ZAPOMENUTÉ ANTIKOMUNISTICKÉ MASAKRY A SMYŠLENÉ KOMUNISTICKÉ ZLOČINY
Přidáno ve čtvrtek 25. 2. 2010
V průběhu XX. století poté, kdy bylo založeno mezinárodní komunistické hnutí, doznal antikomunismus svůj rozmach nejen ve velkých průmyslových kapitalistických zemích, ale také ve zvláštních formách a jiné sestavě třídních vztahů v rozvojových zemích, kde buržoazní demokratická revoluce byla ještě na pořadu dne.
A zde nás zajímá tento druhý případ daného obrazu. Vytváření národní buržoazie, která si začala uvědomovat sama sebe, vyústilo nejčastěji do revolučního boje proti feudalismu, jeho politickým institucím a jeho klikám v celém souhrnu společenské organizace. Současně je rychle postižena utkvělou představou, že se přelévá přes svou levici do samotného proudu národně demokratické revoluce přes samotný proletariát, který se právě tvoří a organizuje. Odtud vznikla praxe, jež se může zdát rozporuplná a klamná, že antifeudální kurs je doprovázen násilnou antikomunistickou represí. Je snadné pozorovat tento jev v historii celé řady zemí, zvláště pak na Blízkém východě ( v Turecku, Egyptě, Iráku …).
Je rovněž vhodné připomenout, že v situacích, které je nutno analyzovat případ od případu a v jejich vývoji, jak tento specifický postoj (současně revoluční i kontrarevoluční) národní buržoasie na vzestupu se vpisuje do jejích různých vztahů s imperialismem. Je hned ve frontálním odporu proti němu v boji za národní osvobození a nezávislost, za ochranu svých národních ekonomických zájmů, a hned zas (a často právě v kontextu světového boje kapitalistických mocností proti komunismu) je s ním v politickém spojenectví více méně v důsledku jejich ekonomické podpory.
Nakonec je zde i případ nejkrajnějšího násilí, přímé vojenské intervence imperialistických mocností ve snaze zastavit šíření komunismu ve strategických regionech planety.
Uveďme zde, jak se projevilo toto vražedné násilí spojené se lžemi a propagandou v některých hlavních zemích Dálného východu.
Čína: vymyslí se Tiananmen, aby se zapomnělo na Kanton
V roce 1925 rozmach protifeudálního a protiimperialistického hnutí spojil národní revoluční buržoasii s dělnickou třídou. To se politicky projevilo spojenectvím a společnou akcí komunistické strany a Kuomintangu. Ale narůstající aktivita a úloha dělnické třídy v revolučním hnutí, autonomní vývoj jejích vlastních bojů, které přerůstaly jen omezené demokratické cíle buržoazie, rychle vyvolaly její nedůvěru. V Kuomintangu se vyvíjí antikomunistický proud pod vedením Čankajška a za podpory anglických a amerických imperialistů. Zrada, násilné a překvapující přerušení revolučního spojenectví vyústilo v dubnu 1927 v opravdové masakry dělníků v Šanghaji a ve většině velkých měst (Kanton, Nanking, Hankčou, Niangpo, Fuzhou …), kde se prosazuje Čankajškova moc. Při každém revolučním projevu proletariátu ozbrojená kontrarevoluce sahá ke krvavým represím, z nichž nejčastěji uváděná je ta v Kantonu v listopadu-prosinci 1927.
Následovaly nesčetné oběti občanské války, která trvala dvacet let a byla přerušena krátkými údobími spojenectví proti japonským okupantům., jež jsou výsledkem snahy antikomunistických sil, které odmítaly veškeré snahy o občanský mír a spolupráci ze strany komunistické strany. To jsou ty síly, které neustále porušovaly veškeré dohody pracně uzavírané z iniciativy komunistů a které se vydaly cestou krvavých represí proti lidovým třídám a revoltujícím studentům. Jedním z posledních příkladů toho jsou masakry spáchané v lidových čtvrtích Šanghaje v prosince 1946 armádou a policií Kuomintangu a pak ještě v květnu 1947 po konečném Čankajškově prohlášení, že povede antikomunistickou občanskou válku „až do samého konce“.
A tak tedy, aniž by západní sdělovací prostředky hovořily o těchto zločinech antikomunismu, jsou mnohomluvné ve svých lživých odvoláních na tak zvané desítky milionů obětí komunismu v Číně. Jedná se o stále opakované téma po způsobu „natlučte si to dobře do hlavy“, což byl postup drahý pro propagandistu Goebbelse. Údaje jsou zde uváděny zcela svévolným způsobem, zvyšované rok od roku, kde se připisují každoročně nuly k údajným „obětem“ z různých episod historie lidové Číny, zvláště pak z období „kulturní revoluce“. Seriózní demografické studie mohly prokázat, že tyto cifry jsou prosty jakékoliv průkaznosti a odhalují jen představivost jejich autorů. Čínská realita je taková, že počet obětí v důsledku hladomorů a podvýživy, bídy, nepřítomné hygieny a lékařské péče, represe, vražedných konfliktů mezi „válečnickými velmoži“, byly podstatně rozsáhlejší ve staré Číně než od nástupu lidové Číny.
Nicméně se zde tisíckrát opakuje starý refrén týkající se „masakru“ na náměstí Tiananmen. Uveďme ale fakta:
Manifestace studentů ve prospěch reforem se odehrávaly v Pekingu po dobu víc než jednoho měsíce (od 17. dubna do 25.května 1989), aniž by došlo k nějakým násilnostem vůči manifestujícím. Počínaje 25. květnem představitelé Autonomního svazu studentů (hlavní protestující organizace) poznali přítomnost provokatérů, kteří pronikli do jejich vlastních řad, vyzvali proto sami k návratu ke klidu a ohlašují své rozhodnutí ukončit manifestace v Pekingu.
Situace se následně zcela změnila, neboť pak nastoupily organizované skupiny kontrarevolucionářů, které neměly žádný vztah ke studentům, které napadly vojáky Lidové armády pověřené dozorem nad návratem k normální situaci, mezi nimiž byli četní mrtví a ranění, když ti se jim snažili zabránit v zapalování vojenských automobilů a správních budov. To je odpověď na onu agresi a boje, které následovaly a v nichž byly oběti včetně civilního obyvatelstva v okrajových čtvrtích hlavního města.
A Tiananmen? Četná svědectví souhlasně vypovídají o tom, co se tam opravdu stalo. Nizozemský týdeník De Tijd první reprodukoval článek dopisovatele americké agentury Reuter, jejž sotva lze podezřívat ze sympatií s čínským komunismem, který dementoval zcela deformovanou zprávu, která se dosud šířila o událostech na náměstí Tiananmen. V říjnu 1989 časopis De Morgen v článku nazvaném „Masakr na Tiananmenu je mýtus“ dementoval rovněž mylné informace, které on sám předtím zveřejnil. Četní korespondenti západního tisku svědčili podobně. Jim Abrahams (Associated Press: „Dva z našich korespondentů zůstali na místě až do posledního momentu, žádný z nich neviděl ani jednoho mrtvého.“ Dan Sutherland (Washington Post): „Nemůžeme potvrdit, že na tom místě byli zabiti studenti.“ James Miles (BBC): „Žádný z nás neviděl mrtvé.“ Le Monde ze dne 24. srpna 1989 uvádí svědectví thaiwanského zpěváka Hou Dejiana: „Byl po boku posledních manifestantů, kteří opouštěli střed náměstí, když dojednali s armádou evakuaci a řekl, že co se jej týká, neviděl, ani neslyšel, že by vojáci stříleli na studenty. Řada dalších svědectví byla shromážděna v tomto smyslu z dobrého pramene.“ Uveďme ještě prohlášení skupiny TVE ve španělském deníku El País: „Na náměstí Tiananmen nebyl žádný mrtvý v momentě jeho obsazení lidovou armádou.“ A každý mohl vidět v televizi obraz hojně šířený jedním člověkem, který se střetl s jedním tankem na zcela prázdném náměstí.. Opravdu žádná střelba, žádné mrtvoly. Je třeba skončit v dobré víře s touto nehoráznou lží, jež se stále opakuje o „krvavé lázni na náměstí Tiananmen“, jež je vymyšlena ze všech možných stran, aby se živila antikomunistická kampaň proti lidové Číně.
Korea: vymýšlí se bída, aby se zapomnělo na válku
Korea je s Vietnamem asijskou zemí, kde násilnosti antikomunismu měly nejvíc obětí.
V srpnu 1945 byla Korea zcela osvobozena z kruté japonské okupace sovětskými silami a korejskou antijaponskou gerilou. Vytvořily se místní národní výbory po celé zemi, jejichž zvolení zástupci vytvořili v Soulu Národní shromáždění zástupců lidu a jednotnou vládu pro celou Koreu. Prvním zločinem imperialistických sil bylo rozdělení, jež bylo této zemi vnuceno v důsledku dodatečného vylodění (kdy Japonsko již kapitulovalo) a obsazení země až po 38. rovnoběžku americkými jednotkami. V celé této zóně si okupanti pospíšili s rozpuštěním národních výborů a zavedli vládu, jak se jim to hodilo, a surově potlačili stoupence sjednocení, zatímco na severu se sovětské jednotky stáhly ze země po roce 1958 a nechaly obyvatelstvu, aby vykonávalo svou plnou suverenitu.
Za těchto podmínek vypukla v roce 1950 korejská válka. Podle verse západních sdělovacích prostředků to byli Severokorejci, kteří za spoluúčasti Sovětského svazu a Číny zahájili nepřátelství vůči Jižní Koreji. Skutečnost je zcela jiná.
Během čtyř let 1946 -1949 byly v Severní Koreji zavedeny sociální vymoženosti a projevily se rychlé a velmi významné ekonomické úspěchy. Tato situace kontrastovala se situací v Jižní Koreji, kde řádila ekonomická dezorganizace (inflace, pokles výroby, zbídačování), se sociálními bouřemi a nepokoji spojenými s politickou krizí. Tento rozdíl pobouřil Spojené státy, které se navíc samy nacházely na počátku první ekonomické krize od konce druhé světové války a hledaly řešení v politice zbrojení a války.
Aby odvrátila pozornost od své vlastní krize, jihokorejská loutková vláda s otevřenou spoluúčastí Spojených států v období plného mccarthismu znásobuje své provokace a útoky proti Severní Koreji podél 38. rovnoběžky. A tak již v květnu 1949 značné jihokorejské síly zahájily ofenzívu a surovou bitvu proti Severokorejcům, jichž padlo na 400. Tato situace se stala vážnější na jaře 1950 s veřejně ohlášenou snahou loutkou Li Syn Manem skoncovat silou s Korejskou lidově demokratickou republikou. Dne 17. června inspekce na demarkační čáře provedená severoamerickým poradcem Fosterem Dullesem neměla jiný cíl než posouzení plánu invaze do Severní Koreje. Dne 19. června její vláda učinila provolání k opětnému sjednocení země mírovou cestou. Li Syn Man na to odpověděl masivním bombardováním obranných zařízení na poloostrově Ongjin s pohybem jednotek napovídajícím generálnímu útoku v mnohem širším rozsahu. Všechny tyto údaje jsou známy a byly zvláště oznámeny doktorem Channing Liemem, bývalým velvyslancem Jižní Koreje, Organizaci spojených národů.
Za těchto podmínek KLDR byla navozena k tomu, aby přešla do protiofenzívy a aby válka vnucená imperialistickou agresí se stala nevyhnutelnou. Následek je znám, je to masové vylodění a invaze amerických sil podporovaných patnácti dalšími mocnostmi pod pláštíkem OSN.
Tato válka je pak sledem zločinů, jichž se dopustily americké jednotky, s masakrem civilního obyvatelstva, jak o tom svědčí výklad surovostí horších než ty, jichž se dopouštěly jednotky SS, a jichž se dopustily s urputností v městě Sinchonu. To je dnes v široké míře uznáváno důvěryhodnými lidmi a též ku příkladu časopisem Le Monde ze dne 25. července 2003, který mohl napsat, že „ Američtí vojáci se chovali s divokostí, za niž by si dnes zasloužili mezinárodní soudní stíhání za válečné zločiny.“ Je rovněž obecně známo, že yankeeovští imperialisté použili v této válce chemické a bakteriologické bomby hromadného ničení. Výsledek toho byl ničivý po stránce ekonomické i lidské. Válka způsobila 800 000 obětí v Severní Koreji, tj. téměř 10 % obyvatelstva té doby, zničila téměř polovinu jejího průmyslového potenciálu se všemi následnými důsledky. Její hlavní město Pchjongjang bylo v troskách.
Nakonec antikomunistická propaganda byla znovu rozpoutána u příležitosti potíží, jež znovu postihly Severní Koreu v devadesátých letech. Ve třech po sobě jdoucích letech došlo ke klimatickým katastrofám (největší záplavy s následným velkým suchem, které postihly Severní Koreu od šedesátých let), v kontextu izolace následující po zhroucení SSSR a socialistického tábora došlo ke krátkému období nedostatku potravin, jenž v některých oblastech dospěl až do stavu nouze. Ale tato skutečnost nemá nic společného s přemrštěnými ciframi tisíců mrtvých v důsledku bídy, jež jsou prezentovány zcela svévolným způsobem západními sdělovacími prostředky. I zde tyto prostředky značně navýšily, přehnaly, deformovaly informaci ve snaze kriminalizovat ekonomický systém a politický režim KLDR.
Válka ve Vietnamu
Jiná krvavá stránka nespočetných obětí antikomunismu je válka vedená imperialisty ve Vietnamu.
Vražedný charakter špinavé kolonialistické války vedené především Francií je vystižen již od jejího začátku surovým několikadenním bombardováním (listopad 1946) přístavu Haiphong, kde bylo 20 000 civilních obětí. Následně, a to až do porážky francouzských imperialistů v roce 1954, nelítostná válka jimi vedená proti obyvatelstvu ve městech i na venkově zničila velkou část hlavních životních zdrojů země; zbořené hráze, dezorganizovaná a z části opuštěná rýžová pole, rozrušená a nepoužitelná železniční síť.
Ale to nejhorší se dostavilo s agresí, jíž se dopustily Spojené státy s čistě antikomunistickým cílem.
Nejdříve je nutno připomenout četné civilní oběti represe prováděné téměř ustavičně loutkovými vládami, které následovaly, kde je třeba začít vládou, jež se projevila tou největší brutalitou, jíž se dopouštěla armáda diktátora Ngo Dinh Diema proti lidovým projevům ve všech velkých městech na jihu (Saigonu, Hué, Tourane…). Po deseti letech v návaznosti na porážku se jihovietnamská vláda dala do divoké represe proti všem odpůrcům loutkového režimu (tj. proti naprosté většině obyvatelstva). V průběhu její poslední vojenské teroristické kampaně (1973) byly četné vesnice zlikvidovány pod záminkou, že byly opěrnými body boje národní osvobozenecké armády. V té době loutková vláda v Saigonu uvěznila na 200 000 politických vězňů. Mezitím armáda USA přítomná na vietnamském území se dala cestou násilí podobně jako v Koreji a to se stejnou vyhlazovací brutalitou (hromadné popravy, mučení, násilí atd.) Nejznámější je epizoda kolektivního masakru vesničanů v Seng My US „námořníky“ v průběhu vojenské kampaně nazvané „pacifikační“ v březnu 1968. Ale to není zdaleka jediný případ.
Následně je třeba uvést strašlivé důsledky leteckých bombardování prováděných USA jak na severní Vietnam, tak na jižní osvobozené oblasti. Od roku 1964 se stala tato bombardování masivními a každodenními vyznačujícími se zvláště nepřerušenou ofenzívou v rámci operace Rolling Thunder počínaje únorem 1965. Tato bombardování doprovázená ekonomickou blokádou nařízenou Spojenými státy proti Severnímu Vietnamu způsobily vážné poruchy v ekonomickém rozvoji země. Ještě horší bylo to, že Spojené státy použily chemické zbraně, napalm, defolianty, jako Agent Orange, jež byly hojně rozprašovány letouny B 52 a měly za následek dramatické lidské důsledky, jejichž účinky trvají dodnes. Jen samotný rozptyl defoliantu Agent Orange určeného na zničení stovek tisíc hektarů vegetace a úrody, která živila obyvatelstvo, způsobil tři miliony obětí a činí tak dodnes. Nedávno byly zveřejněny hrozné údaje uvedené v „Mezinárodní výzvě právníků k volání Spojených států k zodpovědnosti za rozstřikování dioxinu ve Vietnamu“.
K tomu je třeba dodat ohromné materiální zkázy. Těžký průmysl v Severním Vietnamu byl bombardováním zničen ze 60 %, byla zničena veškerá infrastruktura komunikací, jakož i přístavní zařízení, vodní díla, elektrická zařízení. Četná města jsou v ruinách. Kdo může popřít nedozírnost hrozných zločinů spáchaných antikomunismem?
Indonésie a Japonsko: skryté antikomunistické masakry
Výčet těchto zločinů spáchaných na Dálném východě by nebyl úplný, jestliže by se nezmínily dvě další nezměrné tragedie spáchané antikomunismem.
Prvním z nich je nejkrvavější masakr v historii organizovaný v celé Indonésii po vojenském převratu Suhartovy krajní pravice. Zajisté s požehnáním USA postrašených představou, že Demokratická aliance jsoucí legálně u moci v této zemi byla v nebezpečí, že se přikloní k antiimperialistickému táboru po boku SSSR a lidové Číny.
Od října 1965 do února 1966 represe armády, policie a musulmanských fanatických skupin proti komunistům nebo těm,již byli za ně považováni, měla za následek 800 000 mrtvých podle západních oficielních odhadů a mnohem více ve skutečnosti (řádově až milion civilních obětí). Tato krvavá lázeň se dotkla celých rodin a působila zvláště proti nejchudším vrstvám populace, proti bezzemkům (podezřívavým jen ze sympatií ke komunistům). Byla doprovázena materiální zkázou (vyloupené a zapálené domy, zbourání „rudých vesnic“ v Bali atd.). Během několika následujících let bylo zavřeno mnoho desítek tisíc politických vězňů v koncentračních táborech a mimořádné soudy vynášely ze všech sil rychlé rozsudky smrti.
Druhý zločin má za následek 200 000 mrtvých v důsledku jaderného bombardování Hirošimy a Nagasaki (jediné, které bylo kdy provedeno na výslovný příkaz vlády USA) se všemi vážnými následky, které se nepřestaly projevovat na těch, kteří přežili, až do dnešních dnů. Řeknete, jaká je zde vazba s antikomunismem?
Vztah je zde nadmíru jasný. Všichni dnes vědí, že tato bombardování neměla přísně vzato žádný vojenský význam, tedy že Japonsko bylo již prakticky poraženo a připravovalo se na kapitulaci. Tato bombardování měla za cíl jen vyslat na adresu SSSR hrozbu v době, kdy probíhala poslední fáze jednání v Postupimi o sférách vlivu SSSR a imperialistického tábora. Bylo třeba jasně poukázat na jeden z prvků silových vztahů, na nepopíratelnou vojenskou převahu Spojených států v důsledku vlastnění zbraní hromadného ničení a na jejich vůli neváhat je použit proti komukoliv, kdo by nerespektoval zájmy největší imperialistické mocnosti.
Všechny tyto tragické události, jež jsou natolik reálné, že je není třeba zveličovat lživou propagandou, je třeba zanést do neblahé bilance antikomunismu.
René Lefort, člen řídícího výboru Internacionalistického výboru za třídní solidaritu (CISC)
vyšlo v souboru "Malý příspěvek k ČERNÉ KNIZE ANTIKOMUNISMU A KONTRAREVOLUCE"