Antistalinisté a historická pravda
Přidáno v pátek 5. 3. 2010
Buržoazní ideologové a všichni ti antikomunisté, společně s antistalinisty (této jejich páté kolony) v komunistickém a dělnickém hnutí, počínaje trockisty aj. aktéry antibolševické, fakticky antisovětské opozice dvacátých a 30. let, přes oportunisty, revizionisty, neotrockisty, titoisty a jiné antisocialistické opozičníky 40., 50. až 90. let minulého století po současnost, ti všichni s plným nasazením falšovali a falšují dějiny nejdynamičtějšího vývoje SSSR a nejradikálnějších revolučních přeměn od jeho vzniku. Tedy onoho období (tří desetiletí), kdy v čele KSSS, a tím i sovětské země, stál J. V. Stalin, který se proto, pro politickou reakci, stal nejnenáviděnějším a nejpomlouvanějším z nejpřednějších a nejvýznamnějších osobností mezinárodního revolučního, komunistického, dělnického a národně osvobozeneckého hnutí novodobých dějin.
To, co je Stalinovi především vyčítáno (vedle procesů s protistranickou a protistátní, protisovětskou opozicí - trockisty, zinověvci, bucharinci ad.), ne politickému vedení KSSS jako celku, k němuž patřil i N. S. Chruščov, je prosazení a realizace politiky kolektivizace a urychlené industrializace! Zdůrazňuji jméno Chruščov proto, že to byl právě on, kdo se po Stalinově smrti ukázal jako věrolomný politik, revizionista, militantní až fanatický antistalinista. Přitom to byl jeden ze skutečných iniciátorů a tvůrců uměle vytvářeného „kultu osobnosti“ J. V. Stalina a poté hanobení jeho osoby, neboť Stalin byl mj. znám svou skromností a odmítavými postoji k jakémukoliv povyšování se jednotlivců. Pokud jde o tzv. kult osobnosti Stalina, pak např. L. Feuchtwanger, tento vynikající spisovatel světového formátu, napsal, že ze všech mužů, kteří jsou u moci, a které poznal, „Stalin je nejméně okázalý a domýšlivý. Mluvil jsem s ním otevřeně o vulgárním a přehnaném kultu, který se kolem něho snaží udělat, a on mi odpověděl se stejnou otevřeností (…) Domnívá se, že za tím mohou stát rozvratníci, kteří se jej tak snaží zdiskreditovat.“ (L. Feuchtwanger: Moskva 1937, Londýn 1937, s. 93-95; převzato H. Brar, Perestrojka, s. 173.) A jak ukázal vývoj po Stalinově smrti, byli to skutečně rozvratníci jako Chruščov, Mikojan ad., kteří se naplno projevili na dnes již pověstném XX. sjezdu KSSS, kde svou rozvratnickou činnost demonstrovali před celým světem. A Západ, jak jinak, jásal!
Ano, byl to Chruščov, který naplno prokázal svůj menševický původ a společně s dalšími rozvratníky ve vedoucích funkcích KSSS a sovětského státu postupně, pod „deštníkem“ kampaně o „kult osobnosti“ a údajných zločinech J. V. Stalina, prosadil rehabilitaci trockistů, bucharinců a dalších opozičníků a přeorientoval ideologii a politiku této strany na bázi revizionismu a antibolševismu. V zásadě na platformu menševismu, sociáldemokratismu, která našla svého konečného naplnění v Gorbačovově perestrojce a obnově kapitalismu. A to vše při frázích o obnově leninského stylu práce strany a tvůrčím rozvoji marxismu-leninismu atd. Tyto, jak nakonec prokázal vývoj, zhoubné přístupy byly vnuceny i řadě ostatních komunistických stran, které se rozložily a daly také průchod kontrarevoluci a kapitalismu.
Vraťme se k otázce politiky kolektivizace a urychlené industrializace, bez jejíhož naplnění by nebylo poraženo fašistické Německo a SSSR by nemohl sehrát rozhodující úlohu v národně osvobozovacím boji nejen v Evropě. Po čtyřleté diskusi rozhodlo stranické vedení na čele s J. V. Stalinem v zásadě ze tří variant možného ekonomického rozvoje SSSR a zvolilo tu nejméně snadnou, ale jedině možnou, měla-li být zachována jeho existence, a to koncepci „urychlené industrializace“ země. Základním a jediným předpokladem ke splnění tohoto úkolu byla nutnost iniciovat pracující masy a namísto decentralizace a spoléhání se na tržní mechanismy vytvořit systém centrálního ekonomického plánování a řízení. Nezbytnou součástí tohoto systému bylo uplatňování kontroly státu nad výrobou a distribucí, při tvorbě cen zboží a služeb, při převodu nadprodukce a pracovních sil ze zemědělství do průmyslu, preferování přednostního růstu těžkého průmyslu a spoléhání se na vlastní, vnitřní zdroje atd. To vše bylo ve sféře materiální zainteresovaností pracujících na výsledcích práce zabezpečováno uplatňováním mzdové diferenciace při respektování rozdílnosti kvalifikované, méně kvalifikované a nekvalifikované práce a její společenské důležitosti.
Stalin měl naprostou pravdu v tom, co řekl 4. 2. 1931: „Chcete snad, aby naše socialistická vlast byla poražena a ztratila svou nezávislost? Jestliže si to však nepřejete, musíte co nejrychleji skoncovat s její zaostalostí a nasadit skutečné bolševické tempo při budování jejího socialistického hospodářství. Jiné cesty není. Proto Lenin v předvečer Října pravil: „Buď zahyneme, nebo dohoníme a předhoníme vyspělé kapitalistické země.“ Opozdili jsme se za vyspělými zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost urazit za deset let. Buď tak učiníme, nebo nás rozdrtí.“ (J. V. Stalin, Sp. Sv. 13, s. 51.) Učinili tak a nebyli rozdrceni.
Za 10 let od tohoto historického projevu Stalina byl SSSR napaden fašistickým Německem a jen a jen díky uskutečnění politiky kolektivizace a „urychlené industrializace“ dokázal SSSR vybudovat ekonomickou základnu nezbytnou pro porážku mohutné vojenské mašinérie fašistického Německa a jeho spojenců, ubránil nejen socialismus, ale ochránil národy a státy světa před fašistickým morem!
Na závěr bych chtěl ještě připomenout, že ekonomické výsledky, jichž bylo v období uplatňování koncepce urychlené industrializace (v letech 1928-1956) dosaženo, jsou impozantní a historicky bezprecedentní: válkou byl proces socialistické výstavby vržen o více než deset let zpět a musel začít prakticky z úrovně, na které byl na počátku procesu „urychlené industrializace“. Socialistický systém přitom opět prokázal své obrovské budovatelské schopnosti, kdy čtvrtý pětiletý plán při nebývalé iniciativě pracujících dosáhl stanovených cílů za 4 roky a tři měsíce, průmysl byl obnoven v průběhu dva a půl roku. Bylo obnoveno a začalo pracovat přes 6000 velkých průmyslových podniků, tj. téměř tolik jako za 1. a 2. pětiletku dohromady. Hrubá průmyslová výroba předčila v r. 1950 předválečnou úroveň o 73 %, kdežto podle plánu ji měla překročit o 48 %. A produktivita práce v průmyslu byla ve stejném roce o 37 % vyšší než v r. 1940. (Dějiny KSSS, Praha 1978, s. 570.)
Celkově v letech 1928 až 1956 rostla ročně průmyslová výroba průměrně o 12,7 % a v r. 1956 byla oproti roku 1928 o 770 % vyšší; hrubý domácí produkt (HDP) rostl ročně o víc než 15 % (podle některých západních zdrojů o 10 %); výroba spotřebního zboží rostla v SSSR ročně v průměru o 5,8 %; byla odstraněna negramotnost, vzdělání a zdravotní péče byly bezplatné a patřily všem (údaje převzaty ze západních zdrojů, viz B. Azad, Hrdinská bitva - hořká porážka, s. 79).
Tyto epochální úspěchy budování socialismu v SSSR v období, kdy v čele komunistické strany působil J. V. Stalin, byly tedy výsledkem hospodářské politiky založené právě na zvoleném „modelu“ „kolektivizace a urychlené industrializace“, budování základů socialismu v kapitalistickém obklíčení, při nezbytnosti využití vnitřních zdrojů. Ne na NEPu nebo na bucharinském modelu tzv. „rovnovážného růstu“ při pomalejší míře akumulace, přibrzdění a oddálení kolektivizace, při „spolupráci“ s kulaky, kteří prý „vrostou do socialismu“ a využití tržní ekonomiky, neboť tak by byl SSSR poražen již při vpádu fašistických agresorů v r. 1941! Přitom antistalinisté motivovaní svou fanaticky nenávistnou averzí ke všemu, co souvisí s politikou za J. V. Stalina, s politikou zásadních revolučních přeměn, tyto úspěchy na bázi pomluv a lží znevažují. Obviňují v duchu antikomunistické, trockisticko-djilasovské argumentace Stalina, že to vše bylo na úkor velkých, nepřiměřených obětí, že se přitom prý vytvořil byrokratický systém diktatury „nové třídy“ aparátu a jiných řídících pracovníků nad pracujícími atd. atd.
Zdeněk Košťál
Dialog č. 260, únor 2010
Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.
