Před 25 lety zemřel Konstantin Ustinovič Černěnko
Přidáno v úterý 9. 3. 2010
Život čelního sovětského stranického a státního představitele Konstantina Ustinoviče Černěnka je úzce spjat s velkou částí dějin sovětské společnosti. Černěnkova cesta k moci byla úchvatnou řadou úspěchů, která ho přivedla ze zapomenuté sibiřské vesnice na samý vrchol sovětské moci. Narodil se do velké a chudé rodiny ve vsi Bolšaja Tes (kozácké osadě v krasnojarském kraji) dne 24. září (11. září podle starého pravoslavného kalendáře) 1911. I když jeho jméno je ukrajinské, jeho oficiální životopisci uvádějí, že pochází z řad etnických Rusů. Jeho rodina přesídlila z Ukrajiny na jižní Sibiř a považovala se za Rusy. Jeho otec, Ustin Demidovič, pracoval na těžbě zlata a mědi, zatímco jeho matka se starala o hospodářství. Konstantin přišel o matku ještě jako malý chlapec a ve věku 12 let byl poslán do práce na statek bohatého pána vydělat si na živobytí.
Rok 1929 znamenal počátek kolektivizace. Černěnko v tomto roce vstoupil do Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže (Komsomolu) a záhy byl zvolen do čela oddělení agitace a propagace (agitpropu) v okrese Novoselovo. Podílel se na vytváření zemědělských družstev (kolchozů) a státních statků (sovchozů) v okolí Krasnojarsku a na vystěhovávání kulaků (bohatých rolníků).
V roce 1930 nastoupil K. U. Černěnko do Rudé armády na tříletou službu na hranici s Čínou. Ve své autobiografii napsal: „Služba na hranici byla největším snem členů Komsomolu té doby.“ Ani během služby neustával Černěnko v propagandistické a stranické činnosti. Členem Všesvazové komunistické strany (bolševiků) se stal v r. 1931. Z vojenské služby se vrátil jako propagandista do Krasnojarsku a po několika letech se stal vedoucím oddělení agitpropu ujarského krajského výboru. V roce 1938 se stal ředitelem krasnojarského Domu stranické výchovy, o rok později zástupcem vedoucího oddělení agitpropu krasnojarského oblastního výboru a v r. 1941 jeho vedoucím.
V l. 1943 - 1945 navštěvoval Vysokou školu stranických organizátorů v Moskvě, v r. 1945 se stal tajemníkem pro ideologii provinčního výboru v Penze a r. 1948 byl jmenován vedoucím oddělení agitpropu ÚV Komunistické strany Moldávie (jedné z tehdejších 15 republik Sovětského svazu), kde se věnoval složitým úkolům ekonomického a politického rozvoje v tomto nedávno připojeném okrajovém území SSSR. Černěnko úspěšně kombinoval ideologickou práci s žurnalistickou, psal do novin Sovětskaja Moldavija, věnoval mnoho pozornosti zlepšování vzdělání a teoretické připravenosti vedoucích kádrů. Zapsal se do kišiněvského pedagogického institutu a v r. 1953 absolvoval dálkový učitelský kurz. Zasadil se také o překládání Leninových děl do moldavštiny.
V Moldavsku se K. U. Černěnko spřátelil s Leonidem Iljičem Brežněvem, prvním tajemníkem Komunistické strany Moldávie v l. 1950 - 1952 a budoucím vůdcem Sovětského svazu. Brežněv vysoce oceňoval Černěnkovu propagandistickou zručnost a organizační schopnosti. Brežněv se zasloužil o účinné dovršení budování socialismu v Moldávii, což ocenil J. V. Stalin a v r. 1952 prosadil Brežněva do ústředního výboru strany, která toho roku přijala nový název Komunistická strana Sovětského svazu. Černěnko následoval Brežněva do Moskvy v r. 1956, kdy začal pracovat v oddělení agitace a propagace ústředního výboru. Plně se věnoval politické i publikační činnosti a v r. 1960, kdy byl Brežněv zvolen předsedou prezídia Nejvyššího sovětu (tedy formální hlavou státu), se Černěnko stal vedoucím sekretariátu prezídia Nejvyššího sovětu. Pod jeho vedením byla vytvořena nová oddělení a jeho sekretariát se stal jedním z prvních, který byl vybaven počítači.
Když se Brežněv stal po sesazení Chruščova v r. 1964 prvním (později generálním) tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, Černěnkova kariéra úspěšně pokračovala. Vyřizoval agendu předsednictva (později politbyra) ústředního výboru, připravoval četné vyhlášky a usnesení a po 20 let až do konce svého života denně podepisoval stovky dokumentů. Byl dobře informován o všech vedoucích činitelích strany té doby.
V r. 1971 se na XXIV. sjezdu strany stal členem ústředního výboru a v r. 1976 byl zvolen jeho tajemníkem. Od r. 1978 byl členem politbyra a jeho pozice ve straně byla fakticky druhá po generálním tajemníkovi. V té době se účastnil mnoha významných zahraničních jednání a konferencí, včetně helsinské, a byl v komisi pro vytvoření nové ústavy, přijaté v r. 1977. Účastnil se také několika sjezdů komunistických stran kapitalistických zemí. Publikoval řadu odborných článků na stránkách nejvýznamnějších sovětských novin. Údajně napsal více knih, než všichni ostatní členové politbyra dohromady. Zabýval se širokou škálou témat od zásad marxismu-leninismu přes práva žen, školství, ekonomiku po lidská práva. Mezi jeho spisy nalezneme tituly „Sovětská demokracie: Principy a praxe“, „Lidská práva v sovětské společnosti“, „Avantgardní úloha KSSS“, „Vyzdvihnout leninský styl stranické práce“ a další.
Je pozoruhodné, že řada Černěnkových myšlenek, jak byly vypracovány v jeho knihách a projevech, se staly základem Gorbačovova „nového myšlení“, např. kritika byrokracie, rozvoj vlastní iniciativy místo pasivního čekání na směrnice shora, výzvy k „posílení stranické odpovědnosti a kázně“ a „překonání propasti mezi teorií a praxí“. Výrazy „glasnosť“ (otevřenost) a „perestrojka“ (přestavba) ve vztahu k činnosti strany se objevovaly v projevech a spisech Černěnka už zhruba 15 let předtím, než je začal používat Gorbačov. (Což neznamená, že v Černěnkově pojetí musely vést k podobně tragickému konci, jako v případě Gorbačova.)
Dle svědectví některých pamětníků Brežněv zřejmě očekával, že jej Černěnko nahradí ve funkci generálního tajemníka, a připravoval jej na toto místo. Nicméně Černěnkův nástup byl blokován silami z vedení KGB (Výboru státní bezpečnosti) a armády, které prosadily Jurije Vladimiroviče Andropova, bývalého předsedu KGB (v l. 1967 - 1982), který se stal generálním tajemníkem (po smrti L. I. Brežněva) 12. listopadu 1982. Černěnko, známý svou smířlivostí a kompromisnictvím a neochotou prosazovat výrazné změny v sovětské politice akceptoval Andropovovo vítězství a soustředil se na práci vedoucího ideologa. Andropov, v té době 68letý, však brzy po svém zvolení vážně onemocněl. Po jeho smrti se 13. února 1984 stal generálním tajemníkem KSSS 72letý Konstantin Ustinovič Černěnko. Ačkoli se obával o své zhoršující se zdraví, přijal i funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu a předsedy Nejvyšší rady obrany. S ohledem na vysoký věk, špatný zdravotní stav a nepříliš vysokou autoritu K. U. Černěnka (způsobenou jistě i výše uvedenými faktory) lze soudit, že jeho prosazení do nejvyšších funkcí nebylo odměnou za celoživotní práci pro komunistickou stranu a sovětský stát, nýbrž manévrem pro posílení moci kariéristů a byrokratů Gorbačovova a Jelcinova typu, kteří potřebovali sovětskou i světovou veřejnost přesvědčit, že v čele SSSR musí stát někdo „mladší a schopnější“.
Černěnko už v době svého zvolení generálním tajemníkem trpěl vážným onemocněním plic. V projevu na pohřbu Andropova mluvil rychle, polykal konce slov, stále kašlal a několikrát řeč přerušil, aby si otřel ústa a čelo. Na tribunu Leninova mauzolea vystoupil za pomoci eskalátoru a sestoupil podpírán dvěma osobními strážci. O jeho špatném zdravotním stavu nikoho nenechávala na pochybách ani častá neúčast na oficiálních akcích.
V krátké Černěnkově éře se zvýšil tlak na tzv. disidenty (často se uvádí, že se tak stalo už za Andropova, ale je možné, že za Černěnka pouze dále pokračoval proces iniciovaný Andropovem). Neoficiálně byla rehabilitována osobnost J. V. Stalina, který začal být znovu oslavován jako úspěšný diplomat a vojevůdce. Bylo obnoveno členství v KSSS V. M. Molotovovi, nejaktivnějšímu představiteli tzv. protistranické skupiny, která se po XX. sjezdu KSSS postavila proti N. S. Chruščovovi. Byla vedena také neveřejná diskuze o přejmenování města Volgogradu zpět na Stalingrad. Oficiálně však nebyla rozhodnutí z Chruščovovy doby přehodnocena.
Jednou z nejvýznamnějších personálních změn provedených za Černěnka bylo odvolání náčelníka generálního štábu Nikolaje Ogarkova, který prosazoval nižší výdaje na spotřební zboží ve prospěch vyšších výdajů na výzkum a vývoj zbraní. V oblasti zahraniční politiky se Černěnko zasadil o obchodní dohody s Čínskou lidovou republikou. Několikrát ve svých projevech a rozhovorech vyjádřil přání setkat se s prezidentem USA Ronaldem Reaganem za účelem jednání o uvolňování napětí v mezinárodních vztazích. Zlepšení vztahů s USA však nebylo dosaženo, protože to bylo možné jen cestou ústupků největšímu imperialistickému agresoru, kterou se Černěnko - na rozdíl od jeho nástupce Gorbačova - dát nechtěl.
V době, kdy stál Černěnko v čele KSSS a SSSR, bojkotoval Sovětský svaz společně s dalšími 14 zeměmi tzv. východního bloku Letní olympijské hry 1984 v Los Angeles z důvodu vzrůstajících šovinistických nálad a antisovětské hysterie v USA. Válka v Afghánistánu nabyla na intenzitě. Na podzim 1984 byly obnoveny rozhovory mezi SSSR a USA o kontrole zbrojení.
Černěnkův osobní život, jak tomu bylo u sovětských stranických a státních představitelů zvykem, nebyl veřejně prezentován. Černěnkovu manželku Annu a dceru Jelenu viděla široká veřejnost poprvé až na jeho pohřbu. K. U. Černěnko byl ženatý dvakrát. S první manželkou, se kterou se rozvedl, měl syna, který pracoval jako propagandista v Tomsku na Sibiři. S druhou manželkou, Annou Dmitrijevnou Ljubimovou, měl dvě dcery, Jelenu, která pracovala v Ústavu dějin KSSS, a Věru, pracující na sovětském velvyslanectví ve Washingtonu, a syna Vladimíra, který vystudoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů a byl redaktorem Státního kinematografického výboru (Goskino). K Černěnkovým zálibám patřil lov (jemuž se věnoval často ve společnosti Brežněva), rybaření, jízda na koni, plavání a vaření.
Konstantin Ustinovič Černěnko zemřel v Moskvě dne 10. března 1985. Andropov i Černěnko podporovali schopného stranického funkcionáře Michaila Sergejeviče Gorbačova, o kterém oba uvažovali jako o svém možném nástupci. Gorbačov dovedně využil důvěry získané u stárnoucích a nemocných generálních tajemníků Brežněva, Andropova a Černěnka a po smrti posledního z nich, kdy již bylo zcela jasné, že v čele sovětské komunistické strany a státu musí stanout mladší osobnost, mu nic nebránilo v převzetí moci. Jeho politika „přestavby a otevřenosti“ a „nového myšlení“ se během několika let zvrhla v naprostý hospodářský rozvrat a kapitulaci před silami imperialismu a kontrarevoluce. Po období Chruščovova subjektivismu a revizionismu spjatého s očerňováním sovětské minulosti, období Brežněvova zakonzervování tohoto stavu a nedokončených koncepcí Andropova a Černěnka to znamenalo konec upadající sovětské moci, zánik prvního a největšího socialistického stát světa, zánik světové socialistické soustavy, nenahraditelnou škodu světovému revolučnímu procesu.
Ale boj pokračuje! Vítězství socialistické revoluce je vědecky prokázanou dějinnou nutností a jediným řešením, které může odvrátit zánik lidstva ve válečné nebo ekologické katastrofě!
Luděk Kobza
s použitím článku ze serveru „Russia now“ (rt.com)
Viz též:
Enver Hodža: Co se děje v sovětském vedení? (19. 6. 1984)
Leopold Vejr: Před 25 lety zemřel J. V. Andropov (15. 2. 2009)