O IDEALISMU A LHOSTEJNOSTI
Přidáno v pátek 19. 2. 2010
Jednou z hlavních příčin dnešního stavu, kdy většina lidí považuje současný režim a řád za nejlepší možný, ba dokonalý, je převládající idealismus. Ne ani tak idealismus v pojetí filozofickém, tj. jako světonázor, jehož ústředním motivem je uznání prvotnosti vědomí před hmotou, což je pravý opak materialismu, jako spíše skutečnost vidět věci růžověji, než jaké vlastně jsou. Tento idealismus můžeme označit za naivní optimismus, který sami sobě vnucujeme, abychom neviděli onu šeď, bídu a nízkost současného světa, a který nakonec sami začneme vnímat jako objektivní realitu.
Jaké jsou projevy tohoto idealismu v praxi? Především již v úvodu řečené přesvědčení, že právě panující systém a (ne)řád je tím nejlepším, co kdy lidstvo mělo a co kdy vůbec může mít. Touto „pravdou“ jsou navíc lidé na každém kroku neustále „pronásledováni“, což souvisí s antikomunistickou propagandou a štvanicí, jejímž cílem je vytlačit z hlav lidí povědomí o marxismu a komunistech, v lepším případě je naučit zkresleným faktům tak, aby oni sami komunisty vnímali negativně jako zločince, kteří chtějí zlikvidovat „starou dobrou demokracii“, aby na sebe strhli všechnu moc. Výsledkem je mizivé třídní vědomí u velké většiny obyvatel, kteří proto příčiny jejich případné nespokojenosti hledají a musejí hledat jinde, ve věcech, které jsou v nejlepším případě projevy a symptomy, nikoli však podstatou. A to je přesně úmyslem dnešní vládnoucí třídy, která chce v prvé řadě maximalizovat zisk a zachovat jí vyhovující hospodářský systém za každou cenu.
Vraťme se však k onomu idealismu čili naivnímu optimismu. Zamyslíme-li se nad ním, nemůžeme se ani lidem divit, když chtějí uniknout problémům, které se na ně ze všech stran valí. Je vícero cest, jimiž je možno se vydat, abychom došli smíření s krutou realitou. Můžeme uvěřit v boha, přijmout křesťanskou (či jinou) víru, která nás se světem smíří, dá našemu životu pevný rámec a zároveň obsah a my uvěříme, že utrpení na tomto světě je v podstatě ničím v porovnání s posmrtným životem, v němž budeme užívat rajských plodů. Pozemské strasti tedy překonáme díky tomu, že uvěříme v existenci spravedlivého posmrtného života, což nám neustále dodává sílu a naději. Z marxistického hlediska náboženství vzniklo jako odpověď na otázky, které tehdejší lidé nemohli racionálně vysvětlit, a stalo se nakonec nástrojem, jak vládnoucí třída udržovala své nadřazené postavení ve společnosti. „Bezmocnost vykořisťovaných tříd v boji proti vykořisťovatelům plodí víru v lepší posmrtný život stejně nevyhnutelně, jako bezmocnost divocha v boji proti přírodě plodí víru v bohy, ďábly, zázraky apod.“ (Lenin)
Další cestou je osvojení si takového chování a takových nástrojů, jaké kapitalistická společnost (ovšem především vládnoucí třída) sama používá. Člověk sám sebe snižuje na „zvířecí“ úroveň, kdy nehledí na potřeby druhých, stává se pragmatikem a cynikem, probíjí se za svým cílem bez ohledu na následky pro ostatní a ukájí pouze své potřeby. A nutno říci, že člověk ve společnosti, ve které cílem je dosahování co možná největšího zisku a ve které základem všeho jsou peníze, k takovémuto protihumánnímu postoji tenduje. Chce-li dosáhnout úspěchů a proniknout mezi špičku, je k tomu přímo nucen. Netvrdím, že dobrého živobytí lze dosáhnout jen podvody a nemorálním jednáním. Přesto platí, že výjimky potvrzují pravidlo, že dobře se má především ten, kdo krade a obohacuje se na úkor ostatních. Lenin na III. všeruském sjezdu KSM Ruska v říjnu 1920 prohlásil: „Stará společnost [kapitalistická] byla založena na této zásadě: buď ty odíráš druhého, nebo ten druhý odírá tebe; buď ty pracuješ na druhého, nebo druhý na tebe, buď jsi otrokář, nebo otrok. Pochopitelně lidé, vychování v této společnosti, lze říci, s mateřským mlékem přejímají psychologii, zvyk a představu: buď otrokář, nebo otrok, nebo malý vlastník, drobný zaměstnanec, drobný úředník, inteligent - zkrátka člověk, jenž si hledí jen svého a na druhém mu nezáleží. Hospodařím-li na tomto kousku půdy, na druhém mi nezáleží; bude-li ten druhý hladovět, tím lépe, prodám své obilí dráže. Mám-li své místečko lékaře, inženýra, učitele, úředníka, na druhém mi nezáleží. Možná, budu-li pochlebovat a lísat se k mocným, zachovám si své místečko, ba udělám ještě kariéru a stanu se buržoou.“ Nutno říci, že psychologii kapitalistické společnosti vystihl velmi přesně, a i dnes jeho slova beze zbytku platí.
Třetí cestou, jak dojít smíření se současnou společností a stavem, v jakém se nachází, je víra ve zlepšení, která je režimní propagandou neustále posilována uváděním nejrůznějších příběhů, kdy se z člověka vyrůstajícího v „průměrném“ prostředí vlastní pílí a cílevědomostí stal boháč. Opakuji, že něco takového nevylučuji, avšak zamysleme se nad tím a upřímně odpovězme, kolika lidem se to poštěstilo. Nutno říci, že za socialismu by takový strmý vzestup mezi smetánku, která se topí v penězích, asi nebyl možný, jelikož taková smetánka by jednoduše neexistovala. Jenže v socialismu jde především o pozvedání životní úrovně tak, aby nikdo neměl nouzi o základní potřeby, a teprve ve chvíli, kdy je takového stavu dosaženo, je možné životní standardy zvedat rovněž u potřeb, které nejsou tak důležité. Marx lidské potřeby dělí na přirozené a uměle vyvolané; mezi přirozené patří například potřeba jídla, pití či reprodukce, zatímco uměle vyvolané jsou takové, které jsou lidem nejrůznější formou vnucovány tak, aby je už automaticky považovali za přirozené, kupříkladu reklamy na nekonečné množství výrobků nás staví do situace, kdy už dané produkty považujeme za základní, „životně důležité“. A je zjevné, komu takový stav vyhovuje a kdo z něho těží.
Vraťme se však zpět. Dnešní vládnoucí třída spoléhá právě na skutečnost, že lidé jsou naivní, doufají, že právě oni se dostanou mezi smetánku, věří v pohádky, které jsou jim vyprávěny, což podporuje všudypřítomnou propagandou, která má odvádět pozornost lidí od podstaty věcí a označovat za nepřátele nevinné, třebas právě komunisty, kteří dostávají nálepku vrahů, zločinců, uzurpátorů moci atd., a marxismus je zcela dezinterpretován a vykládán naprosto lživě. To si každý může ověřit četbou marxistických děl, což však většina lidí z různých důvodů neudělá. A s tím vládnoucí počítají.
Na druhou stranu je zákonité, že čím více člověk stárne, tím více přichází o iluze a procitá z tohoto snu. Někdo dříve, někdo později. Zhroucený idealismus přechází v lhostejnost, přičemž existují dva extrémy a totiž, že idealismus člověka neopustí, nebo zmíněná lhostejnost (pocit zklamání atp.) dojde do stavu apatie a zhroucení celého života. Bohužel je druhý extrém čím dál častější. Domnívám se, že o lhostejnosti a nezájmu ze strany českých občanů netřeba dlouze hovořit, neboť je kolem sebe dennodenně vidíme. Příčin „zhroucení“ idealismu je nespočet a podrobný rozbor přesahuje rámec tohoto textu; bezprostředně však souvisí s celospolečenským vývojem ekonomickým, sociálním aj., který pro většinu pracujících stále nepřináší to, v co doufají. A v rámci kapitalistického systému se toho ani dočkat nemohou, jelikož slouží zájmům nikoli pracujících, nýbrž právě kapitalistů.
Významný italský myslitel Antonio Gramsci o problematice lhostejnosti napsal: „Je to opravdu nejsilnější pružina dějin. Avšak v převráceném smyslu. To, co se děje, zlo dopadající na všechny, možné blaho, které může zplodit nějaký obecně užitečný čin, nepřipadá tak zcela na vrub několika lidí, kteří ho konají, nýbrž se přičítá lhostejnosti a neangažovanosti mnoha lidí. To, co se stane, nestane se ani tak díky tomu, že by někteří chtěli, aby se to stalo, nýbrž spíše díky tomu, že masa občanstva se zříká své vůle a dává věcem volný průběh, připouští, aby se zadrhly uzly, které pak může rozetnout jen meč, připouští, aby se vyšinuli k moci lidé, které pak může svrhnout jen spiknutí. Osudovost zdánlivě ovládající dějiny je právě iluzívním zevnějškem této lhostejnosti a neangažovanosti. Události dozrávají ve stínu, neboť ruce nestřežené žádnou kontrolou předou osnovu obecného života a masy zůstávají v nevědomosti. Osudové zvraty epochy jsou dirigovány podle omezených názorů a okamžitých záměrů malých aktivních skupin a občanská masa zůstává v nevědomosti. Dozrávající události unikají její pozornosti, avšak osnova spřádaná ve stínu dochází svého naplnění a tu se zdá, že osudovost strhává všechno a všechny, že dějiny jsou jen obrovským přírodním jevem, erupcí, zemětřesením, jehož oběťmi jsou všichni, ať chtějí, či nechtějí, zasvěcený i nezasvěcený, ten, kdo byl aktivní, i ten, kdo byl lhostejný. A lhostejný je roztrpčen, chtěl by se vyhnout důsledkům, chtěl by jasně ukázat, že on nic nechtěl, že není za nic odpovědný. Někteří žalostně fňukají, jiní pustě proklínají, ale nikdo nebo málokdo se táže: kdybych i já plnil svou lidskou povinnost, kdybych se snažil uplatnit svůj hlas, svůj názor, svou vůli, stalo by se to, co se stalo?“
Pocit zklamání je v současnosti nejsilnější od listopadového převratu. Ostatně není divu. Lidé by konečně měli procitnout a pohledět pravdě do očí. Je nesmírně důležité oprostit se od zde diskutovaného idealismu a začít naslouchat těm, kteří svět vykládají na základě dialektického materialismu, jenž vychází ze skutečnosti, z faktů. A jediným možným směrem, jímž je možno se dát, nechceme-li být viníky naprostého rozvratu a zkázy, je cesta socialistického rozvoje na základě marxismu, který dopodrobna analyzuje přírodní zákony a zákonitosti a aplikuje je na společnost, odhaluje fungování lidské společnosti a vyvozuje závěry, které nemilosrdně strhávají líbivou masku třídně rozdělené společnosti, v níž menšina vládne většině a v níž dnes žijeme. Ukazuje cestu, po níž se lidstvo musí vydat, aby dosáhlo stavu, kdy již nebude válek, útisku a nespravedlností. Právě této skutečnosti se vládnoucí třída kapitalistů bojí a snaží se za každou cenu lid svést ze správné cesty. Proto se snažme překonat lhostejnost, kterou Gramsci považuje za „nejsilnější pružinu dějin“, a spojme své síly v boji za lepší společnost!
Ladislav Zemánek