Nejvýznamnější předěl našich novodobých dějin
Přidáno v pátek 26. 2. 2010
62 let od Vítězného února
Rok co rok, znovu a znovu je tento historický mezník terčem zuřivých a nevybíravých útoků antikomunistů. A s vlky kupodivu vyjí (nebo aspoň kňučí) i některá individua z řad tzv. moderní eurolevice. Vítězný únor je jim všem trnem v oku. Proč? Protože uhájil skutečnou demokracii, demokracii lidovou, proti pseudodemokracii, proti demokracii buržoazní, s jejíž pomocí měl být u nás restaurován kapitalismus. Zmařil puč reakce, která za každou cenu chtěla znemožnit přechod národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou. A co je zvlášť důležité: zhatil plány amerických imperialistů, kteří po oficiálním vyhlášení studené války (březen 1947) usilovali o to, aby se Československo stalo - jak konstatoval Klement Gottwald na zasedání ÚV KSČ 9. dubna 1948 - „nástupním mostem světové reakce v jejím boji proti lidově demokratickým státům a proti Sovětskému svazu".
Málokdo už dnes pamatuje, jak vysoce hodnotil Vítězný únor Palmiro Togliatti, předseda Komunistické strany Itálie, jeden z nejvýznamnějších vůdců Třetí internacionály, když na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 poděkoval za to, s jakou dovedností, s příkladnou leninskou strategií a taktikou jsme se vypořádali s vnitřní i zahraniční reakcí, s nepřáteli komunismu a všemi jejich pomahači.
Ano, s hrdostí se můžeme hlásit k našemu Únoru. Jeho zásluhou nebylo tehdy možné otočit kolo dějin zpět, naopak drtivou porážkou reakčních sil inicioval zformování světového socialistického systému pod vedením Sovětského svazu, v jehož čele stál J. V. Stalin, nejvýznamnější politická osobnost té doby. Vytvoření světového socialistického společenství bylo po Velkém říjnu nejdůležitějším revolučním činem. O ně se spolehlivě mohla opírat jak národněosvobozenecká protiimperialistická hnutí, tak světová fronta míru.
Pod vítězství únorových událostí v roce 1948 se výrazně podepsal Klement Gottwald. Strana a s ní i pracující lid Československa v něm nalezli nejdůslednějšího bojovníka za ideály socialismu a bytostné zájmy našich národů, Čechů a Slováků. Rozhodujícím faktorem však byl lid sám. Ten totiž ve své převážné části pochopil lekce, které mu buržoazie uštědřila v tzv. masarykovské republice a zvláště v období Mnichova a tzv. protektorátu. Západ, jak ostatně konstatoval Gottwald, se setsakramentsky spletl, když kalkuloval s údajným prozápadně smýšlejícím českým a slovenským národem. Poučen trpkou dějinnou zkušeností postavil se pracující lid v rozhodujících, osudových dnech za Gottwalda a za KSČ.
Heslem Února bylo: sjednotit lid v obrozené Národní frontě k budování nové, socialistické společnosti, pokračovat v linii Košického vládního programu, upevňovat lidovou demokracii a nepřipustit sebemenší pochybnosti o orientaci naší zahraniční politiky, zakládající se především na spojenectví, přátelství a spolupráci se Sovětským svazem.
Žel i nadále jsou v současném vedení KSČM lidé, kteří znevažují dějinný význam Vítězného února.
Přísahají na demokracii, svobody a lidská práva. A přitom nevidí nebo nechtějí vidět, že demokracie, svobody a práva člověka mají svou třídní podmíněnost. Pokud mohou existovat, pak jen tam, kde je u moci dělnická třída se svými spojenci - s těmi, kdo jsou odkázáni na práci svých rukou a mozků a s těmi vrstvami, jež jsou existenčně ohroženy panstvím finanční oligarchie, velkokapitálu. Za éry reálného socialismu se v tomto směru demokracie v jejím pravém významu mohla úspěšně rozvíjet a - pokud se nás týkalo - na základě obrozené Národní fronty také zdařile rozvíjela. A nezapomínejme! I díky tomu, že nedovolovala protisocialistickým a různým asociálním živlům, rozvracet socialistické pořádky, že neváhala tvrdě a spravedlivě zasahovat všude, kde se do cesty pokojného budování nové společnosti - ať v té či oné podobě - stavěla kontrarevoluce. S nejvyšší úctou je třeba připomínat hrdinství a vlastenectví těch, kdo v těžké službě, často v ohrožení svých životů, střežili západní hranice a zajišťovali bezpečnost a pořádek v socialistické společnosti. A s krajním pohrdáním třeba stejně tak odsuzovat všechny, kdo se z fanatismu nebo v žoldu našich nepřátel neštítili ani vražd funkcionářů nebo čestných řadových občanů. Jaká hanebnost, vidíme-li dnes, jak jsou za to pravicovou reakcí vyzvedávání, dokonce i za účast v údajném „třetím odboji" vyznamenáváni!
Žel tady sklízíme hořké plody tzv. kritiky kultu osobnosti J. V. Stalina na XX. sjezdu KSSS (únor 1956) a následné „destalinizace". Tehdy se na obzoru začaly stahovat zlověstné a stále temnější mraky. Po polské Poznani a otevřené krvavé kontrarevoluci v Budapešti na podzim 1956 s jistým zpožděním přišlo i „Pražské jaro" v roce 1968. Zákeřně, plíživě, ale s devizou, která napovídala vše: s „anti-Únorem". V základě to znamenalo - pod záminkou „obrody" socialismu a „demokratizace" - otevřít volné pole pro aktivizaci sil toužících po odvetě za Únor, po revanši za socialistické společenské přeměny. A také, jak si mnozí zajisté vzpomínají, po „návratu do Evropy". Mimochodem, iniciátorem v této záležitosti byl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Zvláště Milan Kundera se tehdy vyznamenal, když strašil „asiatstvím primitivů z Východu" a dožadoval se nového osvobození, přístupu k „západním hodnotám", k „západní kultuře".
„Pražské jaro" zradilo revoluční odkaz Vítězného února. Zákonitě proto navázala na ně - Gorbačov se k tomu halasně přihlásil a hlásí (za to se mu ostatně dostává poct v dnešním Berlíně a dnešní Praze) - perestrojka. Jestliže zásahem vojsk pěti států Varšavské smlouvy byly naděje kontrarevoluce u nás na dvě desetiletí pohřbeny, nebylo, jak si na přelomu osmdesátých a devadesátých let ukázalo, její podhoubí zničeno. Socialismus byl sice u nás uhájen a jeho výstavba mohla pokračovat. Nezvratná fakta dokazují, že v letech tzv. normalizace došlo k mimořádně významným úspěchům v národním hospodářství, v sociální i kulturní oblasti. Jenže zavládla bezstarostnost, politické uspokojení (již J. V. Stalin upozorňoval, že se jedná o největší nebezpečí pro stranu). Do odpovědných stranických a státních funkcí začal pronikat maloměšťák-kariérista, bezpáteřný oportunista, který je hned ultralevý, hned ultrapravý, podle toho, jak fouká vítr. Ztráta revolučního, marxisticko-leninského charakteru strany, její odtrženost od dělnické třídy, potlačení ideologických pozic bezzásadovým pragmatismem („moderním myšlením") - to byla nejtěžší rána, kterou tzv. destalinizace zasadila našemu hnutí, včetně naší strany. Ano, perestrojka se neobjevila zčistajasna, má svou prehistorii. A u nás byla jen definitivním pošlapáním velkého odkazu Vítězného února. Dovršením tohoto rozvratného (dalo by se říci „samovražedného") procesu byl mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989. Pohřební obřad. S pokrytectvím slibujícím, že s odchodem nebožtíka netřeba ronit slzy, zasloužil si prý svůj pád. Nechyběly přitom ani srdcervoucí okázalé omluvy za činy, jež údajně napáchal. Tady je ostatně pramen agresivity současného antikomunismu, tady nacházejí oporu různí štětináči, odporní političtí psychopati toužící po krvi.
Komunisty - ne tedy podle jména, ale skutečné stoupence komunistické myšlenky, nejhumánnější teorie, jejíž vítězství je podmíněno dovršením nemilosrdného třídního boje mezi světem kapitálu a světem práce - čeká kritické zhodnocení dosavadní cesty. Poctivá analýza z pozic marxismu-leninismu. Odhalení tragických škod, které napáchala „destalinizace". Stanovisko Výkonného výboru KSČM k 17. listopadu, jakkoli ještě nemohlo být důsledné, je nadějným znamením, že může dojít - pokud jde o pohled na naši minulost - k obratu. Kéž by se tak stalo!
Revoluční odkaz Vítězného února musí být očištěn, rehabilitován. Cesta kupředu vede jen návratem k marxismu-leninismu, vědecké teorii Karla Marxe, Bedřicha Engelse, Vladimíra Iljiče Lenina a Josefa Vissarionoviče Stalina!
Víme: bude to cesta dlouhá, velmi obtížná. Ale je nezbytné na ni směle vykročit. Čím dříve, tím lépe.
Redakce, Dialog č. 260, únor 2010
Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.