 1975 otevřela smrt Franka cestu k debatě o procesu, který byl charakterizován mytickým způsobem až do hnusného pojetí „mírového", „demokratického" a nakonec jako přechodného modelu od diktatury k demokracii. Přechod byl prezentován jako proces změny vyplývající z paktu mezi silami otevřeného režimu a umírněné opozice, aby se zavedl mírným způsobem demokratický model na bázi konsensu a smíření mezi Španěly. Proces, v němž Juan Carlos Bourbonský se jeví jako ústřední postava tohoto usmíření.
a) mýtus pokojného a demokratického přechodu (1975-1980)
Španělský přechod nebyl ani pokojný, ani demokratický, ani konsensuální,
v žádném případě pokojný a opravdu příkladný. Ve skutečnosti jde o dokonale definovaný projekt, aby po smrti Francově se pozměnilo jen to, co nebylo možno udržet - politické struktury - bez dopadu na to podstatné: sociální a ekonomické struktury, ty, které zaručovaly výsady a moc tradiční oligarchie, jejichž zpochybnění nevedlo k odporu proti republikánskému řádu, ani k vyvolání krvavé občanské války a nastolení diktatury neméně krvavé jako ta, jež vládla čtyřicet let.
Španělský přechod byl pod ochranou a jeho hlavní rysy byly nastíněny západními velmocemi s cílem zabránit, aby konec diktatury ve Španělsku nepodpořil začátek procesu opravdu demokratického zlomu (nelze zapomenout, že zde byly velké obavy z Karafiátové revoluce v Portugalsku, k níž došlo rok předtím, a že ve Španělsku komunistická strana byla prakticky jedinou organizovanou politickou silou s cca 200.000 členy a že měla převládající pozici v hlavních dělnických odborech, Dělnických komisích (CO).
Demokratický zlom by mohl vyvolat mezi jiným nebezpečí, že Španělsko se bude distancovat od systému spojeneckých svazků, do něhož je diktatura začlenila. Aby se tomu zabránilo, byla uplatněna technika „kontrolované exploze" frankismu, pro niž bylo nezbytně nutné zavázat masy, aby sehrály co nejmenší roli a aby nechaly volné pole politickým vůdcům, kteří byli nejvíce nakloněni k řešení oněch smluv.
Potom bylo nutno skoncovat s údajným „duchem revanše", který by mohl doutnat mezi obětmi diktatury: v některých případech byla falsifikována, v jiných pak potlačena historická paměť, obránci legality a ústavního pořádku se spojili s pučisty, uzavřela se kapitola násilností války a oba tábory se postavily na stejnou úroveň a zapomnělo se pečlivě i na ty nejzávažnější násilnosti diktatury. Oběti se přiměly k mlčení a byly zapomenuty a byla vymazána jakákoliv možnost napravit zločiny, které pokud měla být zachována vážnost jednání, měly být bez nejmenšího zaváhání kvalifikovány jako genocida.
Režim, který se zrodil dne 18. července 1936, dal následně v sázku své zachování ve svých hlavních hlediscích a též v některých případech i nástrojích: restaurace monarchie v osobě Juana Carlose de Bourbon byla přijata bez odporu tak, jak to předvídal sám diktátor zákonem o následnictví Hlavy státu ze dne 26. července 2947, upraveným dne 22. července 1969, jímž se pojmenoval následník.
A jak vidíme, španělský přechod pojatý se souhlasem oligarchů a přijatý vůdci opozice (včetně vůdců KSŠ) a vnucený národu prostřednictvím systému kombinujícího účinně hrozbu a represi ve strachu z návratu prosté a jasné diktatury, nemá mnoho společného s demokracií.
Alfredo Grimaldos shromáždil ve své knize Francův stín nad přechodem několik prohlášení měšťáckého představitele José María de Areilza v deníku Le Figaro:
„Nebude moci nalézt žádnou dohodu s KSŠ, pokud se nezaujme pozice síly; tj. moci. Bude třeba, aby každý kámen, který se sejme z budovy
frankistického režimu, přišel velmi draho komunistické a socialistické levici."
Ale ústup opozičních vůdců nenašel očekávanou odezvu v masách a politika otrávené mrkve vystřídala politiku hole, jak tomu naznačují následující případy.
V průběhu pěti let následujících po smrti diktátora počítaje od 1. ledna 1976 aspoň stovka osob byla zavražděna policejními silami, četnictvem nebo polovojenskými skupinami při represivních zásazích proti manifestacích protestujících občanů:
1976 ….. 17 mrtvých
1977 ….. 24 mrtvých
1978 ….. 11 mrtvých
1979 ….. 20 mrtvých
1980 ….. 27 mrtvých
Je třeba říci, že tyto cifry neberou v úvahu četná jiná úmrtí, k nimž došlo během těchto let při silničních kontrolách, ozbrojených střetnutích mezi členy ETA nebo GRAPO a policií nebo občanskou gardou, ani ta, kde smrt nebyla jasně způsobena politickými důvody. Neberou ani v úvahu raněné, jejichž počet jen v případě událostí ve Vitoria v březnu 1976 překročil stovku, povětšině raněných kulkami z pušek, ani četné případy mučení, které máme dokonale zdokumentovány a k nimž docházelo v průběhu těchto let na policejních komisařstvích a na stanovištích Občanské gardy.
Téměř ve všech uváděných případech (nedávno prostudovaných Alfredem Grimaldosem v jeho výše uvedené knize) pachatelé těchto zločinů byli přímo nebo nepřímo chráněni policejním aparátem, který přešel takový, jaký byl za diktatury, k „demokracii". V některých případech, kdy vrazi byli nakonec odsouzeni a potrestáni, byli velmi rychle osvobozeni „shovívavými" soudci (soudní orgány diktatury byly též očištěny „demokratickým filtrem"), nebo dokonce, a to je nejsmutnější paradox, byly jejich činy srovnány s těmi, kteří bojovali proti Francovi, což umožnilo pachatelům využít zákon o amnestii, která nakonec platila pro ně stejně jako pro oběti, které zavraždili.
b) Snaha likvidovat nepoddajnou levici
Je samozřejmé, že gigantická manipulace, která sestávala z přeměny násilného přechodu provedeného za zády lidu příkladným mírným a demokratickým procesem, nemohl být přiveden k dobrému konci bez nadšené spolupráce představitelů opozičních stran, kteří právě v průběhu let, která předcházela i následovala po smrti diktátora viděli velmi často nahrazeny svých historických vůdců příhodnou „generální směnou" , aby se do jejich čela postavili politici náležitě vzdálení od bojů, které byly svedeny v zemi od nástupu diktatury. To je přesně tato charakteristika přechodu, která povede k postupné a v mnoha případech definitivní krizi tradičních demokratických stran, zvláště pak KSŠ, která přes svých 200 000 aktivistů a přes svou převládající pozici v Dělnických komisích - jak jsme viděli - dosáhla podporu jen 10% hlasů populace v prvních volbách konaných v roce 1977. Masy se již nepoznaly v organizaci, která přistoupila výměnou za svou legalizaci na trvalou existenci ekonomických a sociálních vztahů diktatury a dokonce i jejích symbolů a jejích dědiců, když přijala monarchii a zřekla se boje za republiku, která byla její standartou během uplynulých čtyřiceti let. Následující volební výsledky byly ještě nepříznivější, takže KSŠ téměř zmizela ze scény, ta KSŠ, která byla vystavena neustálým rozkolům ve jménu nutnosti opětně najít demokratické a revoluční tradice strany. Rovněž tak Španělská socialistická strana dělnická podstoupila různá štěpení a odpadnutí četných aktivistů, kteří projevili své zklamání s pravicovým obratem ve straně, který vyvrcholil vstupem Španělska do NATO (vládě tehdy předsedal Felipe González) a špinavou válkou vedenou proti ETA v osmdesátých letech, i když v tomto případě klientská moc, která z toho vznikla, umožnila sociální základně PSOE, aby se posílila o prvky zcela cizí socialismu, zatímco ty, které si přály udržet liberálně-demokratické tradice strany, ustoupily do pozadí.
Následné rozdělení politiky přijaté vedením stran během přechodu vedlo k zrušení četných levicových organizací až do jejich maximálního rozdrobení, zatímco nejpevnější bašty, jako jsou dělnické odbory, byly obratně asimilovány vládnoucí mocí, která je zredukovala na byrokratické struktury mající zákonnou podporu a vzdalující se čím dál tím víc od svého třídního poslání hlídat zájmy pracujících.
Jestliže osmdesátá léta jsou léty rozkladu a likvidace demokratických a levicových organizací, devadesátá léta se svou krizí a zhroucením socialistického modelu, který se prosadil ve východní Evropě a v SSSR jsou poznamenána diabolizací těch idejí, které od začátku XX. století dávaly podnět k boji za demokracii a svobodu naší země. A za tím cílem se nyní provádí politika zapomenutí a zatemňování těchto bojů, zatímco se ozřejmují neúspěchy budování socialismu na výše uvedených teritoriích, kde tyto neúspěchy jsou přičítány samotným ideologickým principům, které je podněcovaly.
Fernando Vera Jiménez, profesor současné historie
Carmen Morente Muňos, Sdružení občanské platformy Grenadské republiky
Tento článek byl poskytnut Komunistickou stranou národů Španělska, aby byl zveřejněn
v souboru "Malý příspěvek k ČERNÉ KNIZE ANTIKOMUNISMU A KONTRAREVOLUCE".
Viz též:
KSM o trockismu (1/3) - Trockistická politika ve Španělsku v boji s fašismem